RUTH NEWMAN

RUTH NEWMAN

PARAZIT

Slavnou univerzitu v Cambridgi zachvátil strach. Nález zmasakrovaného a bezhlavého těla studentky bylděsivou předzvěstí vražedné série, která paralyzuje veškeré dění. Studenti se neobávají zkoušek, ale toho,

že se nedožijí promoce. Policie je v koncích – stopy neexistují, obvyklé vyšetřovací metody nikamnevedou. Je zřejmé, že klíč k odhalení pachatele nemohou nalézt detektivové, ale psychiatr.

Doktor Denison má v péči studentku Olivii, která byla nalezena na místě poslední vraždy zkrvavená a vtakovém šoku, že na celý měsíc ztratila řeč. Denison věří, že hluboko v Oliviině podvědomí se skrývá

identita vraha.

A co víc – že pachatel patří ke skupince nejbližších dívčiných přátel. Kdo ze studentů má ale mysl natolikzvrácenou, aby se domníval, že uříznout kamarádovi hlavu není zase nic tak hrozného?

Denison postupně proniká do temných zákoutí Oliviina podvědomí a zjišťuje, že nic není takové, jak se na

první pohled jeví. Aktéři si závratnou rychlostí prohazují masky vraha a oběti. S každou obrácenoustránkou čtenář dochází k přesvědčení, že největším hororem není useknutá hlava či rozbodané tělo, alepoznání, co se může skrytě odehrávat v navenek normální mysli…

toho nejchytřejšího, nejzábavnějšího, nejtvrdohlavějšího a nejlaskavějšího tátu, jakého si kdo může přát.Naučils mé poznat samu sebe a nedělat si hlavu z toho, co si o mně myslí ostatní. Díky tobě znám filmy

Woodyho Allena, knížky o sériových vrazích, jedlé karafiáty v indických restauracích, syndrom neklidných

nohou, zeleninové sendviče, kousavé velbloudy, ateismus, soboty ve starých kostelích a horké jidášky. Aninedokážu vyjádřit, jak moc tě mám ráda.

Autorka by chtěla poděkovat lidem, kteří jí pomohli svými radami a zpětnou vazbou. Patří k nim:

Mike Aitken Deakin, John Aspden, Gaia Banksová, Julia Deakinová, Adina Ezekielová, Vivien Greenová,Sharon Hicksová, Susan Hillová, Tracey Homová, Sophie Jansonová, Grant Jerkins, Jane Kennerleyová,Linden Lawson, Sophie Legrandová, Tim Loynes, Una McCormacková, Charlie Middleton, Paul Miller,David Newman, Vanesther Reesová, Susanna Sabbaghová, Philip Stiles, Paul Taylor, Brett Van Toen,Sylvia Van Toenová, Steve Woolfries, Vashti Zarach a všichni Gurneyovi.

Matthew Denison čekal, že se mu nejspíš udělá špatně. Naposled viděl oběť vraždy během studií namedicíně a i tehdy měl co dělat, aby se v pitevně nesesul na zem jako pytel brambor a přede všemi seneztrapnil. Už teď se celý potil a nebyl ve své kůži, a to ještě ani nedorazil na místo činu. Co když se mu při pohledu na mrtvolu obrátí žaludek? V duchu zasténal při představě, že pozvrací důkazní materiál.

Vrchní inspektor Stephen Weathers po něm za jízdy vrhl postranní pohled. „Zmákneš to, Matte? Nemusíštam chodit, to přece víš.“

Denison stáhl okénko, aby do auta pustil čerstvý vzduch. „Musíme využít toho, že jsem se k tomu

nachomýtl.“

„Tahle vražda… Nevíme, jestli existuje nějaká souvislost,“ řekl Weathers. Pustil rádio. Denison mlčel; obadobře věděli, že vražda na cambridgeské Ariel College může znamenat jen jedno jediné.

Na místní rozhlasové stanici se už o vraždě mluvilo, přestože sám Weathers se o ní dozvěděl teprve předchviličkou a přestože bylo pozdě v noci. Denisonovi došlo, že na koleji nejspíš budou novináři, a honem siurovnal kravatu a roztřesenou rukou si uhladil vlasy.

Nad střechami domů a obchodů vykoukly povědomé věže kolejní kaple. Zahnuli za roh a kaple se před

nimi vyloupla v#

vší své gotické nádheře. Denison zamžikal. Vypadala, jako by celá růžově zářila.

Dokonce i ze vzdáleného konce ulice viděli shluk aut a dodávek, muže a ženy s mikrofony, kamerami apsacími podložkami. Majáčky na střechách tří policejních vozů rozhazovaly kolem modré záblesky, alesirény mlčely.

Weathers zajel co nejblíž k bráně areálu a pak se propletli houfem reportérů a bouří blesků z nesčetnýchfotoaparátů. Denison šel se sklopenou hlavou, ale v jednu chvíli si rozpačitě posunul brýle a zahanbeně siuvědomil, že to dělá, aby všichni viděli, že nemá na rukou pouta – pro případ, že by si snad někdo zreportérů špatně vyložil, kde se tu bere po boku policisty. Kdysi napsal pojednání o nakažlivosti paranoiea teď si říkal, jestli náhodou netráví s pacienty až moc času.

Policejní seržant je zavedl dovnitř dvířky vyříznutými v mnohem větších dřevěných vratech. Za nimi jepřivítal pohled na stovky studentů ve večerních róbách a smokinzích. Někteří postávali v hloučcích, jinípřepadle posedávali na trávě. Spousta dívek měla přes večerní šaty přehozeno partnerovo sako a pár sejich choulilo zabalených v erámích dekách, které dostaly od policistů. Nervózně se spolu bavili, ale povzrušení nebylo v jejich hlasech ani stopy. Rysy měli napjaté, tváře navzdory opálení pobledlé. Jednadívka se podívala po Denisonovi; její oči zapadlé v důlcích vypadaly jako šmouhy od sazí.

„Měli dneska ples absolventů,“ poznamenal seržant polohlasem. „Proto je kaple nasvícená jako vánočnístromeček a na trávníku je nafukovací hrad´’

„Už vědí o té vraždě?“ zeptal se Weathers. Procházeli kolem studentů, kteří ve tmě vypadali jako chmurní

duchové na bitevním poli.

„Netuší, kdo zemřel, ale ano, vědí, že došlo k další vraždě.“

Prošli loubím kolem univerzitní knihovny a došli na nádvoří komplexu pojmenovaného Carriwell Court. Pod

nohama jim vrzal štěrk. Tmu prozařovaly barevné flíčky lampiónů. Byli tu další policisté, ale jen dvastudenti, chlapec a dívka, kteří mluvili s policisty každý na opačném konci nádvoří.

Denison zhluboka nasál do plic teplý noční vzduch a teprve potom prošel za Weathersem a seržantemdveřmi a vystoupal po kamenném schodišti. Slyšel hlasy, a když došli na horní podestu, ucítil ve vzduchunepříjemný pach. Podivný mědnatý pach, do kterého se mísil čpavek a zvratky.

Nad schody se zastavil a křečovitě sevřel dřevěné zábradlí. Před půlhodinou jsme spolu seděli u piva,pomyslel si. Co tu sakra dělám?

Weathers se po něm ohlédl. „Víš, že dovnitř nemusíš, Matte´’

Denison mdle pokrčil rameny. V ústech měl sucho. „Chci vám pomoct.“

Weathers pokýval hlavou. Už nic neřekl, odvrátil se a vkročil s Denisonem v patách do místnosti, kde se

to hemžilo lidmi.

Stál tam mladík ve smokingu, ruce a kalhoty potřísněné krví a bůhvíčím dalším. I na bílé košili měl rudéfleky. „Snažil jsem se to nacpat zpátky,“ omílal pořád dokolečka policistce. „Snažil jsem se to nacpat

zpátky.“

V rohu seděla dívka schoulená ve fetální pozici. Byla celá od krve. Denisonovi se na první pohled zdálo, že

je nahá, ale pak mu došlo, že na sobě má podprsenku a kalhotky zbrocené krví. Zdravotník jí zkoušelsvítit do očí baterkou. Denison k nim automaticky zamířil, aby zjistil, jestli může být nějak nápomocný.Dívka se pohupovala dopředu dozadu a civěla do prázdna; černočerné rozšířené panenky jí lemovala jentenoulinká duhovka. Rty se jí pohybovaly, ale nevyšel z nich ani hlásek.

„Je zraněná?“ zeptal se Denison zdravotníka.

Ten zavrtěl hlavou. „Pokud jsem zjistil, tak ne. Přinejmenším ne fyzicky. Ta krev zřejmě není její.“

„Prokristapána,“ zaslechl Denison Weatherse. Napřímil se a v tu chvíli se mu mezi zdravotníky, policisty apatology otevřel průhled a on spatřil tělo ležící s doširoka rozhozenými údy v kaluži krve, rozpárané tělo,ze kterého se hrnuly vnitřnosti a táhly se po podlaze kolem.

„Úplně se uzavřela do sebe,“ oznámil Denison do mobilu.

Inspektor Weathers zněl rozladěně. „Jak si to mám vyložit? Pořád je katatonická?“

„To přímo ne. Projevuje se u ní vážná psychomotorická retardace, ale pro laika v tom oproti katatonii asinení rozdíl. Předepsal jsem jí antidepresiva, ale chvíli potrvá, než zaberou. Možná se budeme musetuchýlit k elektrošokové terapii, aby nám neumřela na podvýživu´’

Denison se díval oknem do pokoje, kde Olivia Corscaddnová ležela v bíle povlečené nemocniční posteli.Do paže měla zavedenou infúzi, která do ní pumpovala potřebné množství tekutin, aby nedošlo kdehydrataci, ale sestřičky ji musely krmit jako děcko, rozmačkávat jí jídlo na kašičku a po lžičkách jí hovpravovat do úst. Polovina ho skončila na papírovém bryndáku, kterým měla přikrytou hruď; polykalaautomaticky, jako by fungovala na autopilota, a očima prázdně civěla před sebe.

Je hezká, pomyslel si Denison, a to dokonce i s monoklem a roztrženým rtem. Vrtalo mu hlavou, co u ní

asi vyvolalo takovou extrémní odezvu. Viděla vraždu na vlastní oči? Napadl ji vrah taky?

Ukrývá se někde v té narušené mysli klíč k odhalení totožnosti „Cambridgeského řezníka“?

„No, pokud u Šípkové Růženky jenom marníš čas, tak by ses mi hodil v Cambridgi,“ řekl Weathers. „Viděls

už dnešní noviny?“

„Ne, jsem tady od čtyř od rána,“ odpověděl Denison. „Auto mám ještě pořád v servisu, takže to vezmuvlakem a koupím si je na nádraží, abych měl cestou co číst.“

„Jedny nebo dvoje dospěly k závěru, že když jsem případ dostal na starost já, tak to dokonce už i tinahoře pokládají za práci sériového vraha,“ poznamenal Weathers.

„Taky doufám,“ řekl Denison. „Bereš to jako zadostiučinění?“

Na druhém konci linky se ozvalo odfrknutí. „Ne. Štve mě, že bulvár měl pravdu, zatímco moji šéfové byli

vedle. Ozvi se mi, až sem dorazíš.“

Z hlavních stran všech bulvárních plátků v trafice na londýnském nádraží King’s Cross křičely titulky ovraždě.

„BEZRADNOST“ vyjímalo se na první stránce deníku Sun. „DVA VRAHOVÉ?“ ptal se Mirror. „DÍVKA V

KÓMATU SVĚDKEM VRAŽDY“ oznamoval Daily Star. Denison si je koupil všechny a k tomu nádavkemGuardian, který četl obvykle, a chytil vlak do Cambridge v 10:52.

Usadil se u okénka a rozevřel Guardian. Na třetí straně byl dlouhý článek o významu jmenování StephenaWeatherse hlavním vyšetřovatelem v případu. Guardian měl zjevně u policie svůj zdroj a ten tvrdil –naprosto správně, jak Denison věděl –, že se Weathers v minulosti rozkmotřil s nadřízenými, když odmítlustoupit od svého přesvědčení, že obě nedávné vraždy studentek na téže cambridgeské koleji má nasvědomí tentýž pachatel. Druhou vraždu dostal na starost jiný detektiv a Weathers odstavený na vedlejšíkolej mohl jen přihlížet, jak tomu člověku unikají vodítka a možné směry pátrání, protože se snaží zavděčit

šéfům a potvrdit jejich domněnku, že případy spolu nesouvisejí.

Teď po smrti třetí studentky už nikdo nepochyboval, že se po Ariel College potuluje sériový vrah.

Denison noviny složil a sáhl po Daily Star. Tam se článek zaměřoval na Olivii Corscaddenovou, studentku,která momentálně ležela v nemocnici v Coldhillu, na psychiatrickém oddělení, které vedl Denison. Chybněinformovali, že je v kómatu, nejspíš proto, že na ni zaútočil vrah, a že její stav je vážný. Skoro nadskočilna sedadle, když v novinách spatřil své jméno: „Získat vyjádření doktora Matthewa Denisona se námnepodařilo.“ Jeho sekretářka Janey nejspíš rovnou zavěsila, když jí zavolali.

Listoval novinami dál, až narazil na komentář, který se případu věnoval také a končil spekulací: „Myslel siŘezník, že ji taky zabil? A pokud ano, jak zareaguje na novinu, že přežila a bezpochyby ho dokážeidentifikovat? Je život Olivie Corscaddenové ještě pořád v ohrožení?“

Denison vycítil, že se na něj někdo dívá. Sklopil noviny a zachytil pohled povýšeně se tvářícího mladíka vnablýskaných hnědých botách a se sestřihem, který si v duchu spojoval se studenty prestižníchsoukromých škol – poddajně splývající vlasy rozdělené pěšinkou uprostřed a zastřižené těsně nad límcem.

Seděl o několik sedadel dál a mračil se na něj.

Pomalu, významně sjel pohledem k titulní stránce novin a pak zase zvedl pohoršený pohled k Denisonovi.Bylo nabíledni, co mu chce naznačit: Nečtěte takový póvl ve vlaku plném akademiků z Cambridge.

Denison se zastyděl; bylo mu jasné, že by tomu cizímu člověku těžko vysvětloval, proč tak hltá zprávy ovraždách – dotyčnému muselo připadat, že ho přímo morbidně fascinují –, a tak zastrčil bulvární plátkypod kufřík a pohroužil se do zpráv ze světa v Guardianu.

Když dorazil na nádraží v Cambridgi, zavolal Weathersovi.

„Přijeď do Arielu,“ instruoval ho Weathers. „Pošlu ke vchodu někoho v uniformě, aby tě zavedl dovnitř.“

Denisona nijak netěšilo, že se má vracet na místo činu, když v duchu pořád ještě cítí pach krve a vidívyhřezlé vnitřnosti. Ariel byl překrásná kolej, spletitý komplex gotických budov z patnáctého století, ale od

chvíle, co začaly ty vraždy, mu připadal jako odporná past, vyvolával v něm stejný pocit, jaký v člověkutrpícím arachnofobií vyvolává pavučina. Bude mu to místo ještě vůbec někdy připadat normální, anebo vněm bude už napořád probouzet děsivé nepříjemné asociace jako třeba Rillington Plače a CromwellStreet? Domy tamějších sériových vrahů Christieho a Westa nechali po odsouzení pachatelů strhnout. Toby s univerzitní kolejí šlo těžko.

Před bránou se utábořila parta novinářů. Zrovna když Denisonův taxík stavěl u vchodu, vyšel ven student

a novináři se na něj okamžitě sesypali. Proklestil si mezi nimi cestu ke kolu zaparkovanému na dlážděném

prostranství před vchodem, sundal řetěz, kterým bylo zamčené, a nasedl. Reportéři ignorovali jeho zaryté

mlčení a bez ustání ho bombardovali otázkami.

„Uhněte mi z cesty, sakra!“ zařval na ně; zuřivě lomcoval předním kolem ze strany na stranu, aby udrželbicykl v rovnováze, i když se nemohl hnout z místa. Přejel nohu jednomu fotografovi a podařilo se muuprchnout po Ariel Lane pryč.

„Teď jste na řadě vy,“ řekl taxikář Denisonovi a vrátil mu drobné. Denison udělal kyselý obličej a

vystoupil.

Reportéři ho okamžitě poznali.

„Jak je na tom Olivia, doktore Denisone?“ zeptal se jeden.

„Už byla schopna svědecké výpovědi?“ přidal se další. „Dokáže Řezníka identifikovat?“

„Bez komentáře,“ odbyl je Denison a rozhlížel se po policistovi, který ho má provést tou blokádou. Mladíkv propocené uniformě zachytil jeho pohled a konečně mu došlo, o koho se jedná.

„No tak, hoši, ustupte,“ řekl reportérům, proháčkoval se mezi nimi a vzal Denisona za loket. „Nechte

doktora projít.“

Denison si všiml, jak při tom oslovení jedna reportérka obrátila oči k nebi, a cestou kolem ji obdařilúčastným úsměvem.

„Proč jste sem přijel, doktore Denisone?“ zavětřila příležitost a okamžitě se jí chopila.

„Jen se snažím být nápomocný,“ řekl a vzápětí už s policistou zmizeli za branou a ocitli se v tichu nahlavním nádvoří.

Vládl tu poklid, jen uprostřed smaragdově zeleného trávníku tiše pobublávala kašna a z lamp na sebepokřikovali vrabci.

„Tudy, doktore´’ ukázal mu policista. „Inspektor je v Carriwell Court´’ Denison za ním kráčel stejnoucestou, kterou sem přišel v noci vraždy. Tehdy zrovna s Weathersem popíjeli v inspektorově oblíbenéhospodě a řešili, jak napravit všechny křivdy světa, když Weathersovi zazvonil telefon. Z toho, jak zrudl ve

tváři, Denison hned poznal, že ho člověk na druhém konci linky informuje, že došlo k další vraždě. Kdybynadřízení bývali Weathersovi uvěřili, že jde o sériového vraha, mohli na koleji rozmístit policejní ostrahu atřeba by ho od třetího zločinu odradila.

Teď už bylo příliš pozdě.

„Vy se s inspektorem znáte už hodně dlouho, viďte?“ zeptal se Denisona mladý policista.

„Jo,“ přitakal Denison. „Chodili jsme na stejnou univerzitu.“

„Jaký byl jako student?“ vyzvídal policista s potutelným úsměvem. „Asi trochu šprt, ne? Chodil před

zkouškama brzo spát a tak?“

Denison žasl, jaký obrázek si kolegové o Weathersovi vytvořili. Co se pamatoval, tak to vždycky býval on,kdo Weatherse prosil, ať trochu ztlumí muziku, když jeho spolubydlící pořádal jednu pokerovou sedánkuza druhou, a to i večer před jejich první závěrečnou zkouškou. A pořádně ho dožralo, že pak oba dostali

stejnou známku.

„Přesně tak,“ zalhal mladíkovi. „Pil jenom o víkendech a ráno co ráno si šel zaběhat osm kiláků, zatímcomy ostatní jsme lenošili v posteli.“ To poslední bylo koneckonců pravda.

Protáhli se pod modrobílou policejní páskou, která přehrazovala cestu loubím, a prošli na nádvoří Carriwell

Court, které zpola tonulo ve stínu a zpola zářilo v jasném slunci. Ve dne vypadalo úplně jinak než za tmy;

vedlo odtud mírně se stáčející kamenné schodiště do knihovny a ohromné truhlíky přetékalypestrobarevnými maceškami.

„Takže scénář číslo dvě z pěti,“ zaslechl Denison Weatherse, který se zrovna vynořil z jedněch dveří,kterými se z nádvoří vcházelo dovnitř k pokojům studentů. „Vrah, celý od krve, projde těmihle dveřmi

a…? No? Jak odtud zmizí, aniž by si ho kdokoli všiml?“

Weathers byl vysoký a měl široká ramena; husté tmavé vlasy podtrhovaly, že to dotáhl na vrchníhoinspektora v poměrně mladém věku. Rukávy košile měl vyhrnuté k loktům, jako by se věnoval náročnémanuální práci. Když spatřil Denisona, usmál se na něj. Měl sardonickou tvář, na níž každý úsměv působillehce posměvačně.

„Ahoj, Matte,“ potřásl si s Denisonem rukou. „Díky, žes přijel. Hallorana a Amesovou znáš.“ Denison kývlna pozdrav Halloranovi, detektivovi původem z Manchesteru, s širokým čelem a ustupující linií vlasů, a

usmál se na Sally Amesovou; nebyl si jistý, co v takovéhle situaci velí etiketa. Sice spolu tancovali na její

svatbě, ale sluší se za těchhle okolností, aby jí dal kamarádskou pusu na tvář, jako by to udělal, kdyby sespolu potkali někde jinde? Radši se rozhodl držet při zdi a taky jí jenom kývl na pozdrav.

„Pokoušíme se zrekonstruovat, co se seběhlo,“ objasnil mu Weathers. Byla to běžná policejní metoda –prozkoumat všechny možné způsoby, jak se zločin mohl odehrát, a pak za pomoci svědeckých výpovědí afyzických důkazů hledat v každém scénáři trhliny, až se vyloupne ten nejpravděpodobnější. „Scénář číslojedna je, že oběť zabil jeden z těch lidí, které jsme našli u ní v pokoji – anebo oba společně. Scénář číslodvě je, že jsou to nevinní svědkové, kteří mrtvou objevili krátce po vraždě. Ostatní naposledy viděli oběťasi půl hodiny předtím, než se našla mrtvá, což vrahovi neponechává moc prostoru.“

Weathers vykročil pozpátku po nádvoří a ve štěrku za ním zůstávaly šlápoty. „Takže,“ zvýšil hlas, jak sevzdaloval, „víme, že během té půlhodiny se na nádvoří vyskytli přinejmenším čtyři lidé. Jedna dívkazvracela tamhle do toho keře,“ ukázal. „Dva studenti stáli tady, jazyky navzájem až v krku, takže by sinejspíš nevšimli, ani kdyby sem zavítal na návštěvu premiér. Tudíž nám zbývá pan Godfrey Parrish. Podle

Sinead Flynnové

a Lea Montegina seděl na nejdolejším stupni schodů vedoucích „ k pokoji oběti´’

„Takže bud vraha viděl…´’ nakousl Denison.

„… nebo je vrahem on sám´’ dokončila Amesová.

„Ne nutně,“ namítl Halloran, i když v koutku duše měl speciálně vyhrazené místečko pro nenávist vůčiprivilegovanému Parrishovi z vyšší společnosti. „Pokoje na jižní straně budovy mají okna ven do ulice.“

„Anebo,“ nadhodil Weathers, „se vrah mohl schovat v nějakém pokoji opodál, počkat si, až kolem nějFlynnová, Montegino a Parrish projdou, a teprve pak se vrátit dolů.“

„A co potom?“ zeptala se Amesová. „Byl by celý od krve.“

„Co tamhleten východ?“ Denison mávl rukou k bráně opodál. „Vychází se tamtudy na Richmond Lane?“

„Ano, ale v noci bylo zamčeno,“ upozornil Halloran. „Měli ten ples. Všechny vchody byly pozamykané, s

výjimkou hlavního.“

„Proklepli jsme si všechny, kdo se večer v areálu koleje nacházeli,“ řekla Amesová. „Všimli bychom si,kdyby měl někdo oblečení od krve.“

„Mohl se vrah toho oblečení zbavit?“ nadhodil Weathers. „A pokud ano, kde sebral čisté?“

„Mohl si ho vzít v některém pokoji u schodů,“ navrhl Denison.

Amesová zavrtěla hlavou. „V suterénu o jedno schodiště dál je studentská prádelna. Spíš by zaskočil

tam.“

Zamířili k vedlejšímu schodišti a sešli do suterénu, kde to vonělo pracím práškem a aviváží. I když tu vládlstín, bylo tady ještě větší horko než nahoře, protože podél jedné stěny stála řada sušiček. Nalevo od nichse tyčily police nacpané vypraným oblečením, až praskaly ve švech. Jedna košile z nich spadla a ladně seobtočila kolem žehlicího prkna.

„Prokristapána,“ rozhořčil se Halloran. „Když už o ty hadry nestojej, tak proč je neodnesou někam docharity, aby je ještě mohl unosit nějakej chudák?“

„Třeba je tu nechtějí nechat válet napořád´’ namítl Denison, který si pamatoval svá vlastní studentská

léta strávená na koleji. * „Možná si je šoupli do sušičky a pak na ně zapomněli. Další, kdo potřebujesušičku, pak prostě přijde, vyndá je ven a strčí je na polici, aby si je odtamtud majitel mohl vzít. Nejspíš sipro ně dřív nebo později někdo přijde.“

„No, jestli sem zašel náš vrah, tak měl z čeho vybírat,“ utrousil Halloran nabručeně.

„Ale smoking by tu našel těžko,“ poznamenal Weathers. „Sally, mrkni se ještě jednou na fotky studentů z

toho večera. Hledej, jestli někdo není oblečený nápadně neformálně.“

„Jasně, šéfe,“ poznamenala si to Amesová.

„A nažeňte sem tým z laboratoře, ať omrkne ty pračky. Vím, že se tu nikde nenašlo zakrvácené oblečení,

ale třeba ho ten prohnanej parchant nechal vyprat.“

Godfrey Parrish měl apartmá v Audley Court u schodiště J.

Na každých dveřích stálo jméno studenta, vyvedené bílým písmem na černé cedulce. Weathers zdvořile

zaklepal a k Denisonovu úžasu jim za pár vteřin přišel otevřít ten mladík, kterého ve vlaku z Londýna tolik

pohoršilo, co si to Denison čte.

Parrish ho očividně taky poznal, protože se ušklíbl. Weathersova přítomnost ho nerozladila o nic míň.

„Co zase?“ utrhl se.

Pár minut nato seděl se zkříženýma nohama ve starožitném modrobíle proužkovaném křesle u okna, zekterého byl výhled na kolejní kapli a kterým se dovnitř linulo letní slunce, a upíjel z porcelánového šálkučaj Earl Grey. Svým návštěvníkům nic k pití nenabídl.

„Ne,“ prohlásil. „To dá rozum, že kolem mě nikdo neprošel, když jsem tam seděl. Nemyslíte, že bych se

vám o tom zmínil?“

„Třeba ne, kdyby to byl někdo, koho byste za podezřelého ani náhodou nepovažoval,“ podotkl Weathers.„Třeba nějaký profesor. Anebo kamarád.“

„Ne,“ trval na svém Parrish.

„Je možné, že by se někdo schovával někde poblíž schodů, třeba v některém sousedním pokoji? Že by si

tam počkal, až se vzdálíte, a pak seběhl dolů, když měl čistý vzduch?“

Mladík pokrčil hubenými rameny. „To možné je.“

„Nevšiml jste si, že by se někdo v průběhu večera převlékl? Že by přišel na ples v jednom oblečení a na

konci večera měl na sobě jiné?“

Parrish si prohlížel Weatherse přes okraj šálku, ze kterého upíjel čaj, a ani nemrkl. „Ne.“

Denison na Weathersovi viděl, že je z Parrishových úsečných odpovědí podrážděný.

„Jak dlouho jste tam na těch schodech seděl, pane Parrishi?“ zeptal se Weathers s výraznějším

londýnským přízvukem než předtím. „Úplně sám, takže to nikdo nemůže potvrdit?“

Parrish odložil šálek na talířek. „Nebyl jsem tam sám. Dívka, která mi ten večer dělala společnost, byla

celou dobu jen kousíček ode mě.“

„To tvrdíte vy. Vzhledem k tomu, jak byla opilá, vaše slova těžko dosvědčí.“

Denison taky měl pár otázek, ale bylo mu jasné, že pokud bude Weathers v Parrishovi dál rozněcovat

nepřátelské postoje, daleko se nedostane.

„To je od Marieke, viďte?“ skočil jim do řeči, vstal a ukázal na akvarel, který měl Parrish pověšený na zdi.

„Ano,“ přitakal Parrish a trochu se napřímil. Denison na něm viděl, že ho překvapil.

„Krásný obraz,“ řekl. „Musel vás přijít hodně draho.“

„Je to investice.“ Parrish zase pokrčil rameny. „Za pár let budou mít její díla desetinásobnou cenu.“

„Takže ta vaše dívka…,“ vrátil se Denison k tématu. „Seznámili jste se v galerii?“

Oba se s Parrishem rozesmáli. „Ne,“ řekl Parrish. „Je to kamarádka kamaráda. Nepoznala by Van Goghaod Vermeera.“ Sám pro sebe se usmál. „Mě na intelektuálky nikdy neužilo. Na chytrý holky jo, ale ne na

ty, co si potrpí na courání po muzeích.“

„Moje přítelkyně ráda vykládá, že jsme se potkali na retrospektivě Ingmara Bergmana´’ řekl Denison.

„Ale nebylo to tak?“

Denison zavrtěl hlavou. „Potkali jsme se na halloweenském promítání Vymítače ďábla.“

Parrish vyprskl smíchy a odložil šálek a talířek na starožitný stolek. „Nenapadlo by mě, že by člověka svaší profesí mohlo něco takového bavit´’ poznamenal. „Copak si hororů a krve neužijete dost v práci?“

Denison se zase posadil, ale tentokrát vedle Parrishe, a ne naproti němu. Chtěl si získat jehosoustředěnou pozornost, a tudíž mu potřeboval ze zorného pole odclonit Weatherse.

„Nemůžu se dívat na filmy od Kena Loache,“ řekl Parrishovi. „A od Shanea Meadowse, a dokonce ani naněkteré od Mika Leigha. Na filmy, co jsou příliš realistické, příliš pochmurné. Zato únik od reality si

nechám líbit kdykoli.“

Parrish pokýval hlavou a sklopil zrak k podlaze.

„Hádám, že už se těšíte, až odtud vypadnete, nemám pravdu? Co plánujete po promoci?“

Mladík si prohrábl kštici. „Otec pro mě má práci v bance. Stará dobrá protekce.“

„Copak jste právě nevystudoval na nejlepší možnou známku, Godfreyi?“

„Ano. A co má být?“

„V tom případě to žádná protekce není. Vystudoval jste se skvělým výsledkem na Cambridgi. Kdejaká

firma by vás přijala s otevřenou náručí a považovala by si to za čest.“

Parrish se v křesle neklidně ošil. Zjevně nestál o lichotky a neliboval si v nich. Denison změnil taktiku.

„Znal jste všechny tři oběti, vidte, Godfreyi?“

„Ano, znal. Kolej je poměrně malá, takže se v našem ročníku známe všichni navzájem.“

„A byli jste přátelé? Třeba s Amandou Montgomeryovou?“

Slunce zmizelo za mrakem a pokoj znenadání potemněl.

„Ano, byli jsme přátelé´’ odpověděl Godfrey tiše. „Aspoň do té míry, jak se dalo s Amandou přátelit.“

„Jak to myslíte?“

„Byla tak trochu narcistka. Určitě takové typy znáte – všechno se musí točit kolem nich. Byla vychytralá.Omotala si všechny kluky kolem prstu – mě nevyjímaje. Ale spíš s námi jenom tak flirtovala a zajímal jijenom ten její ranař.“

„Její ranař?“

Godfrey se uchechtl. „Rob McNorton, ten ragbista z Fife. Ale vyklubalo se z něj něco kapku jinýho, než si

představovala.“

„To máte asi pravdu,“ přitakal Denison, který celou tu historii s Robem McNortonem znal.

„Poslyšte, jak je na tom Olivia?“ změnil Godfrey téma. „Je u vás v nemocnici?“

„Ano,“ přisvědčil Denison. „Staráme se o ni. Jste kamarádi?“

Godfrey se odmlčel a nespouštěl z něj pohled. „Tak trochu,“ odpověděl konečně. Denison čekal, až to

vysvětlí. „Nejsme si blízcí, ale je to zajímavá holka. Nikdy jsem žádnou podobnou nepotkal. Mám dojem,

že ji zpočátku odrazovalo, že jsem chodil na Eton, zvlášť když June Okewenová každýmu na potkání

vykládá, co jsem za parchanta, ale postupně ve mně začala vidět lidskou bytost, a nejen tu karikaturu

snoba, kterou tak rád předvádím. Je hrozně milá. Pro Nicka je jí děsná škoda, ale co se dá dělat.“

„Podle vás se k sobě nehodí?“ zeptal se Denison.

„Je hodně uzavřená,“ řekl Godfrey. „Potřebovala by se trochu odvázat, jenže mám dojem, že Nickovi se

líbí právě to, že ji má zčásti jen pro sebe. Baví ho zkoumat neprobádané území, abych tak řekl.“

„Mluvíte, jako byste ho neměl zrovna v lásce.“

Godfrey svěsil koutky. „Vlastně je to docela fajn kluk. Pálí mu to víc, než dává najevo.“

„Věříte mu?“

„To se ví, že mu věří,“ ozval se za nimi hlas. „Všichni mu věříme.“

Denison s Weathersem se ohlédli a spatřili ve dveřích ložnice mladou dívku, která jejich hovoru zřejmě

celou dobu potají naslouchala.

„Paulo, miláčku, dáš si čaj?“ zeptal se jí pobaveně Godfrey. Denison se s Paulou Abercrombieovou, kterápodle všeho byla nejlepší kamarádkou Amandy Montgomeryové, nikdy předtím nesetkal, ale okamžitě jipoznal. Měla na sobě těsně obepnuté tmavomodré džíny a bílé tričko bez rukávů, ve kterém vyniklo, jakje opálená. Lesklé černé vlasy jí volně splývaly přes ramena a hleděla na Denisona očima obtaženýma

tmavou linkou.

„Nick je nevinný,“ prohlásila hrdelním hlasem. „Jestli hledáte někoho, kdo vám řekne opak, tak hledáte našpatném místě.“

„Jste přátelé?“ zeptal se Denison a neuniklo mu, že Godfrey se při tom dotazu přidušeně uchechtl.

„Nick je hodný kluk. Godfrey ho prostě nechápe. Nick chodil na dobrou školu, ale vzali ho tam na

stipendium a studenti, co jsou na stýpku, občas trpí komplexem méněcennosti.“

„Když Nicky viděl fotky Paulina rodinného sídla, kapánek ho to vyděsilo, chudáčka,“ utrousil Godfrey a

povytáhl obočí; ta představa ho zjevně pobavila.

„Kvůli tomu jste se rozešli?“ zeptal se Denison.

„Ne.“ Paula si založila ruce na hrudi. „Ta mrcha Olivia mi ho přebrala. Není zdaleka tak roztomiloučká, jak

vám tady Godfrey vykládá.“

„Ale no tak, Paulo,“ řekl Godfrey. „Vždyť ani nevěděla, že jste spolu chodili, právě proto ji to tenkrát navánočním večírku tolik rozhodilo.“

„Já vím jen tolik, že nám to bezvadně klapalo, dokud na něj nezačala čirou náhodou narážet v baru a takpodobně.“

„Znáte Olivii dobře?“ zeptal se Denison.

Paula se kuckavě zasmála. „Zdaleka ne tak dobře jako ona mě.“

„Jak to myslíš?“ zamračil se Godfrey.

„Ale no tak, Godfreyi, určitě sis toho všimnul. Přijde za mnou do pokoje, koukne se, jaký knížky čtu a coposlouchám na iPodu, omrkne mi plakáty. A za týden u ní v pokoji vyhrává tatáž muzika a na nočnímstolku u postele má přesně tu samou knížku.“

„Paulo, to se ti jenom zdá,“ řekl Godfrey. „Všichni studenti čtou tytéž knížky, vylepujou si tytéž plakáty,

poslouchají tutéž muziku. To je nepsaný pravidlo. Copak se nepamatuješ, jak jste v prváku všechny hltaly

Jackii Collinsovou? Dělali jsme si z vás srandu, že si můžete založit knihovnu na půjčování braku.“

„Když myslíš,“ odsekla Paula. „Řekněme, že někdo prostě trendy udává a někdo je přebírá.“

„Přátelíte se s Leem Monteginem?“ zeptal se Denison.

„Jo, je fajn.“

„A se Sinead Flynnovou?“

„Občas mi leze na nervy, ale jinak taky docela fajn holka.“

„A co June Okewenová?“

„Znáte ty černochy, co si o sobě myslí, že jsou něco víc než bílí jenom kvůli barvě pleti? June k nimpatřila.“ Mávla rukou, jako by tím řekla všechno. „Dávala Leovi kapky kvůli tomu, že nosil dredy. Jako byna ně měl nárok jenom ten, kdo má předky z Afriky nebo Karibiku. A přitom Leo si vůbec nehrál načernocha nebo tak něco.“

„A co Amanda Montgomeryová?“

Paula na něj upírala oči v barvě mokrého listí. „Amanda byla za všech nejlepší. Byla s ní vždycky psina.Hrozně jsme se spolu nasmály.“ Potlačila slzy. „A už jsou to tři roky a vy jste ještě pořád nechytili tohohajzla, co ji zabil.“ Mračila se na Weatherse, který seděl na židli a jen se na ni mlčky díval.

„Paulo,“ oslovil ji Denison jemně. „Paulo, kdo podle vás Amandu zabil?“

Otočila se zpátky k němu a prameny vlasů černých jako uhel jí sklouzly přes rameno. „Kesselich,“

prohlásila s rukama v bok. „Victor Kesselich.“

Olivii Corscaddenové nasadili týden po převozu do Coldhillu elektrošokovou terapii, pod anestetiky.Podstupovala ji vždy v pondělí a ve čtvrtek a po čtrnácti dnech u ní personál začal pozorovat drobnázlepšení – pomalu přežvykovala sousta, reagovala na zvuky a nenadálé pohyby, odehnala mouchu, když jí

přistála na holé paži. Devětadvacet dní poté, co Olivii našli zbrocenou krví vedle mrtvoly, se sestřičky

zeptala, kde je.

„Ne, nemůžeš ji vyslechnout, to ani náhodou,“ říkal Denison do mobilního telefonu, zatímco kráčelchodbou od své ordinace k pokojům pro pacienty. „To ještě hezkou chvíli nezvládne, Steve. Pochopitelněti dám vědět. Jo, jo, vždyť to říkám.“

Zastavil se před prvními z dvojích dveří – prostoru mezi nimi přezdívali přechodová komora – a mávl nabezpečnostní kameru. Sestřička, která měla službu, mu bzučákem otevřela, zase za ním dveře zamkla a

vpustila ho do druhých. Když kolem ní procházel, kývl jí na pozdrav.

„Už mluví, ale je naprosto zmatená,“ řekl do telefonu Weathersovi. „Pověděli jí, kde je, ale chvíli potrvá, než jí to dojde.“ Když si vyslechl Weathersovu reakci, obrátil oči k nebi a udělal obličej. „Ne, máš pravdu,člověku se nestává každý den, aby se probudil v blázinci. Ozvu se ti později.“

Zastrčil si mobil do vnitřní kapsy saka, aby ho pacienti neviděli, a čekal u dveří Oliviina pokoje, až dorazísestřička s mohutným svazkem klíčů a odemkne mu.

Olivia ležela v posteli a civěla na strop. Vlasy, které by potřebovaly umýt, měla rozhozené ponaškrobeném bílém polštáři. Do paže měla pořád ještě zavedenou infúzi, ale Denison si na stolku upostele všiml kalíšku vody. Dveře za ním s hlasitým klapnutím zapadly a Olivia k němu pomaloučku otočila

hlavu, až se jejich pohledy setkaly.

Její oči měly zvláštní oříškově hnědý odstín, až se zdály skoro zlaté, a Denisonovi připadaly tak pronikavé,že prokouknou každou lež. Měl pocit, jako by s ním v pokoji byla sova, a ne mladá žena.

„Bolí mě v krku,“ řekla ochraptěle.

„To mě nepřekvapuje. V poslední době jste toho moc nenamluvila a nevypila.“ Došel k ní a ukázal nakalíšek vody. „Dáte si? Ale napřed budeme muset zvednout postel.“

Přitakala a Denison jí ukázal, jak se ovládá tlačítko, kterým se upravuje poloha lůžka, aby se nemuseladrápat do sedu vlastními silami. Prst jí zbělel námahou jen z toho, jak knoflík tiskla. Uměl si představit,jak jí po měsíci nečinnosti ochably svaly.

Upíjela vodu a mračila se, polykání ji bolelo.

„Olivie, víte, kde jste?“

Přisvědčila. „Sestřičky mi to vysvětlily.“

„A víte, proč tu jste?“

Zavrtěla hlavou a dál na něj upírala zrak.

„Co si pamatujete jako poslední?“ zeptal se jí jemně.

Posmutněle se usmála. „Byla jsem na plese absolventů. S Nickem. Tancovali jsme a jezdili na kolotočích.“

„A dál?“

Zamračila se. „Nepamatuju se. Co se stalo? Proč jsem tady?“ Narůstala v ní nervozita. „Pokusil se mě

zabít?“

Denison se ji snažil co nejvíc upokojit tónem hlasu. Zásadně nenavazoval s pacienty fyzický kontakt, byťstáli o útěchu sebevíc. „Kdo jestli se vás pokusil zabít, Olivie?“ zeptal se a dával si pozor, aby mluvil tiše auvolněně.

„Řezník,“ odpověděla a pod řasami se jí zaperlily slzy.

„To bohužel nevíme. Doufali jsme, že nám povíte, co se stalo.“

Zase se zabořila do polštáře a sevření jejích prstů na kalíšku ochablo, takže se naklonil a voda se vylila na

pokrývku. Denison po kalíšku hmátl a postavil ho na stolek, pak vytáhl ze zásobníku na zdi hrst

papírových ručníků a otřel mokré místo. Olivia tiše plakala; kousala si ret, aby ji nebylo slyšet.

„Už je všechno dobré,“ klidnil ji. „Tady jste v bezpečí. Bez povolení se sem nikdo nedostane.“

„Bojím se,“ zašeptala a vzhlédla k němu.

„Nemáte se čeho bát,“ ujišťoval ji. „Ochráníme vás. Všechno bude v pořádku.“

„Chtěla bych vidět svého přítele,“ požádala.

„To teď možná není nejlepší nápad,“ řekl Denison. „Napřed musíme zjistit, jak na tom jste.“

Odvrátila se od něj a schoulila se pod peřinou do klubíčka. Denison se na ni chvíli díval a hlavou mu táhlo,

jak drobná a zranitelná se zdá. Cambridgeský řezník si zásadně vybíral za oběť silné, nezávislé dívky. Žeby ji právě to zachránilo?

Weathers jel v neoznačeném policejním voze po venkovské silnici; minul hospodu pojmenovanou U Tribažantů a pak odbočil na krátkou příjezdovou cestu lemovanou stromy, která končila u rodinného domu.

„Tomu říkám bydlení,“ utrousil Denison při pohledu na obydlí Hardcastleových.

„Určitě mají hypotéku jako hrom,“ poznamenal Weathers. „Hele, musíš na toho kluka v rukavičkách.“

„Já vím, já vím,“ ujistil ho Denison, vystoupil z auta a urovnal si oblek. „Nevyptávat se na tu poslednívraždu.“

„Hlavně pokud nechceš, aby se předem zakopal na pozicích.“ Víc už toho Weathers říct nestačil, protoževe dveřích se objevili Hardcastleovi, kteří je slyšeli přijíždět po štěrkové cestě. Nickovu otci Geoťfovi byloněco přes padesát, měl bradku, na nose mu seděly brýle a zpod červeného svetru bujaře trčelo bříško.Jeho žena Valerie byla o trochu mladší, blond vlasy měla úhledně upravené a na sobě těsné džíny, kterézdůrazňovaly štíhlou postavu. Nervózně žmoulala zlatý řetízek s medailónkem.

„Díky, že jste mi dovolili přijet´’ řekl Denison a představil se. Weathers se držel v pozadí – netěšil se uHardcastleových velké oblibě.

„Dojdu pro Nicka,“ řekl Geoff a zamířil nahoru po schodech. Valerie zmizela v kuchyni, aby jim uvařilakávu. Denison využil příležitosti a rozhlížel se po obývacím pokoji. Byl jako ze škatulky, dokonale uklizený,

knížky v knihovně seřazené podle abecedy, hřbety přesně zarovnané s krajem polic. Dokonce i polena vkrbu někdo pečlivě naaranžoval a nebylo kolem nich ani stopy po sazích či popelu.

Nad krbem visela zarámovaná ateliérová fotografie – Valerie na ní seděla v čalouněném křesle, nohydiskrétně zkřížené v kotnících, a po stranách kolem ní stáli Geoff a Nick. Geoff měl jednu ruku položenouna jejím rameni a druhou na Nickově. Nickovi bylo na fotografii tak čtrnáct, měl na sobě úhlednou školníuniformu s emblemém a latinským mottem zlatě vyšitým na kapse saka a usmíval se do objektivu. Na jiné

zdi spatřil Denison mnohem menší snímek, spontánní momentku Šestiletého Nicka na pláži, s tmavýmikučerami plnými písku.

Zaslechli z horního patra zvýšené hlasy a vzápětí na schodech zaduněly kroky. Do obýváku vkráčel Nick sodbojným výrazem ve tváři. Z klučiny z fotek vyrostl mladý muž – vysoký a štíhlý, vysportovaný a dosthezký na to, aby Denison pochopil, proč se do něj jak Paula, tak Olivia zamilovaly.

„Co zase chcete?“ osopil se na Weatherse. „Vždyť jsme si to všechno prošli už tisíckrát. Vždycky vámříkám totéž, a vy se mě stejně ptáte pořád dokolečka. Fakt nechápu, proč si myslíte, že když se mě

zeptáte znova, budu si to najednou pamatovat jinak.“

„Nepřišli jsme kvůli vašim předchozím výpovědím,“ ubezpečil ho Denison a podal mu ruku. „Já jsemMatthew Denison. Jsem soudní psychiatr přidělený k tomuto případu.“

Nick si s ním nedůvěřivě potřásl rukou. „To vy máte v péči Olivii?“

„Ano´’

Z kuchyně se vynořila Valerie Hardcastleová a přinášela podnos se Šálky a velkou kávovou konvicí.Denison postřehl, že jakmile vplula do role hostitelky, hned se cítí mnohem víc ve své kůži; nabízela jimmléko a cukr, nalévala kávu. Všech pět jich sedělo porůznu v křeslech a na pohovce a mlčky popíjeli. Nick

se ošíval a pokukoval po Denisonovi a tomu bylo jasné, že by se ho rád vyptal na spoustu věcí.

Po pár minutách do sebe Nick obrátil zbytek kávy a překotně vstal. „Tak fajn, odbudem si to u mě vpokoji,“ prohlásil. „Klidně si vemte to kafe s sebou.“

Valerie s Geoťfem si vyměnili pohled, zjevně nesví z toho, že je vyšachoval, ale Nick je ignoroval a odvedl

Denisona s Weathersem po schodech nahoru do svého pokoje.

Byla to klasická studentská ložnice – na stěnách plakáty fotbalistů a filmových hvězd, na policích sportovnítrofeje a na podlaze rozházené oblečení. Nick zmuchlaná trička a boxerky posbíral a nacpal je do

prádelního koše.

„Musí u toho být?“ zeptal se Denisona a trhl hlavou k Weathersovi.

„Vzhledem k okolnostem ano. Pořád jste podezírán z trestného činu.“

„Chtěl byste si to radši odbýt na policejní stanici?“ zeptal se Weathers. Denison po něm šlehl káravýmpohledem a Weathers rozhodil ruce, jako by naznačoval „no dobře, tak si to dělej po svém“. Stáhl se dorohu pokoje, opřel se o kraj psacího stolu, založil si paže na hrudi a tvářil se, že se zaujatě dívá z okna.

Nick ho chvíli pozoroval, pak dospěl k závěru, že je momentálně neškodný, a obrátil se zpátky k

Denisonovi.

„Jak jí je?“ zeptal se. „Je v pořádku? Proč mě s ní nenecháte promluvit?“

„Bohužel nesmíme podávat podrobné informace o pacientech,“ odvětil Denison opatrně. „Ale mohu vám

prozradit, že se její stav zlepšuje. Doufáme, že si neodnese z prožitého traumatu žádné trvalé následky.“

„To je dobře,“ řekl Nick a pátravě si ho prohlížel. „To je dobře.“

„Nicku, mohli bychom se posadit?“

Mladík se rozhlédl po pokoji a došlo mu, že tam moc míst k sezení není. Přesně jak Denison čekal, nabídlmu, ať se posadí na židli u psacího stolu, zatímco sám si sedl na postel. Denison tím získal výhodu – kdyžčlověk sedí na židli, má větší autoritu, než když sedí na matraci, a co bylo ještě lepší, Nick se výhodnépozice zřekl dobrovolně. Kdyby si Denison vybral židli sám, riskoval by, že si upevněním svéhoautoritativního postavení Nicka znepřátelí. Svým dotazem navíc Nickovi připomněl slušné vychování a to

snad taky pomohlo otupit nevraživost. „Jak dlouho s Olivií chodíte?“ zeptal se.

„Asi dva a půl roku,“ odpověděl Nick.

„To je dlouhá doba,“ konstatoval Denison. „Zvlášť ve vašem věku. Smím se zeptat, jak jste se seznámili?“

Nick se při vzpomínce usmál. „Hned první den, co jsem přišel do Arielu. Narazili jsme na sebe ve vrátnici.

Utahovali si z ní kvůli jménu.“

„Proč? Vždyť je úplně běžné.“

„Olivia je její prostřední jméno. Prvním se jmenuje Kleopatra. Její máma si prý potrpí na Liz Taylorovou.“

„Takže to byla láska na první pohled?“

Nickovi lehce zjihly modré oči. „Já se do ní zamiloval, hned jak jsem ji uviděl.“ Sklopil zrak ke svýmrukám. „Červenala se, byla nervózní. Chtěl jsem se o ni postarat, ochránit ji. Připadala si na Arielunepatřičně. Tvrdila, že pořád čeká, že jí někdo poklepe na rameno a řekne jí, že došlo k omylu. Ujišťovaljsem ji, že takhle si připadají všichni, ale nevěřila mi. Z vlastní zkušenosti vím, jaké to je, když má člověkpocit, že někam nepatří – dostal jsem se na střední školu díky stipendiu a dost dlouho mi trvalo, než jsem

mezi ostatní zapadl. Ale po pár měsících jsem měl pocit, že jsem tam odjakživa. Snažil jsem se jipřesvědčit, že to s ní na Arielu bude taky tak, a měl jsem pravdu. Brzo si našla kamarády a začala se cítit

jako doma.“

„Smím vám položit osobní otázku?“ zeptal se Denison.

Nick se zasmál. „Ta poslední snad osobní nebyla?“

„Vážím si vaší upřímnosti. Vím, že není snadné mluvit o takových věcech s cizím člověkem.“

Nick pokrčil rameny. „Ptejte se, na cokoli chcete.“

„Díky. Nejde mi do hlavy jedno – jestliže jste se do Olivie zamiloval na první pohled, tak proč jste napřed

chodil s Paulou Abercrombieovou?“

Nick se zatvářil zahanbeně. Vstal a přešel ke skříni a prohraboval se mezi mikinami, i když vůbec nebylochladno. Denisonovi bylo jasné, že je to jen záminka, aby před ním na chvíli skryl tvář.

Natáhl si na sebe tmavomodrou mikinu s kapucí, která se mu hodila k očím, a konečně se přiměl naDenisona podívat. „Jenom tak pro zábavu,“ řekl tiše. „Upřímně řečeno, to, jak jsem zareagoval na Olivii,mě zezačátku vyděsilo. Člověku nažene strach, když s ním cit k někomu takhle zacloumá. Bylo miosmnáct, byl jsem v prváku. Nechtěl jsem si začít nic vážného a věděl jsem, že jestli si začnu s Olivií, takto vážné bude. Proto jsem se držel zpátky. A Paula je krásná a taky jsem se jí líbil, takže jsme spolu začali

flirtovat a… prostě to přišlo tak nějak samo od sebe. Ale neseděla mi. Je hrozná primadona, dělá sipřehnané nároky a je panovačná. Je z těch holek, co jsou pořád v pohodě a samá legrace, ale jakmile snimi člověk začne chodit, seřvou ho, kdykoli se zdrží v hospodě nebo si vyrazí do kina bez nich. Po pártýdnech už jsem toho měl dost a řekl jsem si: Mám já tohle zapotřebí? Vždyť vím, ke komu mě srdcetáhne. A tak jsme se rozešli – jestli se vůbec dá mluvit o rozchodu, když jsme spolu nikdy pořádněnechodili – a já měl volné ruce a mohl jsem se sblížit s Olivií.“

„Olivia o vás a o Paule věděla?“

Nickovi potemněla tvář. „Ne, dokud jí to nevyslepičila Amanda Montgomeryová.“

Denison naklonil hlavu ke straně. „Amanda se úmyslně snažila rozvířit vlny?“

„Já vím, že o mrtvých se má mluvit jen dobře, ale byla to potvora. Nejen kvůli tomuhle, i jinak. Štvalaproti sobě Godfreye a Roba. Místo aby Sinead pomohla s divadlem, předhazovala jí, že je k ničemu. Byla

to manipulátorka a snobka.“

„Tak se mi zdá, že ji spousta lidí měla plné zuby,“ poznamenal Denison. „Co si myslíte vy – kdo ji zabil?“

V Nickově výrazu se cosi změnilo, a vlastně v celém jeho chování. Ta změna byla sotva patrná, ale zdálose, jako by jím projel elektrický výboj. Vzápětí to Nick ovládl a rysy mu ztvrdly.

„To mi povězte vy,“ prohlásil.

Denison seděl u stolu a ťukal propisovačkou o leštěnou desku. Právě mělo začít první sezení s Olivií avěděl, že na ni bude muset opatrně. Její psychika byla pořád křehká a nechtěl riskovat, že se zase stáhnedo sebe. Musí zjistit, co všechno Olivia ví, aniž by jí způsobil jakékoli další trauma.

Na stole mu zadrnčel domácí telefon a Denison vyskočil na nohy. Ošetřovatel mu hlásil, že už je s Olivií včekárně.

„Díky, Miku,“ poděkoval mu. „Dám vám vědět, až ji budete moct odvést zpátky na oddělení D.“ Vyšel zordinace, kývl na pozdrav své sekretářce a vybídl Olivii, ať jde dovnitř.

Žasl, jak se změnila. Tmavohnědé vlasy měla úhledně sčesané do copu a někdo jí sehnal řasenku a růž natváře. Působila klidně, snad až uvolněně.

„Díky, doktore,“ řekla, když jí nabídl židli. Odložila si na područku sako, které měla přehozené přes ruku.Přehodila si nohu přes nohu a složila ruce v klíně.

„Tak jak se vede, Olivie?“

S vážným výrazem pokývala hlavou. „Dobře, díky za optání. A vám?“

„Taky dobře, děkuju,“ řekl překvapeně. Pacienti se ho obvykle nevyptávali, jak se má.

Věděl, že se jí nemůže rovnou zeptat na tu noc, kdy ji našli celou zbrocenou kamarádčinou krví. Ťal by do

živého. Musí to vzít přes návrat do minulosti, prokutat se celým jejím dřívějším životem na Arielu apřivyknout ji tomu, že po ní vyžaduje detaily. Bude je potřebovat, až dojde na ples absolventů. A mezitímse snad dozví něco víc o partě kamarádů, jejíž ženské členky někdo likviduje jednu po druhé. Že by ponich šel někdo zvenčí? Anebo hrozba přichází zevnitř? Je možné, že by se Olivia přátelila s někým tak

sadistickým, aniž by vytušila, jaký netvor se pod slupkou skrývá?

Rozhodl se začít něčím neškodným.

„Povězte mi o Cambridgi, Olivie. Co se vám tam líbí?“

Podezíravě si ho měřila, jako by v tom čekala nějaký podraz. Opětoval jí pohled a tvářil se naprosto

poklidně. Jako by spolu prostě jen tak klábosili a ubíjeli čas.

„Je tam hezky,“ řekla konečně. „Spousta pěkných budov.“ Byla to dětinská odpověď, rozhodně

neodrážela její skutečné myšlenky. Zkusil to znovu.

„Musela to pro vás být pořádná změna po Londýně, kde jste vyrůstala.“

Pokrčila rameny.

„Jaký jste měla pokoj?“

„Pokoj?“ zopakovala po něm.

„Některé pokoje na koleji jsou ve starých budovách, kde je mizerné potrubí a průvan. Některé jsou v

nových, mají každý vlastní příslušenství a všemožné moderní vymoženosti.“

„Já jsem bydlela v jedné z těch starých,“ odpověděla. „U Markét Square.“

„Kdo bydlel vedle vás?“

„Měla jsem jenom jednu sousedku. Sinead Flynnovou.“

„Je Irka?“

„Jak jste to uhodl?“ letmo se usmála, aby ten sarkasmus zjemnila.

„Vycházely jste spolu?“

„Jistě.“

„S kým jste se skamarádila v prvních týdnech po příchodu do Cambridge?“

„Se Sinead,“ odpověděla. „S June.“

„S June Okewenovou?“

Přisvědčila. „Jsme ze stejné části Londýna, takže máme hodně společného.“

Neuniklo mu, že použila přítomný čas. „Pořád se přátelíte?“

„Proč bychom neměly?“

„Spolužáci, se kterými se člověk sblíží v prvním ročníku, se často liší od těch, které považuje za dobré

kamarády, když studia končí.“

Se skoro posmutnělým úsměvem přikývla. „Asi máte pravdu. Už si s June nejsme tak blízké jako dřív.“

„Co se změnilo?“

V očích jí cosi problesklo, ale její výraz zůstal stejný. Zase pokrčila rameny. „Asi jsme se změnily my –obě.“

„S kým dalším jste se přátelila?“

„S Dannym… S Godfreyem…“

„S Dannym?“

„S tím jste se ještě nepotkal?“ pobaveně povytáhla obočí. „Kdyby ano, určitě byste si ho pamatoval. Měříhodně přes metr osmdesát, samá ruka samá noha a vlasy jako rajská polívka.“

Usmál se, aby ji povzbudil.

„A s kým dalším?“

„S Amandou,“ řekla a odlehčená chvíle byla rázem tatam.

„Povězte mi o ní něco,“ vybídl ji tiše.

„Poprvé jsem si jí všimla, když kráčela přes trávník na hlavním nádvoří Arielu,“ řekla Olivia. Upíralanepřítomný pohled do dálky, pohroužená ve vzpomínkách. „Po trávě se chodit nemá, ale když to dělalaAmanda, všichni nad tím přivírali oči. Fičel vítr, kabát jí pleskal o nohy a vlasy jí povlávaly kolem obličeje,takže připomínaly svatozář na ruských ikonách. Měla z toho psího počasí legraci. Pak došla k bráně, kdejsme na ni v závětří čekali, a rozevláté vlasy se jí usadily, jako by se zrovna vynořila od holiče.“ Oliviazaostřila pohled a usmála se na něj. „Když jsme se později vrátili na pokoje a já se na sebe podívala dozrcadla, ty moje vypadaly jako přadena vlny, co někdo naházel do mixéru.“

„A co Nick?“ zeptal se Denison a zaujalo ho, že se jí do tváří okamžitě nahrnula krev a v očích jí zajiskřilo.

„Pamatujete se, kdy jste se poprvé potkala s ním?“

Usmála se pro sebe. „U řeky,“ odpověděla. „Plul na pramici.“

„V říjnu?“ podivil se Denison. „Nebyla na to kapku zima?“

Pokrčila rameny. „Tehdy to pro ně byla nová zábava. Nacpalo se jich do jedné pramice asi dvanáct,zkoušeli, kolik se jich tam naráz vměstná, a ta loď se sotva držela nad vodou; ponořila se tak, že by do níklidně vplula kachna.“

„A vy jste byla kde?“

„Na břehu. Je odtamtud nejlepší výhled na kapli. Chodívala jsem tam, když jsem si potřebovalapřipomenout, že jsem se fakt vymanila…“

„Z čeho?“ zeptal se a v duchu si říkal: Z Londýna? Z domova? Z chudoby?

„Ze závislosti na druhých,“ odpověděla. „Ale pak jsem potkala Nicka a najednou jsem někoho potřebovala

ještě víc než kdykoli předtím. To byla vážně ironie osudu.“ Výraz jí zjihl, až se mu zdálo, že její oči dosudpřipomínající leštěné zlato nabraly hřejivý odstín medu. „On tehdy tu lodku řídil, odpichoval ji bidlem, a ikdyž mě neznal, jakmile mě uviděl, zajel ke břehu a prohlásil: ‚Sice se možná každou chvíli převrhnem,ale jestli si troufneš, zlomíme rekord´“

„Nastoupila jste k nim?“

„Nastoupila,“ přisvědčila. „Bohužel jsem se ocitla vedle Lea a ten měl na sobě jenom tričko, i když bylosotva pět nad nulou, a dost smrděl. Takže to nebylo zrovna nejromantičtější prostředí, kde potkatbudoucího partnera! Ale v jednom kuse jsme po sobě s Nickem pokukovali, a když jsme se vrátili doArielu, vzal mě za ruku, aby mi pomohl na břeh, a… Už se vám někdy stalo, že byste prostě najisto věděl,

že k něčemu dojde?“

Denison přikývl; vybavilo se mu, jak jeho prsty narazily do Cassiných, když ve Stánku s občerstvením vkině sáhli oba po stejném pytlíku bonbónů.

„Co bylo dál?“ zeptal se.

Zamračila se a Denison by rád věděl, jestli vzpomíná, proč uběhla tak dlouhá doba mezi chvílí, kdy si padlido oka, a tím, než spolu konečně začali chodit.

„Nic,“ řekla. „Chovali jsme se k sobě kamarádsky, ale dokonce jsme se ani doopravdy nespřátelili. Kdykolijsme se potkali, tak jsem se s ním dala do řeči, ale připadalo mi, že si mě schválně drží od těla. Tak třebase přede mnou nikdy neopil a nikdy se mnou nezůstal o samotě někde v soukromí.“

„Jak jste si to vykládala?“ zeptal se Denison; zajímalo by ho, jestli jí Nick někdy později objasnil, proč se

tak choval.

„Říkala jsem si, že jsem se asi spletla, že jsem si něco namlouvala. Ale pak se jednou večer všechnozměnilo. Zašly jsme si se Sinead na party v Hicks Court a Nick tam byl taky. Přisedl si ke mně aproklábosili jsme spolu pak celé hodiny. Čekala jsem, kdy se jako obvykle vymluví a půjde se bavit sněkým jiným, ale kdykoli si šel pro další pití, přinesl i mně, a kdykoli si s ním někdo přišel popovídat, vtáhl

mě do hovoru. Všichni si toho pochopitelně všimli. Rob McNorton na něj každou chvíli pomrkával a viděla

jsem, jak Amanda pošťuchuje svoji kámošku Paulu. Měla jsem sto chutí dát mu pusu, ale ne všem naočích. Nakonec prohlásil, že už přetáhl svou obvyklou hodinu a jde spát. Když odešel, přestalo mě to tambavit. Chtěla jsem si prostě jenom zalézt na pokoj a opít se, a tak jsem si nalila dvě velké sklenice punčea zvedla kotvy.“ Usmívala se. „To není konec příběhu, vidte?“ oplatil jí úsměv Denison. „Dá se to tak říct,“ rozesmála se. Popadla sklenice s punčem, vyšla ze dveří a Nick tam stál, jenom tak bloumal po chodbě. „Páni, už jsem si myslel, že se za mnou nevydáš,“ zasmál se, chytil ji za ruku a vlekl ji ke schodům. Běželi po nich dolů celí rozesmátí a Olivia se snažila nerozlít punč, ale stejně za nimi zůstávala cestička zcákanců jako krev za zraněným zvířetem. Venku se do nich hned dala zima. Nick ji vzal kolem ramen anapůl běželi, napůl šli, až dorazili k řece, na místo, kam nebylo vidět odni
kud z oken. Nick odebral Oliviisklenice a odložil je na lavičku. „Brrr,“ rozklepal se, přitulili se k sobě a zadívali se na noční nebe. „V Londýně takhle hvězdy vidět nejsou,“ řekla. „Všude je světelný smog. Většinu souhvězdí vůbec

neznám.“

Nick ji teď objímal oběma rukama a ještě víc ji k sobě tiskl. Ucítila, jak jí zajel dlaněmi pod svetr a dotýká

se její teplé kůže v pase a na bocích. Zahákla si palce o poutka na jeho džínách.

Kývl hlavou směrem vzhůru, k hvězdám nad nimi. „To je Orion. Má tři hvězdy na opasku. A tamhleto je

Velký vůz, vypadá jako rendlík. A to dvojité vé, to je Kassiopeia.“

„A co tamhleto?“ ukázala nosem, protože neměla volné ruce.

„To je Velké kuře,“ prohlásil Nick. „Tu jasnou hvězdu má na zobáku.“

„Hmm. A tamhleto?“

„Tamhleto? To jsou dvě různá souhvězdí. Těm patnácti hvězdám na východě se říká Tančící sýry. A těchpět víc na západ, to je Dentální protéza.“

„Cože? To jako umělé zuby?“

„Ne, to je latinský výraz pro pradlenu.“

„No jasně, hned jsem si říkala, že je to určitě latinsky.“

Zadíval se na ni; oba dva se usmívali. Pak se jim úsměv z tváře vytratil, Nick ji pohladil konečky prstů aona se k němu přitulila. Na čele ji zašimraly jeho vlasy a pak se jejich jazyky tiše dotkly a propletly.Vyklouzl jí rukama zpod svetru a sjel níž, vzal ji dlaněmi za zadek a přitáhl si ji k sobě. Vnímala tvrdouvybouleninu v jeho rozkroku. Odtrhl se od ní ústy a zasypal jí hřejivými polibky krk. Na kůži ji lechtal jehodech; dýchal zrychleně. Nad výstřihem svetru mu vystupovala klíční kost, a tak ho na ni políbila a jemněmu přejížděla rozpálenou kůži předními zuby.

„Ke mně do pokoje je to blíž,“ řekl.

Olivia to Denisonovi odvyprávěla, jako by nedošlo k ničemu víc než k cudnému polibku za svitu měsíce.On sám musel poslouchat tolik násilníků, jak mu do nejmenších podrobností líčí svoje zločiny, že mu vesrovnání s tím připadal skoro každý dobrovolný pohlavní styk jako učiněná romantika, ale věděl, žepacientům bývá hovor o sexu trapný. Nemohl očekávat naprostou otevřenost, a tak to přešel mlčky a dálse nevyptával. Mnohem víc ho zajímalo něco, o čem se zmínila předtím a co se tak úplně neshodovalo svyprávěním jiného člověka.

„Pokud se nepletu, tak Olivia je vaše prostřední jméno,“ nadhodil. „A vaše první jméno je dost

neobvyklé.“

Poodtáhla hlavu, skoro jako by ucukla. V jednu chvíli v duchu znova prožívala první polibek s klukem, do

kterého byla zamilovaná, a vzápětí z ní už zase čišela podezíravost a nedůvěra.

„No a co?“ zeptala se.

„Ve vrátnici si z vás kvůli tomu utahovali?“

Přehodila si nohu přes nohu. „Všichni si ze mě kvůli tomu utahujou. Proto se o tom ostatním obvyklenezmiňuju.“

„Pamatujete se, jak si z vás utahovali v té vrátnici?“

Pokrčila rameny. „Ne, to konkrétně ne.“

„Pamatujete se, jak jste se tam setkala s Nickem?“

Oči jí zase ztvrdly ve zlato. „Tam jsme se nesetkávali,“ prohlásila. „Scházeli jsme se u brány.“

„Já tím myslím, jestli jste si jistá, že jste se s Nickem úplně poprvé nepotkali ve vrátnici.“

„Nepotkali,“ odsekla skoro naštvaně. „Potkali jsme se u řeky.“

„Víte to jistě?“

„Na takovou věc se nezapomíná,“ trvala na svém.

Denison to nechal být, říkal si, že si to možná špatně pamatuje Nick. Změnil téma, protože potřeboval,

aby mu Olivia důvěřovala, nechtěl si ji znepřátelit.

Příští půlhodinu mluvili o všem možném, jen o Nickovi nepadlo ani slovo. Bavili se o tom, jak Olivii

vyhovuje nezávislost, jak je ráda, že je poprvé pryč z domova a seznamuje se s novými přáteli, jak ji těší,

když si může procvičit mozek v prostředí, kde se něco takového aktivně podporuje, místo aby se za to

trestalo. Denison z toho usoudil, že Olivia to na střední škole v Londýně neměla lehké, a v duchu si

poznamenal, že si má obstarat její školní záznamy, aby se dozvěděl víc.

Konečně se čas nachýlil.

„Děkuji vám, Olivie,“ řekl jí. „Doufám, že příště si popovídáme o tom, co se přihodilo ke konci zimního

semestru.“

„O tom vánočním večírku?“ Olivia se snažila udržet bezvýraznou tvář, ale do hlasu se jí vkradla panika.

„Nebojte se,“ uklidňoval ji. „Půjdeme na to pomalu.“

Vstala a oblékla si sako, které měla přehozené přes područku židle. Denison se taky zvedl; připadal si

nesvůj, jako by náhle opanovala situaci. A Olivia to ještě umocnila tím, že mu podala ruku.

„Díky, doktore.“ Vyšla ze dveří.

Vrátil se za stůl, posadil se, mohutně vydechl a přitáhl si Oliviinu složku. Krom běžných psychiatrických

záznamů obsahovala i kopie rozličných policejních dokumentů vztahujících se k vraždám. Denison si jepročítal, protože pořád doufal, že v nich objeví chybějící dílek skládanky, který ho dovede k odpovědím nadvě zásadní otázky: Kdo to provedl? A proč? To druhé ho zajímalo ještě víc. Ozvalo se zaklepání a do ordinace vešla jeho sekretářka.

„Doktore Denisone, máme problém s…“

Zarazila se tak překotně, že div nepřepadla dopředu. Denison vzhlédl a došlo mu, že uviděla horní snímekna hromádce fotografií z místa činu, kde došlo k vraždě Amandy Montgomeryové. I když jako obvyklenešetřila růží na tváře, postřehl, jak jí z nich vyprchala krev.

Nedokázala od fotografie odtrhnout zrak. „Ale… kde má hlavu?“

Zastrčil snímky zpátky do obálky.

„Ta se nikdy nenašla.“

Denison stál u okna. Venku hnal větřík po trávníku bleděrůžové okvětní plátky magnólie, ale Denison tonevnímal; v duchu byl zase na Arielu, skláněl se nad zmasakrovaným tělem a útroby mu svíral děs ahrůza. Věděl, že je to jen vzpomínka, jen výplod jeho mysli, ale stejně mu připadalo, že i teď cítí pach

krve.

Ozvalo se zaťukání na dveře ordinace. „Je tu Olivia Corscaddenová, pane Denisone,“ oznámila musekretářka. Působila nervózně.

„Díky, Janey. Dopřejte mi ještě minutku.“

Zvedl Oliviinu složku, kterou se znovu probíral, a obrátil ji, aby byla nepopsanou stranou nahoru. Pacienty

pokaždé popadne touha přečíst si svoje záznamy, pokud si uvědomí jejich existenci. Posadil se za stůl,zmáčkl tlačítko na domácím telefonu a požádal Janey, ať slečnu Corscaddenovou pošle dovnitř.

Byl odhodlán uchovat si tentokrát převahu. Když Olivia vešla – měla na sobě totéž klasicky střižené šedivésako, ale vlasy si pro změnu stáhla do ohonu –, nezvedl se od stolu.

„Dobré odpoledne, Olivie. Posadte se prosím.“

Ruce měla zastrčené v kapsách. Z gumičky se jí vysmeklo několik pramínků vlasů a mírně se jí kroutilykolem krku. Svlékla si sako, posadila se a přitom z něj nespouštěla zrak.

„Jak se vám daří?“

Zamnula si krk. „Nic moc. Omlouvám se, jestli chraptím. Bolí mě v krku.“

Přesně tohle Denison slýchal od pacientů, které nijak netěši

lo, že tu musejí být. Schválně se vymlouvali, aby mohli mluvit co nejmíň.

„Chcete, aby vám sekretářka přinesla sklenici vody?“ zeptal se.

Olivia zavrtěla hlavou. „Ne, díky. Vypadá to, že má spoustu práce.“

„Dobrá, takže minule jste mi vyprávěla o svém prvním semestru na Arielu. Povídali jsme si o vašichkamarádech, o vašem příteli Nicholasi Hardcastleovi, o vaší sousedce Sinead Flynnové „ Vzhlédl k ní. „O té

Irce,“ usmál se ve snaze prolomit ledy, ale Olivia vůbec nezabrala. „A taky o June Okewenové, DannymArmstrongovi, Leovi Monteginovi a Amandě Montgomeryové.“

„Vidím, že jste nezanedbal domácí přípravu,“ poznamenala. „Nepamatuju se, že bych vám říkala, jak sejmenují příjmením.“

Pokrčil rameny. „Všech se to týká, všechny vyslýchala policie. V pondělí odpoledne jsem neslyšel jejich

jména poprvé, Olivie.“

„Vyslechl jste někoho.pardon, mluvil jste s někým z nich?“

Vyhýbavě sklopil oči ke svým poznámkám. „Sešel jsem se s Nicholasem. A další schůzku s ním mámnaplánovanou na příští týden.“

Když zase vzhlédl, nestačil se divit, jak se její výraz změnil. Tvář jako by se jí celá rozjasnila, v očích se jíobjevila naděje.

„Jak se má?“ zeptala se.

Denison se na židli opřel. „No, moc dobře ne. Bohužel nesmím jít do podrobností. Ale že na tom neníbůhvíjak skvěle, vám povědět můžu. Takže čím víc mi toho řeknete, tím líp.“

Sklopila oči, ale stačil zahlédnout, jak se jí v nich zaleskly slzy. Ruce měla složené v klíně a točila sistříbrným prstýnkem.

„Povězte mi, co se dělo den před tím večírkem,“ vybídl ji. „Jestli je to pro vás snazší.“ Ale nebylo; ten dense totiž dozvěděla, že Nickovým prvním dobyvatelským úspěchem na Arielu byla sexbomba PaulaAbercrombieová. Když líčila Denisonovi, jak se spolu pohádali, tvář jí zpopelavěla.

„Vím, že se mě to nemělo tak dotknout,“ řekla. „Vždyť mi nezahýbal nebo tak něco. Byla to ode měpřehnaná reakce.“

„Ale naprosto pochopitelná,“ ujistil ji Denison. „Už od prvního setkání jste k sobě pociťovali náklonnost avy jste ji brala jako příslib. A pak do toho vpadlo to, co se odehrálo mezi ním a Paulou. Kdybyste o jejichvztahu věděla hned od začátku, nemuselo vás to tolik ranit, ale tím utajováním se vám ta záležitost zdálavážnější, než ve skutečnosti byla.“

Přitakala; zdálo se, že ji svými slovy ukonejšil. Nasměroval ji k odpoledni před vánočním večírkem, kdy sAmandou byly na kontrolním pohovoru u jednoho ze studijních vedoucích. Dopadlo to hrozně – Olivia byla

celá rozhozená po hádce s Nickem a nedovedla se soustředit, takže Amanda za ni musela odpovídat navšechny profesorovy otázky. Nakonec si profesor s neskrývaným opovržením změřil Oliviiny opuchlé oči apodal jí papírový kapesník. „Až mě příště budete chtít zbytečně připravit o hodinu času, doporučuji vám,abyste si radši zaskočila do nejbližší drogerie pro balení těchhle kapesníků a zůstala doma.“

Když se vrátila na pokoj, Sinead ji přiměla, ať si opláchne obličej, a vytáhla ji na nákupy do města, aby jítrochu spravila náladu. Denison si nechal od Olivie dopodrobna vylíčit cestu po obchodech, protoženechtěl letmo odbýt jeden kus příběhu a pak na ni tlačit, ať mu popíše další do posledního detailu.

Vyptal se jí, jakým šampónem si ten večer umyla hlavu, jak dlouho jí trvalo vyfoukat si vlasy a nalíčit se, jaký parfém si nanesla na krk a na zápěstí, než se vydala na večeři, až už nakonec neměla, o čem dalšímmluvit, a nezbývalo jí, než se pustit do vyprávění o večírku.

„Vážně musíme?“ hlesla.

„Dobře víte, že ano, Olivie,“ řekl a dával si záležet, aby to znělo vlídně. „Povězte mi, co se ten večer stalo.Povězte mi

o tom večeru, kdy Amanda Montgomeryová zemřela.“

Olivii studil do tváří chladný vítr a profukoval větvemi jedle na trávníku u brány. Pod nohama jí chrupalazmrzlá tráva. Prošla branou na velké nádvoří Arielu.

V kapli se svítilo a kousky rubínově rudého skla ve vitrážích zářily do tmy jako rozžhavené uhlíky. Varhaník

pilně cvičil, a jak kráčela přes nádvoří, doléhala k ní neodbytná melancholická melodie, až se jí zdálo, že i

můry se třepotají kolem lamp neklidně a stísněně.

Amanda bydlela v Hicks Court, nad jídelnou a barem. „Jen dál,“ zavolala, když Olivia zaťukala na dveře.„Je otevřeno.“ Olivia vešla dovnitř a vdechla jemnou květinovou vůni parfému. Pokoj byl laděn do bílé akrémové barvy, nikde žádní plyšáci ani plakáty. Na stěně visela zarámovaná reprodukce obrazu La BelleDame Sans Merc´ od Johna Williama Waterhouse. Na okenním parapetu hořely vonné svíčky a jejichtřepotavé plamínky se odrážely na temné okenní tabulce.

Amanda seděla na posteli a listovala knížkou. „Jo to jsi ty,“ konstatovala. Zdálo se, že ji Olivia vyrušila.

„Ríkalas mi, ať tě před začátkem večírku přijdu vyzvednout,“ připomněla jí Olivia.

„Sedni si,“ vybídla ji Amanda a odhodila knížku na prádelník. Jenom se převlíknu.“

Sfoukla svíčky, zatáhla závěsy a začala se přehrabovat v šatní skříni. Olivia seděla na posteli a odvrátilapohled, když se Amanda vysvlékla do hezkého spodního prádla v pastelové barvě.

„Hele, doufám, že jsem udělala dobře, když jsem ti včera pověděla o Nickovi a Paule,“ řekla Amanda asnažila se, aby to znělo upřímně. Když Olivia nereagovala, pokračovala: „Prostě jenom…, já za sebe bychchtěla vědět, že mi můj kluk neříká úplnou pravdu.“

„Nic se nestalo,“ ujistila ji Olivia, ale vyhýbala se jí pohledem. Amanda si stoupla do čokoládově hnědýchhedvábných šatů, které se jí hodily k očím, a natáhla si je na sebe.

„Zapneš mi je?“

Odhrnula si vlasy a Olivia vstala a šaty jí zapnula.

„Jestli tě to utěší, tak k Paule se taky zachoval pěkně hnusně, člověk by čekal, že ta může mít každýhokluka, kterýho se jí zachce, ale Nick si s ní začal a hned nato jí dal kopačky.“ Amanda se navoněla z velkéhranaté lahvičky parfému, který Olivia ucítila už ve dveřích, a zmizela v koupelně.

„Vidělas někde dole Roba?“ křikla odtamtud.

Olivia se zvedla a přešla do dveří koupelny. Amanda se líčila tmavohnědou řasenkou. „Ne,“ odpovědělaOlivia, „ale nešla jsem přes bar.“

„Od rána se mu pokouším dovolat, ale ten bídák se mi vyhýbá.“ Olivia se dívala, jak si Amanda přejíždí rty

rtěnkou. Věděla, že by měla projevit zájem, zeptat se, proč se s Robem pohádali, ale nebylo to v jejíchsilách. Taky se celý den vyhýbala telefonátům, protože s Nickem nechtěla mluvit od chvíle, kdy sedozvěděla, že nebyla první, se kterou na Arielu spal.

„Líbil ses mi od prvního momentu, kdy jsme se potkali,“ vyčetla mu předešlého večera, když se vraceli zhospody, kde jí Amanda.nechtěně‘ vyslepičila, jak se věci mají. „Od toho prvního setkání jsem na tebednes a denně myslela a chtěla jsem tě. Ale zajímal ses o mě ty? Pamatuješ se vůbec, kdy jsme se poprvépotkali? Já si naivně myslela, že je to začátek lásky jako trám, a ty sis to odtamtud namířil rovnou zaPaulou a… a dělali jste to spolu a já jsem ti byla ukradená, dokud jsi mě nakonec nesbalil.“

„Cože, já že jsem tě.sbalil‘? Takhle se na to koukáš?“

„Jak jinak bych se na to měla koukat? Mohli jsme spolu začít chodit už dávno, ale jak vidím, ty sis napředchtěl vyzkoušet jiný holky.“

„Tak to nebylo,“ ohradil se, ale Olivia se otočila na patě, odkráčela a nechala ho tam osaměle státuprostřed chodníku.

Na tenhle večer si pořídila nové šaty; chtěla, aby zalitoval, že před ní dal přednost Paule. Amanda jejívzhled ani slůvkem

neokomentovala, i když bylo k nepřehlédnutí, jak si na sobě Olivia dala záležet.

Amanda ustoupila od zrcadla a překontrolovala si obličej ze všech stran. „Fajn, můžem jít.“ Olivia měla codělat, aby se trpce nerozesmála. Amandě zabraly přípravy ani ne pět minut, a stejně bude na večírku zevšech nejhezčí.

Bledé kamenné zdivo v sále zalévala záře svícnů, ohromný vánoční stromek v rohu byl omotán červenýmia zlatými řetězy. Kolem oken poblikávaly girlandy drobounkých elektrických svíček. Na dlouhýchdřevěných stolech byly naservírovány talíře, karafy s vínem a stříbrné příbory, které všechny do jednoho

krášlil univerzitní znak.

Olivia vešla dovnitř; umínila si, že schválně vstoupí do sálu po Amandině boku. Vzala si na sebe přiléhavéšarlatové šaty s rozparkem až vysoko na stehno a rty si namalovala krvavě rudou rtěnkou. Když sAmandou procházely sálem, všichni se po nich otáčeli.

Olivia koutkem oka hned zahlédla Nicka, seděl v obleku s černou kravatou vedle Roba. Nejenže jí nechalkupu vzkazů na záznamníku, ale od rána za ní třikrát přišel k pokoji. Pokaždé zůstala zticha, poslouchalaho, jak klepe na dveře, jak to vzdává a odchází.

Amanda ji nasměrovala k jejich stolu a přitom pokukovala po Robovi. Měl na sobě kilt – z tartanuMcNortonů – a Olivia by se vsadila, že si ho vzal, jen aby mohl předvádět svaly z ragby. Dokonce si pod

sako natáhl skotský ragbyový dres.

„Nazdárek, Olivie,“ pozdravil ji, když procházely kolem. Amandu ignoroval. Olivia mu oplatila úsměvem,ale vyhnula se Nickovu pohledu, i když periferním viděním zaregistrovala, jak ublíženě se zatvářil. Usadilyse s Amandou vedle Lea, který už roztrhl vánoční třaskavý bonbón, vytáhl z něj papírový klobouk a narazil

si ho na hlavu plnou dredů.

„šíleně vám to sluší, holky,“ prohlásil.

Olivia si umínila, že se bude tvářit, jako že se dobře baví. „Díky, Leo,“ řekla. „Ráda bych ti ten kompliment

oplatila, ale copak to jde?“ Leo se zásadně odmítal podřídit konvencím a oblékat se společensky a měl na

sobě odrbanou džínovou košili a pytlovité džíny.

Vzápětí se rozhostilo ticho, protože vstal děkan koleje a pronesl něco v latině. Všichni ostatní taky vstali.

Olivia netušila, jestli jim k tomu dal latinsky pokyn, anebo jestli je nepsaným pravidlem, že když chlapík

ve slavnostní róbě pronese něco mrtvým jazykem, musí se člověk zvednout. Poblahopřál jim k úspěšnému

absolvování zimního semestru, popřál jim veselé Vánoce a šťastný nový rok a nakonec zase odříkal cosilatinsky; usoudila, že asi modlitbu, protože někteří lidé poté pronesli „amen“.

Když se posadili, vyrojili se číšníci a začali roznášet talíře s umně naaranžovanými plátky lososa. Sálem sevmžiku rozlehl šum hlasů a cinkot příborů.

Všichni kolem Olivie roztrhli třaskavé bonbóny.

„Sedmerý má schody, a vejde se do kapky vody,“ přečetl Leo hádanku, kterou našel na papírku uvnitř.

„Duha,“ odpověděla Amanda bryskně. „To jsou teda hádanky z roku raz dva.“

„Moudrost má větší cenu než perly,“ přečetla Olivia ze svého papírku. „Kniha Jobova 28,18. To je mi alemoudro. Říkám si, jestli mi to profesoři schválně nepodstrčili místo hádanky, aby mě ponoukli, že se mám

víc snažit.“

„To mi připomnělo – jak dopadl ten pohovor u Russella?“ zeptala se jí June. V mihotavém světle svíček sejí tmavá pleť leskla jako leštěné dřevo.

„Radši se neptej,“ varovala ji Amanda a s úsměvem se zakousla do chlebového bochánku.

Godfrey zřejmě zaslechl biblický citát; naklonil se k nim od vedlejšího stolu a upřel na Olivii svůj liščíobličej.

„Kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím víc bolesti. Kniha Kazatel 1,18,“ pronesls úsměvem.

„To jsou ty výhody správný křesťanský výchovy,“ zakoulela očima June. Ale Olivia se na něj usmála.

„Díky, Godfreyi. S Kazatelem souzním víc než s Jobem.“ Godfrey na ni mrkl a vrátil se ke svému navýsostnaléhavému úkolu, kterým bylo nalévání vína.

Olivia ucítila v zádech pohled, ohlédla se a zjistila, že se na ni dívá Nick. Byl mimo doslech, ale pootevřelústa, jako by chtěl něco říct. Pak je zase zavřel a začal se zvedat. Rob po něm hmátl a stáhl ho zpátky na

židli. Olivia se odvrátila.

Leo s plnou pusou lososa bájil o písničce „Riders on the Storm“ od Doors a tom, jak úžasně zní, když sičlověk vezme acid. Zatímco jim vykládal, že viděl po stropě tancovat barvy do rytmu hudby, Olivia zalétlapohledem zpátky k Nickovi. Seděl v zákrytu za Robem, jehož ryčný skotský smích se rozléhal celýmsálem. Olivia postřehla, jak Amanda zvedla hlavu a podívala se po něm, ale seděl k ní zády a nevšímal sijí. Kolik z nás se asi kouká na lidi, kteří nám pohled neopětuji, pomyslela si Olivia.

Uprostřed hlavního chodu už Rob třímal nad hlavou prázdnou láhev a dovolával se dalšího chianti. Oliviise točila hlava a June jí zakazovala dolít si víno. Nalila si sklenici vody a převrhla ji. Leo se někdy mezi

prvním a druhým chodem rozhodl, že se stane vegetariánem, a poslal servírku, af se v kuchyni poptá,

jestli nemají vegetariánské menu navíc. Nebavilo ho čekat, a tak se šel projít kolem a momentálně sedělse zkříženýma nohama u stolu několika vyhlášených zelených válečníků a ve vší vážnosti s nimi klábosil

o zhoubném vlivu McDonalda na deštné pralesy.

„Nejspíš jim vykládá, jak žil u amazonskejch indiánů a přednášel jim o Sartrovi a Descartesovi výměnouza bobule a grilovaný tarantule,“ poznamenala June. „Hele, už mu přinesli rizoto. Dáme mu vědět?Chceme vůbec, aby se vrátil?“

Leo se pustil do rizota se vší vervou, na rozdíl od Amandy, která se v jídle jen ponimrala a pak prohlásila,

že si jde poklábosit s ostatními. Na uvolněnou židli si okamžitě přisedl jeden z Leových feťáckýchkumpánů a začal s ním naprosto vážně probírat, kde si teď budou kupovat koks a speed, když jejichoblíbeného dealera vyloučili ze školy, protože po jednom osmačtyřicetihodinovém tahu zdemoloval svůjpokoj a vymlátil skoro všechna okna na schodišti. Olivia přihlížela, jak Amanda přiměla jednu studentku,aby se posunula a ona si mohla přisednout k Paule. Paula na sobě měla přiléhavé černé šaty, které jí obepínaly postavu ve tvaru violoncella a barevně jí ladily s vlasy, které si jako obvykle nechalarozpuštěné, aby sloužily jako návnada k lákání kořisti. Stahovala si je, jen když ji trýznila kocovina aneměla na lov náladu.

Obě dvě se hihňaly a šeptaly si něco do ucha. A zatímco kuly pikle, visely očima na Nickovi.

Přišel na řadu dezert a Olivii připadalo, že June až příliš nadšeně uvítala kávu, kterou k němu servírovali;teprve teď jí došlo, že se ji June pokouší vystřízlivět. Vzdorně kávu odmítla, nenechala si od June nalít amísto toho si dopřála další sklenici chianti.

Ohlédla se po Nickově stole a neudržela neutrální výraz, když spatřila, že si k Nickovi přisedla Paula, je kněmu natočená a má ruku položenou na jeho paži. Nick něco řekl a Paula se zplna hrdla rozesmála apřitom si odhrnula dozadu černé vlasy.

Godfrey postřehl Oliviin výraz a vmžiku byl u ní. Přehodil si nohu přes nohu, opatrně, aby si nepomačkalkalhoty elegantního obleku šitého na míru. „Copak?“ zeptal se jí. „Whaťs the story, morning glory?“

zazpíval.

Olivia se rozesmála. „Ty jsi fanoušek Oasis?“

Protáhl obličej. „Banda hulvátů z Manchesteru. Co umřel Ralph Vaughan Williams, tak to s hudebníscénou jde z kopce. Ale pověz mi, co se to děje mezi tebou a Nickem. Copak se to stalo s naší velkou

romantickou láskou?“

Navzdory vší snaze se začervenala. „Odprejskni, Godfreyi.“

„Znamená to, že jsi nezadaná?“

„I kdybych byla, tak ty nejsi. Nedal ses snad před týdnem do kupy s Elizou, i když tvrdíš, že si s holkamaz Arielu nezačínáš?“

Když se před pár týdny vraceli z promítání filmu Osvícení na Robinson College, Godfrey prohlásil: „Vyvšechny ženský z Arielu jste mizerný děvky. Amanda je z vás jediná, kterou bych s chutí přefiknul, jenžeje nejspíš lesba, protože se mnou vyběhla. Radši se budu šetřit pro něžnější pohlaví z koleje Trinity. Tamje k mání mnohem lepší plemeno.“ A pak ho Eliza – hotová třaskavina, kterou málem vyloučili z internátní

školy, protože se vyspala se zahradníkem – úspěšně opila a svedla.

Godfrey si zhluboka přihnul vína. „Eliza je namol, a když se namaže, tak je s ní nuda. Za deset minut ukulečníkovýho stolu zkolabuje. Potřebuju novou oběť, kterou bych mohl prznit.“ Nenuceně Olivii položilruku na stehno. Olivia se stejně nenuceně zvedla.

„Potřebuju dočepovat pití,“ prohlásila a odporoučela se ze sálu.

V baru bylo hlučno a narváno, z jukeboxu v rohu duněla „Paint tt Black“ od Rolling Stones. Když se Olivia

ocitla mezi tolika lidmi sálajícími energií, zježily se jí chloupky na šíji. Blížila se doba posledních

objednávek, a tak si návštěvníci místo skleniček vína a portského objednávali rovnou celé láhve. V boxech

bylo plno, kouřilo se a popíjelo. Na vzdálenějším konci baru se mátořila opilecká partie kulečníku, na tombližším si někdo už popáté za večer vybral na jukeboxu „Fairytale of New York“ od Pogues a studenti sezplna hrdla přidali a s gustem halekali spolu se zpěvačkou „ty šmejde, ty póvle“.

Olivia si koupila láhev vína a vyšla prosklenými dveřmi na nádvoří, které ze tří stran obklopovaly zdikolejních budov a ze čtvrté železný plot. Vládl tu poklid, na lavičkách tu a tam posedávali studenti a vústraní pokuřovali jointy. Na hladině vybetonovaného rybníčku se odrážel měsíční svit, a když kolem Olivia

procházela, mrskla v něm sebou polekaná ryba.

Příliš pozdě zaregistrovala Amandu a Sinead, které seděly zády k ní na sloupcích u postranní branky a

polohlasem si povídaly.

„Co sakra vyvádí?“ rozčilovala se zrovna Amanda. „Ženský to tady beztak nemají lehký – vsadím se, žepolovina těch dědků v profesorským sboru je přesvědčená, že by nás sem vůbec neměli přijímat. Faktnepotřebujem, aby si o nás ještě mysleli, že jsme ubohý uzlíčky hormonů. Divím se, že se jí nezeptal, jestli nemá před menstruací. Když to nezvládá, tak by se měla pakovat.“

Olivia masochisticky zatoužila počkat si, až ji Amanda explicitně označí jménem, ale převládl v ní pudsebezáchovy a tiše se vzdálila. Z baru k ní doléhaly hlasy vyzpěvující o snech vybudovaných kolemněkoho druhého.

Posadila se pod okna v přízemí severovýchodní věže, kam nebylo odnikud vidět, a přihnula si z láhve vína.Nekouřila, ale v tuhle chvíli by jí cigareta bodla jako nic jiného.

Za otevřenými okny za jejími zády se nacházela chodba k toaletám. Mlhou opilosti rozeznala, jak seodtamtud nese Robův hlas. Nerozuměla, co přesně říká, ale zachytila pár slov – určitě mezi nimi bylo

„Amanda“ a taky rozeznala „hraje“ a „parchant“. A pak se ozval Nick, ale mluvil klidným konejšivým

tónem, takže z jeho řeči nepochytila vůbec nic. Vzápětí se ozval další hlas, přidal se k nim ještě někdo.Tenhle hlas bylo slyšet naprosto jasně. „Nazdárek, kluci,“ protáhla dotyčná, takže to znělo, jako když serozpouští čokoláda. „Co vy dva tady?“

Došlo jí, že ten ženský hlas patří Paule.

Rob něco zavrčel a ozvala se rána, jak se rozletěly dveře, až bouchly o zeď. Někdo jde na záchod? Rob,

Nick, nebo Paula?

Paula ne. „Nedal by sis skleničku na dobrou noc, co říkáš?“ zeptala se někoho. Olivia jí na hlase slyšela,že se přitom usmívá, v duchu viděla její nalíčenou pusu těsně u mužského ucha. Doufala, že to ucho patří

Robovi, a ne Nickovi. Možná byla na vině její opilost, ale pobavilo ji, že se Paulin hlas nese ze všechnejlíp, skoro jako by si dělala větší nárok na zvukové vlny.

„Vyhýbej se agresivním a hlučným lidem, neboť takoví srážejí ducha,“ zamumlala si pro sebe verš z

Desideraty. Uchechtla se do láhve s vínem.

Nejradši by vstala a vybafla na ty dva za oknem, ale bylo jí jasné, že kdyby se znenadání vynořila odnikuda načapala Paulu s Robem, hrozně by se ztrapnila. A tak si místo toho lokla vína a zamířila zpátky do

baru.

Hluk na ni udeřil jako přílivová vlna a celou ji zavalil. Už nehráli Pogues, ale pro změnu „Hey Jude“. Zdálose, že se studenti snaží trumfnout jeden druhého, kdo bude vyřvávat nánáná v refrénu nejhlasitěji.Snažila se kráčet sebejistě, ale v červených saténových lodičkách s jehlovými podpatky to moc nešlo.Zamířila k toaletám, aby se podívala, jestli jí Paula svádí kluka.

Příštího rána se našla mrtvola Amandy Montgomeryové.

Konstábl čekal na vrchního inspektora Stephena Weatherse na malém parkovišti před Arielem. Mávl naněj, ať zajede na volné parkovací místo.

Weathers vypnul motor a zároveň zmlkl i hlas moderátora ranního vysílání v rádiu. Zašátral v palubnípřihrádce po kravatě. Přijel sem od přítelkyně a ještě spolu nechodili dost dlouho, aby u ní doma měl

vlastní šuplík.

Konstábl trpělivě čekal, zatímco si Weathers uvazoval kravatu, kontroloval výsledek ve zpětném zrcátku adlaní si uhlazoval rozježené vlasy. Konečně vystoupil z vozu; byl celý rozlámaný, protože předchozíhovečera hrál squash.

„Je to dost ošklivé, pane,“ informoval ho konstábl.

Weathersovi to bylo jasné, jen co se mu poprvé podíval do obličeje. Policista se navzdory studenémuvětru potil. „Jmenujete se Alec, viďte?“ Weathers ještě nesloužil na oddělení v Cambridgi tak dlouho, aby

znal všechny jménem.

Konstábl přitakal. „Konstábl Alec Liman, pane.“

„Jestli by vám bodla pauza, zaskočte si na pět minut na kafe k Měděné konvici, mně to nevadí.“

„Ne, to není potřeba. Jsem v pohodě.“

„V tom případě mě zaveďte k té mrtvé.“

kolejním baru bylo narváno k prasknutí, na všech studentech byla patrná nervozita a úporně se snažili

zjistit, co se stalo. Zatím věděli jen tolik, že se kolem studentských pokojů ochomýtají policisté,zaměstnanci koleje a vrátní a že uzavřeli celou jednu chodbu a obyvatele tamních pokojů odvedlibůhvíkam.

Když barem procházel Weathers spolu s uniformovaným kon stáblem Limanem, všichni se po nich dívali.

Viděli v televizi dost detektivek, aby se dovtípili, že ten muž v kožené bundě s kravatou nejspíš vedevyšetřování.

Weathers je přejel pohledem, i když si nemyslel, že mu intuice na první pohled odhalí pachatele. Vypadalijako úplně normální parta studentů – někteří na sobě měli džíny, někteří šaty a obleky, někteří plátěnékalhoty. Nechybělo pár výstředníků s růžovými vlasy a kroužky v nosech. Jeden kluk na sobě měl modrou

bundu s kapucí lemovanou fleecem; choulil se v ní a vypadal jako želva. Dívka u baru žvýkala expresní

rychlostí žvýkačku, až se jí čelisti míhaly, a prohrabávala si roztřesenou rukou blond vlasy ostříhané na

mikádo.

Vyšli z baru a konstábl Liman zamířil po schodech do prvního patra, kde se nacházel pokoj oběti.

„Našla ji pokojská,“ oznámil Weathersovi.

„Pokojská? Vždyť tohle není hotel.“

„Kolej si najímá uklízečky, aby studentům uklízely na pokojích.“

„No to mě podrž, ta sebranka má služebnictvo?“

„Ne tak úplně, pane.“

Na chodbě to bylo cítit toasty a smaženými vajíčky a Weathersovi zakručelo v žaludku. Protáhli se s

Limanem pod policejní páskou ohraničující místo činu a došli k muži postávajícímu u dveří Amandina

pokoje. Seržantu Johnu Halloranovi se povedlo přesvědčit vrátné, že už jim opravdu nemohou s ničím

pomoct, a požádal policistku, ať jim všem ve vrátnici uvaří sladký černý čaj.

Přede dveřmi pokoje byla na zemi loužička zvratků. Weathers se na ni podíval a pak s tázavě

pozvednutým obočím vzhlédl k Halloranovi.

„Na mě se nekoukej,“ prohlásil Halloran nevrle se silným manchesterským přízvukem. „Já mám žaludek z

oceli. To má na svědomí vrátnej. Ten vychrtlík s knírem jako řídítka.“

„Tak se mi zdá, že nám po místě činu dusala půlka zdejšího zaměstnanectva,“ poznamenal Weathers.

„Už je to tak. Ta pokojská – slečna Tracey Webbová – našla tělo asi v osm třicet.“

„Kde je dotyčná Tracey Webbová teď?“

„S policistkou Amesovou v jednom pokoji ve vedlejší budově. Amesová ji vyslýchá.“

„Co se dělo dál, když Webbová to tělo objevila?“

„Upalovala to nahlásit do vrátnice. Ty starý parchanti jí nevěři

li, že našla mrtvolu; museli se na to jít kouknout na vlastní oči. Tak se tu vzaly ty zvratky. Nakoneczavolali na tísňovou linku, z nějakýho nepochopitelnýho důvodu si vyžádali záchranku – až se na tumrtvou podíváš, bude ti jasný, že zdravotníci nebyli z toho zbytečnýho výjezdu nadšením bez sebe – a

taky policajty. Dorazili jsme sem…,“ mrkl se do poznámek, „…v osm padesát šest. Tou dobou už ten

rozruch vzbudil zájem ostatních a na místě činu byli

i studenti ze sousedních pokojů, Paula Abercrombieová a Nicholas Hardcastle.“

„Viděli tělo?“ zeptal se Weathers.

„To nevím. Zrovna je vyslýchají.“

„Dobře. Víme ještě něco?“

„Zatím ne. Chceš se tam mrknout?“

Výhled do pokoje clonily dveře koupelny. Když Weathers popošel o pár kroků dál, uviděl krev. Jednu zeďpostříkal gejzír krve z tepny a drobnější kapky dolétly i na druhou. Po koberci se až k místu, kde stál,rozlézala rudá kaluž. A pak spatřil tělo.

Odvrátil pohled a ohlédl se po Halloranovi.

„Ne,“ řekl Halloran, který si jeho výraz snadno vyložil. „Hlavu jsme zatím nenašli.“

9:45. Policistka Collinsová podává šálek čaje Dereku Mdntoshovi, kníratému vrátnému, který se na místěčinu pozvracel.

„Teda, Rogere, ani ve snu by mě nenapadlo, že někdy něco takovýho uvidím,“ říká Mdntosh kolegovi.

Roger si taky bere šálek čaje, vylepšuje si ho trochou whisky z malé láhve, kterou si obstaral od Lese vbaru, a zuřivě ho míchá. „Koho by napadlo, že se taková věc semele zrovna tady. To je k nevíře.“Rogerovým poznávacím znamením je za normálních okolností ruměný obličej, ale dnes má ve tvářistejnou barvu jako popel na cigaretě, kterou drží v prstech.

10:34. Victor Kesselich sedí v jednom z profesorských kabinetů v Audley Court, ze kterého si policieudělala terénní výslechovou místnost. Nervózně žmoulá uvolněná vlákna na čalounění a vytahuje je ven.Seržant John Halloran má sto chutí praštit ho přes ruku a říct mu, ať neničí nábytek. Halloran šilhá avyslýchaní občas nevědí, do kterého oka se mu mají dívat. On o tom ví – ví, že je to znervózňuje, aúmyslně toho využívá, občas podivně natáčí hlavu, aby je zmátl. Vyhovuje mu, když jsou podezřelí jako

na trní.

„Takže vy jste na večírku nebyl?“ ptá se Kesselicha už podesá –

té.

„Ne!“ Kesselich je celý zpocený. „Vždyť už jsem vám říkal, že jsem potřeboval dopsat seminární práci. A

nechutná mi zdejší jídlo a nepiju.“

„Rus, co nemá rád vodku! To teda slyším poprvé,“ řehtá se Halloran.

„Nejsem Rus, jsem Ukrajinec,“ procedí Kesselich skrz zaťaté zuby.

„A celou dobu jste byl u sebe v pokoji, ale nikdo vám to nemůže dosvědčit a neslyšel jste z Amandina

pokoje žádné zvuky?“

„Přesně tak, do puntíku,“ přikyvuje Kesselich. „Jak jsem vám říkal, dopsal jsem tu seminárku asi vjedenáct a rovnou jsem šel spát. Byl jsem utahaný. V baru pořád duněl jukebox – je to slyšet přes dvě patra –, a tak jsem si vzal ucpávky. Probudilo mě, až když mi policajti ráno zabušili na dveře.“

11:52. Policistka Amesová a inspektor Weathers se srazí na křižovatce chodeb v budově Hicks Court.

„Něco mě napadlo,“ řekne Amesová a zastrčí si pramínek světlých vlasů za ucho. „Jak vůbec víme, že jeto Amanda Montgomeryová? Tělo se sice našlo u ní v pokoji, ale vzhledem k tomu, v jakém je stavu, bymohlo patřit komukoli.“

Weathers zaúpí. „Dobrá poznámka. Testy DNA potrvají několik týdnů. Řeknu patologovi, ať hledámateřská znamínka, tetování, jakákoli poznávací znamení. Ale ty testy DNA necháme udělat taky, ať

máme jistotu.“

„Tak jo.“ Amesová sklopí oči k podlaze a ve tváři se jí objeví úsměv. „Jak jsou na tom dneska poránutvoje rozbolavělé svaly? Co takhle dát si na kurtu zase do těla?“

„Po tom včerejšku potřebuju oddech.“

Nemohou si tady dát pusu, jsou tu pracovně, a tak si jen propletou prsty, usmějí se jeden na druhého a

vrátí se ke svým povinnostem.

12:31. V kolejním baru je jen jeden placený telefonní automat. Před rozmachem mobilních telefonů tambývaly tři. Studenti, kteří nemají mobil nebo kterým zrovna došla baterie či kredit, před ním přešlapují vefrontě, celí dychtiví zavolat rodičům a vylíčit jim, co se stalo. Mládenec, který zrovna stojí v mrňavébudce, kde je to jako vždycky cítit po pomerančích, civí na letáky přišpendlené na stěnách, čeká, až mu to

máma zvedne, a přemýšlí, jak jí vylíčí, že se ocitl přímo uprostřed epizody z Inspektora Morse.

12:42. Dva policisté, kterým připadl úkol oznámit Amandiným rodičům, že jejich dcera je zřejmě po smrti,

sedí v policejním autě a házejí si mincí. Ten, který provedl hod, odkryje padesátipenci přiklopenou nahřbetu ruky, na okamžik zavře oči a pak vystoupí z vozu a vykročí po cestičce oddělující dva úhlednéčtvercové trávníky před domem Montgomeryových. Na trávníku napravo se válí převržená umělohmotnátříkolka. Policista stiskne zvonek a skrz matové sklo ve dveřích vidí někoho přicházet. Otevře mu blonďatá

čtyřicátnice v elegantním béžovém kalhotovém kostýmku, s náhrdelníkem ze sladkovodních perel.Usmívá se, ale jakmile spatří na prahu dvojici policistů, úsměv se jí z tváře vytratí.

„Paní Julia Montgomeryová?“ zeptají se jí. „Mohli bychom jít dál?“

14:33. Oliviin výslech je u konce. Teď chce ze všeho nejvíc najít Nicka a říct mu, ať pustí z hlavy všechnyspory, že na ničem z toho vůbec nezáleží. Potřebuje se ujistit, že se Nickovi nic nestalo. Když přechází pomostě přes řeku, zaslechne nářek a stočí pohled k zahradě, kde se s Nickem poprvé políbili. Po břehubloumá sem a tam Paula, černé vlasy rozpuštěné a pocuchané. Rozhazuje rukama, křičí, že to nedávásmysl, že to není fér. Dva studenti se ji pokoušejí přivést k rozumu, ale i zdálky je poznat, že je to marnásnaha. Olivia se chvíli dívá a pak pokračuje v chůzi k baru.

15:56. Leo se Sinead vyjdou z brány Arielu a okamžitě se na ně vrhne hejno reportérů.

„Znali jste oběť?“ křikne jeden.

„Co si o té vraždě myslíte?“ dotírá další.

Leo a Sinead pokračují v chůzi.

17:10. Rob McNorton pije čaj ze svého oblíbeného hrníčku, který je celý zahnědlý od taninu, protože semálokdy dokope k tomu, aby ho umyl. Má puštěné rádio a každou půlhodinu se v něm objevují novézprávy o Amandě. Už jen při znělce ohlašující začátek zpravodajství sebou Rob pokaždé cukne. Když seozve příště, praští hrníčkem, až čaj vychrstne přes okraj, a rádio vypne. Hmátne po kabátu a zamíří donejbližší hospody. Cestou k východu prochází kolem kamarádčina pokoje; dveře jsou dokořán, uvnitřzahlédne pár padesátníků a všimne si, že žena je jen v bačkorách.

„Prý odtud nesmím odejít, dokud mi to policie nedovolí,“ trvá na svém Robova kamarádka. Podívá se přes

rodiče na Roba a ten si s ní vymění chápavý pohled. V tomhle jedou všichni studenti na Arielu společně.„Mladá dámo, teď hned si sbalíš svých pět švestek a jedeš s námi domů,“ prohlásí dívčin otec.

Venku Godfreyova nová známost Eliza háže kufr do svého otlučeného BMW, kterým parkuje u budovy

Gardener Hostel,

i když sama má pokoj ve vedlejší.

„Odjíždíš?“ ptá se jí Rob a zapíná si kabát, protože se do něj opírá ledový vítr.

„To si piš. Poflakuje se tu vrah, co má spadeno na pěkný dlouhovlasý blondýny, iy bys tu na mým místězůstal?“

„To znělo jak promluva z béčkovýho hororu,“ ušklíbne se Rob.

„To máš recht. A já tu rozhodně nebudu dřepět a čekat, až si pro mě přijde Leatherface nebo FreddyKrueger!“ Pohodí barbí novskou hřívou, vleze si za volant a vyřítí se z parkoviště, div přitom nesrazípřijíždějícího cyklistu. Cyklista s Robem unisono obrátí oči k nebi a Rob pokračuje v cestě do hospody.

18:45. Před Arielem zastaví policejní vůz a dva policisté doprovodí Nicka dovnitř. Jakmile je v bezpečí zabranou, nechají ho být. Jeden z vrátných ho popleská po zádech a ptá se ho, jestli je v pohodě. Nick honevnímá. Pomalu, nejistě kráčí ke vchodu do chodby, ze které stoupá schodiště k jeho pokoji. Kolem sepotlouká několik studentů, pozorují ho, ale vědí, že by ho měli nechat být. Ztěžka se vleče po schodech,musí se přitahovat o zábradlí, tak zesláble se cítí. Chodba je cítit stejně jako jindy, ale jemu se bude tendůvěrně známý odér teď už napořád spojovat s pachem krve. Zahýbá za roh, klopýtá přes čtverečkovanýkoberec ke svému pokoji a tam na něj čeká Olivia, sedí přede dveřmi a opírá se o ně. Jakmile ho uvidí,zvedne se a Nick jí padne do náručí.

Doktor Matthew Denison – o něco energičtější a ne tak opotřebovaný, jako až se za pár let sejde s Olivií,ačkoli by ho takový postřeh možná překvapil – vešel do služebny na policejní stanici a zamával naWeatherse, který seděl na protější straně zabrán do hovoru se ženou v elegantních šedých kalhotách akožené bundě. Weathers mu kývl na pozdrav, rychle ukončil debatu a přešel k němu.

„Ahoj Matte, díky, žes přijel. Jedl jsi?“

„Chtěl jsem si zaskočit do motorestu u dálnice, ale měli kvůli rekonstrukci zavřeno.“

„V tom případě to spolu próberem v kantýně.“ Weathers si zašel k sobě do kanceláře pro potřebnousložku a vykročili chodbou. Denison poznal, že situace je naléhavá. Přátelili se už skoro dvacet let, akdykoli se sešli, většinou napřed nejmíň hodinu klábosili o osobních věcech. Pro Denisona bylo zvláštnívidět Weatherse v pracovním rozpoložení – vážného a málomluvného.

V kantýně vládl poklid, protože přišli v mezidobí mezi obědem a odpolední svačinou. Objednali si toasty a

kávu a usadili se co nejdál od výdeje jídel.

„Tak o co kráčí?“ zeptal se Denison a otíral si brýle kravatou. Weathers mu zatím řekl jen tolik, ževyšetřuje vraždu a uvítal by jeho pomoc.

„Zavraždili studentku na Cambridgi. Na koleji Ariel. Mrtvou objevila dneska ráno zaměstnankyně koleje.Tělo je v hodně špatném stavu a ohledávání místa činu bude hotová noční můra. Pamatuješ se, jak to nakoleji chodí – pokoj té holky v tu či onu dobu navštívila nejmíň půlka místního osazenstva. Jestli ji zabilněkdo ze studentů, stopové důkazy nám budou nanic, protože vrah v tom pokoji nejspíš byl už někdydřív, naprosto legitimně, takže prostě řekne: ‚Na okně se našly moje otisky? No a co? Před tejdnem měpozvala na čaj.‘“ Odmlčel se, aby nabral dech, sežvýkal pořádný kus toastu a lokl si kávy. „Pokud ji tedavůbec zabil někdo, s kým se znala,“ dodal tišším hlasem.

„Myslíš, že ne?“

„Abys rozuměl…, místo činu mi připomnělo jednu fotku, co jsem kdysi viděl. Mrtvolu Mary Kellyové.“

Denison odložil kávu. „Kristepane, to je to takový masakr?“ Mary Kellyová byla poslední a nejvíc zohavená

oběť Jacka Rozparovače. „Myslíš, že by mohlo jít o sériového vraha?“

Weathers polkl poslední kus toastu a ohryzek mu v krku poskočil. „To ne. Přinejmenším zatím ne. Kdybyse tu podobných vražd odehrálo víc, tak bysme o tom věděli. Ale třeba je první. Já nevím, přes tohle jsiexpert ty. Právě proto jsem ti zavolal. Chci, aby ses mrknul na fotky z místa činu a pověděl mi, co si o

tom myslíš.“

Přisunul složku k Denisonovi a ten odstrčil talíř s nedojedeným toastem stranou.

Bůhvíproč – možná proto, že Weathers zmínil fotografii Mary Kellyové z roku 1888 – čekal, že snímkybudou černobílé. Ale byly barevné, takže na nich byla jasně vidět rudá krev, odhalený žlutavý tuk aslonovinová běl kostí.

Mrtvá Amanda Montgomeryová ležela s rozhozenými údy na posteli a lůžkoviny pod ní byly nasáklé krví.Byla nahá, její oblečení se roztrhané válelo na hromádce na podlaze. Kůži jí hyzdilo tolik bodných ran, ževypadala, jako by ji mučili v železné panně. Po pažích, stehnech a lýtkách se jí táhly dlouhé řezné rány. Aco bylo za všeho nejhorší, chyběla jí hlava; z krku jí trčela jen roztřepená kůže a maso.

„Nemáš cigaretu?“ zeptal se Denison. Ve tváři byl popelavý.

„Pozvracíš se?“ chtěl vědět Weathers.

„Sakra, Steve, prostě mi dej tu pitomou cigaretu.“

Weathers mu podal marlborku a zapalovač. Denison otevřel nejbližší okno a vyklonil se z něj; střídavěnasával čerstvý studený vzduch a tabákový kouř s nikotinem.

„Tady v jídelně se nekouří,“ upozornila ho zaměstnankyně kantýny a podrbala se ve vlasech podhygienickou nylonovou čepičkou. Denison ji ignoroval, a tak se obrátila k Weathersovi. „Tady se nesmíkouřit,“ trvala na svém.

Weathers vstal a posbíral fotky zpátky do složky. „Pojď, Matte,“ položil mu ruku na rameno. „Půjdem se

projít.“

Mlčky obcházeli velký park naproti policejní stanici. Denison si řekl o další cigaretu a konečně prolomilticho: „Tohle se dostane do všech hlavních titulků, co?“

Weathers přitakal. „Novináři budou mít žně.“

„A pro tebe to bude noční můra.“

„To asi jo. Čtyři stovky možných podezřelých. A tři čtvrtiny z nich se o víkendu chystají domů na svátky.

Takže uvítám jakoukoli pomoc.“

„Víš, že se profilováním moc nezabývám,“ varoval ho Denison. „Jsem v Coldhillu už tři toky a mám zasebou spoustu forenzní práce, ale ty jsi teprve třetí policajt, který za mnou přišel, abych mu pomohl s

NSP.“

„S čím?“ nechápal Weathers.

„Promiň – to je zkratka pro neznámý subjekt pátrání. Hantýrka FBI.“ Denison by se nejspíš začervenal,kdyby neměl ještě pořád všechnu krev staženou v žaludku. „Asi bych neměl pořád dokolečka číst Mlčeníjehňátek.“

Weathers se usmál. „Klídek, já vím, že FBI jsou průkopníci v profilování. Možná za pět let budem mít

policajty, co to zvládnou sami, a nebudem se muset spoléhat na intelektuály, jako jsi ty.“

Denison vyprskl smíchy. Když došli zpátky k policejní stanici, Weathers mu podal složku.

„Brnkni mi, až si to pořádně přečteš, a dej mi vědět, co si o tom myslíš.“ Dívali se jeden na druhého a uúst se jim srážely obláčky páry.

„Hodně štěstí, Steve,“ popřál Weathersovi Denison. Potřásli si rukama a Denison nasedl do auta a vrátil se

do Londýna. Vražda už se dostala do zpráv v rádiu.

„Takže co si z té noci, kdy se konal vánoční večírek, vybavujete naposled?“ zeptal se Denison Olivie. Vypadala, skoro jako by byla v transu. „Pamatuju se, jak jsem odešla ze sálu, zamířila do baru a koupila si

láhev vína. Myslím, že jsem s ní šla ven. A pak už si pamatuju až to, jak jsem se v pokoji probudila,

protože mi na dveře bušila Sinead.“

Denison se podíval do svých poznámek a zamračil se. „Koupila jste si to víno předtím, než jste narazila na

Nicka s Paulou Abercrombieovou?“

Olivia se taky zamračila, snažila se soustředit. „Nevím, o čem to mluvíte. Nepamatuju se, že bych vidělaNicka s Paulou. Co dělali?“

„Jenom si povídali. Ale Nick tvrdil, že jste vypadala hodně naštvaně a odešla jste. A že jste měla v ruce

poloprázdnou láhev vína.“

„Na to se nepamatuju. Musela jsem být namol. Zmínil se, jestli se vydal za mnou?“

Denison si posunul brýle na nose výš. „Zkusil to. Vyhrožovala jste mu, že ho tou láhví přetáhnete.“

Olivia se proti své vůli zasmála. „To si děláte legraci. To se mi vůbec nepodobá.“

„Takhle mi to Nick vylíčil. Viděl vás, jak odcházíte k Church Hostel. Ale uvnitř vás pak už nikdo neviděl´’

Pokrčila rameny. „Všichni byli na večírku. Nejspíš jsem se vrátila do pokoje jako první´’

„V půl dvanácté?“

Zase pokrčila rameny. „Možná už tam někdo byl, ale asi byli všichni zalezlí v pokojích. Nepamatuju se, že

bych někoho potkala – jenže já si vůbec nepamatuju, jak jsem tam šla.“

Zkusil to znovu. „Vzpomínáte si, co vás přimělo vydat se z nádvoří do té chodby, kde jste potkala Nicka?“

Zavrtěla hlavou. „Říkám vám, že si nepamatuju, že bych Nicka vůbec viděla.“

„Dobrá. Takže příštího rána vás vzbudila Sinead?“

„Jo. Bušila mi na dveře a volala na mě. Měla jsem pořádnou kocovinu a popravdě řečeno vyhrabala jsem

se z postele jenom proto, abych ji umlčela. Už jsem to bušení nemohla vydržet.“

„A co vám řekla, když jste ji pustila dovnitř?“

„Chtěla vědět, jestli mi nic není. Měla oči červené jako králík, tak jsem se jí zeptala, co se děje. A ona mi

řekla, že se šušká, že se něco stalo Amandě.“

„Pověděla vám co?“

„V tu chvíli to ještě nikdo nevěděl. Věděli jsme jenom, že se kolem hemží policajti a že Amandu nikdo

neviděl. Později v baru – tam se všichni nahrnuli a celé odpoledne zůstal otevřený, i když se obvyklezavírá – někdo konečně řekl nahlas to, co jsme si všichni mysleli: že je mrtvá. A někdo další – myslím, žeDanny – začal vykládat o infarktech a epileptických záchvatech. Ale Leo namítnul, proč by se tu motalapůlka policejního sboru, kdyby šlo o přirozenou smrt. ‚Buď se předávkovala, ale na to je tu těch poldůtaky nějak moc, anebo je na tom něco podezřelýho´ Nikdo o ní nemluvil jménem, říkali jsme jen ‚ona‘.

Pár lidí se pokusilo z policajtů vyrazit, co se stalo, ale odmítli se s náma bavit. Později dopoledne se tamobjevil ten detektiv s profesorem Whitleym, to je děkan Arielu, a konečně nám oznámili, že jedna studentka je po smrti. Pak přečetli seznam lidí, se kterými chtějí mluvit, a ostatním řekli, ať se vrátí napokoje. A že bez povolení nesmí z Cambridge nikdo odjíždět.

Lidi remcali, proč se nás od sebe snaží rozdělit. Ale já chápu, že policie se napřed snaží vyslechnoutsvědky každého zvlášť, než budou mít možnost probrat svoje historky s ostatními. A my jsme tam spoluvšichni žvanili, rozebírali jsme předešlou noc, dohadovali jsme se, co se asi stalo. Dozvídali jsme se jeden

od druhého kdeco.“

„Byla jste na tom seznamu?“ zeptal se Denison.

Olivia přisvědčila. „Ano. Byla jsem tam já, Rob, Sinead. Všichni, co večer seděli s Amandou u stolu. Toudobou už vyslýchali Nicka, Paulu a Godfreye. A taky Victora Kesselicha, ten měl pokoj nalevo od Amandy,byl to takový samotář. Pořádně jsme ho neznali, a tak jsme ho hned pasovali na hlavního podezřelého.“

„Co jste si myslela vy – kdo podle vás Amandu zabil?“ Denison si ji pozorně prohlížel.

„Napřed jsem si myslela, že to udělal někdo z koleje, někdo, koho nejspíš známe. Ale když jsem sedoslechla, co jí vrah provedl, tak jsem si říkala, že takovou příšernost by nikdo, koho znám, neudělal.Takže jsem dospěla k závěru, že to musí mít na svědomí někdo cizí, že se na kolej vloupal nějaký

psychopat.“ „Kdo vás vyslýchal?“

„Nějaká policistka. Jméno si nepamatuju. Blondýna.“

„Pamatujete si, na co se vás ptala?“

„Ano. Chtěla vědět, proč jsme se s Nickem před tím večírkem pohádali. Jeden student tu naši hádkuzaslechl a zjevně se o tom zmínil policii. Asi nás slyšel mluvit o Amandě.“

„Pověděla jste jí pravdu?“

„Ano.“

„Nebylo vám to trapné?“

„Bylo, ale nepochybovala jsem, že se Nicka vyptávali na totéž, takže nemělo smysl zapírat. Nick by jim

nelhal.“

„Na co ještě se vás ptali?“

„Jestli měla nějaké nepřátele, jestli někoho nenaštvala.“

„Zmínila jste se o napětí, které jste postřehla mezi Amandou a Robem?“

Olivia se zatvářila rozpačitě. „Ano. Měla jsem z toho hrozné výčitky svědomí, zvlášť když kvůli tomu pak

měl takové trable. Ale uměla jsem si ho docela dobře představit, jak vybuchne a skočí po ní – tehdy jsem

ještě netušila, jak hrozně ji vrah zřídil, a nechtěla jsem ho krýt, jestli ji zabil.“

Denison bůhvíproč pocítil podivnou odtažitost. Vzhledem k tomu, co věděl o Olivii a důvodu, proč tu s ním

teď sedí, mu tenhle hovor připadal bizarní. Že by vážně úplně vytěsnila z mysli, co ji sem přivedlo?

Olivia na něj upírala zlaté oči. Hlavu měla mírně nakloněnou ke straně. Působilo to, jako by se ho snažila

prokouknout. „Něco mi zatajujete,“ prohlásila.

Ten divný pocit se vrátil, provázen přílivem adrenalinu. „Popravdě řečeno, já jsem si zrovna myslel totéž o

vás.“

Zatvářila se vystrašeně. Vystrašeně a trochu zmateně. „Nevím, co ode mě chcete slyšet.“ Všiml si, že siněkdy během sezení zula boty; teď si položila nohy v ponožkách na židli a objala si kolena. Do obličeje jíspadlo několik pramínků vlasů, které se jí uvolnily z ohonu. Začala si okusovat nehet na palci.

Znepokojeně si ji prohlížel, když vtom mu na stole zabzučel domácí telefon. Zvedl ho.

„Pane Denisone, už přetahujete skoro o dvacet minut,“ informovala ho sekretářka.

Otočil se zády k Olivii a snížil hlas. „Janey, tohle je důležité. Nemůžete mě takhle vyrušovat…“

„Za dvě minuty máte být na schůzi administrativního výboru,“ připomněla mu Janey odměřeně.

Povzdechl si. „No dobře. Díky.“

Obrátil se k Olivii a ke svému údivu spatřil, že sedí na židli zpříma, je obutá a vlasy má úhledně upravené.

„Předpokládám, že to byl náznak, že mám jít,“ řekla s ulehčením a nechala se od něj doprovodit kedveřím, kde na ni čekal zřízenec, aby ji odvedl zpátky do jejího pokoje.

Na jednom konci telefonní linky byl Matthew Denison, který seděl za svým stolem na psychiatrii vColdhillu a před sebou měl čtyři stránky rukou naškrábaných poznámek. Na druhém inspektor StephenWeathers, který zrovna byl u přítelkyně a od chvíle, kdy vzal Denisonův telefonát, mu na stole stydlo karíz rychlého občerstvení.

„Tak fajn,“ řekl Denison, prohlížel si poznámky a rozhodoval se, odkud začít. „Myslím, že bys měl vrahahledat na koleji. Tohle neudělal někdo, kdo ji ten den viděl poprvé a rozhodl se, že se na Ariel vloupánavzdory riziku, že si ho někdo všimne a pozná, že tam nemá co pohledávat. Tahle vražda byla krajněriskantní dokonce i pro studenta, který měl dobrou záminku, proč se v těch místech potulovat. Prostě sineumím představit, že by ji spáchal někdo zvenčí.

Když vrah za Amandou šel, myslel už na vraždu, anebo ho tam přivedl nějaký nevinnější důvod? Jámyslím, že vraždu plánoval. Myslím, že si nůž přinesl s sebou. Ze všeho nejdřív jí podřízl hrdlo, což velmirychle přivodilo smrt. Zatím nevím, jestli chtěl, aby zemřela rychle. Možná mu nic jiného nezbývalo,protože kdyby se rozkřičela, mohli by to zaslechnout studenti v sousedních pokojích; možná by ji radšiudržel naživu co nejdéle a pomalu ji mučil, kdyby měl tu možnost. Na druhou stranu to vypadá, že mu šlo

hlavně o zohyzdění, soudě podle toho, jak ji zřídil. A jestli právě po tom bodání, řezání a masakrováníprahl ze všeho nejvíc, pak by dávalo smysl, že oběť zabil rychle, aby se do toho mohl pustit co nejdřív anemusel s ní zápolit.

Pochybuji, že došlo ke znásilnění. Tenhle kluk se spíš udělal do kalhot, když ji rozřezával, než aby mělsexuální styk s tělem. Musel být celý od krve. Nejspíš se opláchl u ní v koupelně.“

„Pověřili jsme techniky, aby koupelnu prohlédli, včetně všech odtoků,“ ujistil ho Weathers.

„Fajn. Takže vrah je někdo, kdo se s Amandou denně vídal a byl jí posedlý. Hledáte někoho, kdo se s níznal, ale nebyl s ní v důvěrném kontaktu a nebyl její dobrý kamarád. Nemusí to nutně být student – kdyžse vezme v úvahu, jak byla vražda komplikovaná, klidně ji mohl spáchat někdo starší; o tomhle tendotyčný fantazíroval delší dobu. Propracovat takhle extrémní scénář může trvat celé roky.

Pachatel ji z duše nenáviděl, Steve. A přitom ji ani pořádně neznal. Něco si do ní promítal a odhaduju, že

nepotrvá dlouho a vyhlédne si další holku, u které bude mít pocit, že ji musí potrestat. Studentky na koleji

by měly být maximálně opatrné.“

„Jaký ten náš podezřelý je? Jak ho mám poznat?“

„Fyzický popis ti nedodám. Jenom se dohaduju, ale podle mě je inteligentní…“

„Na rozdíl od ostatních 399 studentů na téhle koleji, která patří k jedné z nejprestižnějších univerzit vzemi,“ skočil mu do řeči Weathers.

„Je inteligentní, ale ne bůhvíjak pracovitý. Snadno se začne nudit. Udržuje povrchní přátelství, alezásadně svým kamarádům neodhaluje celé své já. Hromadí v sobě hněv a frustraci a pak zničehonicvybuchne. Můžeš se poptat studentů, jestli si nevšimli, že by někdy někdo překvapivě ztratil sebekontrolu.

Mezi jeho věcmi nejspíš najdete knížky o skutečných zločinech a možná taky odborné medicínské publikace. Takové ty se spoustou děsivých fotografií, které ho při jeho zvrácené, pokřivené sexualitěpřitahují. A na harddisku bude mít další.

Nepochybně ho někdy zkraje jeho sexuálního života ponížila nějaká dívka – možná neudržel erekci nebo

ejakuloval moc brzo. Dívka, se kterou byl, se mu možná vysmála, anebo o tom klevetila s ostatními,

anebo si to ponížení možná jen vsugeroval, ale každopádně to v něm vzbudilo nenávist k ženám apotřebu mít nad nimi převahu. Jestli má přítelkyni, což podle mě není zrovna pravděpodobné, bude

nejspíš velmi poddajná a pasivní. Nebude to dívka, která by ohrožovala jeho ego nebo ho dráždila svouinteligencí.“

„Jelikož vyslýchám v podstatě každého, kdo Amandu znal, můžeš mi doporučit, jak na toho dotyčného přivýslechu jít, abych z něj něco dostal?“ zeptal se Weathers.

„Z toho nic nevyrazíš. Aspoň ne při běžném výslechu. Něco ti poví, jedině když si bude myslet, žes hopřimáčkl ke zdi bez ohledu na to, jestli se přizná nebo nepřizná. A možná ani tehdy ne.“

„Paráda.“

„Jo, a ještě něco – tu hlavu si nechal. Považuje ji za trofej. Nebudu zacházet do detailů, co tihle týpci susekanými hlavami prováděli v jiných případech, ale věř mi, že až ho najdeš, bude mít její hlavu – nebolebku – pořád u sebe.“

„To se mám na co těšit,“ pronesl Weathers trpce. „Hele, Matte, fakt si považuju toho, žes mi pomohl.Jestli najdeme někoho podezřelého, přijedeš sem, abys nám poradil při výslechu?“

„Jasně, to se ví. Udělám, co bude v mých silách.“

Zavěsili. Amesová na Weatherse čekala, až se vrátí ke stolu a dojí, a když to neudělal, přisedla si k němuna pohovku, promnula mu záda a pohladila ho po tváři. Políbil ji na ruku, ale v očích měl nepřítomný

pohled.

„Potřebuješ se najíst,“ řekla mu. „Kapku se posilnit. Nechceš přece, abych tě příště ve squashi zasepřeválcovala?“

Nick svolil, že se s Weathersem sejde znovu: „Udělám cokoli, abych Olivii pomohl.“ Denison se s ním viděl

už potřetí a připadalo mu, že Nick vypadá čím dál hůř. Vlasy, které míval mírně vlnité, si nechal ostříhatúplně nakrátko. Pod očima měl tmavé kruhy a pleť úplně bezbarvou.

„Jak se máte, Nicku?“ zeptal se ho a zkusil se na něj přívětivě usmát.

Nick na něj prázdně hleděl bezživotnýma očima.

„Nicku, včera jsem zase mluvil s Olivií. Řekla mi, že se nepamatuje, že by na tom vánočním večírku

narazila na vás s Paulou Abercrombieovou a že by vás ohrožovala láhví vína.“

Mladík potřásl hlavou. „To je celá Olivia. Zapomněla by někde i vlastní hlavu, kdyby ji nemělapřišroubovanou.“

„Je roztržitá?“ zeptal se Denison a vybavil se mu nesoulad v Nickově a Oliviině líčení toho, jak se poprvé

potkali.

Nick si promnul oči. „Dá se to tak říct. Ani bych nespočítal, kolikrát jsem jí něco řekl a ona na to dodruhého dne zapomněla. Anebo třeba zmíním hovor, který jsme spolu vedli, nebo zavzpomínám, jak jsme

si někam vyrazili, a ona na mě zůstane nechápavě zírat. Je pro mě záhadou, jak složila závěrečnézkoušky, má paměť děravou jako cedník´’

„Jakou známku dostala?“

„Nic moc – 2:2, horší dvojku. Jak říkám, je chytrá, ale s opakováním byla na štíru.“

„Zdá se, že je kapku… nezodpovědná.“

To Nicka podráždilo. Založil si paže na hrudi. „Občas se chová jako děcko, to je všechno. Ale miloval jsemji. Pořád ji miluju.“

„Stalo se vám někdy, že byste si nebyl jisty, jak si u ní stojíte?“

„Jo, to asi jo.“ Nick si prohrábl krátké vlasy a pocuchal je. „Jeden den mě zahrnovala přízní a den natonesnesla, abych se jí dotkl. Občas byla hrozně milá a jindy schválně řekla něco, o čem věděla, že mě tímvytočí.“

„Nicku, já vím, že jste to musel vykládat už stokrát, ale chtěl bych, abyste se vrátil k tomu, co se stalo tu

noc, když Olivia odešla.“

Nick si povzdechl a pak naprosto bezvýrazným hlasem shrnul řetězec událostí. „Vrátil jsem se do baru adal si další drink. Paula mi položila ruku na stehno. Amanda si toho všimla a mrkla na mě. Odsunul jsem

Paule ruku a došel si na záchod. Když jsem se vrátil do baru, Rob s Amandou se šeptem hádali – znáte

to, taková ta hádka, co ji člověk vidí, ale neslyší. Držel ji za paži. Vyškubla se mu a odběhla nahoru. Robza ní nešel. Nakopl pinballový automat a odporoučel se jinými dveřmi. Já jsem dopil a odešel jsem dopokoje. Deset minut nato mi zaťukala na dveře Paula. Měla na sobě župan a pod ním jenom spodníprádlo. Byla pod obraz a snažila se mě políbit. Nedařilo se mi ji přimět k odchodu. Lehla si mi na postel anakonec usnula. Já jsem si oblečený ustlal na podlaze. Ráno mě probudil hluk z Amandina

pokoje a slyšel jsem, jak na chodbě někdo zvrací. Byli tam vrátní. Prosmýkl jsem se kolem nich a uviděljejí tělo. Podlomily se mi nohy, kecnul jsem si na zem a po zadku jsem couval ven na chodbu. Pauludovnitř vrátní nepustili, ale vyčetla mi z výrazu, že je to hodně zlé. Pak se tam objevila policie, ale nevím,

jak dlouho jim trvalo, než dorazili´’

Denison slyšel nahrávky Nickova výslechu, který s ním vedli ani ne hodinu po objevení mrtvé. Nesouvisle

blábolil. Alibi, které mu poskytla Paula, bylo nanic – nepamatovala se, kdy k němu do pokoje přišla a kdyusnula. A tak Nicka v prvních dnech považovali za hlavního podezřelého.

„Uvažoval jste o tom, kdo asi Amandu zabil?“

Nick zavrtěl hlavou. „Neuvažoval jsem o ničem.“

„Nemyslel jste si, že to mohl udělat Rob?“

„Ne. Ten by to neudělal. Nikdo, koho znám, by to neudělal.“

Denison seděl sám ve své ordinaci. Za oknem opadávaly okvětní lístky magnólií a halily trávník bílýmkobercem. Denison měl před sebou na stole rozložené fotografie Amandy Montgomeryové. Nebyly tofotografie z místa činu ani z pitvy, ale obrázky z dob, kdy byla ještě naživu. Na jednom snímku z dětstvíbyla v kovbojském obleku a držela se za ruku se starším bratrem. Na jiném na sobě měla družičkovskéšaty a zdálo se, že se před fotoaparátem stydí. Byl tu i výstřižek z místních novin – „Dívka z Williamsdenumíří na Cambridge“ – na kterém stála před branou své střední školy a usmívala se přímo profesionálně.Denisonovi se ale nejvíc líbil snímek pořízený v létě předtím, než nastoupila na Ariel. Pózovala na něm vbílém nátělníku a neforemných kalhotách pocákaných barvou. Dokonce měla modrý cákanec i ve vlasech.Pomáhala rodičům vymalovat pokoj mladšího bratra Tommyho. Ten byl ještě mmě a hihň al se jí v náručí.

Nechyběla fotografie z imatrikulace na Cambridgi. Amanda na ní stála skoro přesně uprostřed. Tvářila sesebejistě, skoro povýšeně. Když Denison těkal pohledem mezi tímhle snímkem a tím svým oblíbeným,říkal si, že to, jak se Amanda chovala na Arielu, byla možná jen úmyslně vybudovaná image. Nemohl sipomoci, věřil, že skutečná Amanda je ta, která se rozzářeně usmívá do objektivu a v náručí se jí veselekření malý bráška.

Taxikář, ke kterému Nick s Olivií nasedli na vlakovém nádraží v Oxfordu, se s nimi pokoušel cestou k

Nickovým rodičům nezávazně tlachat.

„Takže vy jste studenti? Kde studujete?“ chtěl vědět.

Na chvíli zavládlo ticho a pak Nick odpověděl: „Na Cambridgi.“

„Proboha, fakt? Tak to jste asi rádi, že jste odtamtud vypadli. Já bych nasednul na první vlak a upaloval

domů. Znali jste tu holku?“

Nick s Olivií unisono zavrtěli hlavou.

„Má policie nějaký vodítka, co myslíte? Podle toho, co jsem čet, nejspíš jenom dřepěj a škrábou se nazadku.“ Nick zalétl pohledem ke kapse na řidičových dveřích, ze které hrdě trčel výtisk novin Mirroru.Během těch tří dnů, které uplynuly od Amandiny smrti, si bulvární plátky vysloužily kolektivní nenávistvětšiny studentů z Arielu napřed tím, že drze otiskly fotografie Amandy v bikinách

ani vražda člověka zřejmě nezachrání před posedlostí bulvárních novinářů polonahými ženami a pak tím,že zaplatili jejímu někdejšímu příteli ze střední školy, aby jim vylíčil příběh „Byl jsem Amandinou první

láskou“.

„Moc to nesledujeme,“ zalhal Nick, vzal Olivii za ruku a stiskl ji. Zbytek cesty až k domu Hardcastleových

jeli mlčky.

Olivia se držela v pozadí, když se s nimi Nickovi rodiče vyběhli přivítat.

„Nicky, jsme tak rádi, že tě máme doma,“ matka ho pevně sevřela v náručí.

„Měls nám 2avolat z nádraží, ty trdlo, dojeli bychom pro vás,“ řekl mu otec, chytil mu hlavu zápasnickým

chvatem a neohrabaně mu dal pusu do vlasů.

„Mami, tati…“ Nick se s rozzářenýma očima ohlédl po Olivii. „Tohle je Olivia.“

Zalévalo ho světlo lucerny na zápraží, v dlouhém černém svrchníku se zdál hrozně vysoký. Olivia, která ho

pozorovala a vdechovala vůni jedlí, se usmála.

Nickova matka k ní vykročila po štěrkové cestičce.

„Dobrý den, moje milá Olivie, já jsem Valerie.“ Políbila ji na obě tváře a Olivii zašimrala v nose vůně jejího

parfému. Když ji Valerie líbala, chytila ji za obě předloktí a Olivia jí to gesto automaticky opětovala.

Vnímala, jak jsou Valeriiny paže pod hedvábnou látkou béžové blůzy křehké.

„Určitě máte hlad,“ řekla Valerie. „Pojďte dál. Mimochodem, tohle je Geoff, Nickův táta.“

Geoff s Olivii se na sebe dívali, oba byli na rozpacích, jestli se mají držet Valeriina příkladu a pozdravit se

stejným způsobem. Nakonec Olivia ke Geoffovi přistoupila, podala mu ruku a naklonila se k němu pro

takový ten polibek, kdy se rty nedotknou tváře, ale když se mlaskne, stačí to, aby si dotyčný myslel opak.

Olivia nerada líbala muže, jejichž vousy ji píchaly do rtů.

Geoff galantně popadl její kufry a odnesl je dovnitř. Valerie, Olivia a Nick vešli do domu za ním. Uvnitř bylo teplo, v krbu plápolal oheň. V prostorném obývacím pokoji stály dvě pohovky a dvě křesla.

Televizor se krčil v rohu pokoje, očividně pro něj našli místo až dodatečně. Na něm se válely staré výtiskyTimesů a Guardianu, všechny přeložené na stránce s křížovkou. Valerie se dívala na Olivii, prohlížela si ji stejně pozorně, jako si Olivia prohlížela zařízení pokoje. „Co vám

můžu nabídnout k pití, Olivie? Máme čaj a kávu, anebo bych vám mohla uvařit kakao, jestli ho máte

radši.“

„Dám si kávu, díky,“ řekla Olivia a zamířila za Valerií do kuchyně. Valerie nalila do konvice vodu ze džbánus vodním filtrem a nandala do masivního kávovaru mletou kávu. Zatímco čekali, až se voda začne vařit,

Valerie se opřela o kuchyňský pult a zabubnovala o něj lososově růžovými nehty.

„Jakou jste měli cestu?“ zeptala se.

Olivia litovala, že si na sebe vzala džíny. Připadala si vedle paní Hardcastleové jako trhán.

„Ve vlaku bylo narváno,“ odpověděla. „Měli jsme štěstí, že jsme si vůbec sedli.“

„Měli jste přijet dřív,“ řekla Valerie. „Takhle těsně před Vánoci je to vždycky špatné.“

Olivia pokrčila rameny. „Odjeli jsme, hned jak nám to policie dovolila.“

Valerie našpulila rty. „Proč vás tam proboha drželi, to teda nepochopím. Takhle vás ohrožovat! Jako by

snad tu chudinku mohl zabít někdo z vás.“

„Nevadilo nám to,“ řekla Olivia tiše. „Chtěli jsme jim pomoct, jak jen to půjde.“

Do dveří strčil hlavu Geoff.

„Kam mám dát Oliviiny kufry, miláčku?“ zeptal se.

„Nachystalá jsem pokoj pro hosty,“ odpověděla Valerie.

Sotva to dořekla, objevil se Nick. „Radši bychom zůstali oba u mé v pokoji, mami.“

„Máš jenom jednomístnou postel, Nicholasi. Hrozně byste se tam tísnili. Olivii bude určitě víc vyhovovat,

když bude mít postel sama pro sebe.“

Nick obrátil oči k nebi. „Na čem myslíte, že spíme celý poslední měsíc? Na maxiposteli s baldachýnem?“

Valerie po něm šlehla káravým pohledem.

„Jsme dospělí. Dneska už to není jako dřív, kdy na kolejích čenichali vrátní, a když člověka načapali in

flagranti, tak si mohl balit kufry.“

„Nebuď drzý,“ usadil ho Geoff. „Budeš si holt muset užívat potají, pěkně rodičům za zády, tak jako jsmeto zamlada dělávali my.“

Příštích několik dní Nick s Olivii lenošili u Hardcastleových, snažili se vyhýbat novinám a televiznímuzpravodajství a každou chvíli si telefonovali s ostatními studenty z Arielu. Jednou večer si Valerie sGeoffem vyrazili na vánoční večírek Geoffovy firmy a Geoff Nicka požádal, jestli by je tam neodvezl, abyna večírku mohl pít. Nick s Olivii se cestou zpátky zastavili v hospodě a dali si kolu, ale pak jim došlo, žedoma nikdo není, okamžitě se sebrali, hnali se tam, div že nepřekračovali povolenou rychlost, a doma se

energicky pomilovali.

Když pak leželi a tulili se jeden k druhému pod peřinou, Olivia se rozhlížela po Nickově pokoji. Utkvělapohledem na medailích pověšených na háčku na šatní skříni a na dvou stříbrných pohárech na poličce nad

psacím stolem.

„To je za hokej a přespolní běh,“ vysvětlil Nick. Olivia pokývala hlavou; vzpomínala, jak u ní ve školepřespolní běh spočíval v klusání přes obecní pozemky a park, kde se poflakovali místní násoskové svydatnou zásobou piva. Začala se oblékat. Když si zapínala podprsenku, Nick ji políbil ze strany na paži.

Na zdi visel plakát fotbalového týmu Oxford United. „Proč ses přihlásil na Cambridge, a ne na Oxford?“

zeptala se ho.

„Proč ty ses nepřihlásila na nějakou univerzitu v Londýně?“ opáčil.

„Jak víš, že jsem to neudělala?“

„Jednou jsi mi to řekla. Kromě Cambridge sis podala přihlášku do Yorku, Edinburghu, Manchesteru a

Cardiffu. Takže nikam blízko Londýna.“

„Asi jsem chtěla udělat krok k dospělosti,“ řekla. „Osamostatnit se. Vypadnout z domova.“

„To já taky,“ prohlásil.

„Co ti vadí na rodičích?“ zeptala se.

„Fakt se musíš ptát?“ povytáhl obočí. Zamračila se na něj a Nick si přitáhl peřinu výš, jako by se jí chtělzaštítit. „Máma je kapku neurotička a táta tak trochu suchar, ale o to nejde. Většina z nás se chce trhnout

od rodičů. Koukni se na sebe – co jsme sem přijeli, ani jsi těm svým nezavolala.“

Olivia se k němu otočila zády a zapínala si knoflíky košile. „Oni to nějak přežijou,“ prohlásila a odešla z

pokoje.

Když Olivia o Vánocích vstala, Valerie už poletovala po kuchyni jako splašený motýl.

„Můžu vám s něčím pomoct?“ zeptala se jí Olivia ještě v pyžamu.

Valerie se po ní skoro ani nepodívala. „Teď ne, moje milá, snad za minutku, za dvě. Každou chvíli tubudou Nickovi strejdové a tety, tak byste se měla obléknout.“

Když příbuzenstvo dorazilo, Nickův staromládenecký strýc si prohlédl Olivii od hlavy k patě a poplácalNicka po zádech. Ženatý strýc s sebou kromě manželky a dětí přivezl taky zlatého retrívra, který pobíhalpo pokoji a štěkal, až si z toho Valerie ubydlená u sporáku nalila další sklenici vína.

Olivia se dívala, jak Nickova teta nasazuje patřičně tragický výraz, a čekala na otázku, která nevyhnutelněpřijde. „Povězte mi, Olivie,“ spustila žena, „znala jste tu studentku, co přišla o život?“

„Nicholasi, byl bys od té dobroty a prostřel stůl? Už ti o to říkám potřetí!“ zavolala Valerie z kuchyně. Jejíhlas byl čím dál pronikavější. Nick obrátil oči ke stropu, zvedl se z pohovky a odebral se do kuchyně protalíře a příbory. Olivia mu šla pomoct – ne že by tak prahla přiložit ruku k dílu, spíš nechtěla zůstat sama s

Hardcastleovic rodinou – a všimla si, jak Geoff nenápadně sebral Valerii sklenici s vínem a odnesl ji do

obýváku.

Jídlo bylo vynikající a potom se s žaludky plnými krocana, brambor a vánočního pudinku s krémemrozvalili v křeslech a na pohovkách. Dokonce i pes se spokojeně natáhl u krbu.

Večer, poté co se strýcové, tetičky, batolata i pes odporoučeli, se Nick s Olivií dívali na televizi, a kdyžzaslechli z pokoje rodičů hlasité chrápání, usoudili, že situace je bezpečná. Líbali se na pohovce, pak sesvalili na zem před krb a snažili se být co nejvíc potichu. Olivia se rozchechtala, když Nickovi objevila na

zadku dlouhý zlatý chlup z retrívra.

Dvacátého osmého jim zavolal Rob. „Můžu za váma přijet na návštěvu?“ zeptal se. Sešli se s ním v místníhospodě. Olivia by ho málem nepoznala – byl celý bledý, neoholený, oči skrýval pod kšiltem bejzbolky.Nick ji k němu musel nasměrovat.

Rob se na ně díval ze stínu vrhaného kšiltovkou beze stopy úsměvu. V hnědých očích měl prázdný,

nepřítomný pohled.

„Jak se máš?“ zeptala se ho ustaraně Olivia.

Přitáhl si k sobě půllitr piva. „Nestojí to za nic. Co vy dva?“

Nick s Olivií se po sobě podívali. „Nějak se s tím vypořádáváme,“ řekl Nick. „Je to divný, když je člověk

doma.“

Rob přikývl. „Vím, jak to myslíš. Nechce se ti vracet na Ariel, ale taky se ti nechce být bez ostatních.“

Olivia si zhluboka přihnula ze sklenice vína. „Všichni se vyptávají, jak to bylo, ale člověku se o tom chcemluvit jenom s kamarádama, s lidma, co tam byli taky,“ řekla a sklopila oči k poškrábanému dřevěnému

stolu. „Jako by se neslušelo vykládat o tom ostatním.“ „Supi zasraný,“ ulevil si Rob. „Už vám volali z bulváru?“

Olivia zavrtěla hlavou, ale Nick k jejímu překvapení přisvědčil. „Olivii jsem to neřekl, ale pár telefonátůjsme měli. Třikrát volal tentýž chlap. Máma mu dvakrát řekla, že se s ním bavit nebudem, a když zavolalpotřetí, poslal jsem ho do prdele.“

„Mně volají pořád,“ postěžoval si Rob. „Nějakej sráč na Arielu jim nejspíš vyklopil, že se mnou Amandachodila. Nikoho z našeho ročníku neotravujou tak často jako mě.“ Hrbil se nad půllitrem. „Už toho mámplný zuby. Chci zpátky na Ariel, kde budu mít od těch telefonátů pokoj.“

„Budou tam na nás čekat,“ namítla Olivia. „Dokud jsme pryč a každý jinde, nezvládnou nás otravovatvšecky. Aspoň ne osobně.“

Rob pokrčil rameny, ani se na ni nepodíval. „Na koleji se postarají, aby se dovnitř novináři nedostali. Jestlichtějí, aby tam někdo z nás vůbec zůstal, budou muset posílit ostrahu na tisícinásobek.“

„Myslíš, že někdo odpadne?“ zeptal se Nick.

Rob přitakal. „Suzy Marchmontová už to udělala. Jenny McEvoyová tvrdí, že si zažádá o přerušení studia.Eliza podle Godfreye uvažuje o vystěhování do Austrálie, aby zmizela co nejdál.“

Olivia se navzdory všemu zasmála. „To je hodně drastický krok.“

„Eliza si očividně myslí, že jí hrozí největší nebezpečí ze všech, protože si byly s Amandou podobný. Nána

pitomá – to je jako srovnávat zlato a mosaz.“

„Doufám, že ses o tenhle postřeh nepodělil s Godfreyem,“ poznamenal Nick.

Rob se napil piva a neodpověděl. „Uvažovali jste o tom, kdo to asi udělal?“ zeptal se konečně.

Nick s Olivií se po sobě zase podívali. „Nenapadá nás nikdo, kdo by toho byl schopen,“ řekl Nick.

„Ne? A potkali jste někdy Victora Kesselicha?“

Nick postavil pití na stůl. „Přece si nemyslíš, že to udělal.“

„Proč ne? Magor je na to dost. A měl na Amandu zálusk.“

„Amanda se líbila půlce koleje. Robe.“

„Policie ho to ráno vyslýchala celý hodiny.“

„To mě taky – a myslíš si, že jsem to udělal? Prokristapána, vyslýchali každýho, kdo s ní bydlel na patře.Že je Victor samotář a drží se stranou, přece neznamená, že je psychopat.“

„Nicku, je to cvok. Byls někdy u něj v pokoji? Má tam černý svíčky a pěstuje si kaktus ve stupidnímkvětináči, co vypadá jako lebka – a barví si vlasy na černo. Poslouchá takový ty úchylný trash metalovýkapely, co vyřvávají, že někomu urvou hlavu. Leo povídal, že si od něj jednou nechal věštit budoucnost z

tarotovejch karet.“

Nick se prudce nadechl, jako by chtěl Robovi jednu vrazit. Pak si to zřejmě rozmyslel. Olivia si povšimla,jak se mu na čelisti napjaly svaly a zase povolily.

„Robe, nemůžeme takhle spekulovat. Musíme počkat, k čemu se dobere policie. Dřív nebo později tohovraha dostanou, mají to v popisu práce. Nedá se svítit, musíme zatnout zuby a nějak to přečkat.“Nahmatal pod stolem Oliviinu ruku. Stiskla mu dlaň.

„Vy jste se za celé ty vánoční prázdniny vůbec neviděla s rodinou?“ zeptal se užasle Denison.

Olivia už si zase kousala nehty. „Ne.“ Dneska na sobě měla oblečení s dlouhým rukávem, upnuté až kekrku, které jí úplně zakrývalo tělo. Vlasy si stáhla do přísného ohonu a ani trochu se nenalíčila. Denisonvěděl, že skoro nespí.

„Proč ne?“

Okusovala si kůžičku kolem nehtu na palci. „Chtěla jsem být s Nickem. Rodiče by nepochopili, čím siprocházím. Prostě jsme radši chtěli být spolu.“

Denison přitakal. „To je běžná reakce na takovou událost.“

Olivia ho pozorovala nad zkroucenou rukou, prsty měla napjaté, jako by mačkala struny houslí. „Cokdybyste mi o svých rodičích něco pověděla?“

Postřehl, jak celá ztuhla. Ve tváři se jí nehnul ani sval. Pak sklopila oči a skryla před ním svůj výraz.Přitiskla si ruce ke spánkům, konečky prstů se jí setkaly na čele, takže vytvořily tvar písmene V a zaclonily

jí oči.

„Nenuťte mě, abych o nich mluvila,“ řekla dutě.

„Proč o nich nechcete mluvit, Olivie?“

Nevzhlédla. Viděl z jejího obličeje jen dolní polovinu. Polkla. Dlouze vydechla, rovnoměrně a s pečlivýmovládáním. Konečky prstů jí sklouzly na spánky, pak si položila ruce na kolena. Když zvedla hlavu,usmívala se a vypadala úplně klidně.

„Co chcete vědět?“ zeptala se.

„Jak spolu vycházíte?“

Pokrčila rameny a její tvář neopouštěl úsměv. „Hodně se hádáme. Hlavně s tátou. Co jsem seodstěhovala, tak je to lepší. Když jsem chodila na střední, tak to bývalo fakt zlé – to víte, hormony.Připadalo mi, že se chovají hrozně ochranářsky, a já jim zase připadala moc divoká.“

„Mívala jste často potíže?“

„Určitě jste si obstaral moje školní záznamy.“ To měla pravdu. A dočetl se v nich, že měla období, kdyodmlouvala učitelům a dostávala se do potyček s ostatními žáky. „Spolužáci se po mně vozili kvůli tomu,že jsem dostávala dobré známky. Nejdřív jsem se snažila nedávat najevo, že mi to myslí. A byla jsem drzá

na učitele, aby mě ostatní holky obdivovaly. Ale brzo mi došlo, že mi to za to nestojí. Moje kamarádka –ne bůhvíjak dobrá kamarádka, prostě jen holka, se kterou jsem se bavila o přestávkách – otěhotněla amusela odejít ze školy. Když jsem se s ní naposled viděla, zařezávala na večerních směnách od pěti dopůlnoci v bistru. Nechtěla jsem skončit taky tak. A tak jsem zase začala psát úkoly, začala jsem se snažita ignorovala ty blbečky, co si mysleli, že když to někomu ve škole jde, tak je šprt.“ Znovu se usmála, jenrty, ne očima. „Ale nedařilo se mi zůstávat pořád neviditelná´’ Podle školních záznamů mívala od čtrnáctisamé jedničky, ale každou chvíli ji přistihli, jak se na školním dvoře s někým rve.

Policejní záznamy mladistvých se mají zapečetit, jakmile dotyčný dosáhne šestnácti let, ale Weathersův

známý u metropolitní policie si pamatoval incident, který se odehrál, když bylo Olivii patnáct. V ulici

Amhurst Park ve čtvrti Clapton se strhla rvačka, Olivia si z ní odnesla monokl a druhá dívka zlomenouruku a obličej zřízený, jako by s ním hoblovala chodník. Nějaký místní chlápek na ty dvě narazil, jak servou na schodech činžáku, a zavolal policii. Policisté zjistili, že ta druhá dívka, Oliviina spolužačka, Oliviicelé měsíce šikanovala. Ani jedna z dívek nechtěla podat žalobu, a tak je policie propustila a nechala to

plavat.

„Řekla jste někdy rodičům, čím si ve škole procházíte?“

Udělala obličej. „Ne. Popravdě řečeno jsou k ničemu. Ani jednomu to moc nemyslí. To je ode mě pěkněhnusný, co? Ale je to fakt. Vůbec si neváží vzdělání. Dělalo jim těžkou hlavu, kolik je bude stát, kdyžpůjdu na vysokou. Chtěli, abych nechodila a radši jim na plný úvazek pomáhala v obchodě.“

„Máte sourozence?“

Sevřela ruce na kolenou v pěst, ale hned je zase uvolnila. Ve tváři se jí opět objevil ten poklidný úsměv.„Pane Denisone, tohle určitě víte. Ano, mám dvě mladší sestry. Bratry ne.“

„Vycházíte s nimi dobře?“

Zase to její pokrčení rameny. „Víte, jaké sestry v dětství bývají. Vycházely jsme spolu docela dobře, pokud

mi nekradly věci. Té nejstarší je teprve šestnáct, takže si věkem nejsme tak blízké, abychom sirozuměly.“

„Měli mezi vámi rodiče nějakou oblíbenkyni?“

Usmála se ještě víc. „Dalo by se to tak říct.“ Víc to nerozvedla.

„Museli o vás mít hrozný strach, když se doslechli, co se stalo Amandě Montgomeryové. Spojili se s

vámi?“

„Nechali mi pár zpráv na mobilu. Určitě chtěli hlavně slyšet místní drby, aby se mohli pochlubitsousedům.“

Olivia si stáhla z ohonu gumičku a prohrábla si vlasy.

„Zavolala jste jim z domu Nicholasových rodičů?“

„Ano. Zavolala jsem jim o Vánocích. Jenom abych jim popřála šťastné a veselé. Chtěli se bavit o Amandě,

ale já schválně měnila téma.“ Zničehonic se jí v očích objevily slzy. „Moje sestra Jodie mi řekla, že si kVánocům přála, aby se mi v Cambridgi nic nestalo. To byl vážně hezkej dárek.“

Vzpomínková akce za zavražděnou studentku z Arielu

Včera se konala pietní akce za Amandu Montgomeryovou, studentku z Ariel College, kterou někdozavraždil na koleji v noci na 9. prosince. Akce byla přístupná všem členům univerzity a také členůmAmandiny rodiny a jejím přátelům z Cornwallu, odkud pocházela. Zádušní mše v kolejní kapli se zúčastnily

přes tři stovky lidi.

Vražda, která dosud nebyla objasněna, šokovala celou univerzitu a mnoho studentů si zažádalo opřerušení studia. Ariel okamžitě zavalilo takové množství dotazů, jestli je možné přestoupit na jinou kolej,že 12. prosince rozeslalo vedeni dopis, ve kterém oznámilo, že takové přestupy umožněny nebudou. Zdroj

z přijímací kanceláře sdělil, že ačkoli kolej ještě oficiálně nenabídla novým uchazečům místa pro dalšíakademický rok, někteří studenti, kteří úspěšně prošli přijímacími pohovory, už stahují přihlášky.

Po skončeni vzpomínkové akce cambridgeská policie ‚přilila oleje do ohně‘, jak se vyjádřil jeden zestudentů, když požádala všechny, kdo byli na koleji přítomni v noc vraždy, o otisky prstů a vzorky DNA.Ti, kdo je odmítli poskytnout, nejspíš v nejbližší době dostanou soudní příkaz.

V tuto chvíli policie zřejmě nemá žádné hlavní podezřelé.

ačkoli podle posledního oficiálního vyjádřeni prošetřuje ‚řadu slibných vodítek Policie nezveřejnila skoro žádné podrobnosti ohledně způsobu, jakým byla Amanda Montgomeryovázavražděna.

To pochopitelně vede ve studentské komunitě a zejména pak mezi studenty Ariel College k nesčetnýmspekulacím. Ačkoli kolej zpřísnila ostrahu a namontovala v celém areálu bezpečnostní kamery, mnohostudentů se radši sestěhova –

lo do pokojů k sobě, aby nezůstávali sami a zbytečně neriskovali. K dispozici jsou jim služby terapeuta.

Studentské noviny, 14. ledna

Olivia s Nickem stáli přede dveřmi Amandina pokoje a dívali se na záplavu květin tu a tam prostřídanounějakým plyšákem, která se u nich vršila.

„Je to jako zlý sen,“ prohodila Olivia, která si četla lístek připevněný na kytici lilií. Chvíli předtím Nicksledoval, jak jí policista provádí výtěr úst kvůli testům DNA, a bylo mu z toho stejně nanic, jako když vprosinci prováděli výtěr a snímali otisky jemu. Spousta ostatních studentů se tvářila při odběru vzorkůúplně stejně – v obličejích měli vepsán strach z perzekuce, provinilost, i když nic nespáchali, a údiv nadtím, že by je někdo mohl považovat za zločince.

„Pojď, zajdem si dát něco k pití,“ vzal Nick Olivii za ruku. Sešli dolů do baru a objednali si u nevrlého

barmana kávu.

„Tamhle je Rob,“ ukázal Nick. Rob byl na druhém konci baru u automatu na kvízy; s kamarádem

ragbistou tam stáli s pažemi založenými na hrudi a pozorovali Victora Kesselicha. Kesselich seděl sám vjednom boxu, popíjel kafe a četl si knížku od Michela Foucaulta.

Olivii neuniklo, jak se po něm Rob dívá. „No nazdar,“ utrousila. „Půjdu ho pozdravit,“ řekl Nick. „Jestli máza lubem nějakou pitomost, zkusím mu to rozmluvit.“

Vydal se Roba usměrnit. Olivia se rozhlédla po baru a spatřila svoji sousedku Sinead, jejíž nezaměnitelnékudrny zářily jako hromada čerstvě vyražených měděných mincí. Sinead zachytila její pohled a mávla nani, ať si k ní přisedne do boxu.

Srdečně Olivii objala. „Jak ses měla? Fakt jsi strávila celý svátky u Nicka?“

„Jo,“ odpověděla Olivia. Opodál seděla Paula a Olivii se zdálo, jako by se jí při zmínce o Nickovirozvibrovaly uši. Nesmírně ji těšilo, že Paula slyšela, že strávila Vánoce s Nickem – a k dovršení její radosti

Paula vzápětí pohodila černou hřívou a odkráčela.

„Já byl o prázdninách v Mexiku,“ pochlubil se Leo. Olivia nemohla věřit vlastním očím, že má na soběpončo. „Komáři jsou tam fakt bestie. A skoro celý Vánoce jsem prozvracel, protože jsem sněd nějakýzkažený burrito. A na spaní jsme měli jenom hamaky. Ale lidi jsou tam skvělý, pořád v pohodě a nic jenerozhází, i když tam vládnou děsný poměry.“

„No, vidím, že sis to užil,“ ušklíbla se Olivia.

„To bylo něco, to si piš. Na Silvestra jsme si vyrazili do pouště, tam jsme se sjeli a ráno jsme se koukali

na východ slunce.“

Na Dannyho Armstronga, což byl náruživý veslař, který před závody vždycky chodil spát před jedenáctou,to neudělalo sebemenší dojem. „Já se na Silvestra vypravil do nočního klubu,“ prohlásil se svým typickýmliverpoolským přízvukem. „Jmenoval se Světla neónů.“ Olivia se uchechtla do kafe. „Já vím,“ zašklebil seDanny. „Nic neříkej. Celou noc hráli naprosto příšerný odrhovačky

vůbec jsem netušil, že Wham měli tolik hitů.“

„Měls jet s náma,“ řekl mu Leo.

„Ne každej může vyhodit stovky liber za letenky do Jižní Ameriky,“ usadila ho Olivia. Danny povytáhl obočí

a Sinead po ní vrhla rozladěný pohled. „Některým z nás dělá potíže schrastit peníze na lístek na vlakdomů,“ hájila Olivia svůj výbuch.

Lea se to nijak nedotklo. „Od toho jsou účty, kde můžeš jít do mínusu. V bance mě z duše nenávidí, aleradši se zadlužím až po uši a dopřeju si všechny tyhle úžasný zážitky, než abych je prošvihnul jen kvůlitomu, abych nepřečerpal účet.“

Olivia se napila kávy.

Při večeři panovala v sále zamlklá nálada. Všichni mluvili polohlasem, nikdo se nesmál. Olivia sedělanaproti Godfreyovi, který měl na rukávu černou pásku. Vedle něj se usadila Eliza, která si to sestěhováním do Austrálie rozmyslela, když jí Godfrey v obavách, že by mohl přijít o zaručený každodennísex, věnoval diamantový náhrdelník a naznačil jí, že zdaleka nemusí být poslední.

„Co se to stalo, tak mám noční můry,“ svěřila se Olivii. „Občas se probudím a tečou mi slzy. Pokaždý semi zdá totéž.“ Godfrey obrátil oči ke stropu, nejspíš to vyprávění slyšel už posté. „Utíkám hrozně dlouhouchodbou a něco mě honí. Zkouším brát za kliky, ale všude je zamčeno. Konečně narazím na dveře, cojdou otevřít, a vběhnu dovnitř. A tam je Amanda, má na sobě bílou noční košili, je bledá jako stěna a celá

od krve a říká mi: ‚Ty dveře nejdou zavřít. Proto mě dostal.‘ A já slyším hluk a otočím se, abych sepodívala na toho netvora, co mě honí, a vtom se probudím.“ Na předloktích jí naskočila husí kůže. Oliviase k ní přes stůl natáhla a stiskla jí ruku.

„To je děsný. Fakt příšernej sen.“

Godfrey si odfrkl. „Určitě ne tak příšernej, jako když já ve snu viděl v noční košili Tonyho Blaira.“

„Latentní homosexualita.“ Olivia skryla úšklebek za dlaní.

Mrkl na ni. „Davida Camerona bych si nechal líbit kdykoli.“

Eliza změnila téma: „Kdo to podle vás udělal?“

„Já nevím!“ rozesmála se Olivia. „Mluvíš, jako by ses mě ptala na detektivku od Agathy Christie.“

„Ale svůj názor určitě máš. Každej někoho podezírá.“

„A kdo je momentálně v čele žebříčku?“

Eliza se k ní spiklenecky naklonila. „Victor Kesselich.“ Zase se napřímila. „Některý lidi podezírají Roba, prejse s ním hodně hádala. A podle Godfreye to udělal Laurence.“

„Laurence Merner?“ Olivia se na Godfreye užasle podívala.

„Jo, právě ten.“ Godfrey se tvářil smrtelně vážně. Laurence patřil do spolku intelektuálů, kteří na střídačkurozebírali Kurosawu, Nietzscheho a Sartra a potrpěli si na značkové brýle a dlouhé kabáty. „Na konci

semestru se s Amandou chytli.“

„Kvůli čemu?“

„Bavili se o televizních soutěžích. Amanda řekla, že jako dítě chtěla vyhrát Desetkrát odpověz. A on na toopáčil, že by ji tipoval spíš na Kolo štěstí.“

Olivia se zamračila. „To od něj bylo pěkně hnusný. Ale proč si myslíš, že ji zabil?“

„Očividně mu lezla na nervy. Ani ji pořádně neznal, ale šmahem ji odsoudil jako hloupou husu. Proč toliknesnášel někoho, s kým se skoro vůbec nebavil?“

„Já nevím, ale připadá mi to hodně přitažený za vlasy,“ prohlásila Olivia.

V tu chvíli vešel do sálu Victor Kesselich s talířem na podnose. Zamířil k prázdnému konci stolu, usadil setam a osaměle se pustil do jídla.

Olivia něco podobného znala z vlastní zkušenosti, zažila to na vlastní kůži. I ji spolužáci zavrhli a pak sebavili pohledem na její osamělost. Uvažovala, že si k němu přisedne a vtáhne ho do řeči, jenže se spoluvůbec neznali. Jak by asi zareagoval, kdyby si k němu zčistajasna přisedla úplně cizí holka a začala něcožvanit? Zůstala sedět a dojedla tortellini.

„Volá vám vrchní inspektor Weathers,“ oznámila Denisonovi spojovatelka v Coldhillu.

„Dobrá, přepojte mi ho,“ řekl Denison. Byl to už pátý z jejich každotýdenních telefonátů o vraždě Amandy

Montgomeryové.

„Máme otisky prstů a vzorky DNA skoro od všech studentů na Arielu,“ informoval ho Weathers. „Párhajzlíků nám je odmítlo dát, ale seženeme si soudní příkaz.“

„Podezíráte někoho z těch, co odmítli?“ zeptal se Denison.

„Ne, ani ne. Jsou to takové ty týpky, co bojují za svoje občanská práva. Ne že bych jim to nějak zvlášfzazlíval. Mně by se asi taky moc nelíbilo, že někdo bude mít někde schovanou moji DNA, i když jsem nic

neprovedl.“

„Zatím se nic neshoduje?“

„Ale jo, shoduje. Potíž je, že u všech se to dalo čekat. Byli to její kamarádi, takže dá rozum, že se u ní vpokoji jejich otisky našly. Objevili jsme jeden otisk v krvi na zdi – aby se tam dostal, ten člověk musel býtv pokoji během vraždy nebo po ní. Jenže se bohužel ukázalo, že patří Tracey Webbové.“

„To je kdo?“

„Ta uklízečka. Musela ho tam nechat, když mrtvou našla.“

Denison si frustrovaně povzdechl. „To mě mrzí, Steve.“

„Taky nám přišel rozbor krve, která se našla v odtoku v její koupelně. Bezpochyby patří Amandě. Měls

pravdu, vrah se tam po činu musel osprchovat, aby ze sebe její krev smyl.“

„Takže je dost chladnokrevný na to, aby za sebou pečlivě zametl stopy – nezpanikařil a neutekl odtamtud

celý zakrvácený.“

„Patolog tvrdí, že mu ta posmrtná řezničina musela trvat nejmíň dvacet minut. Asi usoudil, že kdybyněkdo zaslechl její chroptění a běžel jí na pomoc, už by dávno dorazil. Když nikdo nevtrhl dovnitř běhemté doby, kdy jí uřezával hlavu, cítil se v bezpečí a s klidem si dopřál sprchu.“

„To podporuje naši teorii, že máme co do činění s promyšleně uvažujícím vrahem,“ přemítal nahlasDenison. „i když takovou řež většinou mívají na svědomí zbrklejší typy. Jinými slovy totální cvoci.Tenhleten ale nejspíš dokáže svoji zvrácenost sakra dobře skrývat.“

„Zkusili jsme se studentů zeptat, jestli v okolí vědí o někom, kdo je totální cvok,“ řekl Weathers. „Většinouse rozchechtali a prohlásili.myslíte kromě mě‘?“

„K popukání,“ utrousil Denison. „Co Amandina koupelna? Nenašli jste v potrubí vlasy nebo chloupky?“

„Ale jo. Většina nejspíš patří jí. Probrat se tím zbytkem bude zlý sen. Víš, že na koleji se během prázdninpořádají konference?

V odtoku nejspíš budou vlasy posledního hosta, co ho ubytova

li v jejím pokoji. A studenti se samostatnou koupelnou se občas slitují nad těmi, co musejí používatspolečnou, a pustí je k sobě. Takže jsme zase u toho – jestli je vrahem některý student, může tvrdit, žeho Amanda někdy dřív nechala, aby se u ní osprchoval.“

Denisonovi navíc bylo jasné, že určit, komu nalezené vlasy patří, nebude hračka. Pokud chybí vlasovýkořínek, nelze provést jednoznačnou identifikaci – technici z laboratoře mohou pouze konstatovat, že dva

vlasy jsou si podobné, ne že jsou totožné.

„Takže v laborce zatím zjistili velký kulový,“ připustil Weathers, ale kupodivu mluvil potěšeným tónem.

„Jenže se zdá, že náš maniakální vrah není takový génius, jak jsme se obávali.“

„Jak to?“ zeptal se Denison.

„Ten idiot nechal u Amandy v pokoji vzkaz. Rukou psaný vzkaz.“

Nick odjel na víkend domů, aby oslavil otcovy třiapadesáté narozeniny. Olivia přespávala u Sinead napodlaze, přinesla si tam vlastní lůžkoviny. Sinead zapálila svíčky, lehly si, poslouchaly „Don’t Fear the

Reaper“ od Blue Oyster Cult a vykládaly si strašidelné historky.

„Takže ty dvě se spolu domluvěj, že když se některý z nich zadaří a někoho si nabrnkne, uváže zvenčí nakliku šátek, aby spolubydlící věděla, že ji nemá rušit,“ vyprávěla Sinead, panenky ve slabém světle svíčekrozšířené. „Jednou večer se jedna vrátí, šprtala se celej den v knihovně a hrozně se jí chce spát, jenže naklice je šátek. Je úplně vyřízená, neumí si představit, že by se někde dvě hodiny poflakovala. A tak jdedovnitř, ale nerozsvítí, aby spolubydlící nerušila víc, než musí. Zalehne do postele a snaží se nevnímatsténání a hekání na vedlejší posteli. Nakonec se jí povede usnout. Ráno ji probudí slunce, co dovnitř svítískrz závěsy, tak se překulí, aby spolubydlící popřála dobrý ráno. A spolubydlící tam leží v kaluži krve a zbřicha jí visí vnitřnosti. A na zrcadle v koupelně je krví napsáno ‚máš štěstí, žes nerozsvítila‘.“

„Sinead!“ okřikla ji Olivia a ještě víc se zachumlala pod peřinu. „Tos teda přehnala.“

Sinead se ušklíbla. „Teď jsi na řadě ty,“ vybídla ji.

Olivia se posadila. „Ne, už jsem vystrašená až dost. Jestli s tím nepřestanem, tak vůbec neusnem.“

Sinead byla na posteli stočená do klubíčka a mnula si hubené paže. „Já vím. Už půl hodiny se mi chce na

záchod, ale sama tam nejdu!“

„Neblbni,“ rozesmála se Olivia. „Vrah se přece nebude schovávat na záchodě.“ „Jak to můžeš vědět? Může se schovávat kdekoli!“

„Chceš, abych šla s tebou?“ zeptala se Olivia.

Jo. Prosím tě!“

Rozhihňaly se a zabalené do dek se vykradly ze Sineadina pokoje a zamířily po schodech k toaletám o

patro níž. Na chodbách se svítilo a nebyla tam ani noha.

„Kolik je hodin?“ zašeptala Sinead hlasitě.

„Za pět minut čtvrt na tři,“ odpověděla šeptem Olivia a ukázala na hodinky na zápěstí.

Zahnuly za roh a unisono vyjekly, protože se před nimi vyloupla čísi postava. Postava zaječela stejně

pronikavě. Byla to Eliza. Všechny tři se s úlevou hystericky rozchechtaly. Ze dveří opodál vykoukl student

chemie a znechuceně si je změřil. Rozchechtaly se ještě hlasitěji, hlavně při pohledu na jeho spodky, ve

kterých vypadal jako Homer Simpson, a kluk rozhořčeně mlaskl a vrátil se do pokoje.

Sinead si odskočila, Olivia hlídala u dveří a Eliza se jí zeptala, co to vyvádějí.

„Navzájem se děsíme,“ řekla Olivia. „Chceš se přidat?“

„Jo, proč ne? Ale měla bych skočit pro Paulu. Přespává u mě. Godfrey prohlásil, že už mu leze krkem, jak

ho v noci budím, když mě vyděsí ta noční můra, a tak odkráčel do svýho pokoje, sobec jeden hnusná.“

Olivia si neuměla představit nikoho, s kým by se jí míň chtělo žvanit takhle pozdě v noci než s Paulou, ale

neměla na vybranou. Mohla by si sice jít lehnout k sobě do pokoje, ale kvůli tenkým zdem by stejně

musela celou noc poslouchat to jejich pištění odvedle.

Když se vrátily k Sinead do pokoje, Sinead zapálila další svíčky a uvařila všem horkou čokoládu. Paula

dorazila oblečená v šortkách a tmavomodrém saténovém tílku, pod kterým se jí rýsovala pevná ňadra, i

když očividně neměla podprsenku. Eliza na sobě měla růžové pyžamo a na nohou pantofle ve tvaru

huňatých bílých psíků.

„Tak co, znáte nějaký hrůzostrašný historky?“ zeptala se Olivia. „Sinead zrovna vyprávěla jednu o holce,

který zavraždili spolubydlící…“ Rozpačitě se odmlčela.

Paula zřejmě nic nepatřičného nepostřehla. „Znáte tu o starý ženský a psovi?“

„Ne,“ řekly sborem a dychtivě se usadily.

Historka byla zdlouhavá a plná klišé a končila: „Nahoře na skříni leží její pes rozkuchaný na kousky. A ta

stará ženská si říká – jestli je tohle můj pes, tak co je to v psí tašce a olizuje mi ruku?“

„Fuj!“ řekla Eliza.

„To bylo kapku překombinovaný,“ prohlásila Olivia. „To už se nedá považovat za příběh ze života – je to

úplně jasně vycucaný z prstu.“

„A to, jak se někomu ubydleli pavouci v natupírovaným účesu, je podle tebe věrohodnější?“ opáčila Paula.

„To se fakt stalo kamarádce mojí tety,“ prohlásila Eliza. Paula s Olivií se na sebe podívaly a vybuchly smíchy.

„Víte, co bysme měly udělat?“ nadhodila Sinead. „Uspořádat si seanci!“

„Nepotřebujem na to spiritistickou tabulku?“ zeptala se Olivia.

„Můžem si ji vyrobit,“ prohlásila Paula. „Máte tu velkej papír, aspoň A čtyřku?“

Sinead vyskočila z postele a podala jí prázdný blok a černý fix. Paula na jeden list napsala písmena

abecedy a číslice od nuly do desítky. „Já nevím, holky, jestli je to nejlepší nápad,“ zapochybovala Eliza. „Fakt ne. Onehdy jsem viděla Vymítačeďábla, a jak ta holka skončila posedlá…“ „Nebuď srábek,“ okřikla ji Paula a napsala dolů na stránku ‚ano‘ a ‚ne‘. „Sinead, máš skleničku?“ Sineadnašla jenom velké umělohmotné kelímky v neónových barvách. Olivia zaskočila k sobě do pokoje apřinesla malou skleničku, kterou si „půjčila“ v kolejní jídelně. „Super,“ pochválila ji Paula.

„Holky, to je fakt blbej nápad,“ naléhala Eliza.

„Lízo, jestli se ti tu nelíbí, tak odprejskni do svýho pokoje. Jestli tu s náma chceš zůstat, tak drž zobák.“Paula položila papír na zem a všechny si kolem něj do kruhu klekly, dokonce i neochotná Eliza.

„Teď všechny položte ukazováček na sklenici,“ dávala jim instrukce Sinead. „Ale netlačte na něj. Jenomho zlehka položte nahoru.“ Poslechly. „Chceme hovořit s duchem Amandy Montgomeryové,“ zaintonovalaSinead. Olivia potlačila úsměšek. „Amando, jsi tu?“

Ticho. „Nic se neděje,“ konstatovala Eliza. „V tom filmu měla ta holka takovou trojúhelníkovitou špičatouvěc s kolečkama, ne skleničku.“

„A kde bysme podle tebe měly něco takovýho sebrat?“ podotkla Paula. „V hračkárně?“

„Potřebujeme nějakou Amandinu věc,“ prohlásila Sinead. Rozhlédla se po ostatních; panenky měla vesvitu svíček rozšířené a vlhce se jí leskly.

Paula se opřela a sundala prst ze skleničky. Zamyslela se a pak si sundala z krku řetízek. Byl na němprůsvitný měsíční kámen zasazený ve stříbrném kroužku.

„To je Amandin prstýnek,“ řekla. „Zapomněla si ho u mě v koupelně den předtím, než umřela. Nestačila

jsem jí ho vrátit.“

Položila prstýnek na papír a řetízek si zase zapnula kolem krku. Všechny daly prst zpátky na skleničku.

„Amando,“ zkusila to Sinead, „jsi tu?“

Všechny se zajíkly, protože sklenička sebou škubla ke slovu ‚ano‘. Eliza ucukla prstem. „Vy se mě snažíte vyděsit!“ vyjekla.

„Elizo, polož sakra ten prst zpátky,“ sykla Paula.

„Třeba to bude fungovat i bez ní,“ řekla Sinead. „Amando, jsi v pořádku?“

„To dá rozum, že není, vždyť je mrtvá!“ namítla Paula.

„Jenom se chci zeptat, jestli je jí dobře tam, kde je!“

Sklenička se posunula ke slovu ‚ne‘. Sinead vypadala, že se jí dělá špatně.

„Amando, kdo tě zabil?“ zeptala se Paula. Sklenička se nehnula. „Byl to Rob?“ zkusila to Paula. Sklenička

zůstala na slově ‚ne‘. „Byl to Laurence Merner?“ Sklenička se pořád nehýbala. „Byl to Victor Kesselich?“

Sklenička sebou cukla k ‚ano‘.

„Prokristapána,“ hlesla Sinead. „Na co se zeptáme teď?“

„Jedna z vás tou sklenicí hejbá, že jo?“ zeptala se Olivia. „Nevěřím na duchy a vím, že vy taky ne. Některá

si děláte srandu.“

„Já nic nedělám, fakt ne, Liv,“ ujistila ji Sinead.

„Já taky ne,“ přidala se rozklepaná Eliza.

„Tak se zeptáme na něco, na co zná odpověď jenom Amanda.“

„Amando, proč tě zabil?“ zeptala se Sinead.

Ale sklenička zůstala na místě. Zkoušely to dalších deset minut, ale sklenička už se ani nehnula.

Ráno se zvěsti o jejich seanci roznesly po celé koleji a Olivia měla brzo plné zuby toho, jak se jí na to

každý vyptává.

„Byla to jenom legrace,“ svěřila se June. „Některá z nás tou pitomou skleničkou šoupala.“

„Která, co myslíš?“ chtěla vědět June.

„Já nevím. Sinead ne. Asi Paula. Ten prstýnek nejspíš vůbec nebyl Amandin.“

„Jakej prstýnek?“

„Paula ho měla na řetízku kolem krku. Tvrdila, že patřil Amandě.“

„Jak vypadal?“

„Stříbrnej, s měsíčním kamenem.“

„Jo, tak ten Amanda nosila. Viděla jsem ji s ním.“ June se dlouze napila kafe. „Olivie,“ proneslazamyšleně, „kdybych umřela, taky mi uspořádáš seanci?“

Olivia se na ni zamračila. „Chtěla bys to?“

„Ne,“ odpověděla June. „To teda nechtěla.“

Matthew Denison si znovu pročítal načmárané poznámky z včerejšího rozhovoru s Weathersem. Opsal siplné znění vzkazu, který policisté našli v Amandině pokoji zastrčený ve sbírce poezie Sylvie Plathové.

„Považoval jsem tě za kamarádku. Za kamarádku, do hajzlu. Takovou bych nepřál ani nejhoršimunepříteli. Tváříš se, bůhvíjak nejsi chápavá a tolerantní, ale ve skutečnosti jsi kurva bez kouska citu a navšechny ostatní zvysoka kašleš. Už s tebou nechci mít nic společnýho.“

Podpis chyběl. Denison zastával názor, že to není tím, že by autor vzkazu chtěl zůstat v anonymitě – spíšprostě předpokládal, že Amandě bude hned jasné, kdo jí píše. Weathersův tým momentálně snímal zevzkazu otisky, aby je mohl porovnat s těmi, které odebrali arielským studentům a zaměstnancům.

Ničk s Olivií seděli ten večer v Oliviině pokoji, když vtom se ozvalo naléhavé zabušení na dveře. Stál zanimi Rob a vypadal, že je vzteky bez sebe; Paula, která dorazila spolu s ním, se tvářila odhodlaně.

„Olivie, je to pravda o tý seanci?“ zeptal se Rob.

„Co jestli je pravda?“ nechápala Olivia.

„Že vám to ukázalo na Kesselicha.“

„Prokristapána, Robe, snad to nebereš vážně! Vždyť to byla jenom sranda.“

„Jenom mi řekni, jestli to podle tý tabulky udělal Kesselich.“

„Řekni mu to, Olivie,“ naléhala Paula.

„Ne! Co tě to popadlo. Robe, vždyť to byla jenom pitomá spiritistická tabulka! Přece si nemyslíš, že nás

fakt navštívil Amandin duch a pověděl nám, kdo ji zabil?! Neblbni!“

„Nepopíráš, že to obvinilo Kesselicha,“ trval na svém Rob.

„Ne, protože to nic neznamená. Kdyby nám ta tabulka řekla, že ji zabil papež, věřil bys tomu?“

„Fajn,“ prohlásil. Oči mu žhnuly a zatínal ruce v pěst. Kvapně vyrazil dolů po schodech, skoro běžel.

„Prokristapána, pročs mu to říkala, Paulo!“ Olivia zaklela, prosmýkla se kolem ní a s Nickem v patách se

rozběhla za Robem.

Dohnala ho u dveří a chytila ho za paži, ale setřásl ji.

„Robe, uklidni se,“ zkusil to Nick, ale Rob ho taky odstrčil a hnal se dál.

Victor Kesselich byl v baru, seděl osaměle jako vždycky. Rob k němu přikráčel a bez varování ho praštil doobličeje.

V baru bylo plno a všichni se otočili a šokované na něj zůstali zírat. Veškerý hovor ustal – Olivia slyšelajen několikeré zalapání po dechu, starou motownskou nahrávku linoucí se z jukeboxu a tupé nárazyRobových pěstí do Victorova těla.

Nick mezi ty dva skočil a schytal za to jednu pěstí do obličeje. Olivia zahlédla přibíhat Godfreye a čekala,že Nickovi pomůže, ale ten ho místo toho popadl a přirazil k barpultu. Victor se mátožné svezl na zem.Rob ho se zkřivenou tváří nakopl do žaludku.

Olivia ho chtěla jít od Victora odtrhnout, ale vtom se za ní k jejímu úžasu vynořili tři policisté a odtáhli hostranou. Dva se s ním potýkali, až se jim ho povedlo srazit tváří dolů na zem, a drželi ho, dokud senepřestal zmítat; třetí pomohl Victorovi vstát a posadit se.

Olivia se ohlédla po muži v černé kožené bundě, který kolem ní prošel. Poznala v něm detektiva, kterého

zahlédla v baru to ráno, kdy našli Amandu. Weathers si sedl na stolek nejblíž u Roba.

„Pane McNortone,“ oslovil ho, „už jste se uklidnil?“

Rob beze slova přikývl.

„Nechte ho vstát,“ řekl Weathers policistovi, který Robovi držel ruku zkroucenou za zády. Rob podbedlivým dozorem policisty vstal. „Pane McNortone, chtěli bychom si s vámi popovídat na stanici.

Zajedete tam s námi?“

„Nemusíš to dělat, Robe,“ upozornil Godfrey. „Nemusíš s nimi nikam chodit, pokud tě nezatknou.“

Weathers si ho ledově změřil. „Pan Parrish, nemám pravdu? Doporučuji vám, abyste do toho nestrkal nos.

Viděli jsme, jak jste se zachoval, když se Nicholas Hardcastle pokusil zasáhnout.“ Nick se opíral o barpulta otíral si ze rtů krev. „Tak co, pane McNortone, pojedete si s námi pohovořit?“

Rob zavrtěl hlavou. „Nepotřebuju, aby mě Godfrey poučoval o mých právech. Jestli si se mnouchcete.pohovořit‘, tak mě zatkněte.“

„Jak si přejete.“ Weathers vstal. „Roberte McNortone, zatýkám vás za vraždu Amandy Montgomeryové.“

Weathers Robovi předčítal jeho práva a ten čím dál víc bledl. „Tak a teď ho odvezte na stanici,“ poručil

inspektor.

Policista, který Roba držel, ho nasměroval ke dveřím a všechny hlavy se po nich jako na povel otáčely asledovaly je. Weathers se obrátil k Victoru Kesselichovi. Policista, který mu pomohl na židli, vysílačkoupřivolával sanitku.

Jste v pořádku, Victore?“ zeptal se Weathers. Kesselich na něj prázdně civěl. Jedno oko už mu natékalo.„Policista Liman vás doprovodí do nemocnice a pak s vámi sepíšeme výpověď. Je na vás, jestli podátežalobu.“ Weathers se otočil k Nickovi. „Pro vás platí to samé, pane Hardcastle.“ Nick, bledý jako stěna,zavrtěl hlavou.

Weathers vstal, krátce pohlédl na Olivii a pak zamířil za Robem ze dveří. Olivia ho oknem sledovala, jakkráčí po cestě k bráně, a pak přistoupila k Nickovi. Jemně ho pohladila po obličeji.

„Zachoval ses statečně,“ pochválila ho tiše.

„Ale bylo to na houby, co?“ zahuhňal zastřeným hlasem.

Usadili se v Nickově pokoji a povídali si o Robovi.

„Nemyslíte si snad, že Amandu fakt zabil?“ zeptal se Nicka a Olivie Danny. Neodpověděli mu, jen si

vyměnili pohled.

„Co to má znamenat?“ zeptala se Sinead, které ten pohled neunikl.

„Byl na ni ten večer pořádně naštvanej,“ řekl Nick ztěžka.

„Proč?“

Nick pokrčil rameny.

„Vážně, Nicku, proč?“ naléhal Danny a posunul si brýle se silnými obroučkami na nose výš.

„Rob mu to neprozradil,“ odpověděla Olivia, která se už s Nickem na tohle téma bavila.

„Řekl mi jenom, že se jí s něčím svěřil a ona se mu vysmála. Muselo jít o něco hodně osobního, protože

ho to fakt ranilo a protože mně to tajemství neprozradil.“

„Ani bych se nedivil, kdyby už to na něj někdo vytáhl,“ poznamenal Leo.

Ozvalo se zaťukání na dveře. Nick, který si držel u bolavé tváře studenou plechovku 7Up, se zvedl a šel

otevřít.

„Nicku, přišel jsem se ti omluvit.“ Za dveřmi stál Godfrey s rukama v kapsách. „Chtěl jsem, aby Kesselich

dostal, co mu patří, a uznávám,, že jsem to kapku přepísknul.“

„Myslela jsem, že podezíráš hlavně Laurence Mernera,“ řekla Olivia, která si zamračeně stoupla Nickovi za

záda. „Není to náhodou tak, že se ti prostě jen líbí, když teče krev?“

„Ty se do toho nepleť, Olivie,“ odsekl Godfrey. „Přišel jsem si promluvit s Nickem, ne s tebou.“

Nick mu zabouchl dveře před nosem.

„Chci, abyste mi vysvětlil tohle.“ Weathers posunul po stole ve výslechové místnosti průhledný igelitový

sáček. Uvnitř byl vzkaz, který našli v Amandině pokoji.

Rob se na papír díval a poskakoval mu ohryzek. Vzal vzkaz do ruky a Weathers si všiml, že se mu na

řasách zaleskly slzy.

„Napsal jste to. Robe, viďte?“ zeptal se ho jemně.

Rob přikývl a otřel si oči hřbetem ruky. „Lituju, že jsem to udělal. Kdyby to šlo, tak to vezmu zpátky.“

„Povíte mi, proč jste jí ten vzkaz napsal?“

Rob úporně zavrtěl hlavou, zatínal zuby a ze všech sil potlačoval slzy. Založil si paže na hrudi a zadíval se

na strop, aby mu slzy nestekly po tvářích.

„Robe, já netuším, čím vás Amanda tak rozzlobila, ale musím předpokládat, že to bylo dost vážné, aby

vám to poskytlo motiv k vraždě. Jestli se pletu, tak teď máte možnost mi to vyvrátit.“

Rob se na něj nepodíval. „Mohl bych vám to říct mimo protokol?“

„Bohužel ne. Pokud to není relevantní, tak se to můžeme pokusit udržet v tajnosti, ale nemůžu vám nic

slíbit, dokud neuslyším,

o co jde.“

Rob zavrtěl hlavou. „V tom případě bez komentáře.“

„Robe, hrozí vám obvinění z vraždy. Vřele vám doporučuju odpovídat. Povězte mi, co vám Amanda

provedla, že jste jí kvůli tomu napsal ten vzkaz.“

Rob znovu zkřížil paže na hrudi. „Chci mluvit s právníkem,“ prohlásil.

Seržant ve vstupní hale vzhlédl, když dovnitř vešel nervózní mladík v dlouhém černém svrchníku. Stačil

mu jediný pohled, aby příchozího odhadl na studenta. Mladík došel k pultu, posunul si brýle od Christiana

Diora a odkašlal si.

„Rád bych mluvil s člověkem, který vyšetřuje vraždu Amandy Montgomeryové,“ oznámil. „Jmenuji se

Laurence Merner.“

Ozvalo se zaklepání na dveře výslechové místnosti.

„Dále,“ zavolal Weathers, kterého to vyrušení podráždilo.

Do dveří strčil hlavu Halloran. „Na slovíčko.“

Když Weathers vyšel ven, Halloran kývl hlavou ke konci chodby, kde mimo doslech přešlapoval Laurence

Merner.

„Další student z Arielu. Tvrdí, že byl v noc vraždy s Robertem McNortonem. Přinejmenším během těchčtyř hodin, které doktor určil jako čas smrti.“

„Od půlnoci do čtyř ráno? Co v takovou dobu dělali?“

Halloran se na něj významně zadíval zdravým okem. „Co myslíš, co asi?“

Weathers povytáhl obočí. „Fakt?“

„Ten kluk to aspoň tvrdí. Jmenuje se Laurence Merner. Jak to tak vypadá, táhnou to s McNortonem užpár tejdnů. Právě kvůli tomu se strhnul ten poprask s Amandou – pro McNortona to byl poslední zoufalejpokus dokázat si, že se zvládne chovat jako spořádanej heterosexuál. Jenže pohořel – teda aspoň podleMernera –, a když se Amandě svěřil, že je asi gay, setřela ho jako mastnej flek.“

Weathers se zamyslel. „To mu dává motiv. Zvlášť jestli se bál, že to na něj Amanda práskne, čehož seočividně děsí.“

„Jo, má motiv, jenže má taky alibi.“ „Myslíš, že Merner mluví pravdu?“

„Jo. Je na něm poznat, že se mu nechce s pravdou ven – na Arielu se sice o jeho orientaci ví, ale zdá se,

že by mu kamarádi neschválili pletky s McNortonem, protože ten je podle nich typickej namakanej

homofobní magor. Když nám to navzdory tomu všemu vyklopil, připadá mi, že nelže.“

„Třeba se do McNortona zamiloval a klidně kvůli němu bude lhát, jen aby ho zachránil,“ nadhodil

Weathers.

Halloranovo šilhavé oko zabloudilo k jídelnímu automatu. Weathers by rád věděl, nakolik je to mimovolnáreakce a nakolik tím Halloran nevědomky naznačuje, že by si dal čokoládu.

„Možná,“ připustil Halloran. „Jak říkám, na mě to takovým dojmem nepůsobí, ale možná bys ho měl

vyslechnout osobně. Můžu zkusit proklepnout, jestli má sousedy, co by mu tu jeho verzi dosvědčili.“ Weathers přikývl. „Dobře, ale chovej se taktně. McNorton se očividně hodně bojí, aby nevyšlo najevo, žeje gay, a my bysme se to měli snažit respektovat.“

„Jasně, jasně,“ přisvědčil Halloran a cestou k východu si v automatu koupil čokoládovou tyčinku Snickers. Olivia pokorně seděla na židli, ruce složené v klíně. Zase měla vlasy stažené do ohonu a nebyla nalíčená.

Zdálo se, že se vyhýbá Denisonovu pohledu.

„Pane Denisone,“ spustila, „jen mě tak napadlo…, viděl jste se někdy v poslední době s Nicholasem?“ „Olivie, teď potřebujeme mluvit o jiných věcech. O minulosti. Posledně jste mi vyprávěla, že jste strávila

Vánoce u Hardcastleových.“

Usmála se. „Ano. Dostala jsem od paní Hardcastleové parfém. Nebyla to úplně moje vůně, připadala mitrochu moc kořeněná, ale bylo to od ní hezké.“

„A v lednu jste se s Nickem vrátili na Ariel?“

Tvář jí potemněla. „Ano. Všichni jsme drželi smutek. Někteří studenti odešli. Někteří se pokusili přejít najinou kolej, ale nedovolili jim to. Přespávali jsme jeden u druhého. Všichni jsme se báli. Hemžilo se to tam

novináři. Otiskovali rozhovory se studenty, kteří Amandu skoro neznali. Fotili si Roba, když ho policiezatkla. Jeho rodiče se museli hrozně stydět.“

Oči se jí trochu rozjasnily. „Ale nakonec to dobře dopadlo. Laurence řekl policii, že byli s Robem spolu, a

policie Roba pustila.“

Denison měl pravdu – autor vzkazu a Amandin vrah nebyli jedna a tatáž osoba. Rob sice v mnohaohledech odpovídal jeho profilu – ačkoli byl gay, snažil se spát s děvčaty v marné naději, že se mu tozačne líbit, i když mu to nepřinášelo uspokojení –, ale v jiných byl přesným opakem pachatele, jak si hoDenison otipoval. Když se k tomu připočetlo alibi, které mu poskytl Laurence Memer, policii to stačilo, aleho přestala podezírat.

„Překvapilo vás, když jste se dozvěděla, že je Rob gay?“ zeptal se Denison Olivie.

Zabloudila pohledem do minulosti. „Vlastně to dávalo smysl. Chápu, proč se na Amandu tak naštval. Alena mém vztahu k němu to nic nezměnilo.“

„Co tím myslíte?“

„Nejdřív jsem na něj měla vztek, že zmlátil Victora Kesselicha. Ale pak mi došlo, kolik bylo v tom jehoamoku výčitek svědomí vůči Amandě a lítosti nad tím, že se nestihli udobřit, a zase jsem ho začala brátjako kamaráda. Že je homosexuál, mě nezajímalo. Bylo mi to jedno.“

Denison si povšiml, že Olivia mluví jinak než dřív – odměřeněji. Poznamenal si to a pak si uvědomil, žeOlivia čeká na další otázku.

„A co dál?“ popošťouchl ji.

„Co tím myslíte?“ zeptala se.

„Roba propustili na konci ledna. A k další vraždě došlo až za celé měsíce. Jak šel život mezi tím?“

Olivia opatrně pokrčila rameny. „Soustředila jsem se hlavně na studium. Kolej uspořádala kurzsebeobrany, tak jsem do něj začala chodit. Ale na terapeuta, kterého nám nabídli, jsem se vykašlala.“Usmála se na Denisona. „Neberte si to osobně.“

„Neberu. Jak vám šlo učení?“

„Souborné zkoušky na konci roku dopadly dobře – dostala jsem lepší dvojku. Nick dostal za jedna.“

„A co milostný život, v tom vám to taky klapalo?“

„Ano.“ Usmála se. „Krásně jsme si užili Valentýna. Nechal mi v poštovní přihrádce rudou růži. Večer jsmesi zašli na kolej Peterhouse, kde promítali Interview s upírem, a pak na večeři do italské restaurace.Dohodli jsme se, že si zkusíme zařídit, aby nám ve druhém ročníku dali pokoje vedle sebe.“

„Takže v červenci jste odjížděla z Arielu dobře naladěná – uspěla jste u zkoušek a s Nickem vám toklapalo přímo vzorově. Jaké to bylo přes léto doma?“

Tvář se jí zasmušila. „Za moc to nestálo. Mnohem radši bych byla s Nickem, ale připadalo mi, že jehorodiče už mě mají po krk.“

„Doma se vám nelíbilo?“

„Neměla jsem tam přátele. Když si zvyknete mít všechny kamarády pořád kolem sebe, vadí vám, když se

najednou rozprchnou po celé zemi.“

„A co kamarádi ze střední školy?“

Do očí se jí vloudil smutek. „Tam jsem jich moc neměla.“

„Tak proto jste chtěla přejít na jinou?“

„Byl to jeden z důvodů. Taky jsem chtěla lepší výuku. Moje škola za moc nestála.“

„Podle vašich školních záznamů jste ale nezískala stipendium, které jste k přestupu potřebovala. To bylo

kvůli těm rvačkám?“

Sepjala ruce. „Já nevím.“

Denisonovi se vůbec nedařilo ztotožnit si tu dívku, která před ním seděla, s agresivní drzounkou

popisovanou ve školních záznamech.

„Takže jste byla ráda, když jste se v říjnu vrátila na Ariel? Nebyla jste nervózní, nebylo vám z toho úzko?“

„Proč by mi mělo být úzko? Nemohla jsem se dočkat, až se vrátím´’

„I když ještě pořád nechytili toho vraha?“ neodolal Denison otázce.

Olivia se zamračila. „Ano…, ano, toho jsem se asi trochu bála. Snažila jsem se na to nemyslet. Od vraždy

už uběhlo deset měsíců. Věřili jsme, že to byla jednorázová záležitost.“

„Jenže nebyla.“ „Ne. Nebyla.“

Denison kráčel od cambridgeského nádraží k náměstí a broukal si pro sebe. Nebe bylo šmolkově modré,ve svěže zelených větvích stromů lemujících silnici šustil vítr. Dobrou náladu mu nezkazilo, ani když do něj

málem naboural cyklista, který se rozhodl neriskovat dopravu na vozovce a radši to vzal po chodníku.

Domluvil si se Sinead Flynnovou schůzku v kavárně Starbucks. Když vešel dovnitř, už tam seděla vměkkém křesílku, zrzavé vlasy halabala stažené do uzlu, a popíjela kávu z velkého hrnku. Jakmile sepřiblížil, usmála se na něj.

„Dobrý den,“ pozdravila. „Pamatuju si vás z jednoho pořadu, co dávali loni na ITV.“ Denison se objevil v

televizním dokumentu o coldhillské nemocnici.

„Můžu vám donést ještě jedno kafe?“ zeptal se, protože si všiml, že má hrnek skoro prázdný.

„Díky – dám si latté bez kofeinu.“ Denison si stoupl do dlouhé fronty turistů a studentů, a když ji konečněvystál, vrátil se se dvěma hrnky.

„Na zdraví,“ přiťukla si s ním Sinead.

„Na zdraví. Ale nechápu, jak můžete pít kafe bez kofeinu. Já ho nemůžu ani cítit.“

„Když jsem se šprtala na závěrečné zkoušky, tak jsem si vypěstovala kofeinovou závislost.“ Mluvila seslabým irským přízvukem. „Potřebovala jsem se jí zbavit. Začínala jsem z toho být celá rozklepaná.“ Mrkla

na něj.

Já bych to taky měl zredukovat,“ uznal Denison a napil se dvojitého espressa. „Každopádně díky, že jste

se se mnou sešla. Uvítal bych vaši pomoc.“

„Potřebujete vědět něco o Liv?“ zeptala se.

„Ano. Ale taky by mě zajímal váš názor na ostatní studenty na Arielu. Jak s vyšetřováním postupujeme,zdá se čím dál pravděpodobnější, že pachatelem je někdo z koleje. Čím víc se dozvím o obětech a jejichpřátelích, tím líp pochopím vzájemné třenice a motivy, které mohly hrát při vraždách roli.“

Sinead byla chvíli zamklá. „Víte to jistě?“ zeptala se konečně.

„Co? Že to provedl někdo z Arielu? Ano, bohužel ano.“

„V kurzech psychologie nám vykládali, že sériové vraždy nemívají žádný hlubší motiv,“ namítla. „Že vrah

jen uspokojuje svoje nutkání, ale jinak jedná v podstatě bez motivu.“

„V zásadě to platí,“ přisvědčil Denison a v duchu si říkal, že si měl lépe prostudovat své poznámky. Sestudenty psychologie bývá vždycky těžké pořízení. „Ale taky platí, že sérioví vrazi chtějí nad svými oběťmi

uplatnit dominanci. Těší je mít nad druhými převahu a ovládat je. Určité typy žen je mohou bezděčněprovokovat, protože v nich vyvolávají komplex méněcennosti

vrah má pocit, že musí spáchat vraždu, aby se toho komplexu zbavil.“

Sinead přikývla, že to chápe. „Amanda v tom byla přebornice,“ připustila. „Vedle ní si člověk připadalméněcenný v jednom kuse.“

„Vy taky?“

Sinead obrátila oči ke stropu. „Popravdě řečeno jo. Když jsem přišla do Cambridge, hrozně jsem si chtělazkusit herectví, a když jsem zjistila, že Amanda se o drama zajímá taky, říkala jsem si, že máme něcospolečného. Navrhla jsem jí, že spolu můžeme obcházet konkurzy a…, no, vyšlo najevo, že už mápřislíbenou skvělou roli ve hře, kterou produkuje její kamarád. Tomu se můj štěk v Čarodějkách zeSalemu zdaleka nevyrovnal. Šla jsem Amandě na premiéru, při děkovačce jsem jásala a tleskala, jak sesluší a patří, a ona se mi odvděčila tím, že z mojí premiéry odešla o přestávce.“ Sinead se zasmála apotřásla hlavou. „To byla celá Amanda.“

Vyptával se jí na ostatní kamarády na Arielu – na zrzka Dannyho („magor na kvadrát, ale dotáhne to

daleko, na to vemte jed“), na konzervativního pravičáka Godfreye („jednou zjistíme, že je to tajnej agentSocialistický strany pracujícího lidu“), na ranařku Elizu („jednomu učiteli řekla, že jestli si nezajde zavizážistou, umře jako panic“) a na Nicka Hardcastlea („připadal mi pro Olivii kapku moc jako suchar, alena první pohled se do něj šíleně zamilovala“).

„Jako suchar?“

„No jasně. K smrti nudnej.“ Udělala obličej. „Aspoň vidíte, jak jsem se pletla.“

„Vy jste čekala, že Olivii budou přitahovat spíš chlapi, co jsou trochu víc…, no, prostě spíš jako kořeněnýperník s čokoládou než suchar?“

Usmála se a zdálo se, že se uvolnila. Denison si až teď uvědomil, že byla napjatá. „Jo, prostě kapkupikantnější. Myslela jsem si, že si Olivia vybere nějakou složitější povahu, než na jakou vypadal Nick. Azřejmě jsem se strefila.“

„Proč jste si myslela, že Olivia nemůže být šťastná se sucharem?“

Sinead se opřela a položila si hrníček na břicho. „Asi proto, že ona sama suchar rozhodně nebyla.“

„Nick mi říkal, že bývala náladová, že se jí občas nálada změnila úplně nečekaně.“

„To asi k zamilovanosti patří. Já měla spíš pocit, že to, co je vidět na povrchu, tak úplně neodpovídáskutečnosti.“

„Zdálo se vám, že něco skrývá?“

„Tak něco… A taky, že se mermomocí snaží být někým jiným, než doopravdy je. Občas měl člověk pocit,jako by zahlédl její pravé já, ne tu stydlivou holku nebo svědomitou studentku nebo holku, co se stůj costůj snaží být vtipná.“

Povídali si dál a ze Sineadina líčení před ním vyvstával obrázek dívky, která byla mnohem méněvyrovnaná, než dávala najevo, která potřebovala zjistit, jaké názory a přesvědčení zastávají ostatní, než

vyslovila své vlastní.

Denison už dávno dopil kafe. Začal si uklízet zápisník a pero.

„Vypráví vám hodně o rodičích?“ zeptala se Sinead.

Vzhlédl od kufříku. „Proč se ptáte?“

„Jen jsem si vzpomněla, jak jsem za ní jednou zajela na návštěvu do Londýna. Nevěděla, že se tamchystám – našla jsem si adresu obchodu jejích rodičů ve Zlatých stránkách a věděla jsem, že mají byt vpatře nad ním. Myslela jsem si, že to bude legrace, takhle ji překvapit.“

Sinead dospěla k závěru, že se jí v Londýně moc nelíbí. V Covent Garden to bylo fajn a při obounávštěvách divadla se hodně nasmála, ale v okrajových čtvrtích vnitřního města se necítila ve své kůži.Tak kupříkladu jí připadaly hrozně špinavé – nesnášela odpadky. Z okna autobusu zahlédla vysoký činžák,

u kterého se na dětském hřišti povalovala matrace a na zídce tam bylo sprejem nastříkáno „JOHNNY JESRÁČ“. V autobuse si málem sedla na lepkavou žvýkačku, kterou někdo nadmíru ohleduplně vyplivl nasedadlo. A když řidiče poprosila, ať ji upozorni, až budou v Dalston High Street, jen něco zamručel.

Četla si nápis nad protějším sedadlem, který oznamoval, že zaměstnanci londýnského dopravního podniku

mají právo vykonávat svou práci, aniž by se museli bát napadení, a že jinak bude následovat žaloba.Další nápis ji poučil, že „graffiti je vandalismus, vandalismus je zločin“. Pod to někdo zeleným fixemnačmáral „JM 4 MK“.

„Dalston,“ houkl řidič. Setkala se s jeho pohledem v zrcátku, díky kterému viděl na pasažéry. Poděkovalamu a propletla se ke dveřím; zjevně přitom podráždila lidi, kolem kterých se musela protlačit.

Dalston High Street byla hlučná rušná třída. Sinead se rozhlížela po výlohách, viděla holiče a kadeřníky,obchůdky s oblečením a bistra s rychlým občerstvením, ale obchod Corscaddenových nikde. Podívala sedo adresáře, aby si připomněla, v jakém má být čísle, a přitom málem vrazila do ženy s kočárkem, kterášla proti ní. „Pardon,“ omluvila se a žena jen pohoršené mlaskla a kráčela dál.

Minul ji snědý chlapík s černým knírem v lesklém šedivém saku, který vypadal, že je odněkud zeStředomoří, a rty naznačil hubičku. Začervenala se a přidala do kroku. Když procházela kolem tržiště naRidley Road, nejrůznější stánkaři jí vnucovali jablka, krajkové spodní prádlo a tenisky Nike, ale všechno

odmítla.

„Nevíte, kde je obchod Corscaddenových?“ zeptala se muže, který prodával ovoce.

„Myslíte Barryho krám? Už jste skoro tam, pusinko, je to jenom kousek.“

Průčelí obchodu bylo modré a opršelé, vývěsní štít vyvedený vybledlým černým písmem. Skrz výlohuSinead zahlédla elektroniku navršenou skoro až ke stropu. Když otevřela dveře, zapípal nad nimi

elektronický senzor.

Po obchodě bloumalo několik lidí, prohlíželi si cenovky a zkoušeli mačkat čudlíky. Sinead zahlédla koš, vekterém se nabízelo zboží se slevou – přetékal nejrůznějšími lacinými použitými fotoaparáty a Sineaddošlo, že se ocitla v zastavárně. Sem lidi chodí, když víc než televizi potřebují peníze.

U pokladny stála vyzáblá žena s odbarvenými blond vlasy staženými velkou látkovou gumičkou; u kořínkůuž jí dorůstaly v původní tmavé barvě. Měla na sobě jedovatě zelený nátělník a Sinead na její paži

zahlédla tetování; vypadalo na jméno Barry.

„Přejete si, moje milá?“ zeptala se jí žena a potahovala přitom z cigarety.

„Chtěla bych se zeptat, jestli tu někde najdu Olivii,“ řekla Sinead zdvořile.

Žena zúžila oči a pak se rozchechtala, až se z toho rozkašlala. Z úst se jí při kašli vinul pramínek

cigaretového kouře.

„Promiňte, drahoušku,“ omluvila se skřehotavě a poplácala se po hrudi, jako by chtěla uvolnit nános

dehtu v plicích. „Nesměju se vám.“

Nakoukla do otevřených dveří za sebou a zařvala směrem ke schodům stoupajícím nahoru: „Kleo! Kleo,

pojď sem dolů!“

Sinead zavrtěla hlavou, říkala si, že se asi spletla, ale žena si jí nevšímala, protože zamačkávala cigaretu.

Na schodech se ozval rámus.

„Nestrkej do toho nos, ty krávo pitomá!“ vykřikl dívčí hlas se silným londýnským přízvukem.

„Trhni si nohou, Kleo, mně jsou ty tvoje srágory u nohy!“ odsekla další holka a dusot zesílil.

Na úpatí schodů se objevila Olivia.

„Mami, koukej říct Jodii, ať…“ Spatřila Sinead a zkameněla.

Sinead se zmohla na úsměv. „Ahoj, Olivie!“

Jste určitě její spolužačka z vejšky,“ poznamenala Oliviina máma a zapálila si další cigaretu. „Tady jí nikdo

Olivie neříká. Co se narodila, tak jí říkáme jejím prvním jménem. Že jo, Kleo?“ Natáhla se k Olivii a štípla

ji do tváře, až jí tam zůstaly bílé fleky.

Olivia vypadala, že se nezmůže na slovo. Sinead to bylo hrozně nepříjemné a nenapadalo ji, co říct.

„To nás ani navzájem nepředstavíš?“ pobídla Olivii matka.

Olivia si uhladila vlasy. Měla je nageiované a stažené černou látkovou gumičkou a nebyla nalíčená. Na

sobě měla vytahané tričko, černobílé tepláky s pruhy po stranách a tenisky Reebok. Sinead si uvědomila,

že takhle oblečenou ji ještě nikdy neviděla, dokonce ani na kurzu sebeobrany, kam se převlékaly jako na

tělocvik.

„Mami, tohle je Sindy. Sindy, tohle je moje máma. Jmenuje se Shelley.“ Olivia promluvila s podivně

smíšeným přízvukem – už to nebylo londýnské nářečí cockney, které od ní Sinead slyšela před chviličkou,

ale ani příjemná kultivovaná výslovnost, na kterou u ní byla zvyklá.

„Těší mě,“ řekla Shelley, přehodila si cigaretu do levé ruky a potřásla si se Sinead pravičkou. Sinead

neuniklo, že má prsty zažloutlé od nikotinu.

K Sineadině a asi i Oliviině úlevě přistoupil k pultu zákazník a začal si stěžovat na televizi, kterou před

týdnem koupil, že prý nefunguje dálkové ovládání.

„Zkusil jste vyměnit baterky, váženej?“ zeptala se ho Shelley a Olivia ukázala hlavou ke dveřím.

„Zajdem si na skleničku?“ zeptala se a hlas se jí skoro vrátil k normálu.

„Jasně,“ řekla Sinead. Olivia vyběhla zpátky nahoru po schodech a vrátila se s batůžkem. Přehoupla se

přes pult, vzala Sinead za loket a nasměrovala ji ke dveřím.

Do obchodu zrovna vešel chlap medvědí postavy. Prošedivělé vlasy měl ostříhané úplně nakratičko a

tričko mu těsně obepínalo pivní pupek. Předloktí měl opálená a chlupatá a Sinead zahlédla za ten den už

druhé zašlé tetování. Na tomhle stálo „Shelley“.

„Kleo!“ zahřímal chraplavým hlasem. „Kam se to hrneš, zlato?“

„Jdu ven,“ odsekla Olivia, ani se na něj nepodívala.

„To mi došlo, zlato, chtěl jsem vědět kam ven.“

„Jdem se někam napít.“

V tu chvíli si všiml Sinead a změřil si ji od hlavy k patě.

„Co je zač tahleta tvoje kámoška?“ Usmíval se a tvářil se přátelsky, ale Sinead se nezamlouval výraz v

jeho očích – zelenozlatých stejně jako ty Oliviiny.

„To je Sindy. Hele, tati, mámu u kasy otravuje ňákej chlap.“ Londýnský přízvuk byl zpátky.

Oliviin táta zabloudil pohledem přes obchod k pokladně, kde se Shelley dohadovala s nespokojeným

zákazníkem.

„Do prdele, zase další? No tak jo, padej se napít, ale nezapomeň cestou zpátky koupit mámě cigára.“

Olivia ho obešla a dala si přitom záležet, aby se ho ani nedotkla, a Sinead vyšla ven za ní. Olivia rázně

vykročila ulicí. Sinead musela zabrat, aby jí stačila.

„Proč jsi sem přijela?“ zeptala se Olivia s pohledem upřeným přímo před sebe.

„Promiň, já jsem netušila… Mám jet zase pryč?“

„Na to už je trochu pozdě.“

Olivia ji vzala do hospody plné fotbalových fanoušků, kteří hlasitě povzbuzovali anglický tým ve čtvrtfinále

Světového poháru. Našly si malý stůl až úplně vzadu, co nejdál od obří obrazovky.

Olivia objednala pití – Sinead si dala bílé víno jako obvykle a překvapilo ji, že Olivia si poručila malý ležák.

„Takže tohle je tvoje oblíbená hospoda?“ zeptala se Sinead po pěti minutách trapného ticha.

Olivia do sebe naráz obrátila půl sklenice piva. „Jo,“ odpověděla konečně a otřela si pusu. Vyhýbala se

Sineadinu pohledu. „Chceš se radši přesunout někam do vinárny?“ zeptala se ledovým tónem. „Nebo

někam, kde mají lenošky a naleštěnou podlahu?“

„Ne, to je dobrý,“ řekla Sinead. „Hele, Liv, fakt mě to mrzí. Myslela jsem, že to bude psina, když tě takhle

překvapím.“

Olivia se zničehonic zadívala přímo na ni a probodávala ji pronikavým pohledem. „Nikomu o nich

neřekneš, že ne?“

Jestli nechceš, tak ne… Ale nikdo by si o tobě nemyslel nic špatnýho, Liv. Naopak by sis u tý arielský

sebranky ještě vylepšila profil!“

Sinead si všimla, jak Olivii nepatrně poklesly koutky, a přestala se ji pokoušet rozveselit.

„Nikomu nic neřeknu, slibuju.“

Olivia to očividně přijala s povděkem a chvíli popíjely mlčky. Nakonec se Sinead zeptala, jestli jí Olivia

může objasnit aspoň jedno: „Proč jsi mě představila jako Sindy, a ne jako Sinead? Nikdo mi neříká Sindy.“

„Čím míň toho budou vědět, tím líp, věř mi,“ prohlásila Olivia.

„To je divný, nepřijde vám?“ zeptala se Sinead.

„To tedy je.“ Denison seděl a pokoušel se vstřebat informace, které se od ní dozvěděl. Neubránil se

vzrušení – skvěle to zapadalo do toho, co si začínal myslet. Vyskočil na nohy a podal Sinead ruku.

„Moc vám děkuji za pomoc, Sinead.“ Očividně ji zaskočilo, že se tak najednou rozhodl odejít, a vteřinku jí

trvalo, než mu rukou potřásla.

Ve vlaku zpátky do Londýna si Denison horlivě zapisoval poznámky. Příštího dne se sešel s Nickem.

„Setkal jste se někdy s Oliviinými rodiči?“ zněla první otázka, kterou mu položil, když si odbyli úvodní

zdvořilosti.

„Ne.“ Nick se zamračil. „Nepřála si to. Měl jsem dojem, že se za ně stydí.“ Weathers Denisonovi prozradil,

že Oliviin otec má záznam v trestním rejstříku za těžké ublížení na zdraví a za vloupání. Denison chápal,

proč se Olivia zdráhala představit ho Nickovi.

„Vyprávěla vám Sinead Flynnová o tom, jak byla Olivii navštívit v Londýně?“

„Ne… Vůbec jsem o tom nevěděl. Olivia se mi o tom nikdy nezmínila. Kdy tam byla?“

„V létě po skončení prvního ročníku.“

Nick si okusoval nehet. „Olivia chtěla zas jet ke mně a mým rodičům. Jenže máma byla proti. Připadalo jí,

že to mezi námi nějak rychle začíná být moc vážné. Udělal jsem tu chybu, že jsem jí vyklopil, že nám vCarriwell Court dali sousední pokoje. Co když se rozejdete?“ napodobil matčin hlas. „Budeš vedle ní musettrčet až do konce roku! Chtěl jsem strávit s Olivií léto, jet k ní, když nemohla ona ke mně, ale jak říkám,nechtěla mě k nim pustit.“

„Jak se vyvíjel váš vztah v těch měsících po Amandině vraždě?“ zeptal se Denison.

„Jestli něco, tak nás to leda ještě víc sblížilo. Spousta dvojic na Arielu se po té vraždě rozpadla – možná

proto, že holky nedůvěřovaly svým klukům, anebo snad proto, že se k nim kluci chovali přehnaně

ochranitelsky, to netuším. Ale vím, že hodně kluků se ten rok chtělo zúčastnit Schůzky naslepo.“

„Co to bylo, nějaká společenská akce?“

„Jo, účastní se jí všechny koleje. Vyplníte formulář s informacemi o sobě, odpovíte na pár stupidních

otázek, něco málo zaplatíte a najdou vám holku z jiné koleje, se kterou si vyrazíte na Valentýna. Ale ten

rok se nic nekonalo. Přinejmenším na Arielu.“ Nick vypadal utahaně. „Holky z ostatních kolejí nechtěly

riskovat rande s klukem z Arielu. Nechtěly s námi mít nic společného.“

„Ale vy jste měl rande s Olivií.“

Usmál se. „Jo, něco málo jsme si našetřili a všechno jsme to roztočili za šampus v Brownově restauraci.“

Denison se zamračil. „V Brownově restauraci? Víte to jistě?“

„Jo. Proč?“

Denison nalistoval zápisky z rozhovorů s Olivií. „Říkala mi, že jste šli na film – na Interview s upírem

„To bylo až další rok,“ řekl Nick.

„Víte to jistě?“

„To dá rozum. Liv už je prostě taková.“

„Jaká?“

„Popletená. Myslí si, že se něco stalo jindy, než k tomu došlo ve skutečnosti. Zapomíná. Na toho prvníhoValentýna jsme se měli sejít ve městě, a ona nikde. Měl jsem o ni strach, když jsem věděl, že se kolempotuluje Cambridgeský řezník, a tak jsem upaloval zpátky na kolej a tam jsem ji našel, jak sedí v pokoji,popíjí čaj a kouká se na televizi. Fakt mě to napružilo, rozeřval jsem se na r\i a ona se jako obvykle

vypnula.“ „Vypnula se?“

„Jo, občas na minutku úplně přestane vnímat, je jako zombie a jenom civí do prázdna. A pak se budomluví, je milá a svítí jako sluníčko, anebo po člověku vyjede jako kobra.“

Olivia se dívala na vázu pestrobarevných zahradních sasanek na stole.

„Jsou krásné, co?“ prohodil Denison, aby nějak rozproudil hovor.

„Ano´’ odvětila slabým hláskem.

„Jak se vám dnes daří, Olivie?“

Sotva postřehnutelně pokrčila rameny. „Jde to.“

„Včera jsem mluvil s Nickem. Mám vás od něj pozdravovat.“

Usmála se. Sice jen nepatrně, ale úsměv to byl.

„Něco ale bylo zvláštní. Tvrdí, že jste toho prvního Valentýna, o kterém jste mi vyprávěla, nestrávili v

kině. Podle něj jste šli do Brownovy restaurace – znáte ji? Je to taková ta velká na Trumpington Street.“

Zavrtěla hlavou. „Ne, tak to nebylo.“

„Nick má pravdu, Olivie. Na koleji Peterhouse promítali ten rok na Valentýna Casablanku, zjistil jsem si to.

Vážně jste tam museli jít až rok potom. Pamatujete se na tu večeři v Brownově restauraci?“ Zase zavrtěla hlavou. „Nick říkal, že vám číšník přinesl rudou růži. A že jste měla na židli přivázaný balónek ve tvaru srdce. Ani

na to se nepamatujete?“

Vrtěla hlavou. Po tváři jí stékala slza.

„Olivie, před třemi dny jsem se v Cambridgi sešel se Sinead Flynnovou. Pověděla mi zajímavé věci.“ Přímona Olivii viděl, jak se stahuje do sebe. „Tušíte, co mi asi tak mohla říct?“

„Ne,“ zašeptala Olivia.

„Pamatujete se, jak vás přišla navštívit v Londýně?“

„Nikdy u mě nebyla!“ prohlásila Olivia zostra.

„Odehrálo se to v červnu po skončení prvního ročníku a našla vás v obchodě vašich rodičů. Vzala jste ji do

hospody plné fotbalových fanoušků, co se koukali na Světový pohár.“ Olivia zuřivě vrtěla hlavou a pozardělých tvářích se jí řinuly další slzy. „Požádala jste ji, ať nikomu v Cambridgi nevykládá o vašichrodičích. Proč? A proč jste všem tvrdila, že se jmenujete Olivia, když se ve skutečnosti jmenujete Kleo?“

Olivia še celá třásla. A pak se vypnula, přesně jak popisoval Nick. Strnula, zírala přímo před sebe, ale vočích měla úplně prázdný pohled jako panenka. Denison ji fascinovaně pozoroval a tajil dech.

Trvalo to jenom pár vteřin, pak jí projel záchvěv a zamrkala. Zaostřila pohled a podívala se na něj.

„Omlouvám se, doktore Denisone,“ pronesla klidným hlasem. Vytáhla z krabičky na stole papírovýkapesník a otřela si slzy, jako by si večer před spaním otírala makeup. „Na co jste se ptal?“

„Ptal jsem se na vaše jméno,“ zalhal a bezděky zkroutil prsty na nohou.

„Hm, hm,“ pronesla s úsměvem. „Čekala jsem, kdy vám to dojde. Jmenuju se Helen, doktore Denisone.Těší mě, že se konečně poznáváme. Tím myslím takhle oficiálně.“

Inspektor Weathers to k místu činu neměl od svého bytu daleko. Topení v autě se mu ani nestačilopořádně rozehřát a už zastavoval na Victoria Avenue, třídě přetínající zelená prostranství Midsummer

Common a Jesus Green.

Bylo ráno po dni Guye Fawkese. Každý rok se pátého listopadu konaly v centru Cambridge ohňostroje apouť, které přilákaly tisíce obyvatel města. Ještě teď tu stánkaři parkovali s několika nákladáky akaravany a z trávníků byla blátivá kaše. Opodál u stromů lemujících Jesus Green zahlédl Weathersmodrobílou policejní pásku. Za potokem, který přetínal park, už se tyčil bílý stan – přístřešek, kterýmchránili mrtvé před rozmary počasí i zvědavýma očima.

Weathers k němu zamířil, opatrně přešel přes prkno, které sloužilo jako lávka přes úzký potůček, a došel

k muži v kombinéze s bílými návleky na botách.

„Dobrý den, doktore, dorazil jste pěkně rychle.“

Patolog pokrčil rameny. „Trávil jsem noc na svojí alma mater.“ Doktor Trevor Bracknell krom jinéhopřednášel studentům medicíny na Magdalene College.

„Tak co mi povíte?“

Bracknell ho dovedl ke stanu přikrčenému za přebujelým ostružiníkem, mezi skupinkou borovic. Když sepod nimi Weathers prodíral, cítil, jak ho do hlavy škrábe jehličí. Bracknell odhrnul vchod do stanu, abymohli vejít dovnitř.

Dívka byla opřená o strom, ruce složené v klíně, nohy natažené před sebe. Obličej měla samou krev, nospolámaný, kůži potřísněnou čímsi zeleným. Roztrženým horním rtem jí prosvítal celý pravý Špičák, takževypadala, že se šklebí. Silonky měla samé oko, na jedné noze potrhané a shrnuté ke kotníku. Po botách

nikde ani stopy.

Weathers podřepí a prohlédl si ji zblízka. „No, aspoň je celá a nic jí nechybí. Máte tušení, kdy zemřela?“

„Mezi sedmou večer a druhou ráno,“ odpověděl Bracknell. Weathers se po něm podíval a Bracknell pokrčilrameny. „I to je až moc přesné. Dobře víte, že vám čas smrti s jistotou neřeknu, dokud ji nebudu mít na

pitevním stole.“

„No jo. Odhaduju, že příčinou smrti byl úder do hlavy.“

„Vypadá to tak. I když kdo ví, co najdeme, až se na ni mrkneme v laborce. Třeba vpich po injekčnístříkačce. Nebo ušní bubínek proražený Špičákem na led.“ Patolog si potrpěl na jemný sarkasmus.

Weathers mu to nedaroval. „Zase jste se koukal na Vraždy v Midsomeru, co?“

Bracknell si odfrkl.

„Nazdárek, šéfe,“ vynořil se za nimi seržant Halloran nabalený v modré lyžařské bundě.

„Co jsi zjistil, Johne?“

„Že na místě činu je pěknej svinčík. Všude se válej plechovky od piva, vajgly a kondomy. Jenom ze všechtěchhle srágor bysme nasbírali DNA nejmíň padesáti různejch lidí.“

„Vypadá to, že ji vrah možná znásilnil,“ upozornil Weathers a kývl hlavou k potrhaným silonkám. „Jestlřjo,tak si musíme držet palce, ať najdeme jeho DNA. Má u sebe doklady?“

Bracknell zavrtěl hlavou. „V kapsách má jenom šminky a kapesník.“

„Kabelka nikde? A boty?“

„Ne.“ Halloran pokrčil rameny. „Loupežný přepadení, co se nějak zvrtlo? Anebo si násilník nechal kabelkua značkový boty jako trofej?“

Jestli šel po penězích, tak už se kabelky zbavil. Někde ji pohodil. Rozhlaste vysílačkou, ať nám dají vědět,kdyby se našla nějaká kabelka nebo taška nebo kdyby někdo nějakou odevzdal na policii. A zjistěte, jestlise za posledních dvanáct hodin někdo pohřešuje.“

Dívka naproti němu si stáhla z vlasů gumičku a osvobodila kadeře. Rukou si je protřepala, opřela se napohovce a zastrčila si nohy pod sebe.

„Kouřit se tu asi nesmí, co?“ zeptala se s uvolněným úsměvem.

Denison na ni jenom zíral. Pak se vzpamatoval a automaticky sáhl do vnitřní kapsy saka pro krabičku

cigaret.

„Nemělo by se,“ řekl jí. „Ale nikomu to na vás nepovím, když to nepovíte vy na mě.“ Vytáhl krabičku,nabídl jí cigaretu a sám si taky zapálil. Teprve pak si vzpomněl na popelník a vytáhl ho ze skrýše vzamčeném šuplíku. A taky osvěžovač vzduchu s jablečnou vůní.

Dívka zhluboka nasála kouř do plic a zálibně vydechla. „Už jsem neměla cigaretu, ani nepamatuju. Tyostatní nekouřej. Aspoň ne ty, co je pouštím ven.“

Denison se málem zakuckal. Snažil se působit nenuceně. „Ty ostatní?“ zeptal se jakoby nic.

„Jo, ty ostatní.“ Dívčiny oči se na něj upíraly skrz kouř stoupající z cigarety. „Jestli se mě chcete vyptávat,tak budete muset být přímočařejší. Neoblbnete mě, abych vám toho vyklopila víc, než chci, takže semnou klidně můžete jednat na rovinu.“

Denison se předklonil a zamáčkl cigaretu, ani ji pořádně nedokouřil.

„Dobrá…,“ začal. „Když mluvíte o ostatních, koho tím myslíte? Olivii?“

Dívka přikývla. „To je jedna z nich. Asi ta hlavní. A mě byste nejspíš označil za zástupce kapitána, i kdyžmám pocit, že právě já trávím u kormidla nejvíc času, jestli chápete, jak to myslím.“

„Kdo kromě Olivie tu ještě je?“

„Tak si to probereme… Třeba Mary, to je ta chytrá. Ta, která nás dostala na Cambridge. Často se alenemohla dokopat k tomu, aby šla na kontrolní pohovor, a tak Olivia kapku panikařila. Pak je tu Kelly,myslím, že s tou už jste se potkal. To je taková šedivá myška, neumí ani zabučet. A Vanna – kdyby váspřepadli, tak byste byl nejradši, kdyby se v tu chvíli objevila právě ona. Nejmladší je Christie, ta je ještěbatole. A pak je tu taky Jude. A já, Helen. Nejsem nejchytřejší, nejdrsnější ani nejmladší. Ale asi to taknějak držím všechno pohromadě, snažím se, aby to Olivia neměla moc těžký. Ta o nás chudák nemápáru. Snažím se, aby byly přechody co nejhladší, jenže ty ostatní občas neuhlídám.“

Helen ťukla cigaretou o okraj popelníku a odklepla z ní centimetr popela.

Denison si kvapně čmáral poznámky. Uprostřed si zakroužkoval jméno Jude.

„Jak dlouho už takhle všichni existujete?“ zeptal se.

Helen vzhlédla ke stropu, jako by se snažila rozpomenout. „Nejsem si stoprocentně jistá, protože jsem tunebyla od začátku. Myslím, že první přišla na svět Kelly, pak Mary a pak Vanna. Poslední byla Christie.Olivii mohly být tak tři, když to začalo. Tri nebo čtyři.“

Tři nebo čtyři… Denison věděl, kam musí hovor nasměrovat. Veškerá literatura na dané téma –přinejmenším ta, která věří, že to, co má teď před sebou, je skutečná psychická porucha – se shoduje, že

příčina vězí v závažném a dlouhodobém zneužívání v dětství. Zhluboka se nadechl.

„Helen, mohla byste mi povědět, co přimělo Olivii, aby…“

„Aby se rozdělila? No, nejspíš to, jak ji znásilňoval ten zkurvysyn, co si říká její otec.“

Helen mu pověděla, že zneužívání nezačalo až znásilněním. Oliviin otec zastával názor, že ji nejprve musí„vzdělat“. Neuplynul snad ani rok v jejím životě, ze kterého by si nepamatovala zneužívání v té či onépodobě. Rovnou se do toho narodila.

Poprvé ji otec znásilnil, když jí bylo pět. Zavřela oči a představovala si, že je Kelly. Imaginární kamarádkaKelly si chudák schytávala to nejhorší. Právě Kelly se objevovala na fotografiích, které si otec pořizoval, aprávě Kelly byla ta, kterou po čase předhodil dalším mužům s podobně zvrhlými choutkami.

Když bylo Olivii osm, začali ji ti muži osobně navštěvovat. Otec za to dostával štědře zaplaceno – bud vhotovosti, nebo v naturáliích. Pokud jí někdo z nich ublížil – zbil ji nebo ji nějak poznamenal musel zaplatit

víc. Vanna fantazírovala o tom, že popadne kuchyňský nůž a všechny ty parchanty vykastruje. Když seOlivia nedokázala ve škole soustředit – když věděla, že ji v noci přijde navštívit „strejda“, anebo když nani otec při snídani mrkl, čímž jí naznačoval, že má o přestávce na oběd zaskočit domů –, vynořila se Marya chopila se školních povinností. Christie se objevila, když bylo Olivii třináct; neměla sílu na nic jiného nežstočit se do klubíčka a plakat. Když byla za Christii, mohla předstírat, že je ještě moc malá na to, abychápala, že to, co s ní dělají, je špatné.

Ve čtrnácti si prošla pubertou, a když jí bylo patnáct a vypadala už spíš jako žena než jako dítě, přestaliza ní ti ostatní muži chodit. Měla dvě mladší sestry, Samanthu a Jodii, a čekala, že začnou navštěvovat je.

Ale nestalo se. Její sestry nikdo nezneužíval.

Otec ji za každého muže, který o ni ztratil zájem, ztrestal. Trestal ji různě. Počíhal si na ni za dveřmi jejího

pokoje, a když vešla dovnitř, praštil ji do ledvin. Anebo ji nutil jíst to, co jejich kocour Tintin nechal vbedýnce s pískem. Jednou jí úplně oholil vlasy – spolužáci z toho byli v pondělí ve škole přímo u vytržení –

a jednou ji přinutil lehnout si se zavřenýma očima na zem a pak jí přiklekával hruď, dokud neuslyšelrupnout žebro.

„Žebro se zlomí hrozně snadno´’ řekl jejím rodičům doktor na pohotovosti a div přitom nežíval.„Doporučuju tady…´’ nahlédl do papírů, „… slečně Kleo, ať si dá ve škole na chvíli pokoj od košíkové.Anebo si aspoň vybírá míň soutěživé spoluhráčky.“

Ani puberta ji neuchránila před otcovými sexuálními choutkami. Znásilňování ho ovšem zjevněneuspokojovalo tak jako dřív; zdálo se, že to bere spíš jako svou povinnost, způsob, jak ji přimět, abysekala dobrotu. Výpady byly zřídkavější a často přitom působil znuděně, jako by dostal chuť vyhonit si hoa usoudil, že bude rychlejší a praktičtější vychrstnout semeno do své dcery než do kapesníku.

Jednou se vynořila Vanna a dívka, která pod otcem obvykle ležela bez hnutí, se proměnila v zuřivouprskající šelmu. Škrábala ho, pod nehty jí ulpívala jeho kůže. Praštil jí hlavou o čelo postele tak silně, žediv neomdlela, a když tam pak zůstala omámené ležet na růžovém prostěradle, vytáhl z její šatní skříněkovové ramínko a ztrestal ji jím. Žádná z Oliviiných osobností nikdy neposbírala odvahu zjistit, jestli vůbec

ještě může mít děti.

Denison ztěžka polykal, hrdlo celé stažené, zatímco mu Helen vyprávěla Oliviin příběh. Měl co dělat, aby si

uchoval objektivitu.

„Co vaše matka?“ zeptal se.

Helen už dávno dohořela cigareta. Nabídl jí další a Helen přijala. „Věděla o tom. Ta kurva o tom věděla.Říkával jí: ‚Kleo nám dneska večer vydělala další padesátku´ A ona na to: Jen ať pořádně mákne, Jodie

má za tejden narozky´“

„A co vy..taky jste někdy…“

„Na soudního psychiatra jste pořádná stydlivka,“ poznamenala Helen. „Měla jsem za to, že se máte tvářit,

jako že vás nic nerozhodí.“

„Upřímně řečeno, s něčím takovýmhle jsem se ještě nesetkal,“ přiznal Denison. Odkašlal si. „Helen, takyvás někdy znásilnili?“

Přikývla a zadívala se na hořící konec cigarety. „Taky jsem se Oliviiným návštěvám nevyhnula. Ale těmnejhorším surovcům jo. Na mě obvykle vycházeli ti, co se chtěli nechat svádět. Ti, co si mysleli, že sedětem ve skrytu duše líbí, když je znásilňujou starý chlapi.“

Denison civěl na myriádu otázek, které si naškrábal na papír. „Jestli se vás smím zeptat, máte tušení, jak

je možné, že vaše sestry takhle zneužívány nebyly?“

Helen pokrčila rameny. „Tak to nemám. Rodiče se k Olivii chovali, jako by u nich doma žila čistě náhodoua jen proto, aby jim zajišťovala zábavu a výdělky. S jejími sestrami zacházeli, jako by to byly jejichopravdové děti.“

„Jak Olivia se sestrami vychází?“

„Pochopitelně je trochu zahořklá a žárlí na ně, to dá rozum. Ale určitě by jí nedělalo radost, kdyby siSamantha a Jodie vytrpěly totéž.“

Denison se na židli opřel a urovnal si sako. „Je neobvyklé,“ začal, „aby si oběti takového týrání dokázalyvybudovat normální zdravé sexuální vztahy. Ale Olivii a Nickovi se to zřejmě povedlo. Máte pro to nějakévysvětlení?“

Helen si donesla cigaretu ke rtům, zaváhala a pak z ní potáhla. „Občas jsem s ním já,“ svěřila se. „Alemáte pravdu, většinou je to Olivia. Nevím, jestli to dovedu vysvětlit. Odhaduju, že si to zneužívání zdevětadevadesáti procent nepamatuje. Od toho jsme tu my ostatní. Olivia rodiče z duše nenávidí, dělá sejí nanic, když na ně jen pomyslí, ale nejspíš si neuvědomuje proč. Aspoň ne naplno.

A pak je to taky tím, že je to zrovna Nick. On je prostě od přírody slušňák. Od chvíle, kdy jsme hopotkaly, jsme se s ním cítily v bezpečí. Důvěřovaly jsme mu. Věděly jsme, že by nám neublížil. Měly jsmevedle něj pocit, že jsme normální.“

Helen měla vlhké řasy. Rozkašlala se a típla cigaretu. „Vím, že vás dneska připravuju o víc času nežobvykle, doktore.“ Napřímila se a obula si boty. „Chcete se zeptat ještě na něco?“

Denison se už víc než hodinu nepodíval na hodinky, takže jeho další pacient už je nejspíš bez sebe

netrpělivostí.

„Jenom na jedno. Kdo je Jude?“

Helen zvážněla. „Nebyl by rád, že jsem vám o něm pověděla,“ řekla tiše, skoro šeptem. „Je mi líto. Vynoříse, kdykoli se mu zlíbí.“ U dveří se zastavila. „A nechtěla bych, aby vám ublížil.“

Dívčino tělo, nahé a umyté, leželo na kovovém pitevním stole. Stůl byl tvarově uzpůsoben tak, abyveškeré tekutiny, které z těla uniknou, odtékaly otvory do nádob pod ním.

Oběť byla štíhlá, měla pečlivě provedenou manikúru a sestříhané pubické ochlupení. Přes hruď se jí táhl řez ve tvaru písmene

Y a odhaloval její orgány.

Halloran naklonil hlavu ke straně. „Pěkný kozy,“ prohlásil a vysloužil si za to od doktora Bracknella

znechucený pohled.

I když teď dívka měla omytý obličej, byla příliš potlučená, než aby se dalo poznat, jestli byla hezká. Nosměla rozpláclý, oči oteklé, až se jí samovolně zavřely. Rozervaným horním rtem vykukovaly polámanézuby. Kůži na břiše měla posetou oválnými narudlými pohmožděninami.

„Tak co nám povíte?“

„Utrpěla vážná zranění obličeje, jak sami vidíte. Má prasklou lícní kost a zlomený nos. Kontuzi na čele apod ní frakturu lebky. Došlo k masivnímu krvácení do mozku. Nezpůsobilo ale okamžitou smrt. Když se vbezvědomí anebo napůl v bezvědomí svalila na zem, vrah ji kopal do břicha a do hrudi. Ty oválnépohmožděniny jsou od špičky boty. Má čtyři zlomená žebra a natrženou ledvinu. Ale nakonec ji zabilo toporanění hlavy.“

„A potvrdila se naše teorie o vražedné zbrani?“

„Ano, zranění odpovídají tomu, že jí vrah tloukl hlavou o kmen. Odebral jsem vzorky z těch zelených skvrnna jejím obličeji, abyste je mohli porovnat s mechem a lišejníkem na tom stromě.“ Našli dívčinu krev avlasy na kůře stromu vedle té borovice, ze které zůstalo Weathersovi ve vlasech jehličí.

„Čas smrti?“

„Měla v žaludku tortellini a nějaký čokoládový dezert. Bylo to jen zpola strávené – jestli se vám povede

zjistit, kdy jedla, přidejte k tomu jednu až dvě hodiny a máte dobu, kterou hledáte.“

„A byla sexuálně zneužita?“

„Zdá se, že ne,“ odpověděl Bracknell a z jeho výrazu se zdálo, že ho to udivuje stejně jako je. „Vím, že

měla potrhané punčocháče, ale zůstaly jí spodní kalhotky a ty nebyly nijak poškozené. Nenašel jsem

žádné stopy po vaginálním ani análním traumatu ani žádné tělesné tekutiny a výtěr byl taky negativní.“

„Ach jo,“ zasténal Halloran. „Tohle působí hrozně povědomě.“

„Jak je stará?“ zeptal se Weathers a vlastně ani nechtěl slyšet odpověď, o níž věděl, že nevyhnutelně

přijde.

„Těsně kolem dvaceti.“

Weathers si vyměnil pohled s Halloranem. „Radši zavolám Matthewu Denisonovi,“ řekl neochotně a měl

pocit, že ho rozbolívá hlava.

„Matte, máme tu další.“ Denison byl zrovna v klenotnictví a vybíral dárek přítelkyni k narozeninám. Bylzabraný do rozhodování, jestli vybrat zlato, platinu, nebo stříbro, a dumal, jestli Cass pozná pravýdiamant od umělého, a tak mu chvíli trvalo, než mu Weathersův hlas vůbec pronikl do mozku. Když muale došlo, o čem Weathers mluví, málem upustil mobil. „Matte?“ zopakoval Weathers.

„Jo, slyším.“

Weathersův tón zněl naléhavě. „Mohl bys sem přijet?“ „Jasně. Jsem tam jako na koni.“

Hnal se po dálnici M11 maximální rychlostí a svíral volant tak křečovitě, až se mu rozklepaly ruce.Weathers mu na policejní stanici přišel naproti do vrátnice. Pod očima se mu rýsovaly tmavé kruhy aDenison by se vsadil, že ráno nevzal do ruky holicí strojek. Potřásli si rukou.

„Dík, žes přijel, Matte. Pojď do služebny.“

Vykročili chodbou a gumové podrážky Denisonových bot povrzávaly na linoleu. „Bylo to zlý?“

Weathers měl co dělat, aby se neušklíbl. „Jo, bylo. Ne tak zlý jako u Amandy – ale takovou vraždu hnedtak něco nepřekoná.“

Ve služebně byla asi desítka policistů v civilu, většinou seděli u telefonů nebo počítačů. Na opačném koncimístnosti zrovna policistka Amesová připevňovala fotografie z místa činu na bílou tabuli. Kývla Denisonovi

na pozdrav.

Pozorně si fotografie prohlédl a ztěžka polkl. „Už víte, co ji zabilo?“

„Podle všeho psychopat,“ opáčila Amesová. Když viděla, jak se Denison zatvářil, omluvila se: „Promiň,

Matte, to byl blbej vtip.“

„Vypadá to, že jí vrah otloukl obličej o strom,“ řekl mu Weathers. „Ty zelené šmouhy jsou od kůry. Takymá hrudník a břicho samou pohmožděninu – když už ležela na zemi, zřejmě ji pořádně zkopal.“

„Jestli má pohmožděniny, tak nemohla umřít hned,“ podotkl Denison.

„Ne. Nějakou dobu tam ležela a umírala a kousek od ní se hemžily stovky lidí. Zajímalo by mě, jestli jinechal umírat o samotě, anebo jestli nad ní stál a pozoroval, jak z ní vyprchává život.“

Denison si zamnul tvář. „Pokud se nebál, že ho někdo načapá, tak si určitě počkal, aby se před odchodemujistil, že je fakt mrtvá. Ve tmě ho musely ty stromy dost slušně krýt. I když riskoval, že se tam zašijenějaký zamilovaný párek, aby si užil kapku soukromí.“

„Apelujeme na svědky, aby se nám ozvali, ale soudě podle těch hromad prázdných láhví v koších poparku bych tipoval, že většina jich ještě vyspává. Tak co, nenapadá tě něco, Matte?“

Denison se znovu zadíval na snímek mrtvé dívky opřené o strom. „Je to stejně násilný zločin jako tenprvní. Koukněte se jí na obličej. Chtěl jí co nejvíc zohavit. Ale v něčem se to od vraždy AmandyMontgomeryové přece jen liší. Nepůsobí to jako sexuální zločin.“

„A co ty rozervané silonky?“ namítl Weathers, který vplul do role dablova advokáta.

„To se mohlo stát, když se rvali. Měla potrhané nebo vysvlečené spodní prádlo?“

Weathers zavrtěl hlavou.

„Vsadím se, že při výtěrech nic nenajdete. A ta vražda proběhla bez přípravy – neměl u sebe zbraň, tak ji

musel zabít holýma rukama, na veřejném místě. Vsadil bych se, že ho už nějakou dobu rozčilovala a včeravečer řekla nebo udělala něco, co zapůsobilo jako poslední kapka. Tahle vražda nebyla plánovaná.“ „Myslíš, že to má na svědomí jeden a tentýž vrah?“ Denison na něj pohlédl. „Existuje nějaká spojnice mezi ní a Amandou?“

„Nejdřív ty.“

„Zkoušíš mě? Tak fajn. Ano, má to na svědomí tentýž vrah. Je v tom zase patrný komplex méněcennosti,

vztek, nenávist vůči ženám. Pánbu s tebou, jestli ti tady ve městě řádí dva psychopati stejného ražení.

Musel to spáchat jeden a tentýž.“

Weathers s povzdechem přikývl.

„Tak co? Nějaká spojnice mezi nimi existuje, vid?“

„Identifikovali jsme ji teprve před hodinou, ale ukázalo se, že je to taky studentka z Arielu. Ze stejnéhoročníku jako Amanda. Jmenuje se Eliza Fitzstanleyová.“ „Elizo, ty zmrzneš,“ zavrtěla hlavou Sinead, která si na sebe navlékla dva svetry a termoprádlo. „Koukni

se na sebe. To, že budeš vypadat sexy, ti přece nestojí za omrzliny.“ Eliza měla na sobě hedvábnou blůzu, kratičkou sukni, silonky, kozačky od Jimmyho Chooa a svůj oblíbenýpršiplášť od Armaniho.

„Já to vydržím,“ prohlásila. „Mám s sebou kamarádíčka, co mě v nouzi zahřeje.“ Povytáhla z kapsy pláště

stříbrnou placatku whisky a spiklenecky na ně mrkla.

Sinead obrátila oči k nebi. „Až ti za tejden upadnou prsty, tak to neházej na mě.“

Olivia se rozesmála a omotala si kolem krku šátek. „Tak jdem?“ zeptala se. „Chci si zajezdit na kolotoči,

než začne ohňostroj.“

„Ne tak hrrr,“ brzdila ji Sinead. „Čekáme přece na toho tvýho loudu.“ Sedly si a pozorovaly rozhemžené

nováčky z prvního ročníku, co se ještě potřebovali zklidnit a pořádně se na Arielu zabydlet. Jeden z nich

už popáté za večer pustil Velvet Underground.

Eliza si dlaní přejížděla nablýskané kožené kozačky ke kolenům, nezvučné si prozpěvovala spolu s

nahrávkou a vrhala svůdné pohledy po klukovi z prváku, který vypadal, že neví, jestli ho to má vzrušovat,

nebo děsit.

„Nevšímej si jí, je to vdaná ženská,“ křikla na něj Sinead. V tu chvíli jako na zavolanou přikráčel Godfrey,

klekl si na zem a políbil Elize špičku boty. Jako by to nestačilo, přejel jazykem po botě vzhůru a zavrčel.

Klukovi z prváku poklesla čelist, zakroutil hlavou a vytratil se směrem k pinballovému automatu.

„Godfreyi, ovládej se,“ pokárala ho Sinead. „Děsíš děti.“ Studenti z vyšších ročníků považovali za své

nezpochybnitelné privilegium utahovat si z mladších.

To už se objevil Nick, v každé kapse balíček prskavek, a společně zamířili na Midsummer Common.

Byl chladný, ale jasný večer, a jak se blížili k místu, kde se konala pouť, vmísili se do davu lidí mířícíchtýmž směrem. Lidská řeka se vlévala do oceánu studentů a obyvatel města v parku. Na kolotočích blikalapestrobarevná světla a parkem duněla hlasitá hudba, až země vibrovala. K Olivii dolehl jekot apokřikování z atrakcí. Vybrala si tu nejstrašidelněji vyhlížející a dovlekla k ní Nicka.

Atrakce se jmenovala Tornádo a člověka připoutali k vozíku a pak jím ozlomkrk házeli všemi směry.Nickovi se do toho moc nechtělo, ale Olivii to při pohledu na tváře lidí ve vozíku lákalo čím dál víc. Nick siprohlížel hollywoodské hvězdy namalované na ploše v pozadí. Byl tam Arnold Schwarzenegger ve výstrojiTerminátora, Madonnu poznal hlavně podle špičaté podprsenky, ale u ostatních se nechytal.

„Tamhleto má být Tina Turnérové?“ zeptal se Olivie. Ta ho vůbec nevnímala, horlivě se prodírala zástupylidi ke kase. Zaplatila za oba. Nick byl po třech minutách jízdy na té zběsilé centrifuze úplně ochraptělýmužným řevem a Olivia se chtěla projet ještě jednou.

„Ne,“ zapříčil se a odtáhl ji ke Stánku s párky v rohlíku.

„Tak co,“ zeptala se mezi ukusováním párku s hořčicí, „už jste se s Godfreyem udobřili?“

Pokrčil rameny. „Celkem jo. Nikdy z něj nebude můj nejlepší kamarád, ale připadá mi, že lituje, že se

tehdy mezi Roba a Victora Kesselicha vmísil.“

„A ty nemáš ve zvyku mít na někoho dlouho pifku.“

Podíval se na ni. Oči jí zářily, byla příjemně vzrušená ze všech těch světel, pohybů a zvuků. „Ne, asi ne.“

Zrovna jí kupoval náhrdelník ze svíticích tyčinek, který jí zalil tvář a krk modrou září, když se vedle nichvynořili Rob a Laurence. Rozpačitě se pozdravili.

„Bavíte se?“ zeptal se Rob Olivie.

„Jasně. A vy?“

Rob přikývl a podíval se po Laurenceovi. Olivii neuniklo, jak přitom nenápadně zavadil svou rukou o jeho.

„To je prudce elegantní šperk,“ poznamenal Laurence.

„Díky,“ naoko vychloubačně po svíticích tyčinkách přejela prsty. „To víš, je od Gucciho.“

Laurence se rozesmál. „To je poznat na první pohled. No nic, užijte si ohňostroj.“

Zamířil s Robem k obřímu táboráku, jehož plameny šlehaly k černému nebi a barvily ho dooranžova.

„Pořád mi to nejde do hlavy,“ poznamenal Nick, jak se tak za nimi díval.

„Mně taky ne. Ale pro Roba je dobře, že je to venku.“

„Jenom nechápu, proč se vykašlal na ragby. Už ani nechodí veslovat. A přitom se tam do homosexuálů

nijak nenavážejí. Je jim fuk, jestli je gay.“

„Jo, ale žádná duhová brigáda to taky není. Třeba už se tam prostě necítí dobře.“

„A tak se místo toho druží s partou rádobyintelektuálů? Ty bych na jeho krevní skupinu taky netipoval.“

„Ale o tomhle přece život na koleji je,“ namítla Olivia. „Že člověk zkouší všechno možný. Zjišťuje, co jevlastně zač. Hledá sám sebe.“ Udělala obličej. „Teď asi taky mluvím jako rádobyintelektuál. Honem misežeň něco s pořádnou dávkou alkoholu, než se to ještě zhorší.“

Našli ostatní v hospodě U svátého Jiří v rohu náměstí a vmáčkli se na lavici ve venkovní zahrádce. Uvnitřhospoda praskala ve švech, takže Olivia okamžitě zavrhla nápad zajít si tam pro pití. U baru stála frontašesti řadami. Radši si přihnula z Eliziny placatky a pak ji podala Godfreyovi.

„Není ti zima?“ zeptala se Paula Elizy. Sama si vzala silný vlněný kabát, na hlavu si posadila stylovoučepičku a stejně jako Eliza měla černé kožené kozačky. Uměla se oblékat teple a přitom elegantně.

„Přestanete se mě na to konečně všichni ptát?“ čertila se Eliza a podrážděně nakrabatila čelo, až jí naněm naskočila vráska.

„Nebojíš se, že si v tom blátě odděláš ty svoje parádní botky od Jimmyho Chooa?“

„Dej jí pokoj, Paulo,“ protáhl Godfrey a nasál dým z drahé italské cigarety.

„Měla by ses oblíkat prakticky jako tady Olivia,“ nenechala se odbýt Paula.

Eliza nakrčila nos. „Já žádný praktický oblečení nemám.“

„Ani žádný praktický spodní prádlo,“ dodal Godfrey. „A právě proto ji miluju.“

„V životě jsem nevkročila do neznačkovýho obchodu,“ prohlásila Eliza, „a teď s tím rozhodně nezačnu. V

Harrods by mi to neodpustili.“

„Godfreyi, chodils někdy s holkou, která by nebyla milionářská dcerka?“ zeptala se Olivia a naklonila hlavuke straně, jako by ji to upřímně zajímalo.

„Ony takový holky existujou?“ Godfrey si od nedopalku cigarety rovnou zapálil další.

„Ty seš ale pitomec,“ rozchechtala se Sinead.

„Víte, že Godfrey má na stropě přišpendlenou britskou vlajku?“ pronesla Paula jízlivě. „Je patriot tělem i

duší. Červená, bílá a modrá. Královna a vlast S důrazem na tý vlasti.“

„Chci, aby moje holky v poloze naznak myslely na Anglii,“ prohlásil Godfrey a vyfoukl Paule kouř do

obličeje.

„Paulo, fakt musíš bejt tak protivná?“ zeptala se Eliza. Roztomilý hlásek malé holky byl tentam – teď zněl

její tón jen ostře a naštvaně.

Rozhostilo se zaražené ticho. Paula se opřela a přiměla se k úsměvu.

„Nevšímej si mě, Elizo,“ pronesla. „To je asi předmenstruační syndrom.“

Ještě chvilku spolu ve skupince tlachali, ale při první příležitosti se rozdělili; Paula se Sinead odešly na

záchod a už se nevrátily. Zbylí čtyři na ně chvíli čekali a dívali se na hodinky.

„Zvažovali jsme, že si zaskočíme k madam Rose,“ prohodil Nick.

„To jsem nevěděl, že tady v Cambridgi máme bordely,“ opáčil Godfrey.

„K tý věštkyni, ty pitomce. Takže se potkáme v půl osmý v loděnici?“ Z arielské loděnice na protějšínj

břehu řeky byl skvělý výhled na ohňostroj.

„Jasně, tak na viděnou.“

Nick s Olivií se vytratili a byli rádi, že unikli z té napjaté atmosféry.

„Fakt jdem k madam Rose?“ zeptala se Olivia, když se ocitli mimo doslech.

„Napadlo mě, že to bude legrace,“ řekl Nick. „Pojď, platím já.“

„Tak hele, nejsem žádná chudinka,“ ohradila se Olivia.

„Já vím, já vím, neurážej se hned. Ale je to můj praštěnej nápad, tak by bylo blbý, abys za to platila.

Pojď, třeba nám poví, kolik dětí spolu budem mít.“

Madam Rose obývala karavan u pěšiny podél řeky, pomalovaný růžemi a tarotovými kartami. Na tabulce

u dveří měla černým fixem vyvedený ceník. Ve dveřích povlávala v chladném vzduchu síťová záclona.

„Běž první,“ pobídla Nicka Olivia.

Nick zaklepal na stěnu karavanu vedle otevřených dveří. Vzápětí se v nich objevila stará dáma s vlasy

obarvenými na černo; u kořínků jí prosvítal centimetr šedivých. Usmívala se a v ruce držela cigaretu.

„Zdravím, moji milí. Přejete si, abych vám věštila?“

„Ano, prosím.“

„Oběma dohromady, nebo každému zvlášt?“

„Každému zvlášť,“ řekla Olivia. „Počkám tady venku, abys měl soukromí.“

Madam Rose odhodila cigaretu do bláta a zavedla Nicka dovnitř. Zavřela za ním dveře.

Olivia se opřela o lavičku shlížející na řeku a objala se pažemi, aby se zahřála. Prošla kolem ní parta

opilých kluků a jeden z nich, s oholenou hlavou a v rozedraných džínách, se jí zeptal, jestli si s ním

nechce zajít do strašidelného zámku. Řekla mu, ať se klidí, a přitáhla si šátek těsněji ke krku.

Nick byl za pět minut zpátky. Červenal se. Rozloučil se s madam Rose a Olivia k němu přistoupila.

„Tak co ses dozvěděl?“ vyzvídala.

„Povím ti to později. Teď je řada na tobě.“

Olivia se přes jeho rameno podívala na madam Rose, která jí kynula prstem, ať jde dovnitř.

„Tak jo. Sejdeme se v loděnici?“

„Můžu na tebe počkat tady.“

„Ne, běž napřed, já jsem tam za chviličku.“

V karavanu bylo oproti lezavému listopadovému chladu venku příjemně teplo, ale páchlo to tam

cigaretovým kouřem a jídlem pro kočky.

Madam Rose Olivii vybídla, ať si sedne do prosezeného zeleného křesílka. Sama se posadila za

poškrábaný dřevěný stůl naproti ní.

„Váš milý už za vás zaplatil,“ řekla. „Ale nepověděl mi, jakou věštbu si budete přát.“ Olivia se asi zatvářila

zmateně, protože věštkyně jí hned vysvětlila: „Z tarotových karet? Z čajových listů? Z dlaně? Z křišťálové

koule?“ Ušklíbla se. „To poslední byl vtip.“ „Hm… Tak z tarotových karet?“

„Dobrá volba.“ Věštkyně odhrnula černý šátek, který zakrýval balíček karet, a podala je Olivii, ať jepromíchá. Pak si je od ní vzala a vyložila jich pět na stůl lícem dolů.

„Jen zařiďte, ať tam nemám tu se smrtkou,“ zažertovala Olivia.

„Toho se nebojte,“ řekla madam Rose. „Tu obvykle dávám pryč.“ Neuniklo jí, že Olivia povytáhla obočí.„Protože vždycky vystraší ty, kdo nechápou, že neznamená smrt jako takovou, ale jen konec něčeho azačátek něčeho nového.“

„Řečičky pro útěchu,“ poznamenala Olivia.

„Vidím, že před sebou mám dalšího cynika.“ Madam Rose se usmívala. „Je na vás, jestli kartám uvěříte,nebo ne. V obou případech vám povědí totéž.“

Obrátila první kartu. Byly na ní dva stromy, mezi nimi byl natažený provaz a na něm visel za nohy muž.

„Viselec,“ konstatovala. „Potlačujete sama sebe. Děláte něco, co je vám nepříjemné, abyste získala, co sipřejete. Dnes se tomu říká pasivněagresivní chování. Přímočarost je lepší.“ Obrátila druhou kartu. Byly naní tři velké kameny. Za nimi se klenula indigově modrá obloha a na ní visel ohromný bílý měsíc, jehož záři

zakrývala černá maska.

„Měsíc,“ řekla madam Rose. „To je karta plná iluzí. Buď někoho klamete vy, anebo někdo klame vás.Něco zůstává skryté, utajené. Někdo si nasazuje masku.“

„Někdo z mých přátel je možná brutální vrah,“ podotkla Olivia. „To bych řekla, že někdo klame, apořádně.“

Madam Rose našpulila rty a otočila třetí kartu. Byl na ní muž na trůnu, se zlatou korunou na hlavě. Mělširoká ramena a ve tváři vážný výraz. „Císař. Představuje silného a mocného muže. Muže, který chránísvé království.“ Všimla si, že Olivia sepjala ruce v klíně.

Čtvrtá karta zobrazovala muže v bílém hábitu, který stál na vrcholku hory a vztahoval ruce k nebi. „Mág,“objasnila madam Rose. „To je velmi spirituální karta. Vypovídá o člověku, který kráčí po osamělé cestě,ale stojí na pokraji prozření. Tenhle člověk vidí svět jinak než my, obyčejní smrtelníci.“

Sáhla po páté, poslední kartě. „Jestli je to Smrt, tak chci peníze zpátky,“ řekla Olivia. Hlas se jí třásl.

Ale na kartě byla žena se zavázanýma očima, v jedné ruce meč a ve druhé váhy. „Soud,“ vysvětlilamadam Rose. „Tahle karta mi říká, že soudíte samu sebe. Ale musíte si odpustit.“ Předklonila se, sevřelaOliviiny ruce v dlaních a stiskla je. „Ať už se stalo cokoli, musíte si to přestat vyčítat. Nebyla to vaše vina.“

Překvapilo ji, když spatřila, že Olivia stěží zadržuje slzy.

Ti nejzranitelnější bývají nejštědřejší, co se placení týče, ale madam Rose podle dívčina laciného kabátu aodřených bot usoudila, že by jen ztrácela čas, kdyby se z ní pokoušela vymámit něco víc. Podívala se na

hodinky.

„No, moje milá, čas vypršel.“

Olivia si šátkem kvapně otřela slzy. „Díky.“ Odsunula se na židli a zamířila ke dveřím. S rukou na klice sezarazila a ohlédla se. „Jen abych věděla, co mám čekat – co jste pověděla mému příteli?“

Madam Rose vytáhla z krabičky cigaretu. „2e z vašeho svazku nevzejde nic dobrého,“ řekla a dívala sepřitom Olivii zpříma do očí. Pak se s cigaretou v puse sklonila k zapalovači. Olivia na ni zírala. MadamRose na ni mrkla. „Dělám si legraci,“ protáhla a vyfoukla dlouhý pramínek kouře. „Řekla jsem mu, žebudete mít tři děti a umřete ve spánku v hodně pokročilém věku. Na shledanou, Olivie.“

Olivia beze slova opustila karavan.

Olivia došla do arielské loděnice, zrovna když začal ohňostroj. „Neviděly jste Nicka?“ zeptala se Pauly aSinead, které popíjely svařené víno a fascinovaně pozorovaly nebeské divadlo.

„Ne,“ odpověděly, aniž odtrhly pohled od zelených gejzírů, které na obloze zrovna vybuchovaly.

Olivia se kvapně propletla davem ke dveřím loděnice; mrzelo ji, že přichází o hezkou podívanou. Tričlenové veslařského klubu tam prodávali domácí hamburgery. „Kluci, neviděli jste tu někde NickaHardcastlea?“ křikla na ně přes dunění explodujících rachejtlí. Zavrtěli hlavou a obrátili pozornost zpátky k

masu syčícímu na grilu.

Vtom Olivii někdo dloubl do žeber, a když se ohlédla, uviděla Nicka přímo za sebou. S úsměvem ji popadlza ruku a dotáhl ji na samý břeh řeky, odkud měli ničím nedoněný výhled. Stříbrnou spršku světla ocenilosborové „jééé“, růžový pyl prýštící ze zlatých okvětních plátků ohně přivítalo nadšené „óóó“, velkolepé

finále

dlouhý sled výbuchů pestrobarevných jisker, které prozařovaly černý listopadový večer – odměnil

spontánní aplaus.

„Júúú! Júúú!“ Přiřítil se k nim Leo, na hlavě plné dredů mu trůnil sametový šaškovský klobouk. Popadl

Olivii a zatočil se s ní dokola. „Páni, to byla paráda, co? Ty kouzelný houbičky jsou prostě senzace!“

Olivia ho odstrčila. „Ty jsi ale blbec, Leo. Padej se předvádět někam jinam.“

Ukázal jí vztyčený prostředník a odvznášel se ke svým ještě sjetějším kamarádům, kteří si kupovali

hamburgery s kompletní oblohou. Ti aspoň vypadali, že je svou přítomností potěšil.

„Tak co ti pověděla madam Rose?“ zeptal se Nick a stiskl Olivii ruku.

„2e je možná načase, ať začnem shánět výbavičku,“ odpověděla.

„Nevíte náhodou, kde je Eliza?“ zeptal se jich Godfrey. Vypadal ustaraněji, než ho kdy předtím viděli.

„Ne, ale někde tu určitě bude. Zkoušels to v loděnici?“

„Tam není. Hledám ji už dvacet minut. Říkala, že půjde přímo sem.“

„Zkoušels jí zavolat na mobil?“ „To dá rozum. Nebere to.“

„Určitě je v pořádku, Godfreyi,“ chlácholil ho Nick.

„Jo, nejspíš prostě jen cestou sem na někoho narazila,“ přidala se Olivia.

Godfrey si je oba změřil vyplašeným pohledem.

„Právě toho se bojím.“

„Říká se tomu disociativní porucha identity. Starší termín byl mnohočetná porucha osobnosti.“

Weathers se na Denisona díval přes stůl. Uběhly už dva roky a osm měsíců od chvíle, kdy se sešli nacambridgeské policejní stanici a Denison poprvé uviděl fotografie mrtvé Amandy Montgomeryové. Od tédoby Weathersovi přibylo pár vrásek a šedivých vlasů. Denison přibral v pase osm centimetrů.

„Neutahuješ si ze mě, vid?“ vypravil ze sebe Weathers konečně. Dobrou minutu si Denisona měřil a pakzastavil servírku. „Podáváte alkohol?“ zeptal se jí. „Potřebuju dvojitou whisky.“

Servírka se podívala na Denisona. „A co si dáte vy?“

„Já zůstanu u minerálky, díky.“

Počkal, až servírka poodejde mimo doslech. „Hele, Steve, nepřeháněj to s tou šokovanou reakcí. Jestli sisnemyslel, že má nějakou psychickou poruchu, tak proč krucinál už dva měsíce trčí ve špitále v Coldhillu?!“ Weathers na něj namířil prstem. „S tím jsi přišel ty. To tys doporučil, ať ji tam necháme. A zažádal jsi o

prodloužení hospitalizace.“

„Choulila se v rohu místnosti jako děcko. Čtyři týdny nepromluvila ani slovo. Ty si snad myslíš, že ji měli

šoupnout spíš do vazby?“

„Našli jsme ji vedle mrtvoly. Byla celá od její krve! A ty mi teď chceš tvrdit, že je schizořrenička?“ Denison se zhluboka nadechl. „Steve, coby zkušený policajt určitě víš, že schizofrenie a mnohočetná

porucha osobnosti nejsou totéž, i když si to spousta lidí myslí.“

Weathers to věděl. Na tohle byl Denison hodně háklivý – klidně odešel z kina, když ve filmu psychologoznačil pacienta s mnohočetnou poruchou osobnosti za schizofrenika, a mrmlal si přitom, že by sehollywoodští scénáristé měli naučit ověřovat si fakta. Weathers ho teď schválně popichoval za to, že muDenison přinesl hodně špatné zprávy.

„Hm, takže ta prohnaná bláznivá potvora prostě nasadila jiný přízvuk a řekla ti, že o Olivii Corscaddenovév životě neslyšela. To jsou mi věci.“

Denison vytáhl z kapsy MP3 přehrávač a podal ho Weathersovi. Ten obrátil oči v sloup, ale nasadil sisluchátka a stiskl tlačítko přehrávání. Za deset minut jim servírka donesla objednanou pizzu. Denisonpomalu jedl a pozoroval Weathersův výraz. Weathers se jídla ani nedotkl. Naráz do sebe obrátil whisky ahned servírce naznačil, ať mu donese další.

Nahrávka trvala dvaapadesát minut. Než skončila, Denison snědl svou pizzu a půlku Weathersovy a začetl

se do Guardianu. Weathers vypil šest panáků whisky, ale vypadal naprosto střízlivě. Opatrně odložilsluchátka na stůl a odsunul přehrávač zpátky k Denisonovi.

„Těžko věřit, že by lhala, co?“ zeptal se Denison.

Weathers přikývl a zamnul si strniště. „Kristepane, není divu, že měla v dětství v jednom kuse trable.“

„A taky není divu, že se chtěla dostat na internátní školu. Chudák holka.“

„Ale co teď? Ten Jude sice podle jejích narážek zní jako nebezpečnej hajzl, ale o vraždách neřekla ani

slovo. Potřebujeme od ní přiznání, ne životopis.“

„Shánět ti přiznání nemám v popisu práce, Steve. Já mám jenom rozhodnout, jestli je natolik v pořádku,

aby mohla po pěti měsících opustit psychiatrii´’

„A jestli rozhodneš, že má tu poruchu, co pak? Jak na tom budeme – budeme ji moct postavit před

soud?“

Denison zavrtěl hlavou. „Těžko. Psychiatr, kterého si najme obhajoba, by mohl namítnout, že jelikožkontrolu nemá pořád tatáž část osobnosti, Olivia nebude procesu rozumět a nebude schopná se hoúčastnit. Pokud se v průběhu soudního jednání ujme kontroly nějaká jiná osobnost, Olivia si později

nedovede vybavit, co se ten den stalo´’

„A jak by na to mohl reagovat psychiatr obžaloby?“

„Mohl by prohlásit, že žádná taková porucha neexistuje.“

Weathers zbystřil. „Cože?“

„Je to kontroverzní diagnóza – psychiatři se nejsou s to shodnout, jestli disociativní porucha identityskutečně existuje, nebo ne.“

„Tvrdí, že si to pacienti vymýšlejí?“

„To ne. Aspoň ne vědomě. Ale panuje názor, že nejde o poruchu, se kterou by pacient do psychiatrickéordinace přišel, ale že vzniká až tam.“

„Jak to?“

„Ty další osobnosti se u spousty pacientů vynoří, až když se podrobí hypnóze. Psychiatr nadhodí něcojako ‚Je tu ještě někdo, kdo by se mnou chtěl mluvit?‘ a bum bác, pacient někoho takového obratemvyplodí. A abych předešel tvojí otázce – ne, já ji nehypnotizoval.“

„Ty věříš, že disociativní porucha identity existuje?“

„Nikdy dřív jsem na nic takového nenarazil, takže nemůžu mluvit z vlastní zkušenosti. Ale na základě toho,

co jsem četl v odborné literatuře, jsem přesvědčený, že existuje spousta důkazů, že lidé s touhleporuchou projevovali její příznaky už předtím, než navštívili psychiatra.“ Když Denison viděl, jak seWeathers tváří, zamračil se. „Nekoukej na mě tak.“

Jak?“

„Jako bych tě naštval. Je mi líto, ale jestli si mě předvolají jako svědka, tak nebudu tvrdit, že to podle měpředstírá, protože si to nemyslím.“

„Musí to předstírat, aby ji shledali vinnou?“

„Jak to myslíš?“

„Jestli se přece jen ocitne u soudu, prohlásí ji na základě té disociativní poruchy za nepříčetnou? Stačí

to?“

Denison se nad tím zamyslel. „Možná ne. Většina lidí s touhle poruchou dokáže rozlišovat mezi dobrem azlem a chápe povahu svých činů. Ty jejich osobnosti nejsou psychotické, jen jich prostě je víc.“

„Může se mezi nimi vyskytnout jedna, která si neuvědomuje, že je špatné uříznout někomu hlavu?“

Denison se zamračil. „Vyloučit se to nedá. Pokud je to velmi mladá osobnost nebo taková, která se řídívýlučně pudy a je naprosto nesocializovaná. Ale té by stěží prošla jedna vražda, natožpak víc. Potřebovalaby pomoc dalších, aby zločin zamaskovaly.“

„Takže i kdyby to ta osobnost, která spáchala vraždu, uhrála na nepříčetnost, mohl bych ty ostatníusvědčit jako spolupachatele?“

Denison užuž chtěl odpovědět, ale včas postřehl, jak se Weathersovi blýská v očích, a rozchechtal se. Obase dlouho společně smáli a přestali, teprve když jim servírka přinesla účet.

Po Elize nebylo v loděnici ani vidu ani slechu, a tak se ji Godfrey vydal hledat. Ostatní si z jejího zmizenínedělali těžkou hlavu, protože věděli, jak je lehkomyslná. Nejspíš narazila na nějakého kamaráda zinternátní školy – vypadalo to, že polovina se jich dostala na Cambridge – a teď s ním někde v baru popíjí

koktejly. Godfrey ji hledal hodinu a pak zašel na kolej, aby se po ní poohlédl tam. Nebyla v pokoji ani v

baru a podle vzkazů a letáků vršících se v její poštovní přihrádce se zdálo, že se ještě nevrátila. Všichnistudenti si poštu vybírali, kdykoli přicházeli na kolej nebo šli ven. Naškrábal jí svůj vlastní vzkaz, aby jí dalvědět, že ji hledá.

Když se po dalších třech hodinách marného hledání na kolej zase vrátil, její přihrádka byla pořád plná.Zaklepal na dveře Paule, probudil ji. „Dneska ne, Godfreyi,“ zaúpěla a protírala si rozespalé oči.

„Jen si tak nelichoť, hledám Elizu,“ odbyl ji. Vrátila se k nočnímu stolku a podívala se na hodinky.

„Možná bysme měli zavolat na policii,“ navrhla. „A chtít mluvit s inspektorem Weathersem. Ten bude

vědět, jestli to brát vážně, nebo ne.“

„Sakra, to dá rozum, že to musíme brát vážně!“

Paula si začala přes tílko a kratičké šortky natahovat další oblečení. „Godfreyi, nebylo by to poprvé, co

Eliza ponocuje.“

„Jenže já mám takovej divnej pocit. Mám strach, že se jí něco stalo.“

Nick s Olivií zrovna obědvali, když Nickovi zazvonil mobil. Na displeji svítilo Paulino jméno.

„Ahoj, Paulo.“

Její hlas zněl divně. „Nicku, mohl bys přijet na policejní stanici? Jsem tu s Godfreyem a vypadá to, že seněco stalo.“

„Co tím myslíš?“

„Eliza se ještě pořád neobjevila. A mám dojem, že před námi policie něco tají. Tohle sama nezvládnu.Nicky, mohl bys prosím tě přijet? Jsme na Parkside.“

Nick se mrkl na hodinky. „Jasně, za deset minut jsem tam.“

Olivia trvala na tom, že pojede s ním. Dojeli tam na kolech a nechali je zamčená před stanicí. U vchodustál jakýsi muž a mluvil do mobilního telefonu. Když uviděl Nicka, zarazil se v půli věty.

„Vy jste Nick? Nick Hardcastle?“

Nick se na něj zamračil. „My se známe?“

„Co se děje. Nicku? Vy oběť znáte?“

„Jakou oběť?“ Nick zbledl jako stěna.

Muž jediným plynulým pohybem zaklapl mobil, zastrčil si ho do kapsy džínové bundy, vytáhl diktafon a

stiskl tlačítko nahrávání. Vrazil ho Nickovi před obličej. „V parku Jesus Green se dnes našla mrtvá dívka,“

prohlásil a sledoval Nickovu reakci. „Kolem dvaceti let, blond vlasy, středně vysoká, štíhlá. Zní vám to

povědomě, Nicku? Nesedí náhodou ten popis na někoho z vašich přátel?“

Olivia vlepila reportérovi pořádnou facku; na dlani ji zaškrába –

lo jeho strniště. „Běž do prdele, ty parchante! Běž do prdele a dej nám pokoj!“

Reportér vypadal šokované a na tváři mu naskakoval rudý flek. Ukázal prstem skrz prosklené dveře

policejní stanice na seržanta konajícího službu, který to všechno sledoval.

„Viděl jste to, Chrisi, že jo? Mám pravdu?“

Seržant se skrz skleněnou tabuli setkal s jeho pohledem a pomalu pokrčil rameny. „Cože?“ naznačilpohybem rtů.

„Ty jeden sráči,“ zamumlal reportér, vrazil si diktafon zpátky do kapsy, odkráčel k autu a odporoučel se.

Když Nick s Olivií vešli do budovy policejní stanice, seržant na ně spiklenecky mrkl. „Mlátit byste je aleneměla,“ řekl polohlasem Olivii. „Nechcete přece, aby vás zažalovali za napadení. Prostě jim dokolečkaopakujte ‚bez komentáře‘. To je dohání k šílenství.“

„Je tu Paula Abercrombieová?“ zeptal se Nick. „Anebo Godfrey Parrish?“

Seržant si zamnul knír. „Jo, jsou tu. Běžte dál, otevřu vám bzučákem.“

Pověřil policistu, ať je zavede útrobami stanice k Paule, která tam seděla s obličejem opuchlým od pláče a

krví podlitýma očima. Rukávy měla stažené až ke konečkům prstů a kroutila v dlaních hrnkem čaje. Kdyžspatřila Nicka, zkrabatila tvář, vstala a rozběhla se k němu. Sevřel ji v náručí a Paula se rozbrečela.

Olivia ji pohladila po vlasech. „Ššš,“ tišila ji. „To bude dobrý.“

„Elize se určitě něco stalo, ale nechtějí nám nic říct. Včera večer se nevrátila, Godfrey ji hledal dlouho donoci. Pořád si něco šeptají a tváří se hrozně vážně a já jsem přesvědčená, že je mrtvá a oni nám tonechtějí říct!“ Otřela si nos rukávem svetru.

„Vypadá to, že se našla nějaká mrtvola,“ řekl Nick opatrně. „Nevím přesně, o co kráčí – venku násodchytil reportér a něco takovýho nám vykládal, ale víš, co jsou ti parchanti zač.“

„Panebože…,“ hlesla Paula. „A já se k ní včera chovala tak hnusně. Nicky. Fakt jsem to tak nemyslela!

Kdybych to tušila, tak bych se nechovala jako bestie…“

„Musíte se mnou mluvit zrovna vy?“ Godfrey seděl v jedné z výslechových místností, Weathers naprotiněmu.

Weathers se podíval na policistku vedle sebe a pak se vrátil pohledem k němu. „Vadí vám to kvůli tomuincidentu s vaším kamarádem Robem McNortonem a kvůli té rvačce v arielském baru?“

Godfrey se uchechtl a zamnul si oči. Ospale na Weatherse zamžoural. „Ne, kvůli tomu ne. Kvůli tomu, ževyšetřujete případ Řezníka. Vůbec se mi nelíbí, že se mnou zmizení mojí přítelkyně probírá tatáž osoba.Děsí mě to.“

Weathers se na židli opřel. „To mě mrzí, z tohohle důvodu tu nejsem. Prostě jsem tady na okrsku hlavnívyšetřovatel, a tak se zabývám vážnými zločiny. Zmizení vaší přítelkyně za vážnou záležitost považujeme

– ale to ještě neznamená, že si ho spojujeme s vraždou Amandy Montgomeryové.“

Godfrey se na něj díval. „Chci vám věřit. Ale nevím, jestli se mi to daří. Ptejte se mě, na co potřebujete,

ať to vyřídíme co nejrychleji.“

Weathers sklopil oči k poznámkám.

„V kolik hodin Eliza zmizela?“

„Někdy mezi sedmou a čtvrt na osm večer. Tou dobou jsem ji aspoň viděl naposled.“

„Kde jste ji viděl?“

„V parku Midsummer Common. Šli jsme se podívat na ohňostroj.“

„Byl tam s vámi ještě někdo?“

„Zkraje večera ano. Nick Hardcastle, jeho přítelkyně Olivia, Paula Abercrombieová, Sinead Flynnová.

Popíjeli jsme v hospodě U svátého Jiří. Pak jsme se rozdělili a my s Elizou zamířili ke střelnici. Nic jsmenevystříleli. Potom jsem si odskočil na mobilní záchod, a když jsem se vrátil, byla pryč.“

„Mohl byste nám Elizu popsat?“

Godfrey svěsil hlavu do dlaní. „Panebože… Je blondýna, měří metr pětašedesát, má velikost osm. Modré

oči.“

„Co měla na sobě?“

„Černou sukni, černé kozačky. Růžovou blůzu a černý plášť.“

„A poslední otázka – víte, co včera večer jedla?“

Godfrey ztuhl. Nevěřícně se podíval z Weatherse na Amesovou. „Vy jste ji našli, viďte?“

„To nevíme, pane Parrishi.“

„Ale našli jste nějakou mrtvou – nějakou, na kterou ten popis sedí, nemám pravdu? Jinak byste se

nesnažili porovnat obsah jejího žaludku, krucinál!“ „Pane Parrishi, mohl byste si zkusit vzpomenout, co jedla…“

„Těstoviny. Dala si těstoviny. A pak jako dezert čokoládový dort. Snědla ho jenom půlku. Tvrdila, že kdyžčlověk sní dezertu jenom kus, tak nevstřebá žádné kalorie.“

Podíval se na jejich výraz a bylo mu jasné, že je to ona.

Weathers se vrátil na stanici poté, co doprovodil Fitzstanleyovy do márnice, aby identifikovali mrtvou. Pan

Bertram Fitzstanley se ho zeptal, jak má sakra poznat, jestli ten zbitý a zohavený obličej patří jeho dceři,ale jeho žena Lavinia s narůstajícím zoufalstvím zmapovala záchytné body na dceřině těle – mateřskéznamínko u pupíku, jizvu na koleně, levé chodidlo, které bylo o půl velikosti menší než pravé.

Zmohla se na to, že ze sebe vypravila „je to ona“, a pak se zhroutila do sebe, přímo se Weathersoviscvrkla před očima. Amesová na něj čekala ve služebně. „Chce s tebou mluvit Crosby, Steve.“ Z jejího výrazu poznal, že jí to dělá starosti. „O co kráčí?“ Zavrtěla hlavou. „To nevím, ale má tam Madntyra.“ Weathers zaťukal na dveře. „Dále!“ zaintonoval superintendant Crosby. Jeho kancelář shlížela na park Parker’s Piece, byla prosvětlenáa vzdušná. Crosby byl ale ten typ, kterému by mnohem víc vyhovovala studovna obložená dřevem, a taksi dovnitř aspoň nastěhoval kožená křesla a obrazy s výjevy z honu na lišku, které se tloukly s lacinými

dlaždicemi na podlaze a roletami na oknech.

Naproti Crosbymu seděl vrchní inspektor Colin „Mac“ Maclntyre. Pracoval jako detektiv u cambridgesképolicie deset let a pořád se ne a ne dočkat povýšení. Všichni se shodovali, že už vystoupal, kam až mohl,a dál to nedotáhne – s čímž ovšem Mac nesouhlasil. Léto co léto pořádal pro kolegy grilování u sebe nazahradě, a když mu vychvalovali bydlení, říkal jim: „Počkejte až to dotáhnu na superintendanta, pak důmna jižní straně rozšíříme a vnitřní dvůr zastřešíme a proměníme v zimní zahradu.“

„Pojďte dál, Weathersi,“ řekl Crosby. „Posaďte se.“

Jediná prázdná židle byla natočená ke dvěma mužům v místnosti tak, že měl Weathers pocit, jako by seocitl u výslechu. Bezděky si urovnal kravatu.

Crosby na stole sepjal ruce. „Weathersi, zavolal jsem si vás, abych s vámi probral případ ElizyFitzstanleyové. Víme, že jste dospěl k závěru, že souvisí s vraždou Amandy Montgomeryové, a kvůli tomuse vynořily obavy, jestli byste měl být nadále hlavním vyšetřovatelem. Vrchní superintendant se domnívá

– a já s ním souhlasím –, že by bylo lepší, kdyby se vyšetřování vraždy Elizy Fitzstanleyové ujal inspektor

Madntyre.“

„Smím se zeptat proč?“ vyjel Weathers, předklonil se a svaly se mu napjaly. „V čem spočívají ty vaše

obavy?“

„Ještě je příliš brzy na to, abyste pracoval s předpokladem, že mezi těmi dvěma případy existujesouvislost. Zjevně se plně soustřeďujete na vraždu Montgomeryové a obávám se, že to ovlivňuje vášúsudek v tomhle případu.“

„To není pravda, pane,“ ohradil se Weathers. „Samozřejmě může být náhoda, že ty dvě dívky byly z téhož

ročníku na téže koleji, ale musela by to být pořádně velká náhoda. Kolik studentek se v průměru každýrok stane obětí vraždy? Jedna – pokud vůbec? Tak jaká je hergot pravděpodobnost, že dva roky po soběbude tou nešťastnicí studentka z Arielu?“

„Weathersi, pochopitelně nevylučujeme možnost, že spolu ty vraždy souvisejí. Ale vždyť se ta mrtvá našla

teprve před deseti hodinami! A vy už jste dospěl k závěru, kdo je vrah, a tím pádem budete ignorovatvšechny ostatní možnosti. Nemůžeme riskovat, že se spletete a že to pachateli projde, zatímco se budetehonit za Cambridgeským řezníkem, nebo jak ho ti zatracení novináři překřtili!“

Superintendant se s hlubokým povzdechem opřel; na spánku mu zrychleně pulzovala naběhlá žíla.

„Podívejte,“ řekl klidnějším tónem, „snažím se vám vysvětlit, že by podle našeho názoru vyšetřování obou

případů prospělo, kdyby se vraždy Fitzstanleyové ujal inspektor Madntyre. Jestli budou důkazynasvědčovat tomu, že obě vraždy jsou dílem téhož pachatele, pak vám inspektor Madntyre nepochybněvyšetřování rád předá zpátky. A popravdě řečeno, v případu Montgomeryové zatím nedošlo k žádnémuvelkému pokroku, takže možná bude lepší, když se budete moci plně soustředit na vyšetřování té prvnívraždy, než si přiberete další.“

Weathers se musel do slova a do písmene kousnout do jazyka, aby od plic nezaklel. „Pří vší úctě, pane,jestli spolu ty případy souvisejí, tak pro mě bude mnohem snazší dopadnout pachatele, pokud měneodstavíte od půlky důkazů.“

„Nevyvádějte, Weathersi!“ uzemnil ho Crosby. „Nikdo vás od ničeho neodstaví – budete mít neomezenýpřístup ke všemu, co Madntyre zjistí.“

Weathers se obrátil k Madntyrovi. „Určitě jsi četl mou předběžnou zprávu, Macu – co si o tom myslíš ty?Copak mezi těmi případy nevidíš podobnost?“

Madntyre měl na sobě sedm let starý oblek, který mu teď byl nejmíň o dvě čísla menší. Očividně se vněm necítil příjemně, ošíval se a popotahoval si límeček košile, který se mu zařezával do tučného krku. „Z

vlastní zkušenosti můžu říct,“ spustil a zjevně prahl po cigaretě, „že tyhle vraždy na veřejných místechmá většinou na svědomí nějaký nahodilý vrah – násilník, zloděj, feťák. Ne, nevidím mezi těmi vraždamipodobnost. Amandu Montgomeryovou někdo zabil v jejím vlastním pokoji – nejspíš někdo, koho znala – a

po smrti ji zohavil. U té druhé vraždy k ničemu takovému nedošlo. Tu dívku někdo zabil tupýmpředmětem, nikoli nožem, nezohavil ji a zabil ji v parku, ne u ní doma. Nebylo použito ani zdalekatakového násilí jako při vraždě Montgomeryové. Nestává se, aby si sériový vrah s každou další vraždou

počínal umírněněji

naopak to graduje, bývá to čím dál horší.“

„Jak by to mohlo být horší než vražda Montgomeryové?“ namítl Weathers a snažil se uchovat si chladnou

hlavu. „Nenapadlo tě, že vrah třeba Fitzstanleyovou tolik nezohavil, protože zaprvé u sebe zrovna nemělnůž a zadruhé neměl dostatek soukromí?“

„Inspektore Weathersi, nekřičte tolik!“ vložil se mezi ně Crosby. „Nehodlám o svém rozhodnutí diskutovat.Vyšetřováním vraždy Fitzstanleyové je od téhle chvíle pověřen inspektor Madntyre.“

„Řádí nám tu sériový vrah,“ sykl Weathers a ukázal z okna směrem k Arielu. „Klidně to ignorujte, klidně setvařte, že o nic nejde, ale to ho nezastaví a bude zabíjet dál.“

„Jak se opovažujete?“ vyjel Crosby. „Věřte mi, že naší nejvyšší prioritou je předvést vrahy těch dvoumladých žen před spravedlnost. A jestli se ještě jednou zmíníte o ‚sériovém vrahovi‘, tak než se nadějete,budete zpátky v uniformě.“

„Obětí musí být pět, aby se pachatel dal označit za sériového vraha,“ řekl Denison do telefonu.

„Proč zrovna pět?“

„Nemám páru.“

„Takže když zabiješ čtyři, jsi úplně normální chlapík, co má jenom kapku prudkou náturu?“

„Hele, Steve, očividně mají strach připustit, že někdo morduje cambridgeské studentky, protože by to

mohlo vyvola^obrdvstcou paniku. Víš, že pro lidi v jejich postavení je tahle práce z poloviny o politice a

vztazích s veřejností. Co by to znamenalo pro město, kdyby do něj zničehonic přestali jezdit turisti a na

univerzitu se nehlásili žádní studenti?“

„Takže podle tebe udělali dobře, že mi ten případ sebrali?!“

„to pochopitelně ne. Nic by nemělo být důležitější než chytit toho parchanta. Jenom říkám, že chápu, jak

uvažujou.“

„Jo, to ti šlo odjakživa.“

„Mám to takříkajíc v popisu práce.“

„Měl jsem si vzít knížku o Jacku Rozparovači a ukázat jim fotky obětí – Mary Kellyovou a pak ty ostatní.Aby mohli porovnat, jaký rozdíl znamená dostatek času a soukromí u psychopata, co se chce kouknout,jak to uvnitř ženský vypadá.“

Denison nasál skrz zuby vzduch. „Hmm, mohlo by se ti to vymstít. Kellyová byla Rozparovačova posledníoběť – šéf by mohl namítnout, že to názorně ilustruje, že sériové vraždy bývají čím dál brutálnější, což vnašem případě neplatí.“

„Matte, nakolik víš jistě, že je to dílo jednoho vraha?“

Denison se odmlčel. „Na pětadevadesát procent.“

Weathers dlouze vydechl; čišela z toho frustrace. „Tak co si teď mám sakra počít?“

„Znovu zajdi navštívit svědky a podezřelé, které jsi vyslýchal po Amandině vraždě. Mimo jiné se jichzeptej na Elizu. Anebo je nech, ať se na ni zeptají oni tebe, protože to nejspíš udělají. Zvlášť vrah. Jestlimezi vyslýchanými bude, skoro určitě se bude snažit zjistit, jestli si vraždy spojujete.

Taky se zkus skamarádit s Madntyrem. Řekni mu ‚do smrti dobrý‘. Dopřej mu jeho vlastní teritorium.Nakonec se třeba bude cítit natolik sebejistě, že mu nebude vadit dělit se s tebou o informace. Mezitím sepokus v jeho týmu najít někoho, kdo ti bude referovat, co se při vyšetřování vynořilo.

Zjisti si o Elize, co se dá, aniž by to Madntyre zavětřil, čím víc se toho o ní dozvíme, tím líp pochopíme,proč si ji vrah vybral

a čím jistější si budeme, proč si ji vybral, tím víc toho budeme vědět o něm. Hlavně se zaměř na to, včem se podobala Amandě. Jestli měly společné přátele, podobné povahové vlastnosti, stejné nepřátele.“

„Beru na vědomí. Díky, Matte.“

„Není zač. Jo, a ještě něco, Steve. Jestli nebudete mít fakt kliku, tak zabije někoho dalšího. Nedávej si toza vinu. Nemáš proč se za to cítit zodpovědný. Teď budou mít krev na rukou oni.“

Eliza nebyla na Arielu oblíbená. Měla neobyčejný dar bezděčně urážet druhé a stejně oslnivý talentneomylně odhadnout citlivé místo v něčí psychice a pošťourat se v něm jako zvědavé děcko, které zkouší,

co to udělá se slimákem, když na něj nasype sůl. Ale patřila na Arielu k „osobnostem“ – všichni ji znali,ať už osobně, nebo z doslechu. A navíc byla prostě jedna z nich. Mezi studenty na jednotlivých kolejíchexistovalo určité pouto, a tím spíš mezi studenty na Arielu, kde se během roku, který uplynul odAmandiny vraždy, rozvinula atmosféra podobná obleženému městu. Všeobecně se teď shodovali – i kdyžuž dávno zapomněli, proč vlastně – že Amandu Montgomeryovou zavraždil někdo zvenčí. Že to má nasvědomí někdo cizí, psychopat, který uprchl z blázince, vloudil se do jejich slonovinové věže, spáchalvraždu a zase se vytratil do temnot. Nemohl to udělat nikdo z nich – policie jim přece všem odebralavzorky DNA, ne? A nikoho nezatkla. Netušili, že na místě činu se žádná usvědčující DNA nenašla, žepolicisté sice odebrali vzorky, ale neměli je s čím porovnat, že to udělali hlavně proto, aby viděli, kdo seb ude zdráhat odběr podstoupit.

Victor Kesselich se teď choval jako duch, byl málokdy k zahlédnutí, všichni v něm vzbuzovali nervozitu,protože se domníval, že ho považují za vraha. Rob se taky změnil, ale to dávali za vinu policii, která mezině vtrhla, zacházela s nimi jako se zločinci, zatkla nepravého… a nikam se nedobrala. Co policajti celoudobu dělají? Jak to, že ještě nikoho nechytili? Proč jim nechtějí říct, co se děje – copak nechápou, žestudenti z Arielu na to mají jakožto Amandini spolužáci plné právo? A pak tu byli taky novináři, neřádi nad

neřády, kteří vždycky vzali jejich slova a překroutili je, jak se jim to zrovna hodilo do krámu. Nejdřívprezentovali Amandu jako nevinnou oběť, hotovou světici, pak je to omrzelo a udělali z ní pro změnunejhorší běhnu na celé univerzitě. A nakonec tu byli jejich rodiče a přátelé z dřívějška, kteří se o ně báli,ale nežili tady s nimi, nezakoušeli to na vlastní kůži; byli jako matky vojáků, co narukovali do Vietnamu,které vysedávaly ve svých útulných domečcích v Coloradu a Pensylvánii a žmoulaly kapesníky, zatímcojejich synové se krčili v zákopech a každou chvíli mohli někoho zabít nebo někdo mohl zabít je. Jistě,studenti mohli na rozdíl od vojáků odejít, kdy se jim zachce. Jenže to by byl zbabělý útěk. Znamenalo byto zradit ostatní. A jaká byla pravděpodobnost, že se ten maniak objeví znova?

Arielští studenti nosili na rukávech černé pásky. Sice Elizu neměli moc v lásce, ale byla jedna z nich.

Policie vydala prohlášení. Vyšetřují úmrtí v parku jako vraždu, ale neexistuje žádný důkaz, který by jispojoval s případem Amandy Montgomeryové. Detektiv pověřený vyšetřováním předvolával na stanicinarkomany a násilníky se záznamem v trestním rejstříku a vyslýchal je.

Navzdory ujišťování, že na Arielu neřádí žádný psychopat, odjeli někteří studenti v následujících týdnechdomů a už se nevrátili. Pět dalších odešlo během vánočních prázdnin. Ze sedmdesáti studentů v Oliviiněročníku byly dvě studentky po smrti, deset studentů studium přerušilo a sedm ukončilo nebo přešli na jiné

univerzity.

V přijímací kanceláři zaznamenali zvláštní trend. Čekali, že počet přihlášek výrazně poklesne, ale kupodivu

jich bylo jen o nějakých deset procent méně než před vraždami. Když si je pořádně prostudovali, zjistili,že skoro všichni uchazeči jsou muži a že skoro všichni jsou pod běžnou úrovní těch, kdo se na Arielobvykle hlásili. Vraždy skutečně uchazeče zastrašily – jenže jiní neváhali využít očekávaného poklesupoptávky. Úředník z přijímací kanceláře je přirovnal k nájemným žoldákům, kteří odjedou do válkou zmítaných zemí a riskují život pro tučnou výplatu. „Mrchožrouti,“ neváhal je nazvat a s gustem jim posílalzamítavé odpovědi. Kolej byla finančně závislá na tom, aby každý rok přijala určitý počet studentů. Bylasvolána krizová schůze. Skoro všichni se shodli, že se úroveň školy nesmí snížit, a tudíž musínevyhnutelně klesnout počet studujících. Koleji nezbude než utáhnout si opasek a spolehnout se naštědrost bývalých absolventů, aby těžké časy přečkala. Studenti o tomhle nic ne věděli, a tak je pobouřilo,

když jim škola zvedla nájem.

„Takže teď máme platit víc za to, že máme tu čest dělat návnady psychopatovi,“ rozhořčovala se Sinead.

„Všiváci mizerný.“

„Tak co teď dál?“ zeptal se Weathers.

„Povím Olivii o těch ostatních částech její osobnosti´’ odpověděl Denison. Slyšel, jak si inspektor na

druhém konci linky odkašlal.

„Fajn…´’ řekl Weathers. „A co pak?“

„Pak se pokusím zjistit, co se od těch ostatních osobností dá vyzvědět o vraždách.“ Odmlčel se.

„Proč mám dojem, že se mi to, co se mi chystáš říct, nebude zamlouvat?“ povzdechl si Weathers.

„Nejspíš ji budu muset podrobit hypnóze.“

„To si děláš legraci,“ rozesmál se Weathers.

„Nedělám. V literatuře jasně stojí, že je to nejlepší způsob, jak vyvolat další identity. Slouží to jako

zkratka.“

„Hele, Matte, hlavně si dávej bacha, abys nezjistil nic, co by nám hodili na hlavu jako syndrom falešnépaměti. Jestli ti začne vykládat, že ty vraždy byly obětní rituály páchané satanistickou sektou, koukej jiposthypnotickou sugescí přimět, aby to všechno hned zase zapomněla, a nahrávku sezení spal, jasný?“

„Tenhle komentář do svých zápisků z našeho hovoru radši nezahrnu,“ podotkl Denison a stěží zadržovalsmích. „Věř mi,

Steve, načetl jsem si toho o syndromu falešné paměti dost. Slibuju, že se budu do slova a do písmeneřídit radami odborníků.“

„Takže žádné dotazy typu ‚zabilas tu holku?‘ Ani žádné ‚fajn, tak kdo z těch tvých satanistickýchkamarádíčků to tedy byl?‘“

„Když na tom trváš.“ Denison přešel k ledničce a vytáhl z ní pivo. „Mimochodem, jak se má krásná

policistka Sally Amesová?“

„Myslíš krásnou policistku Sally Weathersovou?“

„Na svatbě mi jednoznačně řekla, že si tvoje příjmení nevezme.“

„Snažím se ji přemluvit. Tvrdí, že by policajty mátlo, kdyby ve sboru byli dva detektivové jménemWeathers. Pokoušel jsem se ji nalákat, že s příjmením Weathersová by se mohla těšit na báječnýpřezdívky typu ‚madam Bouřka‘, ale zabejčila se, že ne. A co tvoje Cass, jak se jí vede?“

„Fajn.“ Denison si lokl z láhve piva. „Za pár týdnů se chystáme na Tenerife.“

„Jémine, první společná dovolená, zkouška nervů. Ale s první společnou účastí na svatbě jste sevypořádali celkem dobře.“

„Jo, pěkně děkuju, že ses jí zeptal, kdy se budeme brát my dva,“ remcal Denison, ale Weathers se

rozchechtal.

„Řekla mi, že na tobě napřed bude muset zapracovat, abys jí za svatbu stál.“

„Fakt?“

„To si piš. Přej jí v jednom kuse kradeš peřinu.“

Denison pohoršené mlaskl. „Ty jsi ale prolhanej mizera, Steve. Zavěšuju.“

Policie vydala Elizino tělo až skoro po měsíci. Elizini rodiče uspořádali pohřeb v jejím rodném městě, vRichmondu, a tak tam skupinka jejích kamarádů odcestovala už večer předem a ubytovali se v hotelu.

Olivia s Nickem se probudili brzo ráno a nějakou dobu jen tak mlčky leželi jeden vedle druhého a zírali nasněhem zapadané jedle na obraze na protější zdi. Nakonec se Olivia nadzvedla na loket a políbila Nicka našpičku nosu.

„Všechno nejlepší k výročí, miláčku,“ řekla mu. Tmavé vlasy jí padaly na bledá ramena a tím kontrastemse zdály skoro černé.

„Tobě taky všechno nejlepší, Liv,“ popřál jí na oplátku a přitáhl si ji k sobě, aby ji mohl políbit o něcodůvěrněji.

Sešli se s ostatními v hotelové jídelně. Sinead a Paula jedly grapefruity, ale Godfrey před sebou neměl nic,jen hrnek černé kávy.

„Dobré ráno,“ pozdravily Sinead s Paulou polohlasem.

„Dobré ráno,“ opětoval jim pozdrav Nick a ustaraně si prohlížel Godfreye, který jejich příchod ignoroval ajen civěl na kávu.

„Co si dáte – čaj, kávu?“ zeptala se jich servírka zvesela.

„Dvakrát kávu, prosím,“ požádala Olivia a posadili se na konec stolu.

Ve dveřích jídelny se objevil Leo ve vytahaném tričku a černých džínách. „Teda to byste nevěřili, co jsem

se zrovna dozvěděl.“

„Co to máš hergot na sobě, Leo?“ naštětil se Godfrey.

„Klídek, kámo, v tom na pohřeb nepůjdu. Mám nahoře v pokoji košili.“

„Kristepane,“ zasyčel Godfrey a opřel se na židli. „Proč tady vůbec okouníš, krucinál?“

„Tak hele, Eliza byla moje dobrá kámoška, jasný?“ Leo se tvářil dotčeně.

„Jasně. Dělala, že tě má ráda, abys jí dával drogy zadarmo, ty sráči. To se nedokopeš ani k tomu, aby ses

oholil?“

„Oholím se po snídani,“ zamumlal Leo. „Prokristapána, je to přece pohřeb, ne módní přehlídka.“

Godfrey praštil hrnkem o stůl, až vychrstl půlku zbývajícího kafe na ubrus. Odkráčel z jídelny a rozrazilpřitom dveře tak vehementně, že narazily do zdi.

„Mám jít za ním?“ zeptala se Sinead.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Nick. „Nech ho být.“

„Já se dám do pucu, než půjdem, fakt, lidi,“ ujišťoval je Leo. „Zrovna mi volal Danny a docela mě torozhodilo. Nebudete tomu věřit, ale Suzy Marchmontová je mrtvá.“

Suzanne Marchmontová patřila ke studentům, kteří po Amandině vraždě z Arielu odešli. Pokud se Oliviadobře pamatovala, nechali ji se zpožděním nastoupit na Sussexskou univerzitu. Kamarádila se s June aOlivii se vybavilo, jak jí June říkala, že je Suzy v Sussexu za hvězdu a všichni studenti z ní loudí conejotřesnější detaily arielských událostí.

„Jak umřela?“ zeptala se Paula.

„Při autonehodě. Nabourala do stromu.“

„Panebože,“ vydechla Sinead.

„Připadá to policii podezřelý?“ chtěla vědět Paula.

„To netuším,“ řekl Leo. „Mělo by snad?“

„Třeba Řezníka vytočilo, že mu zdrhla. Třeba chce, abysme všichni zůstali na Arielu jako v kleci, aby si z

nás mohl po libosti vybírat.“

„Nepřeháněj, Paulo,“ brzdil ji Nick. „Snad si nemyslíš, že Řezník korzuje po celý zemi a trestá každýho,

kdo odejde z Arielu? To je fakt absurdní.“

„Nejsi v bezpečí, když zůstaneš, nejsi v bezpečí, když odejdeš…,“ zašeptal Leo.

„Leo, nepodporuj jí v tom,“ okřikla ho Olivia a snažila se nesmát.

„Navíc je to úplně jinej modus operandi,“ dodala Sinead. „Myslíte, že by ji Řezník prostě jenom vytlačil ze

silnice, když se k ní mohl dostat někdy, až bude sama, a rozporcovat ji? To těžko.“

„Elizu ale taky nerozporcoval, nebo snad jo?“ namítla Paula. „Godfrey tvrdí, že policie řekla jejím rodičům,

že jí omlátil obličej o kmen stromu.“

„Vždyť ani nevíme, jestli Elizu zabil Řezník,“ namítl Nick.

„Fakt ne?“ Paula zúžila oči. „Myslím to vážně – je tu snad mezi náma někdo, kdo nevěří, že Elizu zabil

stejnej hajzl jako Amandu?“ Rozhlédla se po lidech kolem stolu. Nikdo se neozval.

Před kostelem se shlukl houf novinářů a fotografů. Olivia měla na paměti seržantovu radu a ovládla se anepraštila nikoho do nosu. Godfrey zmizel z hotelu, ještě než se ostatní nachystali k odchodu; ráda byvěděla, jestli je někde tady, nebo zamířil zpátky do Cambridge.

V kostele s oltářem vyzdobeným bílými liliemi zahlédla inspektora Weatherse v úhledném černém obleku s

černou košilí a kravatou. Bavil se s o něco menším mužem, jehož černý oblek vypadal, že už má zasebou hezkou řádku návštěv v čistírně. Mužův pupek napínal sepranou látku, až se zdálo, že knoflíkykaždou chvíli odletí. Poznala v něm detektiva, kterého pověřili vyšetřováním Eliziny vraždy.

Zachytil její pohled a účastně jí pokývl. Neoplatila mu úsměv. Neudělal nic pořádného, jen vyslýchal lidi zulice, kteří se neprovinili ničím horším než tím, že neměli domov, a stěžoval si v novinách, jak je těžkévystopovat kolotočáře, aby je taky mohl vyslechnout. Olivia se jim nedivila, že se za ním zrovna nehrnou

– bylo jí jasné, jak snadné by bylo udělat z nich obětní beránky.

Studenti z Arielu nechápali, proč Elizin případ taky nedostal na starost Weathers. Jednoho dne dorazili nakolej policisté v okázalých uniformách, kteří měli na výložkách a na čepicích víc distinkcí než obyčejnípoldové z ulic, a společně se starostou města se tam sešli s děkanem a dalšími hodnostáři. Od té doby

všichni vydávali prohlášení, že jsou si jisti, že mezi vraždami neexistuje žádná spojitost.

„Není důvod domnívat se, že tragická smrt studentky, ke které došlo loni na Ariel College, je cokoli jinéhonež jen ojedinělý incident, a pevně věříme, že pachatel bude brzy dopaden a předveden předspravedlnost,“ prohlásila policie. „Podle našich statistik patří Cambridge k nejbezpečnějším univerzitnímměstům v zemi a doufáme, že návštěvníci sem budou nadále jezdit, aby se obdivovali výjimečnéarchitektuře a vychutnávali si vřelou atmosféru, kterou jim Cambridge nabízí.“

Olivia se zájmem přihlížela, jak se Elizin otec Bertram Fitzstanley vyvlékl své ženě a míří k policistům. Byla

příliš daleko, takže neslyšela, o čem se s nimi baví, ale měla dojem, že mu ze rtů létají pořádně ostrévýrazy – a že jsou adresovány konkrétně inspektoru Madntyrovi. Weathers zasáhl, zdálo se, že se chystádrobnějšího muže zaštítit svým vlastním tělem, ale Madntyre rozhodil ruce ve smířlivém gestu a odkráčel z

kostela.

Obřad začal tradičně modlitbou a kostelními zpěvy a pak Elizina nejlepší kamarádka LucindaFranzHurstová přednesla báseň o tom, že Eliza je teď vítr ve větvích stromů a skřivaní píseň.

„Spíš kachní kvákání,“ utrousila tiše Sinead a Olivia měla co dělat, aby udržela vážnou tvář. Sinead sehrozně ráda pokoušela odlehčit situaci a rozveselit ji v těch nejnevhodnějších chvílích; bylo těžké

nevyprsknout smíchy.

Mladík v bílé košili stiskl knoflík na přehrávači a kostelem se rozlehla skladba „Tiny Dancer“ od EltonaJohna. Plechový zvuk malých reproduktorů podivně kontrastoval s působivou akustikou kostela.

Další Elizin spolužák přečetl úryvek z prózy z devatenáctého století, v němž umírající muž ujišťuje svouženu, která se co nevidět má stát vdovou, že bude „hned za rohem“. Paule došly papírové kapesníky amusela si od Olivie půjčit další.

Konečně Olivia zahlédla Godfreye. Čekala, že si sedne poblíž Eliziných rodičů, ale seděl pět řad za nimi.Pokoušela se zachytit jeho pohled, ale místo toho spatřila, jak si zvedá ke rtům stříbrnou placatku apřihýbá si z ní.

Když do ordinace přivedli 01ivii,,Denison se nervózně zavrtěl na židli. Olivia se na něj usmála a posadila

se.

„Vypadáte ustaraně,“ podotkla.

„Musíme si o něčem popovídat, a popravdě řečeno, je to něco dost závažného.“

„No dobře…“ Zamračila se a poposedla si. „Netýká se to doufám Nicka?“

„Ne, týká se to vás, Olivie. Pamatujete si náš poslední rozhovor?“

„Jistě, mluvili jsme spolu minulý týden.“

„Ne, Olivie, mluvili jsme spolu včera. Pamatujete se na to?“

Vykulila oči a zavrtěla hlavou. „Víte to jistě? Já bych přísahala, že jsem s vámi naposled mluvila minulý

týden v pátek.“

„Vím to jistě. Přečtu vám teď několik jmen, Olivie. Povězte mi, jestli jsou vám povědomá, ano? Takže

první jméno – Helen.“

Zatvářila se soustředěně. „Jedna Helen k nám jednou přišla na školu na výměnný studentský pobyt. To je

asi jediná, kterou jsem znala.“

„A co Vanna?“

Zavrtěla hlavou. „Někoho s takovým jménem bych si určitě pamatovala!“

„Christie?“

„Ne.“ „Mary?“

„Jedna barmanka na Arielu se jmenuje Mary. A taky moje někdejší učitelka hudební výchovy. A taky

tuším, že mám pratetu jménem Mary.“ „Kelly?“

Zase zavrtěla hlavou, ale pak se začervenala. „Je to hrozně trapné, ale když jsem byla malá, tak jsem si

vysnila imaginární kamarádku jménem Kelly.“

„Vážně? Kolik vám tehdy bylo?“ „Moc ne. Tak tři, Čtyři.“

„A jak dlouho to vaše imaginární kamarádství trvalo?“

Olivia se zamračila. „Hmm. To si nepamatuju. Já vím, že to bude znít praštěně, ale občas mívám pocit, žepořád existuje. Občas ji slýchám mluvit. Pochopitelně vím, že se mi to jenom zdá, že jsou to moje vlastnímyšlenky, ale prostě se tu a tam vynoří, jako by chtěla přijít se svojí troškou do mlýna´’

Nervózně se zasmála. Denison se zadíval na poslední jméno na svém seznamu.

„A co Jude?“ zeptal se.

Bez váhání zavrtěla hlavou.

„Víte to jistě?“

„Naprosto jistě´’ odsekla. Žmoulala si ruce. Denison ji nechtěl příliš rozrušit, protože by tím nejspíš

probudil nějakou jinou z jejích osobností, a tak změnil téma a chvíli se s ní bavil o věcech, o kterýchvěděl, že ji uklidní a zbaví ji napětí. Pak se zase vrátil ke klíčovému tématu, k její diagnóze. „Olivie, včera jsme spolu mluvili o výpadcích paměti. Mohla byste mi povědět víc o tom, jaké s tím máte

zkušenosti?“

Zatvářila se, jako by ji při něčém nachytal, jako by mu nechtěně prozradila tajemství. „Občas někohopotkám a jsem si jistá, že jsem ho nikdy předtím neviděla. Jenže on se mnou mluví, jako by mě znal.“Denison chlácholivě pokýval hlavou, aby ji ujistil, že se nic neděje, že se mu klidně může svěřit.

Pokrčila rameny, že už nemá co dodat.

„Stalo se vám někdy, že se vám kamarádi zmínili o něčem, co jste jim pověděla, ale vy jste si na žádný

takový hovor nevzpomínala?“ zeptal se.

Přikývla a vyhnula se jeho pohledu.

„Stalo se vám někdy, že jste v šatní skříni našla oblečení a vůbec jste se nepamatovala, že jste si něco

takového koupila?“

Zase přikývla a všiml si, že se jí v očích lesknou slzy.

„Stalo se vám někdy, že jste se někde ocitla a nevybavovala si, jak jste se tam dostala?“

V tu chvíli se na něj podívala. Po tvářích se jí řinuly slzy. „Jednou jsem se probrala a vůbec jsem netušila,

kde jsem. Neměla jsem u sebe žádné peníze. Musela jsem se vrátit na kolej pěšky a v jednom kuse se

ptát na cestu. Trvalo mi to dvě hodiny.“

„A co ještě, Olivie?“ pobídl ji.

Ztěžka polkla. „Seminární práce. Občas najdu ve svojí přihrádce práce, které mi profesoři oznámkovali.Stojí na nich moje jméno. Ale já si vůbec nepamatuju, že bych je psala. Nick se mě občas ptá, proč čtututéž knížku už potřetí. A jednou…“ Zhluboka se nadechla. „Jednou mi ve škole řekli, že jsem se několikdní ulejvala, a nechali mě za trest po škole – ale já si vůbec nepamatovala, kde jsem byla a co jsem celou

tu dobu dělala!“ Celá se třásla a přímo z ní prýštila panika, jako by se řízla hluboko do masa a z rányvytryskly pochyby a zmatek, které v sobě dlouho dusila. „Když mi bylo sedmnáct, jednou jsem v prosinciusnula, a když jsem se probudila, byl únor! Propásla jsem sedm týdnů, včetně Vánoc a Nového roku!“Zarazila se a rozechvěle vydechla. „Promiňte. Nechtěla jsem na vás zvyšovat hlas.“

„Nemáte se za co omlouvat. Mrzí mě, že o tomhle musíme mluvit. Vím, že to pro vás musí být velmitraumatizující. Celé roky jste to před lidmi úspěšně skrývala. Vypořádala jste se s tím nesmírně dobře. Ale

je načase, abyste si nechala pomoct, Olivie. Nemusí to takhle zůstat.“

Dívala se na něj a otírala si slzy ze zarudlého obličeje. Oči jí překypovaly úzkostí. „Prosím vás, doktoreDenisone, řekněte mi, co se mnou je,“ požádala. „Prosím vás.“

Poposedl na židli. „Domnívám se, že trpíte čímsi, čemu se říká disociativní porucha identity.“ Nechápavěna něj civěla. „Dříve se to nazývalo mnohočetná porucha osobnosti.“

„Mám schizofrenii?“ zeptala se nevěřícně.

Zhluboka se nadechl. „Ne, nemáte. Schizofrenie je úplně jiná diagnóza.“

„Tak jsem blázen?“

„Olivie, trpíte závažnou poruchou. Ale dovedeme vám pomoct. Dovedeme vás léčit.“

Zavrtěla hlavou. „Tvrdíte, že když tu nejsem, tak je v mé kůži někdo jiný? Někdo jiný než já? Takže tonejsou jenom výpadky paměti?“

„Není to někdo jiný, Olivie. Jste to pořád vy. Je to jen určitá specifická stránka vaší osobnosti. Natolikspecifická, že máte odlišné vzpomínky, odlišné záliby a odlišně se vypořádáváte se životem.“

Schoulila se do židle, odtahovala se od něj, jak daleko to jen šlo. „Ne. To nemůže být pravda. Určitě se

pletete.“

Neochotně vytáhl MP3 přehrávač. „Chcete, abych vám pustil nahrávku z našeho včerejšího sezení?“

Ostře se nadechla. „Ano. Pusťte mi ji.“

Denison si předem vybral krátký úryvek, ve kterém nepadlo ani slovo o zneužívání. To, co uslyší, jí i takzpůsobí šok. Stiskl tlačítko přehrávání a z laciného reproduktoru se plechově ozval Helenin hlas.

„Jestli se mě chcete vyptávat, tak budete muset být přímočařejší. Neoblbnete mě, abych se vám otevřelavíc, než chci, takže se mnou klidně můžete jednat na rovinu.“

Olivia si přitiskla dlaň k ústům.

„Dobráslyšel Denison svůj vlastní hlas. Hrozně nerad se poslouchal, vždycky ho zaskočilo, jak huhňavě

jeho hlas zní. „Když mluvíte o ostatních, koho tím myslíte? Olivii?“

„To je jedna z nich. Asi ta hlavní. A mě byste nejspíš označil za zástupce kapitána, i když mám pocit, žeprávě já trávím u kormidla nejvíc času, jestli chápete, jak to myslím“

„Kdo kromě Olivie tu ještě je?“

„Tak si to probereme… Třeba Mary, to je ta chytrá. Ta, která nás dostala na Cambridge. Často se alenemohla dokopat k tomu, aby šla na kontrolní pohovor, a tak Olivia kapku panikařila. Pak je tu Kelly,myslím, že s tou už jste se potkal To je taková šedivá myška, neumí ani zabučet. A Vanna – kdyby váspřepadli, tak byste byl nejradši, kdyby se v tu chvíli objevila právě ona. Nejmladší je Christie, ta je ještěbatole. A pak je tu taky Jude. A já, Helen. Nejsem nejchytřejší, nejdrsnější ani nejmladší. Ale asi to tak nějak držím všechno pohromadě, snažím se, aby to Olivia neměla moc těžký. Ta o nás chudák nemápáru. Snažím se, aby byly přechody co nejhladší, jenže ty ostatní občas neuhlídám.“

Denison nahrávku zastavil. Olivia byla celá strnulá; seděla na pohovce jako socha. Oči měla rozostřené,Denisonovi připadalo, jako by se díval spíš do zrcadla než oknem do něčí duše. Ve tváři měla prázdnývýraz a nehnul se jí ani sval. A pak se jí najednou do výrazu zase vrátila osobnost, jako když někdo natelevizní obrazovce naladí barvy. Zamračila se na něj.

„Co to vyvádíte, chcete nám přivodit panickej záchvat? Prokristapána, doktore, to s ní nemůžete zacházetohleduplnějc?“ Promluvila drsným hlasem se silným přízvukem.

„Vanna?“ zkusil hádat. „Jo.“

„Chápu, že je to pro Olivii těžké, ale chtěl jsem si s ní promluvit o jejím dětství. Helen mi pověděla, žeOlivii v dětství hodně zneužívali´’

Vanna si odfrkla. „Nebyla zdaleka jediná.“

„Co mi o tom můžete povědět vy?“

Vanna zúžila oči. „Proč? Abyste se pak moh zašít tady na váš mrňavej kancelářskej hajzl a vyhonit si ho,

až si to budete představovat? Ani mě nehne. Nic vám do toho není, sakra.“

„Navzdory tomu, co si myslíte, mě nevzrušuje představa mužů, co znásilňují malé holky. Nedokážu vám

pomoct, když se přede mnou uzavřete.“

Ukázala mu prostředník. „Chci už jít.“

„Jsme teprve v půlce sezení, Vanno.“

Vymrštila se na nohy. „To je mi fuk! Mary tvrdí, že se nás chcete zbavit – já se vyšachovat nenechám,

táhněte do hajzlu!“

„Nechci se vás zbavit, Vanno. Tak to nefunguje. Všechny se spojíte dohromady, budete existovatnajednou. Propojíte se do jedné kompletní osobnosti.“

Sotva se zmohla na slovo. „Cože, vy mě chcete propojit s ním? S ním? Tak to teda ne. Ani za nic!“

Sníh je v Cambridgi k vidění obvykle jen pár dní do roka a pochopitelně se v tu dobu vyrojí houfyhorlivých fotografů a obcházejí nejhezčí koleje. Obzvlášť rádi si fotí sněhem zapadaná kola.

Jednoho takového mrazivého dne uprostřed ledna, na začátku předposledního semestru, seděla Olivia na

koleji v baru spolu s Paulou a Sinead, pila polévku z automatu a snažila se nemyslet na to, kam se jí

vyšplhá účet za topení. Ve dveřích se objevil Danny, oklepal si sníh z bot, uvelebil se na židli vedle Olivie a

podal jí místní noviny.

„Elvis žije!“ přečetla nahlas. „Do Cambridge tenhle měsíc zavítá nejlepší imitátor Elvise v celé zemi a

vystoupí v Corn Exchange 14. ledna.“

„To jsem nemyslel!“ ohradil se Danny a otřepal si kabát. „Tohle.“

Ukázal na fotografii muže ve středních letech, který vypadal na bývalého vojáka. Byl elegantně oblečen v

blejzru s kravatou a v ruce držel kapesní hodinky.

„Spiritistický kostel na Bailey Road tuto středu navštíví Mortimer Grady a uspořádá večerní seanci. Pan Grady je věhlasné médium; od chvíle, kdy se před pěti lety dal na spiritistickou dráhu, už uspořádal více

než tisícovku seancí po celé zemi.

‚Objevil jsem v sobě tohle nadání až pozdě v životě,‘ říká pan Grady. ‚Před sedmi lety mi zemřela žena akrátce poté mě navštívila jako duch. Pověděla mi, kde mám hledat její prsten, který jsem ztratil a velmimě to mrzelo. A světe div se, prsten byl přesně tam, kde řekla, čerpal jsem ohromnou útěchu z vědomí,že její duše žije dál, a když jsem zjistil, že dokážu komunikovat i s dalšími duchy, chtěl jsem se o tu radost

podělit s jejich blízkými. Dál už se to valilo jako lavina. Nenapadlo by mě, že někdy budu mít takovépublikum, jaké teď navštěvuje má sezení.‘

Seance začíná ve 20:00. Vstupné činí 4,50 libry pro členy a 8 liber pro ostatní.“

Olivia odložila noviny na stůl a okamžitě se jich chopila Paula, aby si článek přečetla ještě jednou.

„Nenaznačuješ doufám, že bysme tam měli jít?“ zeptala se Olivia Dannyho.

„To se ví, že bysme měli,“ prohlásila Paula. „Máme možnost dozvědět se, co se stalo Amandě a Elize.“

Danny pokrčil rameny. „Jestli se z toho chlápka vyklube švindlíř, tak se aspoň nasmějem.“

Olivia se podívala na Sinead. „Já to Nickovi nepovím, když mu to neřekneš ty,“ ujistila ji zrzka a

spiklenecky na ni mrkla.

Uháněli na kolech padajícím sněhem a vločky snášející se z černočerného nebe se třpytily ve slabé zářijejich světel. Silnice byla zledovatělá a stodevadesáticentimetrový kolohnát Danny, který byl od přírodynemotora, měl co dělat, aby se na kole udržel. Když zahýbali na Bailey Road, napálil to do zatáčky mocrychle, kolo dostalo smyk a Danny vyletěl ze sedla a přistál na hromadě pytlů s odpadky čekajícími napopelářský vůz. Díky téhle komické vložce a čtyřem skleničkám brandy, které vypily, než se vydaly nacestu, se Olivia se Sinead chechtaly na celé kolo, ještě než vůbec dorazily na místo.

Kostel – nehezká betonová stavba z šedesátých let – už byl při jejich příchodu skoro plný. Oliviipřekvapilo, jak různorodá lidská směsice se tu sešla; čekala by, že takováhle akce přitáhne jen určitétypy. Našli si čtyři volné plastové židle vzadu – všechny lavice už byly obsazené – a čekali, až se objevíMortimer Grady. Sinead s Olivií se pořád pochichtávaly a Paula s Dannym, který byl kapku potlučený, alejinak v pořádku, si sedli mezi ně, aby je zklidnili.

Mortimera Gradyho uvítal sporý potlesk. Měl na sobě tentýž oblek jako na fotografii v novinách, dokonce i

tutéž kravatu. Olivii by zajímalo, jestli si dává záležet na image a dojmu, jakým chce působit, anebo jestli

si zkrátka s sebou do Cambridge přivezl jen jedno oblečení.

„Zjevila se mi žena, postarší. Její jméno začíná na E. Snad Emily…, možná Ethel.“

Jedna žena se zvedla a pevně si k sobě tiskla kabelku. „Já jednu Ethel znám.“

Grady se na ni laskavě podíval. „Ano, moje milá. Byla to vaše příbuzná, někdo hodně blízký. Vaše matka?“

Žena horlivě přikývla.

„Říká, že o vás má starost. Poslední dobou vás zmáhá velký stres.“ Žena dál přikyvovala. „Říká, že senemáte trápit, že vám nakonec všechno vyjde. Prý si nemáte dělat těžkou hlavu kvůli penězům.“ Ženě seroztřásla brada. „Jste pod velkým napětím. Ale podle téhle úžasné ženy, která ke mně právě hovoří,nejsou peníze důležité. Copak? Ethel říká, ať si koupíte ten nový kabát, který jste si obhlížela. Bude vámopravdu slušet. Dobrá, dobrá, Ethel už musí jít.“ Grady sepjal ruce a zahleděl se na Ethelinu dceru, kterése po tvářích řinuly slzy. „Všechno v pořádku?“ Žena přikývla a posadila se.

Celou příští hodinu Olivia sledovala, jak Mortimer Grady pracuje s publikem. Měla dojem, že prokouklajeho trik. Vždycky se napřed vyjadřoval ohledně jména hodně neurčitě, dokud mu ho někdo v publikunepotvrdil. Prohlédl si dotyčného a podle jeho věku, vzhledu a společníků odhadl, jaký by asi mohl býtjeho vztah k „duchovi“. Vzkazy, které předával, byly natolik obecné, aby se týkaly skoro každého – kdonemá starosti s penězi? – a s konkrétnějšími věcmi přišel vždycky až na závěr, kdy už by dotyčný uvěřilúplně čemukoli. „Nový kabát? No ovšem, ten, který nosím, je do tohohle mrazu moc tenký. To je celá

máma, dělat si starost, aby mi nebyla zima.“ V devět hodin měla Olivia pocit, že by si klidně mohla běhempřestávky vylézt na pódium a zkusit to taky.

Zatímco čekali na druhou polovinu, popíjeli džus z polystyrénových kalíšků a vyměňovali si názory. Dannys Olivu byli přesvědčeni, že Mortimer Grady fixluje. Paule připadal neuvěřitelný. Sinead dojímal žal lidí v

publiku a jejich radost z komunikace se záhrobím.

„Všiml si nás?“ zeptala se Olivia. „Jestli nás v publiku zahlédl, tak určitě vyrukuje s Amandou nebo sElizou. Bude mu jasné, že jedině to sem mohlo přilákat čtyři studenty.“

A taky že ano, první duch, který Gradyho navštívil, když zase zaujal místo na pódiu, byla mladá žena,

která si vytrpěla velkou bolest. „Její jméno obsahuje hodně samohlásek, je to něco jako Andrea neboEmma. Zemřela předčasně.“

Olivia si všimla, že Paula vedle ní vstává a v očích má slzy. „Myslím, že je to naše kamarádka.“

Grady pokýval hlavou. „Pozdravuje vás. Říká, že si máte dávat pozor, protože se poblíž vás vyskytuje

temná síla. Chce vědět, jest

li si pamatujete, o čem jste se spolu bavily u řeky.“

Paula se zatvářila popleteně. „O které z mých kamarádek mluvíte, pane Grady?“

Teď se pro změnu vloudil zmatek do tváře Gradymu. „Copak vy to nevíte, moje milá?“

„Umřely nám dvě kamarádky.“ V davu to hlasitě šumělo. „Jedna se jmenovala Amanda, druhá Eliza. O

kterou jde?“

Grady pootočil hlavu k prázdnému prostoru za sebou. „Říká, že se jmenuje Amanda. Eliza je tam s ní prýtaky, ale stydí se promluvit.“ Olivia zaslechla přidušené zaskřehotání, ohlédla se a spatřila, jak si Dannytiskne pihovatou ruku k ústům, aby se nahlas nerozchechtal.

Paula kývala hlavou. „Ano, Amando, pamatuju se na ten náš rozhovor u řeky.“ Přes řeku Cam vedla vcentru Cambridge snad desítka mostů. Kolej stála u řeky. Paulina oblíbená hospoda byla na břehu řeky.Olivii nešlo do hlavy, jak může Paula vědět, o kterém rozhovoru je řeč, protože takových musela být

spousta.

„Domnívám se správně, že Amanda opustila tento svět násilnou smrtí?“

Paula přitakala a žmoulala v prstech Amandin prstýnek, který jí visel na řetízku na krku. „Zavraždili ji.“

Teď už na nich viseli pohledem všichni v kostele, natahovali se na sedačkách, aby na ně dohlédli.

Skutečnost, že se přátelili se zavražděnou studentkou, z nich očividně udělala místní celebrity.

Grady udělal z prstů stříšku. „Tak to musí být ta temná síla, před kterou varovala. Jejího vraha ještě

nedopadli?“

Paula zavrtěla hlavou a na koberec na podlaze kostela skápla slza. „Mohla by mi povědět, kdo ji zabil?“ Olivia zavrtěla hlavou. Grady se dostal do ošemetné situace. Odkašlal si, přiložil si k uchu dlaň a naklonil

se k prázdnému prostoru.

„Ztrácím ji, moje milá, mrzí mě to. Je ji špatně slyšet. Copak, Amando, co to říkáte?“ Potřásl hlavou.

„Lituji, ale je pryč.“

„No ovšem,“ utrousil Danny. Paula dál stála a čekala aspoň na něco.

Grady vypadal, že si vyhlíží v publiku další cíl, ale vtom cukl hlavou dozadu a spadla mu víčka. Lidé v

publiku zalapali po dechu a předklonili se.

Z hrdla se mu vydral ochraptělý šepot: „… řásník. Parazit.“

Chvilku nato už se zase usmíval, vrátil se ke své rutině a pokračoval, jako by se nechumelilo.

Když se vrátili na kolej, pospíšili si do knihovny a hledali v encyklopediích výraz řásník. „Nechápu, proč tím

ztrácíte čas,“ řekla Olivia při pohledu na to, jak tahají knihy z polic. Je to jenom součást toho jehodivadýlka. Nejspíš to vůbec nic neznamená.“

„To bych netvrdil,“ ozval se vítězoslavně Danny, který se na jednom z knihovních počítačů připojil kinternetu. Shlukli se kolem něj a Danny nahlas předčítal z otevřené webové stránky. „Řásník je parazitický

hmyz z řádu řásnokřídlých. Vnikne do těla jiného hmyzu a napodobí hostitele tak úspěšně, že ten vůbecnepostřehne, že je postupně stravován zevnitř. Nakonec z hostitele zbude jen slupka; ostatní hmyzkomunikuje s touto vnější slupkou, aniž by tušil, že ji nosí parazit.“

„Myslíte, že nám tím ten strašidelnej chlap něco naznačoval?“ zasmála se Sinead stísněně. „Jdem.Potřebuju si dát cigáro.“

V Denisonově ordinaci bylo parno. Okno se dalo pootevřít jenom na štěrbinku pro případ, že by jím snadchtěl utéct nějaký zoufalý pacient. Denison závistivě pokukoval po parku, kde si milenecká dvojicerozložila deku ve stínu javorů, užívala si čerstvý vzduch a lízala zmrzlinu.

Vrátil se k židli a posadil se; cítil, jak se mu košile potem lepí k tělu.

„Olivie, když jsme spolu naposled mluvili, nešlo to tak úplně podle plánu´7 Věřil, že upřímnost bude vtomhle případě nejlepší. „Asi to pro vás byl hodně velký šok, když jste se dozvěděla, co vám celá létazpůsobovalo ty výpadky paměti. Bohužel nad vámi pak převzala kontrolu jedna z vašich dalších identit,aby vás ochránila. Mohla byste mi říct, co si pamatujete?“

Její vzhled a chování na něj působily povzbudivě. Měla čisté a upravené vlasy i oblečení a zdravou barvuve tváři. Zdála se silnější.

Rozhodila ruce. „Byla jsem tady. A pak jsem najednou byla zpátky v pokoji a třeštila mi hlava. Pamatujuse, že jste mi vykládal o… o mých potížích, a taky si pamatuju, že jste mi pouštěl nahrávku, na které jsem

s vámi mluvila jako jiná z mých osobností.“ Zjevně pro ni nebylo snadné věcně mluvit o svém stavu aDenison musel obdivovat její sílu vůle. „To je všechno. Když jsem se probrala, ležela jsem v posteli a naruce jsem měla vpich, takže jsem asi… Asi jsem se nechala unést emocemi,“ usmála se tomu eufemismu,„a píchli mi sedativa.“

Denison přitakal. „Když vás odvedli na pokoj, nebyla jste s to se zklidnit, a tak vám museli dát utišujícílék. Abyste rozuměla, Olivie, vynořila se vaše další identita, Vanna. Začal jsem jí vysvětlovat, jaká jedoporučená léčba pro váš stav, že spočívá v tom, že se jednotlivé identity postupně propojí v jednukompletní osobnost. Očividně ji to hrozně vyděsilo. Máte ponětí proč?“

Olivia se zamračila a zavrtěla hlavou. „Doktore, vy toho

o mně víte víc než já sama.“

Soucitně se usmál. „Vanna se každopádně nemusí bát, nechystám se vás začit léčit. Momentálně…“

„Proč ne?“ skočila mu do řeči.

„Olivie, já tu nejsem od toho, abych vám poskytoval terapii. Mám pomoci rozhodnout, jestli jste schopná

stanout před soudem, a pokud se ukáže, že ano, tak jestli jste si byla vědoma povahy a závažnosti svýchčinů, když jste je páchala.“

Poklesla jí čelist.

„Panebože,“ hlesla. „Vy chcete říct, že jsem je zabila?“

Příliš pozdě mu došlo, že svá slova pořádně neuvážil, a rychle se ji snažil uklidnit. „Ne, Olivie, nesnažím se

vám říct, že jste se přiznala. Nepřiznala jste se. Ale mám dobrý důvod domnívat se, že s tím máte něcospolečného.“

„To mi došlo,“ opáčila sarkasticky. „Říkala jsem si, že asi máte nějaký důvod, proč mě tu držíte, jenomjsem nevěděla, CO TO SAKRA JE!“

Jo, rozhodně je silnější, pomyslel si. No tak jdeme na to.

Odložil propisovačku a poznámkový blok a pootočil židli, aby se jí díval zpříma do očí. „Od té třetí vraždy,té poslední, uběhly už dva měsíce. Našli jsme vás a Nicholase v jedné místnosti s mrtvou. Oba jste byli od

krve. Nicholas byl oblečený, ale vy jste byla skoro nahá a v šoku. Když jste tři dny nepromluvila aninedala najevo, že vůbec vnímáte okolí, prohlédli vás dva doktoři – jeden z nich jsem byl já – a shodli jsme

se, že podle odstavce 2 zákona o duševním zdraví byste měla být umístěna do psychiatrické léčebny. Tonám umožnilo po dvacet osm dní monitorovat váš duševní stav. Celkem trvalo jednatřicet dní, než jstezase začala komunikovat s okolím, než jste se dovedla sama najíst nebo si třeba jen sama dojít nazáchod.“ Olivia tam strnule seděla s pažemi zkříženými na hrudi. Zjevně to nechtěla poslou

chat. Jenže měla smůlu. „Vypadalo to, že si vůbec nepamatujete, jak jste se sem dostala a proč odtud

nesmíte odejít´’

„Jestli jste mě mohli zadržet na osmadvacet dní, tak jak to, že jsem tu ještě pořád?“ dožadovala se.

„Po osmadvaceti dnech může psychiatr, pokud to považuje za nutné, zažádat na základě odstavce 3 o

prodloužení. To nám umožnilo nechat si vás tu dalších šest měsíců.“

„Nick je tady taky?“ Viděl, jak se jí třesou ruce.

„Ne.“ Posunul si brýle. „Nicka bohužel zadrželi za vraždu.“

Do očí jí vyhrkly slzy. „Ne…,“ vymáčkla ze sebe přiškrceně. „Zatím ho neobvinili, propustili ho a dál probíhá vyšetřování.“ „Ale on nic neudělal!“ vykřikla.

„Olivie, byl celý od krve té mrtvé dívky. Na noži se našly jeho otisky.“

„A co vám řekl?“ chtěla vědět. „Určitě vám to nějak vysvětlil,

i když jste mu nevěřili!“

Denison potřásl hlavou. „Tvrdí, že vás tam našel.“

„A ty otisky?“

„Vražedná zbraň se prý válela na podlaze a on ji zvedl. To prostě neobstojí, Olivie. Je příliš chytrý, nežaby udělal takovou pitomost.“

„Narafičili to na něj, doktore, určitě to na něj narafičili. Znám ho, ten by rozhodně nikoho nezabil!“

„Olivie, já vím, že ho milujete a chcete mu pomoct. Ale my nevíme, co přesně se v tom pokoji odehrálo.Potřebuju, abyste mi to pověděla.“

„Ale já si to nepamatuju!“

„Možná si to pamatuje některá z vašich dalších identit.“

„Tak se jich zeptejte!“

„To není tak jednoduché. Nepřijdou jen tak na zavolanou.“ Odmlčel se. „Ale jeden způsob existuje.“ „Jaký? Povězte mi to.“

Ozvalo se zaťukání na dveře, a když Olivia došla otevřít, ke svému překvapení spatřila za dveřmi June.June měla tenhle rok pokoj vedle Olivie, ale jelikož Olivia s Nickem trávili většinu času u Nicka, vídala se s

ní obvykle jenom na přednáškách.

„Ahoj,“ pozdravila ji June rozpačitě. „Říkala jsem si, jestli jdeš dneska na shakespearovský seminář.“

Olivia se podívala na hodinky. „Hm, uvažovala jsem o tom. Ta závěrečná práce mi odsejpá docela rychle,takže bych i měla čas. Dneska se má probírat Macbeth, že jo?“

„Neboli.skotská hra‘, jak ho zásadně nazývá Sinead,“ řekla June a obrátila oči k nebi. Obě se rozesmály.

„Tak jo, sbalím se a jdu.“

Olivia otevřela dveře dokořán, aby June mohla vejít dovnitř a počkat tam na ni, než si nachystápropisovačky, sešity a výtisk Shakespearovy hry. June se rozhlížela po pokoji – nikdy dřív tam nebyla.Utkvěla pohledem na zarámované fotografii, na které Olivia a Nick vyšňoření pózovali se skleničkamišampaňského na prosluněném nádvoří, na reprodukci Van Goghovy Hvězdné noci, na plakátu LouiseArmstronga dujícího s vyboulenými tvářemi do trumpety.

„Jak to, že tu nemáš plakát s panem Blonďatým z Gaunerůl“ zeptala se.

„Ale to víš,“ řekla Olivia ležérně. „Je to už strašně otřepaný, nezdá se ti? Typickej student: album odBeatles, plakát k filmu od Tarantina, vytahaný svetry a nářky nad studentskejma půjčkama.“

„A ty ses nad to povznesla, jo?“ dobírala si ji June.

Olivia se na ni zadívala a nakonec se přiměla k úsměvu. „Jo, už jsem na jiným vývojovým stupni,“prohlásila. „Můžem jít, mám všecko.“

Po semináři si zašly na kafe do baru v kině Picturehouse. Deset minut rozebíraly, jakou roli sehrálynadpřirozené bytosti – Banquův duch a čarodějnice – v Macbethově pádu, a pak z June konečně vylezlo,proč za Olivií šla.

„Nevykládej si to špatně, Liv, ale… je mezi váma s Nickem všechno v pohodě?“

Olivia odložila hrnek s kávou. „Proč se ptáš? Jo, všechno je v pohodě.“

„To ráda slyším. Já jenom…, onehdy v noci jsem slyšela Nicka, jak na tebe křičí, a dělalo mi to starosti,protože to znělo, že je vztekem bez sebe.“

„Takže ty nás šmíruješ.“

„Ne! To pochopitelně ne, Liv. Prostě bydlím hned vedle tebe a jsou tam tenký stěny. Hele, fakt je mezivárna všechno dobrý? Nic se neděje?“

„Ne, vůbec nic,“ prohlásila Olivia s kamennou tváří. „Prostě se na mě rozzuřil a měl k tomu hodně dobrejdůvod. Slíbila jsem mu, že zajdu vyzvednout jeho mámu na nádraží, protože on měl v tu dobu schůzku se

svým studijním poradcem, jenže jsem na to zapomněla. Udělat to někdo mně, taky se budu vztekat.“

„Ale byl úplně nepříčetnej, Liv. Měla jsem sto chutí tam zajít, fakt jsem se o tebe bála.“

„Jenom jsme se pohádali. June. Tak už to ve vztazích chodí.“ Olivia vstala a natáhla si bundu. „Kdybys

někdy měla vztah, co vydržel víc než čtrnáct dní, možná bys pochopila, že se dva můžou pořádně chytit,ale ještě to neznamená konec světa.“ Přehodila si tašku přes rameno, seběhla po schodech a kvapně

opustila budovu.

Nebe bylo narůžovělé a visely na něm těžké mraky jako pytle plné mokrého oblečení. Olivia prošla doArielu zadní bránou. Cestu, která vedla přes most a pak na kolejní nádvoří, lemovaly z obou stran pozdnínarcisy. Přímo před Olivií na chodník seskočil kos, sezobl drobek chleba a zase se vznesl k večernímu

nebi.

V baru vládl klid. Studenti, kteří se sem přišli navečeřet, už dojedli a odešli jinam – buď do hospod, anebo

do knihovny, podle toho, jak svědomitě zrovna ke studiu přistupovali. Zůstalo tu jen pár opozdilců – uautomatu na kvízy stáli jako přibití dva kluci z prváku, kteří si očividně nevěděli rady se jménemLennonova vraha, a u kulečníkového stolu se ochomýtali třeťáci. Dva z nich byli Leo a Sinead. A druzí dva

Danny a Nick – ti opravdu hráli kulečník, zatímco Leo se Sinead sice drželi tága, ale místo aby se trefovali

do kulečníkových koulí, jen zaníceně gestikulovali. Olivia k nim zamířila. Danny se zrovna pokoušelSinead přesvědčit, že má hrát, protože je na řadě. Obrátil oči v sloup, protože ho vůbec nebrala navědomí, a Nick ho dloubl, ať hraje dál místo ní.

„Fakt nechápu, jak může inteligentní liberál jako ty schvalovat trest smrti,“ soptila Sinead na Lea.

Leo během prázdnin mezi semestry shodil dredy a teď nosil vlasy nakrátko a gelem si je tvaroval došpiček. Olivii ten účes připomínal fotografii bakterie pod mikroskopem, kterou viděla v jedné z Dannyhoučebnic.

„Proč by měl sakra stát vyhazovat tisíce a tisíce liber, aby udržel naživu parchanta, co někoho znásilnil a

zabil?“ namítl Leo.

„Prokristapána, Leo, víš, kolik v Americe stojí něčí poprava? Víc než milión dolarů!“

„To jsem teda netušil, že tam mají tak drahou elektřinu,“ opáčil Leo nevzrušeně. Danny div nevyprskl

smíchy. Nick políbil Olivii a dal jí od sebe napít piva.

„To jsou prachy za odvolací řízení. Některý chudáci stráví v cele smrti deset let nebo i víc – copak ti tonepřijde nehumánní?“

„Jestli je to tak drahý kvůli odvolacímu řízení, tak proč je hned po vynesení rozsudku neodvlečou za

soudní budovu a nevpálí jim kulku do týla?“

„Prokristapána!“ vybuchla Sinead. „Slyšels někdy výraz.justiční omyl‘? Nebo si myslíš, že něco takovýho semůže stát jenom ve fašistickejch diktaturách?“

Leo pokrčil rameny. „No tak možná na každejch pár stovek odsouzenejch připadá jeden nevinnej. Možnáje lepší, když si to odskáče, než aby vyváznul nějakej psychopat.“

„Amen!“ zaburácel hlas z nejbližšího boxu. Olivia si vůbec nevšimla, že tam někdo sedí. Ohlédla se aspatřila Godfreye s nohama na stole, jak zvedá sklenici čehosi, co vypadalo na whisky, aby na Leovoprohlášení připil.

„Vidíš, Godfrey se mnou souhlasí,“ řekl Leo, jako by se tím všechno rozhodlo. „Vsadím se, že bys tohoparchanta, co zabil Elizu, nejradši viděl před popravčí četou, nebo snad ne?“

„Vlastnoručně bych do něj pustil elektřinu,“ prohlásil Godfrey s morbidním úsměvem a obrátil do sebe

whisky.

Sinead bylo jasné, že se nehodí rozebírat takovéhle etické otázky v přítomnosti někoho, kdo má dobrýdůvod brát si to osobně, a tak se uchýlila do společnosti Dannyho a Nicka.

Olivia přistoupila k boxu, kde seděl Godfrey, hlavně proto, aby mu zablokovala cestu k barpultu pro dalšípití. Sedla si vedle něj; z dechu a oblečení mu táhl alkohol. K boku se mu tulila láhev Jacka Danielse.Odšrouboval víčko a nalil si plnou sklenici.

„Dáš si?“ zeptal se Olivie.

„Ne, díky.“ Žmoulala nit, která lezla z čalounění. „Je všechno v pohodě, Godfreyi? Já vím, že je to pitomáotázka, ale všichni o tebe máme starost. Kdyby sis potřeboval s někým popovídat…“ Nedořekla, protožese bála, že si tak akorát koleduje o výsměch. Překvapilo ji, když se místo toho smutně pousmál.

„Díky, Olivie,“ řekl jí. „Ale vychovali mě jinak. Chovat se chladnokrevně, udržovat kamennou tvář, atakdál,

atakdál. Já se přes to přenesu. Jen mě překvapuje, že mi tolik chybí. Když jsme byli spolu, tak jsem si asi

tak čtyřicet procent času v duchu říkal, jak mi děsně leze na nervy.“ Kroutil na stole skleničkou. „Víš, jak Američani pořád tvrdí, že je potřeba dotahovat věci do konce? Připadá mi, že začínám chápat, jak tomyslí. Mám pocit, že čekám. Že čekám, až toho hajzla chytnou. A jestli ho nechytnou? Pak možná uvíznuv tomhle limbu napořád.“

Olivia mu stiskla ruku. „Třeba to pro tebe bude jednodušší, až odtud vypadnem. Tohle místo je plný

vzpomínek.“

Godfrey se zašklebil. „Jo. Ale na druhou stranu, víš, jak nám bude hořko, až kolem sebe najednounebudeme mít lidi, co to chápou? Tady jsme všichni na jedný lodi. Nevím jistě, jak se s tím buduvypořádávat v normálním světě mezi lidma, co nemají páru, jaký to je, když člověku vraždí kamarády.“

Olivia ležela natažená na pohovce v Denisonově ordinaci. Hlavu měla podloženou polštářem, ruce sepjaténa břiše, nohy zkřížené u kotníků. Denison podle té polohy poznal, že není uvolněná. Sám sedělpůldruhého metru od ní, aby jí nenarušoval osobní prostor.

„Pokuste se udělat si co největší pohodlí. Klidně se úplně uvolněte, zabořte se do pohovky´’ Potěšilo ho,že rozpletla zkřížené nohy a změnila polohu. Uhladila si blůzu a kalhoty.

„Hotovo,“ nahlásila.

„Teď chci, abyste zavřela od a nechala nohy úplně ochabnout. Ruce nechte volně ležet podél boků.Ramena ať vám zapadnou do pohovky.“ Mluvil uklidňujícím, konejšivým tónem.

„Soustředte se pouze na můj hlas. Možná zvenčí uslyšíte zvuky, hluk dopravy a tak, ale nebudete je vůbecvnímat. Během celého sezení se budete cítit naprosto uvolněná a klidná.

Chci, abyste si představila, že jste na ostrově a ležíte na pláži. Je teplo, svítí sluníčko a paprsky vás hřejína kůži. Nebe je blankytně modré a slyšíte, jak o břeh šplouchají vlnky a jak koruny palem šustí ve větru.Vychutnáváte si, jak vás slunce příjemně hřeje. Kolem panuje naprostý klid, jste úplně uvolněná. Nemátevůbec žádné starosti.“ Díval se, jak se Olivii zpomaluje a prohlubuje dech, jak se jí rozpletly sepjaté ruce a

chodidla jí ještě víc ochabla.

„Hlouběji ve vnitrozemí ostrova, na mýtině mezi stromy, stojí starý kostel. Je prázdný, panuje v něm ticho

a klid. Procházíte mezi palmami a vcházíte do kostela. Pod nohama cítíte hladkou dřevěnou podlahu.Okny z barevných skel dovnitř padají sluneční paprsky a zalévají kostel nádherným modrým, červeným azeleným světlem. Procházíte se uvnitř, vcházíte do odlišných barevných pruhů a všímáte si, jak sepokaždé cítíte jinak, když vás zalije světlo jiné barvy.

Vzadu v kostele jsou masivní dřevěné dveře. Projdete jimi a ocitnete se na horním konci točitéhoschodiště. Vykročíte po něm dolů. S každým krokem se cítíte ospalejší a ospalejší. Víčka vám těžknou.Celé vaše tělo je unavené, hrozně unavené. Chcete si lehnout a spát. S každým krokem sestupujetehlouběji a hlouběji a hlouběji. Níž a níž a níž.“

Odmlčel se. Stejně jako většina lidí v hluboké hypnóze Olivia zdánlivě upadla do tvrdého spánku.

„Došla jste na konec schodiště. Jste v bezpečí, tady se vám nemůže nic stát. Když spolu budeme probíratvěci, které se odehrály v minulosti, bude to, jako bychom se dívali na film na videu. Můžete ten filmkdykoli přerušit nebo úplně zastavit. Můžete ho rychle přetáčet dopředu nebo nazpátek. Můžete zesílitnebo ztlumit zvuk anebo ho úplně vypnout. Co byste mi na obrazovce ráda ukázala?“

Olivii se pod víčky pohybovaly oči, jako by byla ve spánkové fázi REM.

„Jak si to odskákala ta holka,“ pronesla ospale.

„Jaká holka?“

„Tabitha Newlandová.“ Denisonovi poskočilo srdce. Že by další oběť, o které nevědí? Že by před těmidívkami na Arielu zemřela ještě nějaká jiná?

„Ukažte mi, co se jí stalo.“

„Šikanovala mě. Když jsme měli polední přestávku na oběd, vždycky si mě našla, i když jsem se snažilaschovat, a přede všemi mě zesměšňovala. Občas mi dala facku. Nebolelo to, ale bylo to ponižující.Věděla, že mě klidně může tyranizovat. Vycítila, že jsem slabá. Jednou jsem přišla domů s roztrženoubundou, protože mi vyrvala kapsu. Máma se div nezbláznila a táta prohlásil, že jsem k ničemu, když si ani

neporadím s pitomou spolužačkou. Chtěl vědět, kde bydlí. Tak jsem mu řekla, že v ulici Amhurst Park,

deset minut od nás.“

Tabitha Newlandová. Určitě je to ta spolužačka, se kterou se Olivia poprala a zlámala jí ruku.

„Dovezl mě tam autem. Viděli jsme Tabithu, jak pokuřuje venku na hřišti, a počkali jsme si u ní v barákuna schodech, až se půjde domů najíst. Když nás uviděla, chtěla zdrhnout. Táta ji popadnul a dal jí pěstído nosu.“ Olivia zkřivila tvář a hlas se jí prohloubil a zhrubl: „‚Žádnej zasranej spratek nebude terorizovatmoji holčičku´ Zkroutil jí ruku za záda a slyšela jsem rupnutí, jako když praskne klacek. Donutil ji, aby semi omluvila. Když to udělala, řekl mi: Jen do toho, dej jí za vyučenou´ A postrčil ji ke mně. Upadla,zůstala tam ležet a fňukala. Táta na mě řval, ať jí ukážu, zač je toho loket. Ale mně se nechtělo. A tak mipřišla na pomoc Vanna a nakopla ji. Pak jsem uslyšela, jak jde někdo po schodech. Uviděli Tabithu, jaktam leží a krvácí, a běželi pro pomoc. Táta vzal roha.“ K Denisonovu úžasu se uchechtla. „To bylo poprvýa naposled, kdy se mě táta zastal´7

V Denisonovi se probudila zvědavost. Olivia řekla „přišla mi na pomoc Vanna“ – znamená to, že si je vtomhle stavu vědoma svých dalších identit, anebo teď mluví s nějakou jinou osobností, a ne s Olivií?

„Jak vám mám říkat?“ zeptal se jí jemně.

„Kelly.“ Ta ustrašená holčička, ta, která si vytrpěla nejhorší zneužívání.

„Kelly, co mi můžete povědět o Olivii?“

Nakrčila nos. „Je milá. Mám ji ráda. Není moc všímavá, ale ani to nepotřebuje, když ji chráníme´7

„Kdo další ji chrání?“

„Hlavně Helen. Helen je z nás nejdospělejší. Většinou ví, co dělat a co říct. Já se hrozně stydím. Mary takypomáhá. Je hrozně chytrá, ráda si čte a učí se nový věci. Ta nám pomohla dostat se od něj pryč.“

„A Vanna?“

„Vanna umí být zlá. Obvykle všechno jenom zhorší, nedá si pokoj a v jednom kuse ostatní vytáčí. Aleobčas jsem ráda, že ji máme. Třeba když jedeme pozdě večer metrem. Nebo když se do nás pustí nějakej

bezdomovec, protože mu nechcem dát peníze.“

„A co Jude?“ Denison udržoval klidný, konejšivý tón, ale Olivia se přesto celá napjala a zrychlil se jí dech.„Kelly, zhluboka se nadechněte a pak vydechněte, pomalu, pomaloučku… Tady jste v bezpečí, Kelly. Jsoukolem vás zábrany, které vás chrání. Je to jako silové pole, jako bublina, do které se nikdo nemůže

dostat.“

„Ale on už tu je,“ zašeptala. „Neprobouzejte ho´7

„Chci s ním mluvit´’ prohlásil Denison.

„Ne´’ sykla. Pak se výraz v její tváři změnil a její hlas náhle zněl sebejistěji a nebyl v něm tak patrnýlondýnský přízvuk. „Prosím vás, doktore, nedělejte to, nesnažte se Juda přivolat. Nepomůže vám to. Onje… nepříčetný.“

„To jste vy, Helen?“

Přisvědčila. „Povím vám, co chcete vědět.“

„Udělal to Jude, Helen? Zabil ty dívky?“

Ignorovala jeho otázku. „Co vám máme v tomhle krváku, co se na něj díváme, předvést, co byste rád?

Amandu? Elizu?“

„Amandu,“ řekl nakonec.

Olivia neboli Helen vydechla – dlouze, velmi dlouze. „Byla to hrůza, doktore. Fakt hrůza. Víte jistě, že tochcete slyšet? Víte jistě, že to něčemu pomůže?“

„Vím to jistě,“ přisvědčil a v duchu se obrnil.

Madntyre na venkovní zahrádce občerstvení jedl vajíčka a hranolky a zároveň pokuřoval druhou ze třícigaret, které si vždycky dopřával během polední pauzy. Weathers si sedl naproti němu.

„Ahoj, Steve,“ pozdravil ho Madntyre s pusou plnou vaječného žloutku a opečeného chleba.

„Ahoj, Macu. Jak se vede? Kávu, prosím,“ požádal Weathers servírku. Bylo chladno, a tak si přitáhl kabáttěsněji k tělu a poposedl si blíž k ohřívači, který stál kousek od jejich stolu.

„Je to bída, je to bída.“ Madntyre nabodl na vidličku poslední čtyři hranolky, strčil si je do pusy a spovzdechem odstrčil talíř. Zvedl doutnající cigaretu. „Co ty?“

Weathers pokrčil rameny. „Podle toho, jestli se ptáš na práci, nebo na soukromí. Co se týče práce, takmůj případ uvízl na bodu mrazu. V soukromí mi to klape parádně. Možná už jsi slyšel, že se se Sally

budeme brát.“

Madntyre se zazubil. „To je fajn, Steve. Gratuluju. Požádals ji o ruku během toho proflámovanýho víkendupřed čtrnácti dny?“

„Tak moment, koukej tomu přestat říkat proflámovanej víkend, když jsem byl se snoubenkou. Za

takovejch okolností je to romantika.“

„No, hlavně že ti z toho kápla pořádná šoustačka,“ vyfoukl Madntyre spolu s oblakem dýmu. Weathersoviprokmitly hlavou útržky vzpomínek – Sally, jak blaženě sténá v ohromné hotelové vaně, vlasy má celémokré a po kůži jí kloužou bublinky pěny; Sally, jak mu v gondole olizuje ucho a gondoliér s vědoucnýmúsměvem odvrací zrak; Sally přikrytá bělostnou peřinou, jak tichounce pochrupuje.

Servírka mu donesla kávu.

„Takže myslíš, že s tím případem Amandy Montgomeryový nehneš?“ Madntyre vypadal, že se mu ulevilo,že není jediný, komu vyšetřování vázne.

„Prošetřili jsme to ze všech úhlů. Nemáme usvědčující laboratorní důkazy. Nemáme svědky. Nedaří senám najít nikoho, kdo by ji nenáviděl. Vsadil bych boty, že to má na svědomí někdo z těch hajzlíků zArielu, jenže spolu drží basu. Uvažujou teď v intencích ‚my a oni‘ a mám dojem, že kdyby zjistili, kdo toudělal, nejspíš by vzali spravedlnost do vlastních rukou a sami ho pověsili.“

Madntyre si odfrkl a dokouřil cigaretu až k filtru. „To já mám podělanejch laboratorních důkazů až moc.Umíš si představit, kolik kondomů jsme našli v okruhu pár metrů čtverečních kolem tý mrtvoly?“ Típl

cigaretu a zapálil si další.

Weathers se napil kafe. Bylo instatní, ale o nic horší než ta břečka, co tekla na policejní stanici z

automatu. „Ale na žádném se nenašla DNA Fitzstanleyové, co?“

„Ne. A podle doktora Bracknella nebyla znásilněná. Ale taky mám asi padesát vajglů a deset plechovek odpiva a od limonád, na kterejch by se nějaká DNA najít mohla.“

„Mohla, ale nenašla?“

„Bylo mi řečeno, že všecky nechat otestovat nemůžu, jenom ty, co vypadají čerstvě. Prej by to bylomrhání penězma. A tak jsme otestovali DNA z pěti vajglů a dvou plechovek. Ve třech případech bylaženská. Čtyři mužský vzorky jsme porovnali s těma, co jsme odebrali pár grázlům, který jsme si předvolali

k výslechu, ale nikam to nevedlo. Stejně to byl jenom takový výstřel naslepo. Za prvý pochybuju, že vrah

pokuřoval nebo popíjel sodovku, když tu holku krágloval, a zadruhý, i kdyby se nám nějaká DNAshodovala, tak mu stačí říct: ‚Jo, poflakoval jsem se tam a zahodil jsem vajgla do křoví, co má bejt?‘ Nicto nedokazuje.“

„Začínám chápat, proč to považovali za mrhání penězi,“ přikývl Weathers. „Myslíš, že to mohl udělatněkdo z těch hoiomků, co jste je vyslýchali?“

MacIntyre se zamračil a předvedl Weathersovi zuby zažloutlé od tabáku. „Čert ví. Kterejkoli z nich byklidně odpravil vlastní babičku, kdyby mu z toho koukalo pár šupů. A některý jsou schopný ledasčeho,

když se tím správným zbožím dostanou do rauše.“

„Ale co motiv?“ zeptal se Weathers. „Myslel jsem, že se předpokládá, že pachatel šel po penězích. Kdybyuž byl v rauši, proč by sháněl prachy? Tyhle typy neuvažujou víc než deset minut dopředu.“

„Třeba byl v rauši a k tomu nadrženej. A zmlátil ji, když se vzpouzela.“

„No jo, ale jak by ji takovej týpek nalákal do houští stranou od lidí? Ty bys s někým takovým šel?“

MacIntyre se rozchechtal, až se mu z nosních dírek vyhrnul kouř. „Promiň, Steve, chovám se jako hulvát.Nechceš cigaretu?“ Nabídl mu z balíčku dunhillek.

Weathers zavrtěl hlavou. „Ne, díky. Snažím se s tím přestat.“

MacIntyre pokýval hlavou. „O to se snažíme všichni. No, podle mě ji.nalákal‘, jak tomu říkáš, na to, žeprodává zboží. Slečna Fitzstanleyová si podle všeho potrpěla na koks. Ale nepovedený znásilnění jekaždopádně jenom jedna teorie. Další je, že jí chtěl někdo vyrvat kabelku, ona se jí zuby nehty držela avysloužila si za to obličej na kaši.“

„Ale zas totéž, Macu – co dělala v tom křoví?“

„Třeba se potřebovala vyčůrat.“

„Že by holka jako ona šla do keřů? Když je kolem pět hospod, v okruhu pár minut pěší chůze?“

MacIntyre vstal a hodil na umakartový stůl hrst mincí. „Ty si pořád myslíš, že ji odpravil někdo, koho

znala, vid?“

„Ale no tak, Macu, vždyť je to nejlogičtější vysvětlení toho, že se našla tam, kde se našla.“

„A co ta chybějící kabelka?“ Elizinu kabelku a boty vytáhla z vody pět hodin po nálezu těla posádkauniverzitního člunu brázdícího řeku Cam. „Ztratila se z ní jenom peněženka.“

„Snaha nafilmovat, že motivem byla krádež. No tak, Macu, ty přece víš, že v tomhle bylo něco osobního.“

Madntyre se zničehonic zase posadil a ve tváři se mu objevil zarputilý výraz. „Tak hele, Steve, nějak se do

toho zamotáváš. Rozhodni se – je to sériovej vrah, nebo ne? Sérioví vrazi svoje oběti neznají, copak jsizapomněl? Pro ně to není osobní, copak to nevíš?“

„To neplatí vždycky, Macu,“ zavrtěl hlavou Weathers. „Mezi oběťmi Freda Westa byla spousta lidí, kteréznal. Dokonce i jeho dcera! John Wayne Gacy zabíjel kluky, co pro něj pracovali. Ed Kemper zabil svoji

mámu a její nejlepší kamarádku.“

„Vidím, žes pilně studoval,“ poznamenal Madntyre. „Nenech si to stoupnout do hlavy. Na dopadenísériovýho vraha není nic úžasnýho. Není to žádná velká sláva. Prostě jenom děláme svoji práci – mělo byto pro tebe bejt stejný, jako když zatkneš chlapa, co oddělal manželku, protože mu zahejbala s mlíkařem.“

Cigareta číslo 3 následovala do alobalového popelníku cigarety číslo 1 a 2 a Weathers u stolu osaměl; lidékolem se mohli jen dohadovat, čím svého společníka naštval, že se tak kvapně odporoučel v náladě pod

psa.

Říční břeh před Arielem byl poset pestrobarevnými ručníky – tyrkysové, ostře růžové, brčálově zelené,inkoustově modré. Většina studentů se opalovala v šortkách a tílkách, ti sebevědomější v plavkách a

bikinách.

June a Danny se slunili vedle sebe. Olivia s Nickem odhodili učebnice na trávu a sedli si vedle nich.

„Ahoj,“ pozdravila June; upletla si těsné copánky, aby dodala svému účesu šmrnc. „Připadá mi, že jsemvás neviděla už sto let. Jak jde učení na zkoušky?“ „šlo by líp, kdyby tu a tam sprchlo,“ prohlásil Nick. „Geertzova Interpretace kultur s tímhle sluníčkem

prohrává na celý čáře.“

„To mi povídej,“ řekla June a zálibně rozhodila ruce, aby nasála co nejvíc hřejivých paprsků. „Já se napoznámky k Chaucerovi nepodívala už od pondělka.“ Danny si stáhl plátěný klobouk přes obličej. „Mám pocit, že mě pečou zaživa,“ postěžoval si dotčeně. June

mu podala jeho opalovací superkrém s UV faktorem 40.

„Hele, viděli jste Lea?“ zeptala se s úšklebkem.

„Ne, proč?“

„Někde se tu potlouká. Mrkněte se na jeho novej účes.“

Deset minut nato připlula směrem od dřevěného mostu, jemuž se přezdívalo Matematický, pramice,

kterou řídil mladý elegán v bílé košili s vlasy ostříhanými vzadu a po stranách nakrátko. Pramice i bidlobyly natřeny v barvách Arielu, purpurové a bílé, takže všichni okamžitě zbystřili a pořádně si prohlédli

pasažéry.

„Panebože, to je on?“ nevěřil vlastním očím Nick.

Pramice přirazila ke břehu, student s bidlem si sundal sluneční brýle od Armaniho a zazubil se na ně. Seslušným účesem a v klasické bílé košili vypadal Leo jako bankéř z londýnské City, který si užívá volný den.

„Ahoj vespolek,“ pozdravil je. „Parádní den, co?“

V pramici se rozvaloval Godfrey, jednou rukou k sobě vinul jakousi blondýnku a ve druhé ležérně drželpořádného jointa.

V jeho třech společnících – studentech s drahými botami a týmž účesem z delších vlasů – poznali jehokamarády z Trinity College. „Zrovna nám došel gin,“ protáhl líně. „U vás by se asi kapka alkoholu nenašla,

co?“

„Mám plechovku ležáku, prodám ti ji za pět liber,“ ušklíbla se June provokativně.

Godfrey ji ignoroval. „Hejbni kostrou, Leo, a dovez nás někam, kde servírujou alkohol, buď od týdobroty.“ Jenže Leo o kus dál na břehu zahlédl Sinead.

„Co kdybys převzal štafetu, ty lenochu líná?“ řekl vlídně a vrazil Godfreyovi do ruky bidlo. „Sejdem se vGrantchesteru.“ Vyskočil na trávník a zamířil k Sinead.

Godfrey namířil bidlem na jednoho ze svých vlasatých kamarádíčků. „Ruperte,“ poručil a Rupert od nějbidlo převzal a vyskočil na plošinu na zadním konci pramice. Zabodl bidlo do dna řeky a vší silou zabral.Pramice klouzala pryč a Godfrey se blaženě usmíval, až se ztratili v houfu loděk naložených francouzskými

a španělskými teenagery, kteří po sobě stříleli z vodních pistolí.

„Nechceš se k nim přidat, Liv?“ zeptala se June. „Vy dva s Godfreyem jste přece nerozlučná dvojka.“ „Neposmívej se mu,“ zamračil se na ni Nick. „Neznáš ho, fakt. Co umřela Eliza, tak se hodně změnil.“ „Jo, to je vidět,“ utrousila June, které se okamžitě vybavilo, jak Godfrey hladil blondýnčino opálené

rameno.

„June, tys s ním nevysedávala celou noc, když se opil a recitoval básně, co o ní napsal.“ Nick zněl

nabroušeně, ale June nehodlala ustoupit.

„On píše básně?“ rozchechtala se. „Páni, to bych teda chtěla slyšet.“ Nick vstal a sebral svoje učebnice.

„Jdu do knihovny,“ řekl Olivii a odkráčel po břehu pryč. Dívali se za ním, jak se vzdaluje.

„Co na něm vidíš?“ zeptala se June.

„Prosím?“ Olivii vylétlo obočí.

„Ale no tak, vždyť je to takovej vzorňák z elitní školy. Neumím si ho představit, jak si vykračuje po

Dalston High Street. Bál by se, že ho přepadnou drogový dealeři.“ Danny se odvrátil a zadíval se na

turisty na protějším břehu řeky; ta hádka mu nebyla příjemná.

„Proč by měl chodit po Dalston High Street?“ opáčila Olivia a do hlasu se jí vloudil slabý londýnský přízvukjako vždycky, když byla s June – jako by v ní June probouzela starou Olivii. „Já se tam nevrátím. Ani mě

nenapadne.“

„A kam teda máš namířeno, slečno Doolittleová? Do Hampsteadu? Do Mayfairu?“

„Můžem se třeba přestěhovat do Oxfordu,“ řekla Olivia. „Nebo do Brightonu, pokud Nick sežene

stipendium, aby si mohl dodělat magisterský titul.“

„A co se chystáš po promoci dělat ty?“ zeptala se June. Jakou práci si chceš sehnat?“

Olivia pokrčila rameny. „To se teprv uvidí. Počkám si, s jakým výsledkem odpromuju.“

„Tím chceš říct, že tvůj život se prostě bude točit kolem toho, co se rozhodne dělat Nick,“ vyvodila June.

„Tys nikdy nechápala, jak funguje trvalejší vztah,“ vmetla jí Olivia zatrpkle a jediným plynulým pohybem

se zvedla. Posbírala knížky a popošla o kus dál, kde seděla Sinead navlečená v blůze s dlouhými rukávy,na hlavě plátěný klobouk s širokou krempou. Vedle ní ležel na ručníku opalovací krém Clinique s UV

faktorem 40.

„Bejt zrzka je na houby,“ postěžovala si Olivii a zadívala se na ni přimhouřenýma očima. Když viděla, jakse Olivia tváří, zamračila se. „Stalo se něco?“ zeptala se jí.

„Ne. Jenom mě naštvala June, to je všecko.“

„Nic novýho pod sluncem, co?“ poznamenal Leo.

Sinead vytáhla z chladicí kabely láhev pomerančové limonády a podala ji Olivii. „Dej si.“

Natáhli se na trávu, popíjeli ledovou limonádu a vstřebávali sluneční paprsky. Když dostali hlad, Leo jimskočil do obchodu pro bagety; zjevně pustil z hlavy, že slíbil Godfreyovi, že za ním dorazí. Četli si Miltona,Shakespeara, Dostojevského a Homéra. Když je to omrzelo, vyměnili je za Jackii Collinsovou, Johna

Grishama a Stephena Kinga.

Olivia ležela na břiše podepřená o lokty a hltala Temnou půli, když vtom se všude kolem rozlehlo hvízdání.

Otočila se. Po břehu si modelkovskou chůzí vykračovala Paula v jasně modrých bikinách a průsvitnéšátkové sukni. Na sandálech měla našité droboučké mosazné rolničky, takže při každém kroku cinkala –zvukový doprovod k pastvě pro oči, kterou představoval její opálený dekolt.

Když k nim došla, sundala si sluneční brýle a odhrnula si jimi dozadu kštici lesklých černých vlasů. „Musímvám něco ukázat,“ řekla, otočila se a vyšpulila zadek. K jedné půlce měla přilepený velký kus bilého

obvazu.

„Už jsem ti říkal, Paulo, že ty tvoje sadomaso hrátky s ostatníma klukama musej přestat, jestli si spolu

někdy máme něco začít,“ pokáral ji Leo.

Paula si ho nevšímala, odtrhla obvaz a předvedla jim motýla vyvedeného na zarudlé kůži.

„Ty sis nechala udělat tetování!“ vyjekla Sinead. „Panebože!“

„Líbí se vám?“ zeptala se Paula. „Bolelo to jako čert.“

„Pěkný,“ pochválila ji Olivia.

„Nádhera,“ řekl Leo, který div neslintal. „Kde sis to nechala udělat?“

„V tom novým studiu u Downingovy. Ten chlap byl bezva, dal mi to za poloviční cenu. Je to tam fakt

hezký, žádná zaplivaná díra. Mají parketový podlahy a voní to tam jak v salónu krásy.“ „Jdu tam taky,“ prohlásil Leo.

„Někdo se tu opičí,“ dobírala si ho Paula.

„Hele, chtěl jsem si nechat udělat tetování už loni, copak se nepamatuješ? Našel jsem si tetovací studiove Zlatejch stránkách. Ale sotva jsem dovnitř strčil nos, hned jsem zase vycouval. Bylo to tam hnusný,přímo to volalo po úklidu. Koliks zaplatila?“

„Dvacet liber, ale to bylo s tou speciální slevou.“ Paula mrkla na Olivii. „Za co jsi dostala speciální slevu?“ zeptala se Olivia.

„Protože je to na prděli, ty troubo,“ řekla Sinead. „Kde přesně je to studio?“

„Vedle toho krámku s alkoholem, naproti Parker’s Piece. Taky si necháš něco udělat?“

„Možná,“ mávla rukou Sinead. „Podle toho, jaký tam nabízejí motivy. Docela by se mi líbila nějaká

připomínka mejch irskejch kořenů.“

„Třeba trojlístek!“ zažertoval Leo. „Anebo mrňavej zelenej skřítek!“

„Jdi do háje!“ zahihňala se Sinead. Dloubla do Olivie. „A co ty, Liv? Přidáš se?“

„Myslíš, že by se to Nickovi líbilo?“ zeptala se Olivia plaše.

„Ále, to neřeš,“ rozesmála se Sinead. „Je to tvůj kluk, ne tvůj táta.“

„Já bych řek, že se mu to líbit bude,“ prohlásil Leo. „Tetování je fakt sexy.“

„Mohla by sis nechat vytetovat srdce s jeho jménem,“ nadhodila Sinead s uličnickým zábleskem v očích.

„Pak by se mu to líbit muselo.“

Tetovací studio mělo velká okna, kterými se dovnitř hrnulo světlo, naleštěnou parketovou podlahu a čistěbílé stěny. Rohy krášlily umělé květiny a další stály po obou stranách černé kožené pohovky. Recepční sepokoušela vysvětlit čtyřem německým klukům, že jim musí být šestnáct, aby si mohli nechat udělat

tetování, ale poradit si s jazykovou bariérou bylo nad její síly.

„Hallo,“ obrátil se k nim Leo. „Sie sind nich alt genug. Zurück in drei Jahren.“ Děcka porozuměla jehozkomolené němčině a se zklamaně našpulenými rty se odporoučela. „Tschüss!“ zavolal za nimi.

V místnosti běžely naplno čtyři elektrické větráky, ale stejně bylo vedro. Paula, která nemohla na čerstvěpotetované zadnici pořádně sedět, se ovívala časopisem Vogue, zatímco ostatní si prohlíželi katalogy.

„Ty sis to rozmyslela?“ zeptala se Olivie, která se nakláněla k chladnému vzduchu vířenému nejbližšímvětrákem.

„Ne. Já už jsem si motiv vybrala,“ odpověděla Olivia a ukázala jí papír s orientálním znakem.

„Kdes to sebrala?“

„V pouťovém štěstíčku,“ zažertovala Olivia a zavřela oči. Ve zvířeném vzduchu jí povlával pramínek vlasů.

Objevil se tatér, třicátník v přiléhavém šedivém tričku, který neměl vůbec žádný piercing ani vousy.Vypadal spíš na někoho, kdo by měl předvádět nábytek v IKEA, než na člověka, co cejchuje druhéplanoucími lebkami a postavičkami z komiksů. Zamrkal na Paulu.

„Na vrácení peněz už je pozdě, zlato!“

První šla Sinead, protože se bála, že když to bude protahovat, nakonec zbaběle vycouvá. Nechala si nakotník vytetovat keltský uzel, i když věděla, že čím kostnatější místo si vybere, tím bolestivější tetováníbude. Celých tři čtvrtě hodiny měla v očích slzy.

Lea odvedla do suterénního studia žena, která byla celá potetovaná, a když se vrátil, zdobil mu břichokolem pupíku vzor z kruhů a blesků. Tvářil se, že to vůbec nebolelo, ale když zamířil chodbou na toaletu,

Olivia ho slyšela, jak si pro sebe nadává.

Sinead se odbelhala k pohovce a tatér se usmál na Olivii. „Tak kdopak je další oběť?“ Posadila se u něj na

speciální židli a tatér ještě zašel za recepční a podal jí menu z čínské restaurace nabízející dovoz jídel.„Zavolej prosím tě do Perly Orientu a popros o číslo 21,17 a 8. A sama si vyber, co chceš.“ Vrátil se kOlivii. „Tak co si madam bude přát?“

Podala mu papír. „Chtěla bych to na levé rameno, prosím. Ve stejné velikosti, jako je to tady.“

„Není problém.“ Překreslil vzor na speciální papír a obtiskl jí ho v purpurové barvě na kůži. Předvedl jívýsledek v zrcadle. „Tak co, půjdete pod jehlu?“

„Dejte se do toho,“ vybídla ho. Bolest jí nepřipadala o nic větší, než kdyby se píchla špendlíkem. Už zažila

mnohem horší. Po celou dobu ani nemukla.

„Olivia slyšela Amandu, jak o ní mluví. Na nádvoří.“

„Mluvíte o té noci, kdy Amanda zemřela?“

„Jo. Mluvila se Sinead Flynnovou, vykládala jí o pohovoru, kde se Olivia ztrapnila. Mary se poctivěpřipravila, ale když se to mělo zužitkovat, tak se ne a ne objevit. Olivia zpanikařila, a ještě k tomu předAmandou, a ta si pak stěžovala Sinead, že studentkám kazí pověst před staromódními profesory autvrzuje je v přesvědčení, že ženské nemají na Cambridgi co pohledávat.“

„A Olivii to rozzlobilo?“

„Ne.“ Olivia neboli Helen se rozesmála; ještě pořád ležela natažená na Denisonově pohovce. „Ne, ranilo jito. Vyvolalo to v ní pocit méněcennosti. A právě to probouzí Juda.“ Vyslovila to jméno skoro šeptem.„Olivia vydržela ještě asi pět minut, ale pak se chopil otěží. Málem praštil Nicka láhví od vína a utekl. Viděl

Amandu, jak se vrací od brány. Netuším, co tam dělala

možná si kvůli něčemu zaskočila zkontrolovat poštovní přihrádku. Jude ji každopádně sledoval do HicksCourt – měla tam pokoj nad barem – a zaklepal jí na dveře. Otevřela mu, neměla ponětí, že si nepouštídovnitř Olivii, ale monstrum.

Držel v ruce nůž – ani nevím, kde ho sebral. Amanda to neviděla. Uklízela si nepořádek na posteli,rozházené učebnice a poznámky, aby si mohla jít lehnout. Snažila jsem se převzít kontrolu, doktore, přísahám, že jsem se snažila, ale on má hroznou sílu! Nikdy nezmizí, dokud neudělá, kvůli čemu přišel, ajá tam za ním vězela jako v pasti a musela jsem se dívat, musela jsem tam být s ním´’ Helen zatínalazuby a brada se jí třásla. „Amanda se otočila a on se po ní ohnal. Byla tam krev – spousta krve, stříkala

všude po zdech.

Amanda se svalila na postel. Rozřízl jí šaty a odhodil je za sebe. Pak si sedl na její nahé tělo a bodal abodal. Chtěl vidět krev a ničit. To je jeho posedlost, rvát věci na kusy´’ Helen ztěžka polkla. „Víte jistě, že

to chcete slyšet?“

Denison si odkašlal. „Nezlobte se, Helen, ale musím.“

Povzdechla si. „Když ji pobodal, tak ho ten záchvat zuřivosti trochu přešel. Uvažování se mu rozjasnilo.

Pořezal jí prsa a rozryl stehna.“

„Proč?“

„Aby ji zbavil sexuality. Aby byla odpudivá.“ Helen rychle polykala, nosní dírky se jí nadouvaly, jak kvapně

nabírala vzduch. Denison jí dopřál čas a nakonec pokračovala. „Vrazil jí nůž do rány na krku a řezal kůži a

maso, až jí hlavu s tělem spojovala jenom páteř, a pak zajel nožem mezi obratle a… a…“ Helen se

zničehonic převrátila na bok a pozvracela se na podlahu.

Uklízečky dělaly, co mohly, ale pod silnou vůní čisticího prostředku na koberce pořád slabě prosakoval

pach zvratků.

„Nemůžeš sakra pořádně otevřít okno, Matte?“ zeptal se Weathers.

Denison zavrtěl hlavou. „Víc se otevřít nedá. Někdo by mohl vyskočit ven´’

„Jo, třeba já.“ Weathers vypadal kapku prozelenale. „Neřekla ti, co provedla s tou hlavou?“

Denison si otíral brýle kravatou. „Tvrdila, že v tu chvíli se jí povedlo od Juda odpojit, takže žádná jiná

identita neví, co se dělo až do doby, kdy se o několik hodin později probudila.“

Weathers se na něj díval a žasl nad jeho nevzrušeným tónem.

„Dostals z ní přiznání, Matte. Měl bys z toho mít radost.“

„Proč?“ odsekl Denison a zase si nasadil brýle. „Chudák děcko, co ho táta předhazoval jednomu pedofilovi

za druhým, pokud ho zrovna nemlátil nebo neznásilňoval sám, vyroste a chce samo ubližovat druhým –

mně to teda připadá sakra pochopitelný.“

„Takže ji máme pustit? Říct jí, fajn, zabilas tři lidi, ale víme, žes měla fakt podělaný dětství, tak ti

odpouštíme?!“

„Nechovej se jako pitomec, Steve. Já jenom říkám, že sama taky bývala oběť. Ani v nejmenším mě

netěší, že ti pomáhám dostat ji za mříže´’ „No, ještě nám chybí pořádný kus cesty, parťáku. Je potřeba, aby to přiznání zopakovala mně a byla sipřitom naprosto jistá, že zná svoje práva, jinak ji neodsoudí. Pokud teda vůbec odsouhlasíš, že je schopná

stanout před soudem.“ „V tuhle chvíli o tom vůbec nejsem přesvědčený, Steve.“ „Hergot, Matte, vždyť je to psychopatka!“ „Je nemocná. Patří do ústavu, ne do vězení – a tam ji taky určitě pošlou, ať už stane před soudem, nebo

ne.“

„To se neví. Porota třeba nebude tak důvěřivá jako ty.“ Denison se zatvářil pohoršené. „Ty jí nevěříš?“

Weathers se na židli ošil. „Já nevím. Abych ti pravdu řekl, Matte, celý mi to připadá jak z jiný planety.“

„Věříš, že ji v dětství zneužívali, jak vypověděla?“

Teď se Weathers zatvářil pořádně rozpačitě a vyhnul se Mattovu pohledu. „Jo, věřím. Našli jsme tamspousty dětskýho porna.“

„Cože? O čem to mluvíš?“

Weathers si popotáhl kravatu. „Udělali jsme Corscaddenovým v obchodě i doma šťáru pod záminkou, žehledáme kradený zboží. Nenašli jsme žádný fotky s dětským pornem na papíře, ale zato v jednom počítači

jich byla kupa – na harddisku jich ten chlívák měl asi sedm a půl tisíce. Za tohle půjde bručet na hezkydlouho.“

Denison se zděsil. „Vy jste tam prostě vtrhli, ani jste to se mnou neprodiskutovali? Máš ponětí, co jste

provedli?“

Weathers se na něj konečně podíval. „Jo, odklidili jsme sadistickýho pedofila, co znásilňuje děti už přes

dvacet let. Co je na tom sakra špatnýho?“

„Udělali jste to kvůli tomu, co mi řekla Olivia. Vlastně ani ne Olivia, ale jedna z jejích identit! To nenítotéž, jako když někdo nahlásí zneužívání úřadům, Steve! Kristepane, ona ani neví, že ji rodiče zneužívali.Měli jsme jí to napřed říct. Měl sis to od ní nechat odsouhlasit, než jsi tam vpadl. Vůči těmhle dětem nenífér, když je připravíš o kontrolu!“

„Není dítě, Matte, je to dospělá žena. A jaký to pro ni bude mít dopad – že se rodiče možná naštvou apřestanou s ní mluvit? No, to by teda fakt byla hrůza!“

„Co její mladší sestry? Myslíš, že jí dovolí, aby se s nimi ještě někdy viděla?“

„Rodiče do toho nebudou mít co mluvit. Paní Corscaddenová je v těch fotkách namočená taky, takže dětinejspíš skončí ve státní péči.“

„No to je teda paráda! Konec dobrej, všechno dobrý.“

„Myslíš, že by jim víc prospělo, kdyby se o ně dál staral párek úchylů?“

„Olivia tvrdila, že ostatních dětí se nikdy nedotkli.“ Weathers mlčel. Denison přitlačil na pilu: „Co mi na tořekneš? Našli jste fotky, kde by byly Oliviiny sestry? Co?“

Weathers zavrtěl hlavou. „Ne.“

„Ale fotek s Olivií jste našli spoustu, rozumím tomu správně?“

„Jo,“ přitakal Weathers tiše a podíval se Mattovi zpříma do očí. „Našli jsme jich spoustu. Ale to ji

neomlouvá, Matte.“

„Nesnažím se ji omlouvat,“ ohradil se Denison. „Jen je mi jí líto. Copak ty v sobě nemáš ani kapku

soucitu?“

Weathers překotně vstal a přešel k oknu. Za opevněnými zdmi nemocnice viděl na ulici lidi procházející se

v horkém slunečném dni. Někteří se usmívali, někteří se dokonce smáli. Vůbec jim nedocházelo, jakémají štěstí. Weathers si říkal, že kdyby veřejnost viděla to, co už viděl on, nejspíš by se celý svět zadrhl azastavil.

„Spousta dětí je zneužívaných a nevyrostou z nich vrazi,“ obrátil se zpátky k Denisonovi. „Z většinynevyrostou. Prostě se přes to přenesou. Vyrostou z nich normální slušný lidi. Většina z nich bynezpůsobila druhým takovou bolest, jakou na vlastní kůži zakoušeli sami. Nemůžeš tvrdit, že za ty vraždynenese zodpovědnost. Existuje něco, čemu se říká svobodná vůle.“

Denison potřásl hlavou. „Ty to nechápeš. Když člověka zdeformují natolik, že už je mu všechno jedno, tak

o svobodné vůli nemůže být řeč. Pak už je pro něj uštědřování bolesti a utrpení důležitější než to, jestliho za to společnost odsoudí. Sice třeba ví, že je to špatnost, protože mu to bylo řečeno, ale sám to taknecítí. A nemůže za to, že to necítí.“

„Chceš tím říct, že Olivia postrádá svědomí?“ odvrátil se Weathers od okna.

„Olivia možná svědomí má. Ale identita, která spáchala ty vraždy, ho postrádá. Ten Jude je dost dobřemožná jenom směs motorických funkcí a vražedné mánie.“

Olivia se vznášela v černém tílku, aby všem předvedla své zbrusu nové tetování. Nickovi se zezačátkumoc nezamlouvalo, ale když mu řekla, že ten čínský znak znamená „navěky“ a že tím myslela jejich vztah,

začervenal se a dal jí velkou pusu.

V Cambridgi se konal každoroční festival Strawberry Fair, takže se do města sjeli studenti, teenageři a

hippies z široka daleka, aby si užili takovou malou místní verzi Glastonbury. V parku Midsummer Common

byly všude Stánky a rozložené deky prodejců přetékající stříbrnými šperky, stany s taneční hudbou a mezidavy lidí se hemžili psi na vodítkách. Vzduchem se nesla lákavá vůně opékaného masa a hranolků.

Nick s Olivií procházeli mezi Stánky a tu tam se zastavili, aby si Olivia prohlédla náušnice a pestrobarevná

trička a Nick se probral zlevněnými cédéčky a pokochal se miniaturními masožravými rostlinami a kaktusy.

„Slyšelas, že Leo obchází nejrůznější náborový akce firem?“ zeptal se Nick, když si Olivia kupovala těžítko

ve tvaru želvy.

„No ne,“ rozesmála se. „A já si myslela, že má v plánu donekonečna žít na státní útraty. Možná se na tyakce chodí jenom najíst. Prej tam nabízejí prima občerstvení.“

„Ne, vypadá to, že si fakt hledá práci. Došlo mu, že dělat drogovýho dealera na škole je jedna věc, ale vevelkým zlým světě je to úplně jiná liga.“

„Má nahnáno, že ho sejmou jamajský gangy?“ uchechtla se Olivia. „Fakt pochybuju, že by ho brali jakokonkurenci.“

„A co ty, už jsi uvažovala, co bys chtěla dělat?“ zeptal se jí Nick a snažil se, aby to znělo nenuceně.

Olivia už měla té otázky plné zuby. „Co si asi tak člověk počne s titulem z anglický literatury? 2e bych sivydělávala analyzováním Shakespearových děl? Anebo psaním esejů na téma dopad emancipace na

literaturu dvacátýho století?“

Nick se vyhnul opilci rozvalenému v trávě, který měl kolem levého ucha uvázaný heliem naplněný balónek

s obrázkem tasmánského čerta. „Nech si ty sarkasmy. Akademici se takhle kolikrát fakt živí. Taky bysmohla psát recenze do novin a časopisů.“

„Anebo bych se mohla na všechno vykašlat a jít smažit hamburgery do Burger Kinga. Nicku, já se fakt

nehodlám tady uprostřed fesťáku rozhodovat, čím se budu živit po zbytek života – co kdybysme nejdřívpočkali, jak dopadnu u zkoušek, a odpíchli se od toho? Co ty na to? ff Objala ho kolem pasu a usmála sena něj. „Co říkáš?“

„Tak jo.“ Dal jí pusu na čelo. „Nedala by sis činu?“

„Nemám námitky. A pak bysme se měli vrátit – chtěla bych si před zítřejší zkouškou ještě zopáknout

Virginii Woolfovou.“

Denison měl v očích nepřítomný pohled, který už jeho přítelkyně Cass dobře znala. Říkala tomu výrazu„bloumá v Tramtárii“. Nejradši ho vytrhovala ze zamyšlení a vracela do přítomnosti tím, že si mu sedla naklín. Vždycky tak nadskočil leknutím, že se tomu ještě pět minut smála.

Ale věděla, že mu případ Olivie Corscaddenové dává pořádně zabrat, a tak se nad ním tentokrát slitovalaa sedla si na pohovku vedle něj místo na něj. Vzala ho za ruku a hladila ho po prstech, hlavně poprostředníčku naběhlém od toho, jak si v jednom kuse něco zapisoval.

Denison se s povzdechem opřel. Zamnul si pod brýlemi oči.

„Náročný den?“ zeptala se ho Cass,

„Úplně příšerný. Tomu bys nevěřila.“

„Tak to zkus.“

Pootočil se a podíval se a ni. „Kdybys věděla, co ti můžu povědět, tak by sis o to nekoledovala.“

Vstala, došla do kuchyňského koutu, vytáhla korkovou zátku z láhve merlotu a nalila ho do dvou sklenic.Vrátila se na pohovku a jednu skleničku mu podala. Pak zapálila tři vonné svíčky na stolku a pustilanevtíravou hudbu. Denison si odjakživa říkal, že by z ní byla báječná relaxační terapeutka.

„Zkus to,“ vybídla ho znovu.

A tak porušil zásadu důvěrnosti a vylíčil jí, jak Olivii zhypnotizoval, aby zjistil, co se stalo tu noc, kdy došlo

k vraždě Elizy Fitzstanleyové. Nebyli si s Weathersem stoprocentně jisti, že Elizu opravdu zabilCambridgeský řezník, a tak měl strach, že mu Olivia popíše naprosto obyčejný večer, kdy se vozili napouťových atrakcích a pak se dívali na ohňostroj, a o Elizině smrti se ani slůvkem nezmíní. Ze všehonejdřív mu pověděla o návštěvě u věštkyně.

„Vypadalo to, že všechny ty karty se týkají mého dětství,“ vykládala mu natažená se zavřenýma očima napohovce. „Vyčetla mi sebezapření, že prý jsem příliš obětavá a poddajná. Narážela na mého otce, na to,jakou nade mnou měl moc. Tvrdila mi, že si musím odpustit.“

„A co jste si myslela, že byste si měla odpustit?“ zeptal se Denison.

„Ze jsem byla vůči rodičům takový nevděčný fracek. Že jsem si myslela, že jsem lepší než oni a dotáhnuto dál.“ Pak mu popsala ohňostroj a zapalování ohňů a to, jak k nim přišel Godfrey a ptal se, jestli neviděli

Elizu.

„Takže ona tu druhou studentku nezabila?“ zeptala se překvapeně Cass.

„Došlo mi, že povídáním s Olivií se nikam nedoberu. Ostatní identity ji odjakživa chránily před tím, aby secokoli dozvěděla; nevěděla ani to, že ji v dětství zneužívali. A tak jsem požádal, aby se mi ukázala Helen.“ „Díky, Olivie. Jestli vám to nevadí, rád bych si teď popovídal s Helen. Helen, pojdte sem prosím a mluvte

se mnou. Až budete připravená, zvedněte prosím pravou ruku, abych věděl, že už jste tady.“ Po chvilce Olivia nadzvedla pravičku z pohovky.

„Dobrý den, Helen.“ „Zdravím, doktore Denisone.“

„Helen, Olivia mi zrovna vyprávěla o oslavách dne Guye Fawkese. Poslouchala jste ji?“

Olivia se rozchechtala. „Jo. Chudák, husička jedna hloupá. Cítit se provinile kvůli tomu, jak se chovala krodičům, jen si to představte! Ten výklad z karet ji hrozně vyděsil, i když pořádně nevěděla proč.

lim Císařem se ta stará baba trefila do černého. Přesně to byl náš táta, neomezený vládce svojí říše. A my

jsme visely ze stromu jako ta ženská v King Kongovi, jako obětina, A pak vytáhla Mága, co vidí svět jinak

než ‚obyčejní smrtelníci‘. Měla kliku, že se tam v tu chvíli neobjevil Jude a nezatočil s ní.“ Odmlčela se.„Kartu Soud jsme si vyložily, jako že si nemáme vyčítat, co Jude udělal.“

„A co dál?“

„Olivia zpanikařila. Devětadevadesát procent toho, co jí ta věštkyně vykládala, nemohla pořádně pochopit,ale stejně z toho karavanu vypadla, jako by jí za patama hořelo. A to rozpoložení jí nesvědčí. Je pak zranitelná a bezmocná – vůči nám, vůči Judovi. Hlavně ji rozhodilo, když jí ta babizna řekla, že z jejího

svazku s Nickem nevzejde nic dobrého. To na ni bylo fakt moc.

Objevila se Kelly. Nevěděla, kde je, bylo tam hlučno a všude spousty lidí. Kelly nemá davy ráda. Chtěla sevrátit domů na kolej. Jenže v parku Jesus Green narazila na Elizu.“

Při té zmínce Denison zbystřil. Olivia mu pochopitelně řekla, že Elizu naposled viděla v hospodě, kde spolu

všichni popíjeli.

„Co se dělo dál?“ zeptal se.

„Eliza byla opilá. Ptala se, kde je Godfrey, a řekla Kelly, že se těší na trochu vzrůša. Kelly neměla ponětí, o

čem to mluví. Eliza ji dloubla do žeber a zeptala se, jestli Godfrey nevypadá v Pradě fakt sexy. ChudákKelly se jí zeptala ‚Kde je Prada?‘, jako by to byla nějaká země, kam se jezdí na dovolenou. Eliza udělalatu chybu, že se rozřehtala, až se za břicho popadala. Chechtala se jako hyena a to vyburcovalo Juda,horempádem se vyřítil ze svojí temné sluje. Prohlásil, že jí něco ukáže, a odvedl ji mezi stromy. Ukázal nakmen borovice. Eliza řekla, že tam nic nevidí. Poručil jí, ať se koukne zblízka, pořádně zblízka. Když stálaani ne půl metru od stromu, popadl ji zezadu za hlavu a praštil jí obličejem o kmen. Vydala zvláštní zvuk,něco jako zakňučení. Z nosu se jí řinula krev. Pořád ji držel za vlasy a zase jí praštil hlavou o strom.Potom už asi byla v bezvědomí, protože se nevzpírala. Uhodil jí hlavou o ten strom ještě asi pětkrát a pakji pustil. Když ležela na zemi, tak ji zkopal. Obličej měla na kaši.“

Helen stekla zpod pravého víčka, z toho na straně blíž k němu, slza, skápla na pohovku a nechala načalounění tmavší flíček.

„Čí to byl nápad sebrat jí boty a kabelku?“ zeptal se Denison, když se zdálo, že už domluvila.

Helen zkřivila rty a přiznala: „Můj. Zase nás donutil, ať mu pomůžeme. To já jsem mu navrhla, ať jísebere boty a kabelku. Napadlo mě, že si pak třeba budou policajti myslet, že ji někdo zabil pro peníze.

Neměly jsme na sobě krev, jenom trochu na rukou. Otřely jsme si je o její plášť a nechaly ji tam ležet.Kabelku a boty jsme hodily do řeky cestou do loděnice, kde jsme se měly sejít s Nickem. Taky jsmecestou nechaly Olivii, aby se vrátila. Ani si neuvědomila, že měla výpadek, dokonce ani když v kapse našla

víc peněz, než tam měla předtím.

Ta karta, Soud, neměla pravdu, co, doktore Denisone? Nejsme o nic lepší než on.“

Cass odložila skleničku s vínem. Ani z ní neupila. „Nechápu, jak můžeš dělat takovouhle práci, Matte,“řekla mu, prsty pořád propletené s jeho. „Nechápu, jak vydržíš tohle všechno poslouchat.“

„Pomáhá mi, že když přijdu domů, mám tu tebe,“ řekl jí a se staženým hrdlem ji políbil na hřbet ruky.„Díky tobě všechna ta špína a tma zmizí. Dodáváš mi pocit, že na světě existuje i světlo a dobro.“

Přitáhla si ho k sobě a objala ho hebkými pažemi zahalenými v kašmíru. Položil jí hlavu na hruď a zavřeloči. Svíčky hořely a plamínky se odrážely v zapomenutých skleničkách s vínem.

Studenti z posledního ročníku, kteří měli před závěrečnými zkouškami, se každé ráno scházeli ve velkémsále na snídani a navzájem si líčili, jaké noční můry je trápí.

Ten den přišla řada na Dannyho: „Zdálo se mi, že bylo po zkouškách, byl jsem na dovolený v jižní Franciia užíval si svobody. Slunil jsem se, četl si knížku, popíjel víno a jedl chleba se sýrem. Byl tam bazén, a tak

jsem se rozhodl, že se v něm namočím, a šel jsem si do pokoje pro ručník. Vytáhl jsem ho z tašky azároveň s ním vypadl nějaký papír. Kouknul jsem se na něj a uviděl, že je to rozpis zkoušek. A v tu ránumě to praštilo do očí – byla tam ještě jedna zkouška, měl jsem na ni jít zrovna to ráno. Myslel jsem si, žeuž jsem udělal všechny, a přitom mi ještě jedna chyběla! A pak jsem se probudil.“

Leo se rozhlédl po ostatních kolem stolu, v ruce pero, aby mohl zapsat skóre. „Šest,“ hlasovala Paula.

„Sedm,“ řekla Sinead. „Líbilo se mi, jak mu to zničilo prázdninovou idylku.“

„Dva,“ ohrnul nos Godfrey. „Je to nerealistický.“

„Šest,“ řekla Olivia. „Ten můj sen, jak mě dozorci při zkoušce zatkli, že jsem ze zkušebny ukradlapropisky, byl kafkovštější.“

„Kdeže, kafkovštější by byl, kdyby se ti zdálo, že se ty propisky proměnily v brouky,“ vyplázl na ni jazyk

Danny.

„Kde máš vůbec dneska svýho milýho?“ zeptala se June, která nehlasovala.

Olivii připadalo, že se Junin hlas hodně podobá chuti grapefruitového džusu na stole.

„Včera dělal poslední zkoušku,“ odpověděla. „Takže se nejspíš válí opilej někde v příkopu. Anebo to u

sebe v pokoji dospává.“

„Ten má ale štígro, parchant,“ posteskla si Paula. „Jak se opovažuje mít tu hrůzu za sebou, když já mámna krku ještě čtyři zkoušky?!“

„Začal o tejden dřív,“ připomněl jí Leo. „Takže měl o tejden míň na učení.“

Od té noční můry s sebou Olivia tahala na každou zkoušku šest propisovaček, protože se děsila toho, žeby si je musela půjčovat od dozoru.

Zkoušky jí připadaly těžké. Během posledního roku studenti probrali různá témata vztahující se ke každé znich. Neměli ale zaručeno, že se ta témata u zkoušky opravdu objeví, a každému z nich hrozilo, že

dostane otázku, o které neví zhola nic.

Přesně to se stalo u předposlední zkoušky Dannymu. Snažil se ze sebe vymáčknout aspoň něco, marněsmolil esej, i když si z přednášky na dané téma nepamatoval už ani ň. Odešel ze zkoušky ve stavunaprostého zoufalství, zamířil do nejbližší hospody, nalil do sebe osm půllitrů piva, a když pak dovrávoraf

zpátky do Arielu, pozvracel se do kašny.

„To prostě není fér,“ stěžoval si se ztěžklým jazykem June, když ho o půl hodiny později našla, jak seještě pořád opírá o zídku kašny. „Všecko jsem se našprtal. Všecko jsem si zopáknul. A kvůli tomupodělanýmu zkouškovýmu systému jsem v prděli.“

Olivia byla po poslední zkoušce podivně přepadlá. Věděla, že by měla být radostí bez sebe, někam sivyrazit a slavit. Ale nemohla se zbavit pocitu, že kdyby jí někdo nabídl možnost vrátit se v čase o tři rokyzpátky a zopakovat si to všechno ještě jednou, bez váhání by po té příležitosti skočila.

„To říkají všichni, že jim to přišlo jako rozčarování,“ ujišťovala ji Sinead, které ještě chyběly dvě zkoušky.„Člověk se tři roky dře a nakonec se všechno smrskne na pár zkoušek. To ti pak pochopitelně nepřipadájako patřičný vyvrcholení studia, kolem kterýho se tvůj život točil šestatřicet měsíců.“

„Pojď, zajdem si někam na koktejl,“ lákala ji Paula, která už byla opilá a rozhodně neprožívalarozčarování, o jakém vykládala Sinead.

„Anebo jsi prostě smutná, že se tahle fáze tvýho života chýlí ke konci,“ nadhodila Sinead. „Máme za sebou

krušný časy, to teda jo, ale taky jsme si našly kamarády, co nám vydrží do konce života. A představ si,jaká to bude krása vypadnout odtud. Už žádnej strach vyjít za tmy ven sama, žádný poplašný tlačítka pokapsách. Už se nebudeme muset bát, že nám uprostřed noci vtrhne do pokoje psychopat a rozpáře násna cucky. Máme před sebou celej život, Liv.“

Valerie Hardcastleová byla vždycky nervózní, když Nick odešel z domu. Stála u okna napodobujícího

tudorovský sloh, vyhlížela na příjezdovou cestu, žmoulala kapesník a netrpělivě čekala, až se vrátí.

Geoff jí konejšivě položil ruku na rameno. „No tak, Val, za chvilku tu bude. Pojd si sednout do zimnízahrady, uvařím ti čaj.“

„Šel jenom do obchodu´’ řekla Valerie. „Už měl být dávno zpátky.“

„Neblázni. Sama dobře víš, že dojít tam trvá nejmíň deset minut. No tak, miláčku, co si pomyslí, až se

vrátí a uvidí tě, jak ho sleduješ jako ostříž?“

Nechala se odvést do zimní zahrady, kde sluneční paprsky vyhřívaly černobílou dlaždičkovou podlahu.

„Jaký čaj si dáš – Earl Grey, nebo English Breakfast?“ zeptal se Geoff.

„Earl Grey, prosím.“ „Nad ten není.“

Valerie vyhlížela na zahradu, na svěže zelený trávník zalitý slunečními paprsky. Poskakoval po něm koshledající žížaly. Ostražitě po ní pokukoval korálkovým okem, a když se naklonila blíž, zamával křídly auletěl. Napínala uši, jestli nezaslechne klapnout vstupní dveře.

Minulý týden vytáhla Nicka do zahradního centra, aby jí pomohl s vozíkem. Jeden chlap ho poznal,

hromotluk s ruměným obličejem a rozježenými kotletami, který zjevně četl v bulváru hrůzostrašnéhistorky o poslední vraždě na Arielu. Plivl na něj. Chuchvalec slin stékal Nickovi po džínové bundě.

„Měli by tě zastřelit,“ vmetl mu ten chlap do tváře se silným oxfordshirským přízvukem. „Zatracená škoda,že jsme zrušili trest smrti.“ To jeho pobouření, to neochvějné přesvědčení o vlastní pravdě, se Valerie

dotklo. Jak se opovažuje jejího syna soudit?

„Tak moment´“ Namířila na něj prstem s dokonalou manikúrou. Nick ji popadl za paži.

„Nech to být, mami,“ zarazil ji. Ruměný chlapík už řekl svoje a mířil k východu, jen jeho manželka, kterámu šla v patách, povýšeně zamumlala jejich směrem „hanebnost“, když je míjela. Valerie zatínala ruce vpěst, až si zlomila nehet. Geoff u toho nebyl, neviděl, jak zle se ten chlap tvářil, a tak nechápal, proč seValerie bojí pouštět Nicka ven samotného. Co když ho pozná někdo další a nespokojí se jen s plivancem?

Geoff se vrátil do zimní zahrady, v každé ruce šálek čaje. A v tu chvíli zaslechla Valerie zvenčí křik.Vyskočila tak prudce, až Geoffovi vyrazila z ruky hrnek, který jí podával, a ten se roztříštil na podlaze.

Když rozrazila vstupní dveře, uviděla Nicka, jak se rve s dalším klukem, tmavovlasým, středně vysokým.Mezi ně se pokoušela vklínit dlouhovlasá kudrnatá zrzka a zabránit Nickovi, aby toho kluka praštil.Vypadalo to, že mu už pár ran uštědřil – kluk měl roztržené tričko a levá tvář mu hořela. Ve štěrku nacestičce se válela plechovka spreje se sundaným víčkem.

„Zavolám na policii, Nicku!“ vykřikla Valerie zpanikařené.

Když ji Nick uslyšel, poodstoupil a svěsil zaťaté pěsti podél boků. Nespouštěl ale z kluka zrak.

„Nedělej to, mami,“ zavolal na ni. „Oni už jdou pryč.“ Ve dveřích se objevil Geoff, protáhl se kolem Valeriea zamířil k Nickovi, ale ani nebylo potřeba, aby zasahoval – dvojice už se ochotně poroučela.

Kluk odkráčel beze slova. Dívka si dala záležet, aby se držela mezi ním a Nickem pro případ, že by se dosebe chtěli ještě pustit. U branky se zastavila.

„Do prdele, Nicku, prostě přiznej barvu,“ řekla s irským přízvukem. Došli k autu zaparkovanému opodál aodjeli. Když míjeli dům, kluk ještě Nickovi ukázal z okénka vztyčený prostředník. „Není ti nic, Nicholasi?“

zeptala se Valerie.

„Ne, nic mi není.“ Nick ji i otce obešel a vrátil se pro dvě tašky s nákupem, které nechal na koncipříjezdové cesty. Cestou zpátky k domu se sehnul a sebral plechovku se sprejem.

„Co to proboha mělo znamenat?“ zeptal se Geoff a pak spatřil čelní stranu domu. Na cihlovou zed ti dvajasně modrou barvou nastříkali VRAH.

„S tím si nedělejte starosti,“ řekl Nick, vyhnul se jejich pohledům a vešel do domu. „Já to umeju.“

Výsledky zkoušek se dozvěděli v tentýž den, kdy se na Arielu konal ples absolventů. Cestou kekadeřníkovi se Sinead, Paula a Olivia zastavili v Senátním domě a hledaly svá jména na seznamechvyvěšených v prosklených tabulích zvenčí na budově.

Jo!“ vykřikla Paula a dloubla Sinead do paže. „Mám za jedna!“

„Gratuluju!“ poblahopřála jí Sinead a dala jí pusu na tvář. Jak to tak vypadá, já jsem dostala 2:1, lepšídvojku. Srotila jsem se, až se ode mě kouřilo, ale asi to chtělo ještě opáčko navíc.“

„Neblbni, 2:1 je bezva výsledek,“ řekla jí Paula. Obě se ohlédly po Olivii, která postávala opodál. Pokrčila

rameny.

„Schytala jsem Desmonda.“

„Myslíš 2:2? To dostávaj všichni schopný lidi,“ utěšoval ji Danny, který se jí vynořil po boku. Vzal ji kolemramen a solidárně ji objal.

„Ty jsi dopadl taky tak?“ zeptala se ho.

„Jo. S magisterským studiem v Bristolu se můžu rozloučit.“

„To je pech.“

Pokrčil rameny. „Co dostal Nick?“ „2:1. Je šťastnej jako blecha.“

„A ostatní?“

Olivia potlačila žárlivost a znovu si prohlížela výsledky, jako by si je nepamatovala.

„June a Leo mají oba za jedna.“

Paula si poklepala na hodinky. „Přijdem pozdě. Hejbni kostrou, Desmondko.“

Jdeš večer na ples?“ zeptala se Olivia Oannyho.

„Jo. Takže se tam uvidíme. Pogratuluj za mě Nickovi.“

„Jasně.“

Kadeřník jim vyrobil na hlavách splývavé vlny, natáčel jim vlasy a vrážel do nich sponky, až měla Olivia

pocit, že by od hodiny mohla hrát v historickém velkofilmu. Upravené účesy se jim nehodily k obyčejnémuoblečení a Nick se rozesmál, když ji uviděl s načančanou hlavou, ale pořád ještě v tričku s Garfieldem.Příčilo se jí přiznat mu, že dostala jenom 2:2. Pevně ji objal. „Prostě jsi byla při zkouškách hrozně nervózní. Znám tě. Nic to neznamená.“

„Jenom to, že jsem blbá.“

„Nejsi! Během studia sis vedla znamenitě. Jenom ti nejdou zkoušky. A opáčko.“ Rozesmál ji. Aby ji utěšil

ještě víc, dodal: „Aspoň jsi nedopadla jako Laurence Merner. Ten prolezl s trojkou.“

„To si děláš legraci! Co se stalo?“

„Kdo ví? Možná to souvisí s tím, že ho Rob v minulým semestru pustil k vodě. Nesl to dost mizerně.“

„Jak dopadl Godfrey?“

„To netuším, ještě jsem ho nepotkal. Co Leo?“

„Za jedna,“ zakoulela očima. „Jak se mu to sakra povedlo? Vždyť je poslední tři roky v jednom kuse

sjetej.“

„Zato poslední tři měsíce se prakticky ubydlel v knihovně. Nikdo z nás tu není blbec, Olivie. Bavíme se otom, jak rozškatulkovat nejchytřejší jednadvacetiletý lidi v týhle zemi. Jak rozdělit jedno procento načtvrtiny. Jaký myslíš, že jsou mezi náma doopravdy rozdíly?“

„Hrozně ráda bych ti věřila,“ řekla tiše. „Ale mám podezření, že pro ty chytráky, co zkoušky známkujou,jsou ty rozdíly hodně podstatný.“ Vyprostila se mu a vytáhla ze skříně plesové šaty. „Do háje. Proč námprostě nedají IQ testy nebo tak něco a neodvodí známky z toho?“

Nick se rozesmál. „Protože se od nás čeká, že se tu něco naučíme, ty truhlíku. Diplom dokazuje, že mášvzdělání, ne že máš IQ přes 120. Mimochodem, ty šaty jsou pěkný.“

„Prohlížet si je před plesem přináší smůlu,“ prohlásila Olivia. „Padej odtud, zmiz. A vrat se v půl osmý.“

Dopřála si dlouhou koupel a ignorovala pět dalších lidí, kteří netrpělivě klepali na dveře, protože senemohli dočkat, až na ně přijde řada. Dávala si pečlivý pozor, aby si nenamočila vlasy, ale v páře, kterástoupala z horké vody, se jí zkroutily ještě víc.

Pak se zabalená v ručníku posadila ke stolu a nalíčila se. Vybrala si zlatavou rtěnku, která jí zvýrazňovalaopálenou pleť. Když si černě obtahovala oči, táhlo jí hlavou, nakolik tomu opálení obětovala dobrou

známku u zkoušek.

Plesové šaty byly ze sametu v bronzové barvě, uchycené jen páskem kolem krku, takže jí odhalovalyhladká ramena a čerstvě zhojené tetování. Padly jí jako ulité. Nikdo netušil, kolik za ně zaplatila.

Nick ji přišel vyzvednout a společně zamířili na ples. Na stole v pokoji zůstala ležet černá tužka na očnílinky přelomená vejpůl.

Byl příjemně teplý červnový večer. Foukal mírný vlahý větřík prosycený vůní jasmínů, které kvetly nahlavním nádvoří. Studenti z Arielu, kteří se na jeden večer proměnili v prudce elegantní bytosti, korzovali

sem a tam ve smokinzích a šatech ze saténu a hedvábí.

Na nádvoří Carriwell Court zářily lampióny. Na trávníku u kaple stál obrovský bílý stan ozdobený drobnýmielektrickými světýlky. Na jevišti vyhrávala swingová kapela a studenti, které už pití dostalo do nálady,

poskakovali v nafukovacím hradu.

Nick podal Olivii vysokou skleničku s šampaňským a přiťukli si spolu. „Konec jedné éry,“ konstatoval avšiml si, že Olivia zatíná prsty, až jí klouby úplně zbělely.

„Dotkl jsem se tě něčím?“ zeptal se, když viděl, jak se vyhýbá jeho pohledu. Pokusila se usmát.

„Ne, to víš, že ne. Pojď, poohlídnem se po Godfreyovi. Vsadím se s tebou o deset liber, že si vzal ten svůj

bílej smoking.“

Godfrey jim ukradl žetony do kasina, vyhrál v ruletě a podělil se s nimi o výhru. Žetony platily jen naplese, jinak byly bezcenné. Godfrey už byl namol a začínal byl protivný, tak se na něj vykašlali. Sluncezapadalo a barvilo obzor dooranžova a dorůžova. Svezli se na ruském kole a rozesmálo je, že si můžouprohlédnout Ariel z ptačí perspektivy. Narazili na Lea se Sinead a bavili se tím, že do sebe navzájem

vráželi na autodromu.

„Pojďte, dáme si něco k pití,“ vybídla je Sinead a zamířila ke Stánku s ovocnou pálenkou. Stála tam June,vlasy spletené do dlouhých copů, a bavila se s kamarádkou.

„Hrozně ti to sluší,“ pochválila jí Olivia zářivě žluté šaty.

„Tobě taky. Kdes ty fantastický šaty sehnala?“

„V Tesku,“ prohlásila Olivia zvesela.

„Fakt?“ zamračila se June. Stoupla si za Olivii a povytáhla jí ze šatů visačku, i když se Olivia bránila.

„Prokristapána, Liv, to jsou šaty od návrháře. Copak nejsi permanentně švorc?“

Nick se zamračil taky, věděl, že Olivia nedostává peníze od rodičů, takže se musí spoléhat na studentské

půjčky a na velkorysost banky ohledně přečerpání účtu.

„Koupila jsem si je na kreditku,“ řekla.

„Na jakou kreditku?“ zeptal se Nick. Všichni kolem z té změny tématu zrozpačitěli.

„Nezasvěcuju tě do všech detailů svojí finanční situace,“ odpověděla Olivia polohlasem. Sinead se pokusila

zapříst s Dannym hovor na jiné téma, aby to vypadalo, že si hádky nevšímají.

„Horentní dluh na kreditce je to poslední, co potřebuješ,“ vyčetl jí Nick. „Proč sis neřekla o peníze mně?

Půjčil bych ti.“

„Já od tebe žádný zatracený prachy nechci!“ odsekla Olivia.

„Jak myslíš!“ Rozzlobeně rozhodil ruce. „Jdu se poohlídnout po Leovi. Zatím ahoj.“ Odkráčel směrem ktanečnímu stanu.

„Tak ti pěkně děkuju. June,“ utrousila Olivia, tón prodchnutý trpkou ironií. „To od tebe bylo fakt skvělý.“Otočila se na patě, odkráčela ke Stánku s pálenkou a poručila si neředěnou dvojitou.

„Tak promiň!“ řekla June. „Netušila jsem, že si Nick má myslet, že ty šaty jsou z výprodeje.“

Jdi do prdele,“ houkla na ni Olivia, obrátila do sebe pití a poručila si další.

„Panebože, Olivie, on za to nestojí!“ vykřikla June. „Vím, jak je to pro tebe asi těžký, když se mu vjednom kuse snažíš dělat radost a hodit se k němu a k jeho kámošům. Ale ty nejsi jako oni! Jsou tozpovykanci ze soukromejch škol, kterejm od narození lítají pečený holubi až do huby, kdežto ty jsi holka z

East Endu. Tvůj táta provozuje bazar s laciným šuntem a tvoje máma by nepoznala, kterej nůž a vidličkusi vzít na kterej chod, ani kdyby je měla popsaný. A není na tom vůbec nic špatnýho! V tom vězí ta potíž!Tahle sebranka v tobě vzbuzuje pocit, že by ses za to měla stydět. Ale tys to dotáhla dál než oni, Liv.Mnohem dál. Měla bys na sebe být pyšná.“

Ten proslov všem vzal řeč. Sinead zrudla a klopila oči k trávníku pod svými novými botami; nejspíš si jakojediná uvědomovala, jak moc je ten popis Oliviiných rodičů výstižný. Junina kamarádka položila June

ruku na paži, aby ji zarazila.

Olivia se ani neohlédla. Se schýlenými rameny se dlaněmi opírala o mokrou desku Stánku s pálenkou.

Prodavač ji rozpačitě pozoroval. Vzala si skleničku a jedním lokem ji do sebe obrátila.

„Ještě jednu, prosím.“

Nalil jí další, protože ji nechtěl ještě víc rozrušit tím, že odmítne.

„Liv?“ ozvala se June. Tmavá pleť se jí v zapadajícím slunci leskla.

Olivia do sebe obrátila třetí dvojitou pálenku a zůstala stát zády k ostatním.

„No tak dobře,“ řekla roztřeseným hlasem June, otočila se na patě a odběhla. Její kamarádka si vykasala

sukni a zamířila za ní.

Sinead s Dannym si vyměnili pohled. „Půjdu najít Nicka,“ řekl Danny a vykročil ke stanu. Sinead sezhluboka nadechla a přistoupila k Olivii.

„Jenom limonádu, prosím,“ požádala nervózního prodavače, který byl rád, že mu to poskytlo záminkutvářit se, že má plné ruce práce.

Sinead položila Olivii ruku na rameno. „Liv? Nerozčiluj se. Nick je fajn kluk, June to prostě nechápe. Chce,abys byla šťastná.“

Olivia se celá třásla. Ani se na Sinead nepodívala. „Myslí si

o mně, že jsem póvl,“ vypravila ze sebe rozklepaně.

„Ne, Liv, nemyslí. Pochází ze stejnýho prostředí jako ty, nekouká na tebe skrz prsty. Naopak považuje za

póvl ty snoby z vyšších vrstev.“

Olivia si opatrně otřela koutky očí, aby si nerozmazala makeup. „Snobství naruby je stejně hnusný jako to

normální,“ prohlásila.

„Jo, ale o snobech naruby nepíšou lesklý časopisy,“ poznamenala Sinead a potěšilo ji, že vyloudila Oliviina tváři úsměv. „Pojď, najdem Nicka a vysvětlíme mu, s jakým ziskem můžeš ty šaty zítra ráno prodat na

eBayi.“

Hodiny v kapli odbily půlnoc. Leo se Sinead tančili na trávníku ploužák a vyhrával jim k tomu smyčcovýkvartet. V bílé záři koulí zavěšených mezi starými železnými lampami na oba sedla romantická nálada.Sinead si položila hlavu Leovi na rameno, spokojeně si povzdechla a nasávala vůni jeho vody po holení.Leo jí sklouzl dlaněmi po zádech níž a vychutnával si křivky jejího těla pod saténovými šaty.

„Co takhle zajít si někam, kde budeme mít větší soukromí?“ zašeptal jí do ucha.

Vzhlédla k němu a schválně nasadila šokovaný výraz. „No tedy, pane Montegino! Tak jo. Jenom to ututlejpřed Paulou. Spatně snáší, když si někdo z jejích obdivovatelů dovolí odskočit a chvíli na ni přestane dělat

psí oči.“

Já na ni nedělám psí oči!“ ohradil se Leo, ale Sinead se rozesmála a už ho vlekla ke svému pokoji vCarriwell Court, jen ještě cestou popadla nedopitou láhev Veuve Cliquot.

Na nádvoří minuli dvojici plně zaujatou líbáním; mladíkova ruka se přitom plazila výš a výš po dívčiněnoze až k hornímu okraji punčoch. Na schodech seděl Godfrey, pozoroval zamilovaný párek a popíjel zeskleničky šampaňské.

„Bavíš se?“ zeptal se ho Leo a zamrkal na něj; byl rád, že někdo vidí, jak se mu tuhle noc zadařilo.

„Moc ne,“ odvětil Godfrey úsečně. „Moji holku ten dnešní večer nějak zmohl.“ Sledovali jeho pohled kdívce, která se k němu pár týdnů předtím tulila v pramici – zvracela do keřů a vypadalo to, že někdeztratila botu. „Takhle člověk dopadne, když si začne s mladšíma. Vůbec neuměj pít.“

Sinead ho poplácala po hlavě. „Dones jí kafe. Třeba ještě do večerky vystřízliví.“

Leo ji následoval nahoru po schodech a v kalhotách už cítil nedočkavost, zvlášť když si z vlasů vytáhlasponu a jantarové prameny se jí rozprostřely po nahých bledých zádech. Ve druhém patře vytáhla klíč odpokoje ze schovávačky na horním rámu dveří, zasunula ho do zámku a svůdně se na Lea usmála. Naklonil

se k ní, aby z jejích vábivých rtů vyloudil polibek, ale Sinead ho nataženou rukou zarazila.

„Slyšels to?“ zašeptala.

„Ne,“ řekl a odtáhl jí ruku, ale zase ho zarazila.

„Pšššt!“ Oba se zaposlouchali. Leo rozeznal tiché vzlyky. „To bude Liv,“ řekla Sinead.

Leo přitakal, „io, večer se chytla s Nickem.“

„Měla bych se jít mrknout, jak na tom je,“ řekla Sinead ustaraně.

„Ne,“ zaúpěl Leo a přišpendlil ji ke dveřím. „Nikam nechoď. Určitě bude v pohodě.“

„Leo, nelep se na mě. Jestli chceš, tak na mě počkej vevnitř, ale já se napřed chci ujistit, že jí nic není.“Leo se podvolil, odtáhl se od ní a zamířil za ní do třetího patra, protože usoudil, že když ji s Olivií nechásamotnou, budou tam ty dvě spolu žvanit až do rána.

Ze všeho nejdřív je přes nos praštil pach. ŽJuč a výkaly. Vystrašilo je to, a tak zpomalili. Vzlyky k nim teďdoléhaly hlasitěji, ale přicházely z Junina pokoje, ne z Oliviina. Sinead s Leem potlačili nutkání rozběhnout

se po schodech dolů a vypadnout odtud, zahnuli za roh a zastavili se v Juniných dveřích.

Olivia, oblečená jen ve spodních kalhotkách a podprsence, byla celá od krve, choulila se na koberci a pokrví potřísněném obličeji se jí řinuly slzy. Vedle ní ležela mrtvá June Okewenová, tělo poseté stovkamiřezných a bodných ran. Růžová tkáň prosvítající z jejích útrob ostře kontrastovala s hladkou hnědou pletí.

Nad June klečel Nick pořád ještě oblečený ve smokingu a cpal jí vnitřnosti zpátky do těla.

Zhypnotizovat Olivii byla hračka. Denison zjistil, že ji stačí přimět, aby si představovala pláž, a klidněmůže vynechat kostelík s barevnými vitrážemi. Ležela uvolněně na pohovce, tváře zrůžovělé, ústa mírněpootevřená. Denisonovi připadalo, že vypadá jako spící děcko.

„Zdravím, doktore,“ řekla ospale. „Tady Helen.“

„Jak se máte, Helen?“

„Nic moc. Vím, že dneska budete chtít mluvit o June.“

„To máte pravdu. Potřebuju, abyste mi řekla, co se tu noc seběhlo.“

Helen si povzdechla a na dlouho se odmlčela. Denison si už v duchu říkal, jestli náhodou neusnula, občasse to při hypnóze stávalo. Skoro se lekl, když konečně promluvila.

„Bylo to tím, že spustila o Oliviiných rodičích. Olivia si kvůli tomu připadala… méněcenná. Měla pocit, ženení dost dobrá. Povedlo se mi udržet Juda na uzdě, asi proto, že tou dobou byla ještě poměrně střízlivá.Dokonce se všechno zklidnilo. Mary dost zdeptalo, že dopadla u závěrečných zkoušek tak mizerně, takjsem ji utěšovala, ať si z toho nic nedělá; nemohla za to, že se během zkoušek nevynořila. Asi jsem seměla víc soustředit, neměla jsem polevit v ostražitosti, jenže Olivia se vrátila do pokoje a já si myslela, ženic nehrozí. Ale pak jí na dveře zaklepala June a znova se pustily do hádky. A Jude, který celou dobučíhal, skočil po příležitosti.

June se pokoušela bránit, ale musíte pochopit, že Olivia má mnohem větší sílu, když ji ovládne Jude. ZabilJune. A trpěla. Helen se zničehonic rozplakala. „Hrozně trpěla! Ty ostatní si ani nestačily uvědomit, co seděje. Během chvilky bylo po všem. Ale June měla dost času, aby jí to došlo. Chudák holka, fakt chudák´’

„Můžete mi povědět, co jí Jude udělal?“ zeptal se Denison. Kroutil v prstech pero, příčilo se mu, že ji musí

takhle trýznit. Nejradši by si přinesl z domova kriketovou pálku a vyzval toho hajzla Juda, ať se muukáže. Ať předvede, na co se zmůže, až mu bude o hlavu otloukat pořádný kus vrbového dřeva. Tapředstava měla ovšem jednu zásadní vadu – tou pálkou by pochopitelně rozbíjel hlavu Olivii.

„Vykuchal jí vnitřnosti. A pak ji prostě jen bodal a bodal, ne a ne se zarazit. Ani já ho nedovedla zarazit. A

pak tam vběhl Nick a to je poslední, na co se pamatuju. Netuším, co se dělo dál. Nemám ponětí, kdejsme byly, když byla Olivia v katatonickém stavu, jak jste říkal.“

Denison odložil pero na psací podložku. „Tak dobře,“ řekl. „Teď vás probudím z hypnózy.“

Deset minut nato – když se Olivia probrala a s pomocí posthypnotické sugesce se vzpamatovala azklidnila – popíjela ze sklenice vodu a dívala se na Denisona.

„Olivie…, pamatujete si něco z toho dne? Jak jste zjistila výsledky závěrečných zkoušek? Jak jste se

chystala na ples? Jak probíhal ples jako takový?“

Přisvědčila. „Pamatuju si to všecko.“

„Nemáte žádné výpadky paměti?“

Zase se napila vody. „Trochu možná ano. V jednu chvíli vedle mě stál Danny a pak tam najednou nebyl.

Ale nemyslím si, že bych ztratila moc času´’

Denison si to poznamenal. „Pamatujete se, jak jste se vracela do svého pokoje?“

„Ano. Byla jsem opilá a chtělo se mi spát. Nick trval na tom, že mě uloží do postele. Musel mi rozepnoutšaty. Zalezla jsem do postele jen tak, jak jsem byla, ve spodním prádle – byla jsem hrozně utahaná.“

„A Nick pak z vašeho pokoje odešel, nebo tam zůstal, pamatujete se na to?“

Zavrtěla hlavou a zhluboka se napila. „Pak už se nepamatuju na nic. Je to, jako když jste říkal, že jsem na

Valentýna šla do té restaurace anebo že jsem vzala Sinead do hospody na čtvrtfinálový zápas. Vím, žejsme s Nickem byli v Junině pokoji, protože jste mi to tvrdil vy.“

Denisonovi, který si celou dobu dělal poznámky, strnulo pero uprostřed pohybu. „Co jste to říkala?“ Dech

mu uvízl v plicích.

„Nezlobte se, jestli jsem se vás dotkla. Jenom jsem chtěla říct, že mi nezbývá než věřit tomu, co mipovíte. Klidně byste mi mohl lhát a já bych to nepoznala.“

Denison si odkašlal. „Nelžu vám, Olivie. Čestné slovo. A už je pozdě – co kdybychom to pro dnešekukončili?“

„Myslím, že lže,“ prohlásil Denison. Sundal si brýle, otřel si je o kravatu a pak si je zase nasadil a zadíval

se na Weatherse.

Ten mu pohled opětoval. „Co se stalo?“

„Lidé, kteří trpí disociativní poruchou identity, mají okna v paměti – stavy, ze kterých si poté, co seproberou, vůbec nic nepamatují. Je to způsobeno tím, že nad nimi získala kontrolu nějaká jiná identita.

Hlavní osobnost nemá tušení, co se odehrávalo, když byla jiná identita u kormidla.“

„To už vím,“ řekl Weathers netrpělivě.

„Když Sinead Flynnová navštívila Olivii v Londýně, odehrálo se to údajně během jednoho takového stavu.Olivia mi tvrdila, že ví, že se v hospodě dívaly na fotbalové čtvrtfinále, jen díky tomu, že jsem jí topověděl já.“

Weathers se na něj chvíli díval a pak nechápavě rozhodil ruce. „No a?“

„Já jsem ale Olivii řekl jenom to, že se dívaly na Světový pohár,“ vysvětlil Denison. Vypadal, jako by mubylo nevolno. „Jak teda ví, že se dívaly zrovna na čtvrtfinále?“

Weathers zaklonil hlavu a zadíval se na strop. „Kam tím míříš?“

„Možná simuluje, možná všechny ty příznaky disociativní poruchy jenom hraje. Když jí na to skočíme, takse ocitne pod zámkem někde v dobře střeženém ústavu a bude tam trčet, dokud se zázračně neuzdraví,ale určitě je to pořád lepší než skončit na dvacet let až doživotí ve vězení.“

„Ale proč proboha předstírat zrovna mnohočetnou osobnost? Podle toho, cos mi vykládal, nemá jistotu, že

díky tomu skončí v blázinci, a ne v base. Proč nepředstírat něco snazšího, na čem se všichni psychiatřishodnou, třeba paranoidní schizofrenii?“

Denison pokrčil rameny. „To netuším. Možná se bojí, aby do ní necpali antipsychotika. Bůh ví, že já bych je taky nebral, pokud bych bezpodmínečně nemusel. A navíc se u ní během těch tří let na Arieluneprojevila ani známka psychózy, tak kdo by jí teď uvěřil, kdyby začala tvrdit, že je Napoleon a že se jipřes televizi pokouší ovládat CIA?“

Weathers se zasmál. „Matte, třeba existuje jednodušší vysvětlení. Jestli přibližně věděla, v jakou dobu jiSinead navštívila, mohla podle toho odhadnout, že se tou dobou hrály čtvrtfinálové zápasy. A víš úplnějistě, že ses před ní nepodřekl?“

„Ověřil jsem si to podle nahrávek. Zmínil jsem se jenom, že to byl Světový pohár. Dokonce jsem jí anineřekl, že za ní Sinead přijela v červnu.“

„No, potřebujeme něco průkaznějšího. Potřebujeme tu mnohočetnou osobnost bud dokázat, nebo

vyvrátit.“

Denison měl co dělat, aby se nahlas nerozesmál. Uvolnil si kravatu, aby si dopřál trochu pohodlí.„Kdybych tohle uměl dokázat, tak by ta porucha nebyla tak kontroverzní, jak je. Většina literatury odisociativní poruše se zabývá tím, jak zjistit, jestli pacienti opravdu mají různé, navzájem oddělenéidentity. Používají se například Rorschachovy testy nebo magnetická rezonance.“

„Paráda. Takže ty mi tvrdíš, že neexistuje způsob, jak dokázat, jestli tou poruchou trpí nebo netrpí?“Weathers se na židli odsunul, až zaskřípěla po podlaze, přešel k oknu a zadíval se ven. „Potřebuju sizakouřit.“

„Já myslel, že jsi s tím seknul,“ poznamenal Denison. „Taky že jo. Máš cigaretu?“

„Jo.“ Denison za ním došel k oknu a opřel se o parapet. „Ale nedám ti ji.“

Weathers se uchechtl. „Ty bídáku“

„Nebudu podporovat tvoje zlozvyky,“ prohlásil Denison a snažil se nekřenit. „Hele, slyšels někdy o

Kennethovi Bianchim?“

Weathers přikývl. „Jo. Jeden ze škrtičů z Hillside v Kalifornii v sedmdesátých letech.“

„Tvrdil, že ty vraždy spáchala jeho jiná identita. A víš, jak na to vyzrála obžaloba? Nesnažila se dokazovat,

že tu jinou identitu jenom hraje, ale dokázala, že předstíral hypnotický stav.“

Weathersovi se rozsvítily zelené oči. „Takže když dokážeme, že Corscaddenová není doopravdy vhypnóze, bude to naznačovat, že si celou tu poruchu vymýšlí? Matte, ty jsi génius.“ Popadl Denisona zahlavu a vlepil mu pusu na čelo. „Tak se do toho dáme.“

„Nebude vám vadit videokamera, Olivie?“

Olivia nešťastně těkala očima mezi čočkou kamery a Denisonem. „Jestli je to potřeba, tak se s tím asibudu muset smířit.“

„Ano, myslím, že je potřeba, abychom tohle nahráli i s obrazem, a nejen jako zvukový záznam.“Denisonovi bylo proti srsti, že na ni si je boudu; to obvykle v popisu práce neměl. Nechal kameruautomaticky zaostřit na pohovku, kde seděla.

Náležitě ji uvedl do hypnózy – pláž, kostel, schodiště. Zdálo se, že Olivia skutečně upadla do hlubokého

hypnotického transu.

„Olivie,“ oslovil ji, „chci, abyste zůstala v tomhle uvolněném stavu, ale sedla si a otevřela oči.“

Uhladila si sukni, zpříma se posadila a opřela se o opěradlo pohovky. Teprve když seděla čelem přímoproti němu, otevřela oči; měla v nich prázdný, nezaostřený pohled. „Položím vám několik otázek, Olivie. Nenechte se znervóznit tím, když nebudete znát odpověď – prostě řekněte, že nevíte, nemusíte zkoušet hádat. Tak jdeme na to?“

„Jdeme na to.“

„Můžete mi povědět, jaké je hlavní město Anglie?“

„Londýn.“

„Americká vlajka má tři barvy. Jaké jsou?“

„Červená, bílá a modrá.“

„Který astronaut jako první vstoupil na Měsíc?“

„Neil Armstrong.“

„Ametyst je fialový polodrahokam. Jakou barvu má, když se zahřeje?“

Na čele jí naskočila svislá vráska. „Nevím.“

„Když se ametyst zahřeje, tak zežloutne. Jak se v Disneyho příbězích jmenovala kamarádka myšáka

Mickeyho?“

Vráska zmizela. „Minnie.“

„Jde vám to moc dobře, Olivie. Teď si sednu vedle vás.“ Denison se usadil na opačném konci pohovky;dával si pozor, aby jí nenarušil osobní prostor. „Mohla byste ke mně prosím natáhnout levou ruku?“

Natáhla k němu ruku, ale pořád se dívala před sebe, a ne na něj. „Prstem vám na hřbet ruky načrtnukruh,“ řekl jí. „Až ho načrtnu, kůže uprostřed úplně znecitliví, takže vůbec neucítíte, když se jí někdo

dotkne. Rozumíte?“

Olivia přisvědčila a Denison jí špičkou ukazováčku načrtl na hřbet ruky kruh o průměru asi pět centimetrů.

„Teď se vás budu dotýkat na různých místech ruky. Když se vás dotknu někde, kde to ucítíte, chci,

abyste řekla ‚ano‘. Když se vás dotknu někde, kde to neucítíte, řeknete ‚ne\ Rozumíte?“

Olivia zase přisvědčila. „Dobrá, Olivie, zavřete prosím oči.“ Pevně je zavřela. Denison se zlehka dotkl

jejího předloktí.

„Ano,“ řekla. Zase se jí dotkl, tentokrát na palci. „Ano.“ Dotkl se jí uprostřed pomyslného kruhu. Žádná

odezva. Přitiskl jí prst k lokti. „Ano.“ Znovu to zkusil uprostřed kruhu. Nic.

„Dobrá, Olivie, můžete zase otevřít oči.“ Víčka se jí nadzvedla. V odpoledním slunci jí zářily vlasy.

Denison vstal a přitáhl k pohovce osiřelou židli. „Na té židli sedí Janey, moje sekretářka. Vidíte ji?“

Olivia přikývla. „Dobrý den,“ pozdravila prázdnou židli.

„Můžete mi povědět, co má na sobě?“

Olivia se zatvářila překvapeně. „Nerozumím, proč se ptáte. Copak ji nevidíte?“

„Jen chci vědět, co vidíte vy, Olivie.“

Naklonila hlavu ke straně. „Modrou blůzu. Černou sukni.“

„Chtěla byste si s ní popovídat?“

Olivia se zatvářila rozpačitě. „Nevím, co jí říct.“

„Co kdybyste se jí zeptala na její soukromý život?“

Olivia zamžikala. „Ehm…, máte přítele?“ Po chvíli pokývala hlavou.

„Co vám řekla?“ zeptal se Denison.

„Že prý donedávna měla, ale minulý měsíc se rozešli.“

Trefila se překvapivě blízko skutečnosti, ale Denison tu nebyl od toho, aby posuzoval její jasnovidecké

schopnosti. Požádal ji, ať zase zavře oči, vstal, došel ke dveřím a mlčky naznačil skutečné Janey, ať jde

dovnitř. Janey se tvářila skoro stejně rozpačitě jako Olivia, ale poslušně vešla do ordinace. Denison řekl

Olivii, ať otevře oči, a Janey ji kývnutím pozdravila.

Zdálo se, že Olivia ji nevidí. Dál se soustředila na imaginární Janey na židli.

„Olivie,“ oslovil ji Denison, „podívejte se, kdo právě přišel. Podívejte, je to Janey.“

Jakmile ji vybídl, Olivia zalétla pohledem od imaginární Janey k té skutečné a zase zpátky. Tvářila se

ohromeně. „Co se to děje, doktore?!“ zašeptala. „Tohle mě děsí, nelíbí se mi to, zarazte to prosím!“

„Co se vám nelíbí, Olivie?“ naléhal na ni.

„Asi mám halucinaci. To je dvojče? Vidím ji dvakrát! Jak to, že je na dvou místech naráz?!“

„Uklidněte se prosím, Olivie. To je v pořádku, že ji vidíte dvakrát.“ Otočil se k Janey. „Díky, Janey, můžetezase jít.“ Sekretářka se celá rozpačitá odporoučela a zavřela za sebou dveře. Olivii se viditelně ulevilo,když teď měla před sebou zase jen její imaginární podobu. „Olivie, Janey vstává ze židle a odchází. Už ji

nevidíte.“

„Kam šla?“ zeptala se Olivia ustaraně.

„Olivie, chci, abyste si zase lehla na pohovku, proberu vás z hypnózy. Až se probudíte, budete si připadatnaprosto uvolněně a odpočatě a nebudete si pamatovat nic z toho, co se odehrálo během doby, kdy jste

byla v hypnóze. Rozumíte?“

„Ano.“ Lehla si a zase se přitom ujistila, že se jí nevyhrnula sukně. Denison jí opět vykreslil představu

schodů, tentokrát opačně, a přivedl ji zpátky k plnému vědomí.

„Teď jste úplně vzhůru. Jak se cítíte?“

Olivia se posadila. Prohrábla si vlasy a usmála se na něj.

„Překvapivě dobře, doktore, díky.“

„Dobrá, teď vám položím pár otázek. Nezlobte se, jestli vám některé přijdou podivné.“

Přikývla a vybídla ho, ať se ptá.

„Americká vlajka má tři barvy. Jaké jsou?“

„Modrá, červená, bílá.“

„Jak se v Disneyho příbězích jmenovala kamarádka myšáka Mickeyho?“

Usmála se. „Minnie.“

„Který astronaut jako první vstoupil na Měsíc?“

„Neil Armstrong.“

„Ametyst je fialový polodrahokam. Jakou barvu má, když se zahřeje?“

Olivia se zasmála. „To si ze mě snad děláte legraci. Já jsem studovala anglickou literaturu, ne chemii,copak jste zapomněl?“

„Takže to nevíte?“ „Ne.“

„Dobrá. Můžete mi povědět, jaké je hlavní město Anglie?“

„Díkybohu lehká otázka! Londýn, to dá rozum.“

Deset minut nato, když Olivii odvedli zpátky do jejího pokoje v jiném křídle budovy, Denison s chmurnýmvýrazem ve tváři vytočil telefonní číslo.

„Ahoj Steve, tady Matt. Mám pro tebe ten důkaz.“

Olivia byla v pokoji. Převlékla se do džin a trička, seděla na posteli, četla si knížku a tiše si pro sebebroukala. Když za vyztuženým sklem ve dveřích zahlédla Denisona, obličej se jí rozzářil, vstala z postele a

šla mu naproti.

Zřízenec odemkl dveře a Olivii zpopelavěla tvář, protože za psychiatrem spatřila Weatherse.

„Co ten tu dělá?“ zeptala se.

Weathers vešel dovnitř, doprovázen seržantem Halloranem a dvěma uniformovanými policisty.

„Olivie Corscaddenová, zatýkám vás za vraždy Amandy Montgomeryové, Elizy Fitzstanleyové a June

Okewenové. Nemusíte vypovídat, ale vaší obhajobě může uškodit, pokud při výslechu zatajíte něco, copozději vyjde najevo u soudu. Cokoli řeknete, může být použito jako důkaz proti vám.“ Halloran ji k soběotočil zády, a i když se pokoušela bránit, nasadil jí na ruce pouta a přimáčkl ji ke zdi.

„Nemusíte s ní zacházet tak hrubě,“ ohradil se Denison.

„Nedovolte jim to, prosím!“ vykřikla Olivia. „Prosím vás, musíte mi pomoct! Povězte jim o Judovi! Já jsem

to neudělala! Já jsem to neudělala!“ Halloran ji vyvlekl z pokoje a v doprovodu uniformovaných policistů jiodváděl chodbou. Ostatní pacienti zamčení v pokojích slyšeli křik a taky se rozkřičeli a bušili na dveře, jenaby se k tomu povyku přidali.

Došli na konec chodby a Halloran Olivii táhl ke dveřím. Měla poslední šanci něco říct, poslední šanci setkat

se s Denisonovým pohledem. „Pomozte mi, Matthewe!“ zaprosila a pak mu zmizela mimo dohled.

Denison dlouze vydechl a zřízenec vedle něj zavrtěl hlavou, tyhle konce se mu nezamlouvaly.

Weathers zůstal v Oliviině pokoji a zrovna zvedal její boty.

„Taky bude potřebovat ponožky´’ upozornil ho Denison, vešel dovnitř a začal se probírat Oliviiným

šatstvem. „A svetr.“ Strčil haldu oblečení Weathersovi do náručí.

„Matte, nelituj ji. Zabila tři holky.“

„Ten surovec s ní nemusel zacházet jako s onucí. Pořád je to přece lidská bytost.“

Weathers pokrčil rameny. „O tom by se dalo polemizovat. Hele, s tím ostatním oblečením si nedělej hlavu,

nechám ho odsud odvézt, až se soudce rozhodne, kam ji zatím umístíme.“

„Vezmeš ji k výslechu zpátky do Cambridge?“

Weathers zavrtěl hlavou. „Ne, na policejní stanici v Newington Park. Nejspíš ji pak nechají převézt dověznice Holloway, takže nemá smysl vláčet ji pryč z Londýna.“

„Chci u toho být – myslím u výslechu.“

Weathers přikývl. „Já taky chci, abys tam byl.“ Zastrčil do bot ponožky a zamířil ke dveřím. Na půl cestyse ještě ohlédl. „Za pár hodin pro tebe pošlu auto. Napřed ji necháme kapánek podusit ve vlastní šťávě.“Otočil se a bez dalších okolků vyšel na chodbu.

Denison si sedl na postel. To on uvedl všechny tyhle události do pohybu tím, že podepsal prohlášení, že

podle něj už neexistuje zákonný důvod dál držet Olivii Corscaddenovou v psychiatrické léčebně. Vybavil sijejí tvář, když ji vlekli zpátky do skutečného světa, a útroby se mu sevřely hlodavým pocitem viny.

Na zdi u Oliviiny postele byla přilepená fotka Nicka. Stál se dvěma kamarády na školní zahradě a v pozadíse vypínala budova střední školy, majestátní stavba ze sedmnáctého století.

Měl rozcuchané vlasy a usmíval se, vypadal uvolněně a šťastně. Denison si říkal, jestli se NicholasHardcastle bude ještě někdy tvářit tak bezstarostně.

Policejní stanice Newington Park se nacházela v jedné z drsnějších částí východního Londýna. Když tamneoznačené policejní auto přiváželo Denisona k výslechu, zahlédl cestou jednoho sprejera, jak zrovna nazdi věžáku vykřikuje do světa svoji podporu Arsenalu, jednoho opilce, jak s igelitkou ze supermarketu vlevé ruce močí na autobusovou zastávku, a jednu drogovou transakci probíhající na ulici před klubem. Nachodníku před policejní stanicí ani na tom protějším se nic nelegálního nekonalo a po graffiti tam nebyloani stopy – záměrný vedlejší účinek přestavby vstupní haly, při které její vnější cihlovou zed nahradilastěna z neprůstřelného skla, díky níž měl službu konající policista celý prostor před stanicí jako na dlani aviděl všechno, co se tam šustne. Bylo skoro devět večer a od skla se odráželo zapadající slunce a barvilocáry mraků na srpnové obloze dorůžova.

Detektiv, který Denisona vezl, zahnul do boční ulice, aniž dal blinkr, a zajel na parkoviště za policejnístanicí. Za celou cestu z Coldhillu prohodil s Denisonem sotva dvě slova.

Vešli dovnitř a Denison osaměl ve vstupní hale, dokud ho nepřišel vyzvednout Halloran. Houklpsychiatrovi něco na pozdrav.

„Jak na tom je?“ sondoval Denison, když kráčeli po schodech do prvního patra.

„Cestou sem se uklidnila. Teď fňuká, ale to je u ženskejch naprosto normální. Ještě jsem nezatknulženskou, která by nezačala bulet, když ji na hodinu na dvě šoupnou do cely.“

„Už s ní Steve – myslím inspektor Weathers – mluvil?“

„Ne. Chtěl počkat na vás.“

„Požádala o právníka?“

„Ne, naštěstí ne. Ale sháněla se po vás. Zřejmě nechápe, že právě vy jste ji potopil, káča jedna natvrdlá.

Tak, tady to je. Sjel se sem celej tým z Cambridge.“

„I policistka Amesová?“

„Myslíte paní Weathersová?“ zamrkal na něj Halloran. „Ne, ta je v Balhamu a znova vyslýchá jednohokamaráda Corscaddenový – teda jednoho z těch mála, co měli kliku, že je Corscaddenová nerozkuchala.

Pojdte dál.“

Uprostřed výslechové místnosti seděl Weathers a bavil se se dvěma muži, které Denison neznal; jedenměl na sobě nepadnoucí oblek, druhý policejní uniformu. Když Halloran otevřel dveře, zalétl k nimpohledem a vzápětí vyšel Denisonovi naproti. „Díky, žes přijel, Matte,“ řekl mu. „Tohle je superintendant

Walker – byl tak laskav a umožnil nám, abychom Corscaddenovou umístili tady na stanici.“ Denison si s

mužem v černé uniformě se stříbrnými knoflíky a nárameníky plnými distinkcí potřásl rukou. Weathersmávl rukou k muži v neforemném saku, který by potřeboval oholit a ostříhat. „A tohle je detektivinspektor Colin Maclntyre. Vede vyšetřování vraždy Elizy Fitzstanleyové.“ Vida, pomyslel si Denison, taktohle je ten chlapík, co popíral existenci Cambridgeského řezníka. Taky si s ním potřásl rukou.

„Hodně štěstí, Weathersi,“ popřál superintendant Walker a šel vyřizovat urgentnější policejní záležitosti.„Udržujte mě v obraze, jak se to vyvíjí.“

„Tak co je v plánu, Steve?“ zeptal se Denison.

„Jo, to bych taky rád věděl,“ ozval se Maclntyre.

„V plánu je dostat z ní přiznání, že tu disociativní poruchu identity jenom hrála. A pak zjistit proč. Zrovnajsem Mácovi vysvětloval, jaký test jsi na ní provedl, abys ověřil, jestli fixlovala hypnózu. Ale mám dojem,že se v tom pořád ještě ztrácí.“ Weathers Denisonovým směrem zmoženě povytáhl obočí.

„Co měly hergot znamenat ty blbiny s necitlivým kruhem?“ ozval se Maclntyre a otřel si čelo kapesníkem.„Řekl jste jí, že nic neucítí, takže dá rozum, že ani nemukla, když jste se jí tam dotknul. Ta holka sedostala na Cambridge, takže rozhodně není dement.“

„Jenže existuje rozdíl mezi logikou v hypnóze a běžnou logikou,“ snažil se mu vysvětlit Denison. „Znormálního chování nemůžete vyvozovat, jak to bude chodit v hypnóze. Lidi prostě nereagují stejně.“

„A co ten žlutej ametyst? Řekl jste jí, ať zapomene na všechno, co se během hypnózy odehrálo, tudíž i nato, co jste jí pověděl o žloutnoucím ametystu. Chcete snad říct, že by ta vaše hypnotická sugesce neměla

fungovat?“

„Neměla by fungovat takhle,“ prohlásil Denison.

„Nechte to plavat,“ řekl Weathers. „Hlavní je, aby to pochopila Corscaddenová. A Macu, ty prosím tě držběhem výslechu zobák, bud od tý dobroty.“

Výslechová místnost byla větší a líp vybavená než její protějšek na Parkside v Cambridgi, ale jako vevšech výslechových místnostech to tam bylo cítit lacinými úklidovými prostředky. Okno bylo umístěnovysoko, aby při výslechu nikoho nerozptylovalo; i když člověk vstal, nebylo z něj vidět nic než vzdálenýčinžák, ve kterém se za okny začínala rozsvěcet drobná světýlka, jak slunci končila směna a předávaloúkol osvětlovat město miliónům elektrických žárovek.

V jedné stěně výslechové místnosti bylo vsazeno jednosměrné zrcadlo, kterým mohli dění uvnitř sledovatlidé v sousední pozorovatelně. Měli tam stůl s mikrofonem, kterým mohli pomocí drobného sluchátkapředávat informace a podněty tomu, kdo vedl výslech. A právě do pozorovatelny se přemístili Halloran sDenisonem; Denisona usadili před mikrofon. Mikrofon se spouštěl stiskem tlačítka a Denisonovi dělalo

starost, že se mu potí prsty.

„Test, test, 1 2 3,“ zaskřehotal do mikrofonu. Weathers, který seděl ve výslechové místnosti zády kpozorovatelně, se na židli otočil, ukázal mu vztyčený palec a povzbudivě se na něj usmál.

Maclntyre přecházel ve svém neforemném obleku sem a tam a okusoval si nehet na malíčku.

„Koukněte na toho pitomce,“ utrousil Halloran. „Nevypadá

v tom obleku jako úplnej trouba?“

„Myslíte, že byste tam místo něj měl být vy?“ zeptal se Denison.

Halloran ho zpražil pohledem a šilhavé oko přitom pořád stáčel k výslechové místnosti. „To se ví. Kdyby tipitomci neměli nahnáno a nesnažili se vydávat Elizinu vraždu za jednorázovou záležitost, kterou spáchalnějakej feťák, tak by tam ten parchant vůbec nebyl. Jasně že bych tam měl bejt se Stevem já. Znám typřípady jako svý boty.“

„Tak co tam Maclntyre dělá? Teď už přece nikdo nepochybuje, že ty vraždy spolu souvisely.“

Halloran pokrčil rameny. „Považujou ho za experta na Elizin případ. Jak říkám, je to banda idiotů.“

V tu chvíli se otevřely dveře výslechové místnosti a Denison, který byl celý napjatý a nervózní, při tomnečekaném pohybu nadskočil leknutím. Olivii doprovázela uniformovaná policistka, zavedla ji k židli a pakse vrátila k zavřeným dveřím a zůstala u nich stát.

Olivia měla vlasy ještě pořád stažené do ohonu, ale několik dlouhých pramínků se jí vysmeklo a lepily se jík uslzenému obličeji. Oči měla zarudlé a trochu napuchlé. V šedivé bavlněné mikině se zdála hrozněmaličká.

„Dobrý den, Olivie,“ pozdravil ji Weathers.

„Dobrý den,“ řekla nervózně.

„Zapnu nahrávání, ano?“ „Ano.“ Bylo ji sotva slyšet.

Weathers stiskl knoflík na videokameře nainstalované ve výslechové místnosti a nadiktoval datum, čas ajména přítomných. Pak zopakoval Olivii její práva a ta potvrdila, že jim rozumí. Ani teď nepožádala o

právníka a Halloran vydechl úlevou.

„Olivie, posledních deset týdnů jste byla umístěna v psychiatrické léčebně v Coldhillu, je to tak?“ Přikývla. „Myslím, že ano.“

„Jenom si to myslíte?“

„Všechno si nepamatuju. Prý jsem byla nějakou dobu v katatonickém stavu.“

„Ale od chvíle, kdy jste se probrala k plnému vědomí, jste

v Coldhillu navštěvovala psychiatrická sezení u doktora Matthewa Denisona?“ Zase přikývla. „Dospěli jste

s doktorem Denisonem k nějakému průlomu?“

„Řekl mi, že trpím poruchou, která se jmenuje disociativní porucha identity.“ Při vyslovování toho názvu

trochu zaškobrtla.

„Co mi o té poruše můžete povědět?“

Olivia si poposedla. „V podstatě jde o mnohonásobnou osobnost… Netušila jsem, že něčím takovýmtrpím. Ale doktor Denison říkal, že když se mnou mluvil, občas jsem to nebyla já, ale někdo jiný. A ta jináosobnost zřejmě věděla o těch vraždách.“ Uše se rozvzlykala. „Věděla, že to já jsem zabila svoje

kamarádky.“

Halloran zaťal ruku v pěst. Denison se na tu pěst zadíval a došlo mu, že je to vítězoslavné gesto nad tím,

že Olivia před policisty poprvé připustila svou vinu.

„Co jste doktoru Denisonovi o vraždách svých kamarádek řekla?“

„Prý jsem mu řekla, že moje tělo ovládala jiná osobnost – Jude. A ten je zabil.“

„Když říkáte ‚je‘, tak tím myslíte..

„Amandu, Elizu a June.“

Denison si uvědomil, že Weathers z Olivie žádné pořádné přiznání nedostane. Podrobnosti o vraždáchlíčila Helen a další smyšlené osobnosti, takže Olivia bude místo přiznání jen papouškovat informace, kterézískala od něj – neřekne Weatherso –

vi „zabila jsem Amandu“, ale jen „doktor Denison mi pověděl, že jsem mu řekla, že jsem zabila Amandu“. Mohli by zkusit „přivolat“ Helen a přimět k přiznání na kameru ji, ale Denison pochyboval, že by přiznání v

hypnóze – anebo v předstírané hypnóze – bylo u soudu přípustné. „Jak se doktoru Denisonovi povedlo mluvit s těmi ostatními osobnostmi?“ . „Zhypnotizoval mě.“ „Nikdy se nevynořily samy od sebe?“ Zatvářila se zmateně. „Občas asi ano.“ „Mohl bych si teď s některou z nich promluvit?“ Jen na něj civěla, ve zlatých očích bezvýrazný pohled.

„Mohl bych si promluvit s Helen?“

Po chvíli pokrčila rameny. „Takhle to asi nefunguje´’

„Vy nejste Helen.“

Pousmála se. „Ne.“

„Mohl bych tedy mluvit s Mary? Nebo s Vannou?“

„Já nevím, jak do nich přepnout, je mi líto.“

„A co s Judem?“

Olivia se objala pažemi. „Nefunguje to. Myslím, že je nepřivoláte jenom tím, že vyslovíte jejich jméno.“

„Co kdybych vás rozzuřil? To by je přivolalo? Kdybych o vás řekl, že jste pitomá namyšlená coura, přiměloby to Juda, aby se nám předvedl?“ Po tváři jí kolem nosu stékala slza, až jí ze rtu skápla na rukáv. „Jakvidím, tak asi ne. Je praktické, že vždycky vyleze, jen když jste s někým úplně sama a široko daleko není

žádný policajt, co?“

Olivii se třásla brada. „Mohla bych mluvit s doktorem Denisonem?“ zeptala se. Denison se nemohl zbavit

pocitu viny, když ji viděl, jak pláče. Připadalo mu, že ji zradil.

„Ne,“ odmítl Weathers. „Povězte mi, proč jste se – vy a ty vaše další,osobnosti‘, jak jim říkáte – doktoru

Denisonovi tak ochotně svěřovala?“

„Vyvolával ve mně pocit bezpečí,“ řekla Olivia s pohledem upřeným na stůl. „Věřila jsem mu.“

„Myslíte, že vás měl rád?“

„Myslím, že mu na mně záleželo.“

„Pokládala jste ho za důvěřivce?“

Prudce vzhlédla. „Ne. Co tím myslíte?“

„Nakukala jste mu mazanou historku o zlých alternativních osobnostech a on vám na ni skočil, ne?Ochotně vám vystavil osvědčení, že jste nepříčetná.“

„Nelhala jsem mu.“

„Naneštěstí pro vás jste se podřekla. A on pojal podezření. Začal vás podezírat, že hypnózu jenompředstíráte. Pravda je taková, že jste nad sebou nechtěla ztratit kontrolu, a tak jste nedovolila nechat se

zhypnotizovat.

Víte něco o tom, jak funguje logika v hypnóze? Ne? Já jsem to donedávna taky netušil. Ale dozvěděl jsem

se, že v hypnóze funguje logické uvažování trochu jinak než v běžném životě. Právě to doktor Denisonzkoumal při vašem dnešním sezení – jestli jste doopravdy zhypnotizovaná, anebo ne.“

Olivia teď seděla úplně nehybně. Už neplakala, neošívala se, nedělala žádné nervózní pohyby. Maclntyrepřitáhl ke stolu Vozík na kolečkách, na kterém byl DVD přehrávač a na něm televize. Weathers sebral zestolu dálkové ovládání, stiskl tlačítko a spustil přehrávání. Olivia sledovala, jak na televizi naskočil jejívlastní obraz. Odkudsi mimo záběr kamery se plechově ozýval Denisonův hlas a ptal se jí na astronauty,vlajky a příběhy od Disneyho. Weathers počkal, až jí Denison řekne, že ametyst horkem zežloutne, a pak

nahrávku zastavil.

„Řekl vám, ať všechno zapomenete. A vy jste to udělala. Jenže doopravdy zhypnotizovaný člověk budeznát odpověď, když mu někdo posléze položí tutéž otázku, jen si nebude pamatovat, jak je možné, že ji

zná.“

Olivia na něj jenom civěla. „Nevím, co vám na to mám říct. Já tu odpověď neznala. Já si ji nepamatovala.Ani teď si nepamatuju, že mi něco takového říkal!“

Weathers beze slova stiskl tlačítko přehrávání. Na obrazovce se objevil Denison a posadil se na pohovkukus od Olivie. Opatrně se k ní natáhl – dával si pozor, aby nedošlo k žádnému tělesnému kontaktu – anačrtl jí na hřbet ruky kruh. Dívali se, jak se jí dotýká na různých místech ruky. A pak ho viděli, jak se s

ponurým výrazem zvedá a mizí mimo obraz.

Weathers nahrávku zase zastavil.

„Řekl vám, že máte kůži v kruhu úplně necitlivou a že máte říct ‚ne‘, když se vás ve znecitlivělém místědotkne. Jak máte se zavřenýma očima poznat, že se vás dotkl v místě, kde to necítíte? A tak jste mlčela.Ale jak už jsem říkal, v hypnóze funguje logika trochu zvláštně. Zhypnotizovaný člověk by při doteku vnecitlivém místě řekl ‚ne‘. Chcete mi k tomu něco povědět?“

Olivia mlčky zavrtěla hlavou.

„Tak dobrá, test číslo tři.“ Weathers pustil zastavenou nahrávku. Olivia na ní komunikovala s neviditelnouJaney a potom s tou skutečnou. Vypadala neklidně. Weathers stiskl tlačítko Stop a obrazovka zmodrala.

„Vyvolané halucinace. Doktor Denison vám řekl, ať si představíte, že s vámi v místnosti sedí jehosekretářka Janey, a pak přivedl tu skutečnou. Předstírala jste, že skutečnou Janey nevidíte – jak byste jitaky mohla vidět, když měla sedět na židli před vámi, a ne stát u dveří? Ale člověk v hypnóze by viděl obě

a na rozdíl od vás by nepotřeboval, aby ho na skutečnou osobu někdo upozorňoval. A víte co ještě? Taky

by ho nijak nevyvedlo z míry, že vidí tutéž osobu ve dvou verzích. Připadalo by mu to v pořádku. Ale vásto vystrašilo. ‚To je dvojče?‘ ptala jste se. Jak to, že je na dvou místech naráz?!‘ Podle doktora Denisonaby zhypnotizovaný člověk takhle nereagoval.“

Olivia vypadala, že ji to udolalo a zlomilo. Skryla tvář v dlaních a rozplakala se.

Weathers se k ní naklonil. Tón jeho hlasu se změnil z káravého v ustaraný a téměř konejšivý. „Olivie, užhrozně dlouho se přetvařujete. Určitě vás unavuje pořád si dávat pozor, abyste tu přetvářku udržela. Teďtoho můžete nechat. Můžete se uvolnit. Už se nemusíte snažit doktora Denisona obalamutit. Už nemusíte nasazovat jiné hlasy a jinou řeč těla a už si nemusíte pamatovat, kdo co ví a kdo co řekl. Jen námpovězte, co se doopravdy přihodilo. Ať to bylo, co to bylo, pochopíme to.“

Potřásla hlavou a z očí se jí řinuly slzy. „Hrozně jsem se styděla. Nechtěla jsem, aby si o mně doktorDenison myslel něco špatného. Chtěla jsem to na něco svést a vzpomněla jsem si na ty knížky odisociativní poruše identity, které četla Sinead, když chodila do kurzu psychopatologie…“

„Takže jste celou tu poruchu nahrála, jen abyste získala Denisonův soucit?“ zeptal se Weathers. „Vůbecvám nešlo o to, abyste se mohla hájit tím, že jste duševně chorá?“ Halloran si při té sarkastické poznámce

odfrkl.

Olivia si otřela oči rukávem. „Tak jako tak mě šoupnou na doživotí za mříže, ne snad?“ podotkla téměřvzdorovitě. „Tak jaký je v tom pro mě rozdíl, jestli mě zamknou mezi kriminálníky, nebo mezi

psychopaty?“

„Olivie, přece mi nechcete tvrdit, že jste si to vážně všechno vymyslela jenom proto, aby o vás doktor

Denison nesmýšlel tak špatně.“

Zamračila se na Weatherse zarudlýma očima. „Je mi fuk, co si myslíte vy,“ prohlásila. „Záleží mi jen na

tom, jestli mi věří Matthew.“

„Takže vy mu už říkáte křestním jménem?“

Halloran se v pozorovatelně zazubil a dloubl do Denisona. „Jak že se říká tomu, když se pacient zamiluje

do psychiatra, doktore?“ „Je tady?“ zeptala se Olivia. „Kdo?“

„Matthew,“ odpověděla. Denisonovi se sevřelo srdce a zase se trýznil pomyšlením, že ji podrazil.

Weathers zavrtěl hlavou. „Ne,“ zalhal.

I když měl Denison sto chutí vtrhnout do výslechové místnosti a utěšit ji, věděl, že zalhat jí bylo od

Weatherse správné rozhodnutí. Kdyby Olivia věděla, že ji Denison poslouchá, mohla by zapojit

autocenzuru. A oni z ní potřebují dostat pravdu.

„Olivie, možná půjde zařídit, aby sem za vámi doktor Denison přišel na návštěvu. Ale nejprve si

potřebujeme ujasnit, jak to všechno bylo. Musíte s námi jednat na rovinu, přiznat se.“

Olivia seděla se sepjatýma rukama a civěla na stůl. Pomalu přikývla. „Já vím,“ řekla. „Já vím.“

„Takže nám povíte, jak to bylo? Řeknete nám pravdu?“

Konečně zvedla hlavu a ve tváři měla podivný klid. „Řeknu.“

Policista přinesl do výslechové místnosti pití. Olivia ovinula prsty porcelánový hrníček rozehřátý horkým

čajem, zřejmě ji to teplo uklidňovalo.

„Tak dobrá,“ spustil Weathers. „Začneme tím, co se stalo tu noc, kdy zemřela Amanda Montgomeryová.

Proč jste ji zabila?“

„Já nevím,“ odpověděla Olivia váhavě. Skryla ústa za hrníčkem. „Asi jsem na ni měla vztek, že se nám s

Nickem snažila pokazit vztah.“ Jak?“

„Než začal Nick chodit se mnou, chodil s Paulou. Já o tom nevěděla a myslím, že mi to Amanda prozradilaschválně, abych se s Nickem pohádala.“ „Tak proč si to neodskákala Paula?“

„Prosím?“ Napila se čaje.

„Proč jste zabila Amandu, a ne Paulu? Kdybych já žárlil tak, abych kvůli tomu zabíjel, tak bych zabil tu

bývalou, a ne člověka, který mi o ní řekl.“

Olivia pokrčila rameny, nedovedla své počínání vysvětlit. Denison se v pozorovatelně naklonil blíž k

jednosměrnému zrcadlu a zamračil se.

„Tak mi povězte, jak jste ji zabila.“

Olivia zamumlala něco do hrníčku.

„Kvůli nahrávce budete bohužel muset mluvit víc nahlas, Olivie.“

„Říkala jsem, že jsem ji zabila nožem.“

„Přinesla jste si ho s sebou, nebo byl Amandin?“

„Myslím, že byl její. Nepamatuju se přesně.“

„Pohádaly jste se?“

„Ptala jsem se jí, proč se nás s Nickem snaží rozeštvat. Řekla mi, že jsem paranoidní. A pak jsem ji

bodla.“ „Kam?“

„Všude možně. Když už nedýchala, tak jsem jí uřízla hlavu.“

Halloran si v pozorovatelně všiml, že se Denison mračí.

„Proč ten kyselý výraz, doktore?“

„Já jenom… Možná o nic nejde, ale vidíte, jak drží ten hrnek, aby jí zakrýval pusu? Řeč jejího těla

naznačuje, že lže.“

„Myslíte, že lhala, když vám řekla, že Amandu zabila?“

„Ne.“

„No a teď říká to samý. Jestli nelhala tehdy, tak nelže ani teď.“

„Co jste s její hlavou udělala?“ zeptal se Olivie Weathers.

„Jak už jsem říkala doktoru Denisonovi, nepamatuju se. Mám to v paměti celé zamlžené.“ Pořádně se

napila čaje.

„Řekla jste doktoru Denisonovi, že si to nepamatujete, protože tam v tu chvíli byla vaše jiná identita,

Jude. Když jste teď přiznala, že jste si Juda vymyslela, doufal jsem, že se vám paměť zlepší.“

„Když jsem je zabíjela, byla jsem jako v transu. Jako by mě zahalila rudá mlha, sotva jsem věděla, co

dělám. Nepamatuju se, co jsem udělala s Amandinou hlavou. Od té doby jsem ji nikde neviděla, takže

jsem se jí asi zbavila. Možná jsem ji hodila do řeky, nevím.“

Denison vrtěl hlavou. „Něco tu nesedí. Vyjadřuje se moc vyhýbavě.“

Halloran obrátil oči v sloup. „Prokristapána, doktore, nechcete snad tvrdit, že má fakt schízu?“

„Ne, ne, to netvrdím.“ Denison byl celý zmatený. „Jenom nechápu, proč tolik mlží.“

„Když mluvila s váma, tak si možná připadala v bezpečí, jak tvrdí. A teď si uvědomuje, že vězí v

pořádným průseru. Na jejím místě bych se taky nešířil o největších surovostech, kdybych věděl, že se

moje výpověd dostane k soudci, kterej nade mnou vynese rozsudek.“

Denison poprvé za celou dobu použil mikrofon. „Steve, zeptej se jí na June. S tou si byly nejbližší, takže

by to mělo vyvolat větší odezvu.“

Weathers na sobě nedal před Olivií ani v nejmenším znát, že s ním někdo mluví. Předklonil se k ní.

„Dobrá, nechrne teď Amandu chvíli být. Chtěl bych si promluvit o June.“

Olivia rázem svraštila tvář, zvedla si hrnek k obličeji, opřela si o něj čelo a rozplakala se. Byl to pro nijediný štít proti mužům, kteří na ni útočili. Denisonovi se už zase svíralo srdce soucitem.

„V jednom kuse do mě hučela, ať se na Nicka vykašlu´’ vzlykala. „Tvrdila, že pro mě není dost dobrý. Užjsem to nevydržela poslouchat. Vážila jsem si jejích názorů, právě proto se mě tak dotýkalo, že Nickanenávidí. Tu noc mi prostě došla trpělivost. Už mi totálně zkazila den tím, jak se do mě pustila na plese, a

když jsem se pak vrátila do pokoje, objevila se zas a hučela do mě dál! Prostě jsem jenom chtěla, ať mi

dá pokoj.“

„Co se stalo, Olivie?“ zeptal se jí jemně Weathers.

„Vrazila jsem jí nůž do břicha a rozpárala jí ho. Vyhrnuly se jí ven vnitřnosti. A pak jsem ji bodala a

bodala. Přiběhl tam Nick a snažil se mě zarazit. Vypáčil mi nůž z ruky.“

Denison i z pozorovatelny postřehl, jak se Weathersovi napjala ramena.

Navzdory tomu se Weathers ležérně zeptal: „Takže většinu bodných ran jste jí zasadila až potom, co jste

ji vykuchala?“

„Do prdele,“ ulevil si Halloran a zamžil dechem zrcadlo.

„Co se děje?“ chtěl vědět Denison, ale odpovědí mu bylo jen strohé „pšššt“.

Olivia řeč Weathersova těla postřehla taky. „Myslím, že ano,“ odpověděla opatrně. „Abych vám řeklapravdu, všechno mi to splývá. Jak už jsem říkala. „Tone vám to v rudé mlze, já vím. Ale určitě si pamatujete, jestli z June Okewenové visely vnitřnosti

anebo ne, když jste jí zasazovala jednu bodnou ránu za druhou.“

Oliviiny prsty se kolem hrníčku zatřepotaly. „Myslím, že ano.“

Weathers zničehonic vstal, až nohy židle ostře zaskřípěly na dlaždicích. „Ve 22:15 přerušuji výslech,“ řekl

a zastavil nahrávání. Cestou ke dveřím kývl bradou na Maclntyra: „Dohlídni na ni.“

Denison s Halloranem slyšeli prásknout dveře a pár vteřin nato vešel Weathers k nim do pozorovatelny.

„Lže´’ prohlásil Halloran a Weathers přikývl.

„Nerozumím, o čem je řeč,“ ozval se Denison.

Weathers k němu stočil zrak. V očích měl chladný pohled, takže připomínaly vodou omleté úlomky

zeleného skla vyplavené na břehu Temže.

„Patolog nám řekl, že mnohočetné bodné rány vrah oběti zasadil ještě předtím, než ji vykuchal. Většinou

šlo o rány v sebeobraně – June se nevzdala bez boje. Zabilo ji až to rozpárané břicho a po smrti už jí vrah

žádnou ránu nezasadil.“

„Třeba si to vážně popletla´’ namítl Denison. „Vypjaté emoce jí mohly zastřít paměť.“

„A co ta hlava Amandy Montgomeryové – to byste vysvětlil stejně?“ odfrkl si Halloran. „Prostě jen tak‚zapomněla‘, co provedla s uříznutou hlavou? Kristepane, já vím, že ženský v jednom kuse zapomínajíklíčky od auta, ale tohle dává fleká všemu´’

Ozvalo se zaklepání na dveře a Halloran došel otevřít. Dorazila Amesová, ještě pořád na sobě měla plášťa ve tváři se jí zračilo očekávání.

Weathers si jí nevšímal a dál upíral pohled na Denisona. „Matte, řekla ti něco, co může vědět jenom

vrah?“ zeptal se ho.

„Hm… Věděla, jaká zranění utrpěla Amanda a že měla uříznutou hlavu. To jsme na veřejnost nepustili.“

„Jenže Amandino tělo viděl Nick, vzpomínáš, Matte? Mohl jí prozradit, v jakém bylo stavu.“

„Eliziny boty a taška,“ luskl prsty Denison. „To taky na veřejnost neprosáklo.“

„Máš pravdu,“ přikývl Weathers. „Jenže mezi posádkou člunu, co ty věci našel, byl Oliviin kamarád Danny

´’

„Prokristapána, to vám neřekla nic, co by nemohla zjistit od svejch zpropadenejch kamarádů?“ postěžovalsi Halloran znechuceně.

„Budu si muset projet nahrávky,“ řekl Denison.

„Ale proč lže?“ nechápal Halloran. „Nedává to smysl. Proč by se proboha přiznávala, kdyby to neudělala?“

„Na to bych možná mohla odpovědět já,“ ozvala se Amesová.

Svědecká výpověd byla sepsána na oficiálním papíře s policejní hlavičkou. Denison spatřil jménovyslýchaného vyplněné úhledným rukopisem Amesové: „Danny Armstrong“.

„Žije teď v jižním Londýně,“ řekla Amesová. „Moc se mu do hovoru se mnou nechtělo – víte, že tazatracená sebranka z Arielu dodržuje zákon mlčenlivosti…“

„Co ses od něj dozvěděla?“ zeptal se Weathers a listoval vypovědí.

„Pověděl mi, co mu řekla June asi měsíc nebo dva předtím, než ji zabili. Její pokoj sousedil s Oliviiným, atak zaslechla hádku, která se strhla mezi Olivií a Nickem. Podle ní ale řval jenom Nick. Olivia zněla, jakoby se ho pokoušela uklidnit. Pak se na chvíli rozhostilo ticho a potom práskly dveře. June se šla podívat,jestli je Olivia v pořádku, a zahlédla ji, jak běží po schodech do koupelny a drží se za paži. Našla ji vkoupelně, jak si chladí paži pod studenou vodou. Na vnitřní straně měla čerstvou popáleninu. June řekla

Dannymu, že to vypadalo na popálení od cigarety.“

Denison se přes jednosměrné zrcadlo zadíval na Olivii, která se choulila na židli jako polámaná loutka.

„Objasnila Olivia June, co se stalo?“ zeptal se Weathers.

„Ne – řekla jí, ať se stará sama o sebe. A Danny si myslí, že se jí od té doby úmyslně vyhýbala.“

„Měli bychom se podívat do Oliviiných lékařských záznamů,“ nadhodil Denison.

„Beru si to na starost,“ řekla Amesová a odešla.

Nadlouho zavládlo ticho. Tri muži se dívali jeden na druhého, pak stočili pohled k Olivii, která se opírala

lokty o stůl a tiskla si dlaně přes ústa a nos.

Denison se ztěžka posadil. „Udělal to Nick. Všechno to má na svědomí Nick. Panebože, nechce se mi věřit,

že jsem se nechal tak oblbnout.“ „Tak moment´’ zaprotestoval Halloran. „Zjistili jsme, že jí její kluk tu a tam jednu vrazil, a hned z toho

vyplývá, že ona je čistá jak lilium a on je vrah?“

„Víte, jak málo je mezi sériovými vrahy žen?“ řekl Denison. „Zvlášť mezi těmi, co zabíjejí pro potěšení, a

ne pro peníze?“

„Tak málo zas ne!“ namítl Halloran. „Co třeba Rose Westová? Nebo Myra Hindleyová?“

Denison s utrápeným úsměvem potřásl hlavou. „Nahrál jste mi na smeč. Ty obě zabíjely ve dvojici sdominantními muži. Pochybuju, že by se daly na dráhu vražedkyň, kdyby si našly jiné milence.“

„Takže tvrdíte, že v tom Corscaddenová s Hardcastlem jeli spolu?“

„To nevím. Jestli se na těch vraždách podílela, tak jak si vysvětlit, že nám není schopná říct žádnédetaily?“ upozornil Denison. „Proč nám nepoví, kam se poděla Amandina hlava, a proč si myslí, že Juneutrpěla bodné rány, až když měla rozpárané břicho?“

Weathers vypadal, že ho to pořád ještě nepřesvědčilo. „Jestli v tom nemá prsty, tak proč ho probohakryje? A nejen kryje – proč na sebe bere všechnu vinu?“

Denison se mu to pokusil vysvětlit. „Všimli jste si, jak někdy zločinec vejde do místnosti a okamžitě pozná,

koho nejsnáz oblafne, v kom nejsnáz vzbudí soucit a koho nejsnáz zastraší?“

Halloran přisvědčil. „Jako lev mezi antilopama. Ten si taky vždycky vyhlídne ty nejslabší jedince –snadnou kořist.“

„No, a někteří muži si takhle dokážou okamžitě vytipovat psychicky podlomenou ženu. Touží po někom,

koho budou s to ovládat, nad kým budou mít absolutní moc. Na první pohled poznají ženu, která je

zranitelná, kterou dokážou pod zástěrkou lásky snadno manipulovat. Představte si, že vás celý život týrali,

zneužívali a ponižovali – a pak si představte, jaké to asi je, když najednou potkáte někoho, kdo vásmiluje a stará se o vás. Někoho, kdo vám tvrdí, že by za vás položil život, že jste jeho jediná pravá láska,že by bez vás nedokázal žít. Neodpustili byste mu, že vás tu a tam praští? Neochraňovali byste ho, aťudělá co udělá?“

„Jo, ale předstírat celou tu duševní poruchu?“ namítl Halloran. „A sehrát ten tyátr, že byla úplně mimo,

když jsme ji našli?“

„Tu katatonii podle mě nehrála. Jestli vešla do pokoje a uviděla, co Nick June provádí, mohlo jí tozpůsobit trauma, které mělo za následek takový stav.“

„A co celá ta mnohočetná osobnost? Proč hrála tohle divadlo?“

„Možná nám v jednom přece jen nelhala,“ ozval se Weathers. „Možná jí vážně začalo záležet na tom, co si

o ní Matt myslí, a nechtěla na sebe vzít vinu, aniž by měla aspoň nějakou omluvu. Možná se Mattovicelou dobu pokoušela říct ‚já jsem to neudělala‘.“

Addenbrookova nemocnice v Cambridgi oficiálně odpověděla na žádost policistky Amesové zamítavě:„Omlouváme se, ale bez soudního příkazu nemůžeme zpřístupnit zdravotní dokumentaci pacientů.“Neoficiálně se Amesová přátelila s jednou sestřičkou z pohotovosti a ta jí prozradila: „Zlomený prst,zlomené žebro – a ta klasická výmluva ‚spadla jsem ze schodů‘.“

„Ale vypadá to, že její kamarádi si žádných zranění nevšimli,“ podotkla Amesová.

„K té zlomenině prstu došlo po skončení semestru – nejspíš hned odjela domů, takže to nikdonezaregistroval a nemohl se jí vyptávat, co se jí stalo. A se zlomenými žebry se nedá nic dělat

spolužáci si možná všimli, že ji něco bolí, ale žádné obvazy nenosila.“

„Jestli jí to provedl Nick, tak to v nemocnici neprozradila,“ referovala Amesová na stanici.

„Potřebujeme, aby nám řekla pravdu,“ prohlásil Weathers. „Matte?“

„To nebude žádná hračka,“ upozornil Denison. „Instinkt jí velí chránit ho. Můžete ji zkusit přimět k

pochopení, že to, co provedl, je neomluvitelné, ale obávám se, že nakonec vám nezbude než obrátit ten

ochranitelský pud proti ní – pokusit se ji vyprovokovat, aby jeho činy bránila.“

Weathers se vrátil do výslechové místnosti a přinesl Olivii další hrnek čaje. Postavil ho před ni na stůl a

odložil si složku se spisy, aniž ji otevřel. Zase pustil nahrávání.

„Eliza Fitzstanleyová,“ spustil. „Všechna zranění, která utrpěla, byla od úderů tupým předmětem. Všechna

až na jedno. Na pravé hýždi měla bodnou ránu´’ Olivia na něj jen civěla a nereagovala. „Můžete mi

povědět, proč jste ji tam bodla?“

Odkašlala si. „Bránila se, praly jsme se spolu. Nebodla jsem ji tam úmyslně.“

„Čím jste ji bodla?“

„Nožem, to dá rozum.“

„Jakým nožem? Kapesním nožíkem? Kuchyňským nožem?“

„Kapesním nožíkem.“

„Kapesním nožíkem… Proč jste ji tím nožíkem nezabila? Proč jste jí zasadila jen tu jednu drobnou ránu?“ Upila čaj. „Vyrazila mi ho z ruky. Ztratil se mi v listí.“

„Nechala jste ho tam?“ „Ano.“

„Tak jak to, že jsme ho nenašli, i když jsme to tam pročesali centimetr po centimetru?“

Olivia pokrčila rameny. „To netuším.“

Weathers rozevřel složku a vytáhl z ní velkoformátovou fotografii. Olivia se snažila tvářit uvolněně, alesledovala Weatherse, jako polní myška sleduje kroužícího dravce. Přisunul jí fotografii. Bylo na ní nahédívčí tělo ležící na břiše na mámičním stole. Záda měla ta mrtvá posetá pohmožděninami, ale na nahých

hýždích ani škrábnutí.

„To je Eliza, Olivie. Prohlédněte si ji – ani známky po žádném bodnutí. Tak proč mi tu vykládáte, že jste ji

bodla?“

Olivia těkala pohledem po fotografii a Denison z řeči jejího těla vyčetl, že se úporně pokouší vymysletnějaké věrohodné vysvětlení, proč se spletla.

„Myslela jsem si, že jsem to udělala´’ prohlásila. „Jak jsem vám říkala, měla jsem u sebe nožík, a kdyžjste mi řekl, že měla na těle bodnou ránu, tak jsem usoudila, že k ní přišla při té rvačce´’

„Neměla jste u sebe nožík, Olivie,“ řekl Weathers s povzdechem. „Víme, že je zabil Nicholas Hardcastle avy se ho snažíte kryt. Jen netušíme proč. Je to sadistický netvor – proč mu sakra kryjete záda?“

„Zabila jsem je já! Já jsem to udělala!“ vykřikla a praštila dlaní o stůl. „Prokristapána, vždyť jsem vámřekla, že jsem to byla já!“

„Olivie, vím, že si myslíte, že mu na vás záleží. Ale lidé jako on nejsou schopni lásky. Prahnou jen po tom

působit bolest. Jak můžete někoho takového milovat?“

Vrtěla hlavou. „Není takový. Jste úplně vedle. Záleží mu na mně. Záleží.“

Weathers to zkoušel ještě hodinu a dvacet minut, než kapituloval a výslech ukončil. Olivii odvedli zpátky

do cely.

„Tak co teď?“ zeptala se Amesová.

„Teď si zas zajedeme na slovíčko k Nicholasovi Hardcastleovi,“ prohlásil Weathers.

Nechali Olivii i inspektora Maclntyra na stanici v Newington Park a zamířili do Oxfordu. Na silnicích nebylo

takhle pozdě v noci moc aut, a tak jim cesta trvala jen pár hodin. Amesová předem zavolala do Oxforduna policejní stanici a zařídila, že jim tam budou k dispozici. Dorazili do města ve dvě ráno, a než zajeli napříjezdovou cestu k domu Hardcastleových, doprovázeni dvěma označenými policejními vozy, byly třihodiny. Denison dostal nařízeno, že má počkat ve Weathersově autě. Dva uniformovaní policisté seodkradli za dům, kdyby se snad Nick pokusil utéct zadním vchodem. Weathers zabušil na přední dveře.

„Otevřete!“ křikl. „Policie!“ Pár vteřin nato se v okně v patře rozsvítilo světlo. Weathers uslyšel, jak někdoschází po schodech, a pak se rozsvítilo světlo dole v chodbě a za dveřmi se objevila nevysoká robustní

silueta.

Geoff Hardcastle, v tartanovém županu přes modré pyžamo, rozrazil dveře. „Uvědomujete si krucinál,

kolik je hodin?“

„Kde je Nicholas?“ zeptal se Weathers.

„To snad není pravda,“ čertil se Geoff a civěl na něj rozespalýma očima. Vedle něj se ve dveřích objevilaValerie Hardcastleová, která už si z tváře dávno smyla makeup. Měla na sobě saténový župan v krémovébarvě a objímala se pažemi, jako by byl vrchol zimy, a ne jedna z nejteplejších nocí v roce.

„Není tady,“ řekla břitce. „Je u přítelkyně.“

Denison čekal na zadním sedadle Weathersova vozu a ovíval se autoatlasem východní Anglie. Konečně seWeathers s Halloranem a Amesovou zase objevili; vraceli se po příjezdovce k autu a pod nohama jimchroupal štěrk. Nasedli dovnitř, zabouchli za sebou dvířka a zůstali mlčky sedět.

„Kde je?“ zeptal se Denison.

„Tomu nebudete věřit,“ řekl Halloran.

„Co se stalo? Vzal roha?“

„Ne. Je u přítelkyně v Cambridgi.“

„U přítelkyně?“ zopakoval nechápavě Denison.

Weathers se na sedadle otočil, aby na něj viděl. V očích se mu blýskalo, ale Denison nebyl s to poznat,

jestli pobaveně nebo rozezleně. „U Pauly Abercrombieové.“

„Kristepane,“ vydechl Denison. „Jak dlouho už to takhle táhne?“

„Bůh ví. Podle matky jenom pár měsíců. Jedeme do Cambridge – Paula tam začíná magisterské studium anašla si útulný byteček poblíž Grafton Centre.“

Cestou do Cambridge se zastavili u benzínové pumpy s nonstop provozem a koupili si kafe bez chuti aokoralé croissanty. Halloran si dal toast.

„Zvládneš to?“ zeptal se Weathers Denisona, který už potřicáté zíval.

„Já nevím. Že bych se cítil jako rybička, to tvrdit nebudu.“

„A co ty, Hallorane?“

Starší policista pokrčil rameny. „Jsem ospalej. Ale ten hajzlík bude taky. Takže ho aspoň zaskočíme.“

„Pokud mu už nezavolala máma a nevarovala ho,“ podotkl Denison.

„Myslíš, že teď v noci zvedne mobil?“ namítla Amesová.

„Kdo ví?“

„Poslal jsem k Paulinu bytu hlídku,“ řekl Weathers. „Zatím nezaregistrovali žádné známky aktivity.

Heledte, je neděle ráno. Pár hodin se prospíme a sebereme ho pak. Jestli je stejný, jako jsem vjednadvaceti býval já, tak se z postele nevyhrabe před polednem.“

Weathers s Amesovou bydleli v pronajatém řadovém domku na Holland Street, kousek od řeky. Vnepoužívané ložnici měli pohovku, na které se dalo spát. Amesová přinesla ze skříně lůžkoviny a ustlala

na ní Denisonovi.

„V lékárničce máme nějaké rezervní zubní kartáčky,“ řekla mu. „Ještě zabalené z obchodu. U Weathersůse zkrátka člověku dostane prvotřídního zacházení. Budeš chtít ještě něco? Sklenici vody nebo tak?“

„Radši sklenici vodky,“ zažertoval Denison a hodil si sako na postel. Amesová mu dala pusu na dobrou

noc a pak ho nechala o samotě se svým manželem.

Denisonovi se líbily ženské prvky v pokoji – zarámované rodinné fotografie na zdi, monstera v květináči v

rohu, miska potpourri na nočním stolku u pohovky. „Máte tu útulno.“

„A to počkej, až si pořídíme vlastní bydlení,“ zasmál se Weathers. „Sally mě bude ob týden vláčet po

obchodech s nábytkem. Ještě svůj dům nemáme, a už si vybrala, jak si chce zařídit koupelnu.“

Denison s úsměvem pokýval hlavou. „Cass je úplně stejná. Měsíc potom, co se ke mně nastěhovala, mi

kompletně předělala ložnici i obývák a snažila se mě přemluvit, ať si pořídíme novou sedací soupravu.“

„Takže to vám dvěma klape?“ zeptal se Weathers.

„Jo, parádně.“

„Bavíš se s ní někdy o práci?“

„Myslíš, jestli se jí svěřuju s důvěrnými informacemi ze sezení s pacienty? Obvykle ne.“

„Obvykle? To znamená, že občas jo.“ Weathers se zubil, takže Denison věděl, že na něj kvůli tomu

nezahlíží.

„Možná. Když mám za sebou zvlášť krušný den, je lepší, když se dozví, proč mám náladu pod psa.“

„Mluvíš s ní někdy o Olivii?“

„Pověděl jsem jí o té disociativní poruše,“ připustil Denison. „Ale neboj, nikomu neřekne ani slovo.

Nepověděl bych jí to, kdybych jí stoprocentně nedůvěřoval, že to nevyžvaní.“

„Ví, co k Olivii cítíš?“

Denison se na Weatherse zamračil a ten mu s vážným výrazem ve tváři pohled opětoval.

„Co tím myslíš?“

„Ale no tak, Matte, je nabíledni, že k ní chováš náklonnost.“

Denison si začal rozvazovat uzel na kravatě. „Tak promiň, že je mi líto holky, co jí rodiče udělali ze životapeklo a pak si ještě ke svojí smůle našla kluka, co ji nejen bije, ale navíc jí vraždí kamarádky.“ Vyhnul se

Weathersovu pohledu a sundal si kravatu.

„Ale bylo ti jí líto i v době, kdy sis myslel, že má ty vraždy na svědomí,“ upozornil ho Weathers.

„Víš, jak málokdy mívají sociopati normální, šťastné dětství?“ odsekl Denison. „Oni se takoví nerodí.Kdyby z ní opravdu vyrostl násilnický tvor bez svědomí, nesli by její rodiče za ty vraždy stejnouzodpovědnost jako ona sama. Prokristapána, je dobře, že její táta už sedí ve vězení, protože jinak bychměl sto chutí navštívit ho s kriketovou pálkou.“

Weathers zatékal očima a Denisonovi, který byl odborník na porozumění řeči těla, to neuniklo.

„Copak je, Steve?“ zeptal se. „Co se děje?“

Weathers protáhl obličej. „Není ve vězení. Pustili ho na kauci.“

„Jak to, sakra? Tvrdils, že měl počítač plnej dětskýho porna.“

„Taky že měl. Jenže on sám nebyl na žádnejch fotkách, dokonce ani na těch s Olivií. Tvrdí, že to není jeho

vlastní počítač, ale jeden z těch, co se mu sešly v bazaru na prodej. Jelikož jsme mu jich celkem zabaviliasi pětatřicet, jeho advokátovi se povedlo prosadit, že teprve soud musí rozhodnout, jestli mu opravdupatřil.“

„Ale vždyť tam měl fotky vlastní dcery! Copak to nestačí jako důkaz, že byl jeho?“

„Z pohledu soudu jsou to fotky předpubertální holky, která se podle našeho tvrzení silně podobá jeho

dceři. Olivia nic takového do protokolu neřekla, nezapomeň. Pokud proti němu nevznese obvinění a

nepotvrdí, že na těch fotkách je fakt ona, tak s tím nic nenadělám.“

„Panebože…“ Denison si sedl na postel a sevřel si hlavu v dlaních.

„Mrzí mě to, Matte. Barry je dost chytrej na to, aby až do procesu sekal dobrotu, zvlášť když teď ví, že po

něm jdeme.“ Weathers na Denisonovi viděl, jak ho to rozrušilo. „Matte, nebýt toho, žes nám řekl o Olivii,vůbec se nedozvíme, že je potřeba mít ho pod dozorem.“ Denison k němu vzhlédl. „Steve, ona vůbec neví, že jste ho zatkli. Víš, jak jí bude, až to zjistí?“ Weathers si založil paže na hrudi. „Barry netuší, co nám na něj prozradila. Myslí si, že jsme ho podezírali zprodeje kradeného zboží a přitom jsme náhodou narazili na dětskou pornografii.“ „Doufám, že máš pravdu. Prokristapána, aspoň mi řekni, že proti němu máte dost důkazů, abyste to u

soudu vyhráli.“

„Dost na to, aby si šel sednout aspoň na osmnáct měsíců.“

„Jenom na tak málo?“

Weathers pokrčil rameny. „Jestli chceš, můžu se postarat, aby se v kriminálu rozneslo, že je na děti. Pak

odtamtud možná nevyleze nikdy´’

„Chceš, aby za tebe odvedli práci trestanci?“

Weathers se usmál, ale nebylo v tom ani stopy veselí. „Jdu spát. Dobrou noc, Matte.“

Denison měl pocit, že ještě ani pořádně nezavřel oči a už se do pokoje hrne světlo a stojí nad nímWeathers s šálkem horké kávy. Jelikož si s sebou nevzal rezervní oblečení, nezbylo mu než se nasoukatdo zmačkaného obleku a košile, kterou předešlý den propotil. Bylo teprve půl osmé ráno, ale už teď to

vypadalo, že venku bude horko jako v peci.

Sešel do kuchyně a Weathers mu nabídl toasty. Weathers už se osprchoval, tmavé vlasy měl mokré aulízané dozadu. Měl na sobě černý oblek s bílou kravatou. Denison mu to čisté oblečení tiše záviděl.

„Já nemám na sprchu nárok?“ postěžoval si.

„Usoudil jsem, že ti bude milejší spánek. Najez se, za pět minut padáme.“

Zajeli na Sturton Street a zastavili před Halloranovým autem. Byla to poklidná ulice v okrajové čtvrti, ikdyž se nacházela jen kousek od nejrušnějších cambridgeských nákupních center. Paula bydlela v malémviktoriánském řadovém domku, sousedil s parčíkem a z chodníku se vstupovalo přímo do obývacího

pokoje.

Halloran vystoupil z vozu a nasoukal se na zadní sedadlo k Weathersovi. Denison netušil, jestli se mu

poštěstilo dopřát si sprchu, protože na jeho řídkých vlasech se nedalo poznat, jestli jsou čerstvě umyté, a

už teď poránu se potil; na čele se mu perlily drobné krůpěje.

„Co to tu kluci začali v noci hlídat, tak je prej v domě klid,“ poreferoval jim.

„Jdem na věc,“ zavelel Weathers.

Zase nechali Denisona v autě a vykročili k domu; z vozu opodál vystoupili další dva muži a připojili se k

nim. Jeden přelezl dřevěnou branku, kterou se vcházelo do mrňavé zahrádky přiléhající k domu.

Přední dveře byly natřeny jasnou červení. Weathers popadl kovové klepadlo a rázně zabušil.

„Policie, otevřete!“ křikl přes dveře a bušil dál. Žena s kočárkem, která šla po chodníku směrem k nim, se

zarazila a rychle přešla přes ulici na druhou stranu. Děti, které si hrály v parku basketbal, ustaly ve hře a

pozorovaly je; to, které zrovna drželo míč, si ho strčilo do podpaží.

Uplynula minuta a půl, než se dveře otevřely. Stála v nich Paula Abercrombieová v šedivých bavlněných

šortkách a pohodlném bílém tričku. Halloran poznal, že nemá podprsenku, a usmál se na ni od ucha k

uchu. Dlouhé tmavé vlasy měla pocuchané a až na zbytky barvy na řasách byla nenalíčená, ale stejně mu

připadalo, že by patřila na obálku Playboye.

„Vytáhněte Nicholase z postele a přivedte nám ho, broučku,“ řekl jí a mrkl na ni.

Nick se vynořil za ní, v teplákách a tričku. „Prokristapána, už zas vy?“ povzdechl si.

„Přesně tak, už zas my,“ řekl Weathers. „Objevilo se něco, co bychom s vámi rádi probrali na stanici.“

Denison pozoroval Nicka, který zpříma seděl na židli ve výslechové místnosti s rukama vzdorovitě

založenýma na hrudi, a všiml si, že už nemá tmavé kruhy pod očima. Trochu přibral

už nebyl vychrtlý, ale štíhlý a svalnatý. Zjevně byl při zdraví a ve skvělé kondici. Vlasy mu o pár

centimetrů poporostly a začínaly se vlnit.

Weathers si těch změn povšiml taky. „Vypadá to, že vám chození s Paulou Abercrombieovou jde k duhu,“

podotkl.

Nick přikývl, ale vypadalo to, že je mu ta poznámka nepříjemná. „Asi jo.“

„Hádám, že Olivia o tom neví?“ rýpl si Weathers.

„Jak by mohla?“ řekl Nick. „Vždyť mi nechcete dovolit, abych se s ní spojil.“

„To by se vám hodilo, vidte? Abyste si sladili svoje historky.“

Nick nevěřícně zavrtěl hlavou. „Panebože, co je tak zvláštního na tom, že chce někdo vidět svoji holku?“ „Nic. Hodně dlouho toho moc nenamluvila, asi byste se během návštěvy dost nudil. Čtyři týdny jen civěla

na televizi a z úst jí tekly sliny.“

Denison na Nickovi viděl, že má co dělat, aby se nenechal vyprovokovat. „Podívejte, už nějakou dobunám to s Olivií skřípalo. Ničím, co jsem řekl nebo udělal, jsem se jí nezavděčil. Kupoval jsem jí kytky, bralji na večeře, každou chvíli jí nosil dárky. Vždycky poděkovala, ale nevypadala, že ji to doopravdy těší.Občas jsem se jí dotkl a ona ucukla, jako bych ji popálil nebo co. Budu upřímný: Ano, když jsme teďnějakou dobu od sebe, uvědomil jsem si, že nám to spolu prostě neklape a nedá se s tím nic dělat.“

„A co Paula? Pomohla vám dospět k tomu rozhodnutí?“

„Je jediná, kdo mi zůstal. Díky vám si všichni moji ostatní kamarádi zřejmě myslí, že jsem vrah. Paula semě zastávala a sblížili jsme se, to je všechno. Heledte, mám kvůli Olivii výčitky svědomí, to přiznávám, alenejsem světec.“ Prohrábl si kudmy a předklonil se přes stůl k Weathersovi. „Měl bych vám něco povědět.Měl jsem vám to říct rovnou, ale nechtěl jsem, aby se to Olivia dozvěděla. Nevěra obvykle nekončí tak, že

kvůli ní musí člověk lhát policii.“

„Povídejte,“ vybídl ho Weathers.

„Když zabili Amandu…, řekl jsem vám, že jsem tu noc spal na podlaze a Paula na posteli. Nebyla to

pravda. Byli jsme v posteli spolu.“

„Měli jste pohlavní styk?“

Nick obrátil oči v sloup. „Jo´když to musíte vědět. Jde ale o to, že Paula má lehký spánek – určitě vám

potvrdí, že by ji vzbudilo, kdybych kdykoli během noci odešel z pokoje.“

„A je jenom čirá náhoda, že pár týdnů poté, co jste se dali dohromady, vám zničehonic poskytne alibi´’

poznamenal Weathers.

„Přesně tak,“ odsekl Nick.

„Už jste ji uhodil?“ zeptal se Weathers. „Cože?“

„Pokládám vám jednoduchou otázku: Už jste ji uhodil? Už jste ji někdy praštil? Vlepil jí facku? Nakopl ji?“

Nick ohrnul ret. „To si snad děláte legraci. Já ženy nebiju.“

„Jenom je mučíte a vraždíte?“

„Pro Kristovy rány, kolikrát vám mám říkat, že jsem to neudělal! Já bych takovou věc nikdy neudělal,

nikdy v životě. Nikdy jsem nikomu neublížil, dokonce jsem si ani nikdy nezačal rvačku.“

„To je zvláštní, protože máme výpovědi, ve kterých se tvrdí, že jste Olivii Corscaddenovou fyzicky

napadal.“

„Lžete, jako když tiskne,“ prohlásil Nick. „Nic takového vám nikdo neřekl. Vsadím se, že Olivia o mně

nikdy nic takového neřekla, nebo snad ano? Co?“

„Pověděla nám toho spoustu,“ vyhnul se odpovědi Weathers. „Třeba že ty vraždy spáchala ona.“

Nick se skoro rozesmál. „To snad nemyslíte vážně.“

„Myslíme. Sice pořádně neví, jak to bylo, ale za každou cenu se nám chce přiznat.“

Nick zavrtěl hlavou. „Děláte si legraci. Určitě.“

„Bohužel ne. Tvrdí, že uřízla hlavu Amandě Montgomeryové, rozbila Elize Fitzstanleyové lebku o strom a

vykuchala June Okewenovou jako rybu.“

„Ale…“ Denison postřehl v Nickově tváři změnu, jako by se zahleděl do sebe a něco v duchu zvažoval.Připomínal mu šachistu, který se rozhoduje, jaký tah podniknout. Pak pokýval hlavou, zjevně dospěl k

rozhodnutí.

„V tom případě vám musím povědět ještě něco. Kristepane, sám nevěřím, že to fakt říkám.“

„Co?“ zeptal se Weathers skepticky.

„Na tom noži, který zabil June, se našly moje otisky, protože…, protože jsem ho vyrval z ruky Olivii.“

„Ten zmetek´’ zamumlal si pro sebe Denison.

Weathers si Nicka opovržlivě měřil. „Tvrdíte, že ten nůž držela Olivia a vy jste jí ho sebral?“

„Bohužel je to tak. Podívejte, nechtěl jsem Olivii způsobit problémy, tak jsem o tom mlčel. Nemyslel jsemsi, že June zabila, říkal jsem si, že ji asi našla mrtvou a nevěděla, co si počít. Ale když mi teď říkáte, že sepřiznala… No, asi jsem se pletl.“ Upíral na ně chrpově modré oči.

„Nevěřím vám,“ ozval se poprvé za celou dobu Halloran. „Právě jsme vám řekli, že vaše přítelkyně, sekterou jste chodil tři roky, se přiznala k několika vraždám, a jak vy na to zareagujete? Místo abyste námřekl pravdu a tím ji osvobodil – v nejednom ohledu –, ještě víc ji do toho namočíte? Teda kamaráde, vyjste snad ta nejodpomější bestie, jakou jsem kdy potkal.“

Nick se na židli opřel, oči mu potemněly a zase si založil paže na hrudi.

„Chci právníka,“ prohlásil.

Než jim Paula přišla poskytnout svědeckou výpověd o noci, kdy došlo k Amandině vraždě, už se stihlanalíčit – oční stíny, rtěnka, sakumprásk všechno. Věnovala pozornost výhradně atraktivnímu detektivuWeathersovi a ignorovala Hallorana, který už měl v obou podpážích a podél páteře skvrny od potu.

„Měli jsme pohlavní styk,“ připustila. „Nick nechtěl, aby se to Olivia dozvěděla, a tak mě poprosil, ať

tvrdím, že spal na podlaze.“

„Jak dlouho jste spali, než vás probudil ten poprask?“

„Já nevím – tak sedm osm hodin.“

„A myslíte si, že není možné, že by Nick, když jste usnula, vstal z postele, zabil Amandu a zase se k vám

vrátil?“

„Ne. Já mám hrozně lehký spánek.“

„I poté, co toho hodně vypijete?“

Zasmála se hrdelním smíchem. „Tím spíš, když toho hodně vypiju. Každých pět minut se budím a musím

na záchod.“

„A Nick vás za celou tu noc nevzbudil?“

„Ale ano, vzbudil mě, když si šel odskočit. Ale byl z postele pryč jen pár minut. Neodešel z pokoje –slyšela bych klapnout dveře.“

Halloran musel lusknout prsty, aby ji přiměl věnovat mu pozornost. „Sem se chvilku dívejte, moje milá.

Jestli vy dva nemáte co skrývat, dáte nám svolení k domovní prohlídce u vás doma?“

Pokrčila rameny. „Bezevšeho. Jen se mi neopovažujte ukrást kalhotky.“

„Věříš jí?“ zeptal se Denison.

Weathers pokrčil rameny. „Já nevím. Jestli teď s Nickem chodí, tak se dá čekat, že mu bude krýt záda,zvlášť jestli si fakt myslí, že to neudělal. A co ty – ty jí věříš?“

Denison zamáčkl cigaretu. „Jestli si Nicka konečně urvala pro sebe, je propuštění Olivie to poslední, o costojí.“ Zadíval se do parku Parker’s Piece, kde se hemžili lidé, obědvali, hráli kriket, četli si anebo si jen takužívali sluníčka. „Tak co teď?“

„Už to nemůžu dál protahovat. Měl jsem je oba obvinit z vraždy hned tu noc, kdy jsme je u June našli. Užutekly víc než dva měsíce a pořád s jistotou nevíme, co se tam seběhlo.“

„Takže chceš obvinit i Olivii?“

„Chci obvinit jenom Olivii. Na Nicka ani teď nemám o nic víc než tehdy. Má alibi na noc, kdy došlo k prvnívraždě, a klidně u soudu vypoví, že našel Olivii s nožem v ruce. Jestli Olivia nebude svědčit proti němu,tak nám nezbude než označit za pachatele ji.“

Denison nejdřív nevěřil vlastním uším, ale pak pochopil, kam Weathers míří. „Takže jí chceš dát nůž nakrk, aby proti němu svědčila?“

Weathers si vzal od Denisona z balíčku cigaretu a zapálil si ji. „Přesně tak,“ vyfoukl oblak dýmu. „A jestlinechceš, aby si ty vraždy odseděla, tak ti doporučuju, ať ji zkusíš přemluvit.“

Olivii umístili do cely ve věznici Holloway. Dostala dolní palandu, tu, která byla nejblíž záchodové míse, a i

když se k míse natočila nohama, pořád cítila její pach. Nejmladší z jejích spoluvězeňkyň se po sobě nikdy

neobtěžovala spláchnout, když šla jenom na malou.

Olivia si četla Tolkienovo Společenstvo prstenu. Sama by si ho nevybrala, ale doktor Denison jí ho přineslspolu s jejím oblečením z Coldhillu. Podezírala ho, že Tolkiena zvolil kvůli délce, protože o ní věděl, že čte

rychle.

Do cely strčila hlavu její spoluvězeftkyně Laticia. „Neslyšelas, že tě volali, Olivie? Přišla ti návštěva. Máš ty

ale kliku, ty krávo.“

Jedině Laticia se jí odvážila říct krávo. Olivia ani nemusela po příchodu do vězení dělat na ostatní ramena;

všichni věděli, za co tu je, a drželi se od ní stranou. I Laticia se jí několik dní vyhýbala a trávila s ní v cele

jen tolik času, kolik nezbytně musela. Ale když ji poznala blíž, trochu se uvolnila, a dokonce si ji začaladobírat.

Olivia strčila do knížky záložku a sešla po kovových schodech do nižšího patra. Připojila se ke skupincežen, které čekaly, až je pustí do návštěvní místnosti. Se zaťatými zuby přetrpěla, když ji dozorkyněosahávala při tělesné prohlídce – nesnášela, když se jí někdo bez dovolení dotýkal –, a přemítala, kdo zaní asi přišel. Jednou dvakrát ji navštívil Godfrey a taky Leo. Doufala, že je to Nick. Ale odhadovala, že to

bude spíš doktor Denison.

Nebyl to ani jeden z nich. Přišla za ní její máma, Shelley; v náručí kolébala osmiměsíčního Barryhojuniora. Olivia zpomalila krok. Dozorkyně ji musela pošťouchnout, ať jde dál.

„Běžte se pozdravit s máti, Corscaddenová.“

Olivia se došourala k židli a sklesla na ni. Podívala se na matku. Shelley na sobě měla kratičké tílko, takžebylo vidět její tetování a zašedlá ramínka podprsenky, a seprané džíny, které jí padaly ze štíhlých boků.Barry junior byl baculatý a tvářil se nespokojeně; vypadal, že ho to kolébání spíš rozčiluje, než konejší.

„Jak se máš, mami?“ zeptala se Olivia.

Shelley se posadila naproti ní. „Vypadáš dobře, Kleo, zlatíčko. Asi ti vězeňská strava svědčí. Táta jinenáviděl, jenže ten si potrpí na fajnovější věci než ty, co?“ Barry junior popadl Shelley za zplihléodbarvené vlasy a začal je cucat.

„Proč jsi sem přišla, mami?“

„Je to ode mě hezký, ne? Vláčím se sem tím pitomým autobusem a sama víš, jak Barry junior veřejnou

dopravu nesnáší.“

„Proč tě sem nedovezl táta?“

„Nevěří si. Zuří, že mu div nelítá pěna od pusy. Pěkně jsi mu zavařila, ty mrcho.“

„O čem to mluvíš? Já jsem tátovi nic neudělala.“

Shelley na ni rozezleně namířila prstem. „Nelži, ty krávo. Řeklas jim o těch fotkách. Zatkli ho! Jak mámsakra vychovávat tři děti, když bude jejich táta dřepět v base? Jestli ti to nedošlo, tak kazíš život svejmsestrám a malýmu bráchovi.“ Znechuceně ohrnula rty, takže jí vykoukly křivé, nikotinem zažloutlé zuby.„Řekni jim, žes lhala. Myslím to vážně, Kleo. My tu máme známý. Stačí slovíčko a zříděj tě tak, že se do

konce života nebudeš moc kouknout do zrcadla.“

Ještě chvíli se na Olivii mračila, aby jí ta výhrůžka jaksepatří došla, pak vstala a hlasitě řekla dozorkyni:„Už s tou káčou nechci mluvit. Otevřete mi ty zasraný dveře a pusťte mě ven.“

Když dva dny nato přijel do hollowayské věznice Denison, překvapilo ho, že se s ním Olivia napřed

odmítla setkat.

„Řekněte jí, že pro ni mám informace o Nicku Hardcastleovi,“ požádal.

Zavedli ho do návštěvní místnosti. Byla to mrňavá místnůstka bez oken, s pevnými kovovými dveřmi apermanentní ostrahou. Přivedli Olivii a želízky na rukou ji připoutali ke kovovému stolu přišroubovanému kpodlaze uprostřed místnosti.

„To není nutné,“ protestoval Denison.

„O tom se nediskutuje,“ prohlásila dozorkyně. „Kdyby se vás pokoušela zabít, tak křičte.“ S těmi slovy se

odporoučela a nechala je o samotě.

Denison se posadil naproti Olivii. „Smí se tu kouřit?“

Pokrčila rameny a s vážným výrazem ve tváři si ho měřila.

„Dala byste si?“

Přikývla. Vytáhl balíček marlborek, Olivia si zapálila a opřela se na židli. Zadívala se na svou ruku, kterouměla připoutanou ke stolu, a položila ji na kovovou desku dlaní vzhůru, jako by si z ní chtěla čístbudoucnost. Měla na sobě tričko s krátkými rukávy. Denison si poprvé všiml drobných kulatých jizviček na

vnitřní straně jejích předloktí i paží. Měla jich tam snad deset. Olivia ho přistihla, kam se dívá, a rychleruce obrátila, aby jizvy nebylo vidět.

„Kdy vás poprvé popálil cigaretou?“ zeptal se Denison jemně.

Olivia zhluboka potáhla z marlborky. „Tvrdil jste, že pro mě máte novinky.“

„Asi vás to nepotěší, Olivie, ale řekl nám, že lhal ohledně té noci, kdy došlo k vraždě AmandyMontgomeryové. Teď tvrdí, že prý s Paulou tu noc měli sex.“

Zatvářila se, jako by jí dal pěstí do žaludku. Zakuckala se cigaretovým kouřem. „Ne. Tvrdí to jenom proto,aby měl alibi.“

„Olivie, když jsme ho zatkli, tak byl s Paulou.“

„No a co?“

„Vy to nechápete – myslím tím, že byl u ní doma, u ní v posteli. Ti dva spolu chodí.“

Zírala na něj a z očí jí skáply slzy na kovový stůl. „Ne. To by neudělal. Miluje mě.“

Denison jí přikryl ruku dlaní. „Jestli vás miluje, tak proč nám řekl, že vás našel u June v pokoji s nožem v

ruce?“

Dál vrtěla hlavou. „Ne. Lžete mi. Lžete.“

„Olivie, nikdy jsem vám nelhal.“

„Zradil jste mě! Myslela jsem, že vám můžu věřit, a vy jste všechno vyklopil policii!“

„Mám to v popisu práce. Věděla jste, že to, co spolu probíráme, nezůstane jen mezi námi dvěma. Měljsem za úkol zjistit, jestli jste způsobilá stanout před soudem.“

„Co to má společného s tím, co mi udělal táta?!“ vykřikla. „To jste policii prásknul taky, že jo? Že je totak?! Nezeptal jste mě na dovolení, neměl jste na to právo.“

„To máte pravdu.“ Snažil se ji uklidnit. „Máte pravdu, mrzí mě to. Nevěděl jsem, že ten člověk, kterémujsem to řekl, nechá vašeho otce zatknout. Poslyšte, jak jste se dozvěděla, že policie

o pedofilii vašeho otce ví? Dostalo se mi ujištění, že váš otec nemá tušení, že to s vámi souvisí. Vždyť ho

za pedofilii nezatkli

řekli mu, že na něj přišli kvůli podezření z překupnictví.“

„No tak ta jejich pitomá kouřová clona nezabrala!“ odsekla Olivia. „Před dvěma dny sem za mnou přišla

máma a řekla mi, ať koukám držet zobák.“

„Liv, jestli vám vyhrožovala, tak se dopustila trestného činu. Nesmí jí to projít.“

Olivia si otřela slzy a zamáčkla cigaretu; přejížděla žhnoucím nedopalkem po kovovém stole sem a tam,

dokud nezhasl. „Vy to nechápete. Moje rodina tu má známé. Stačí, když jim šoupnou pár stovek.“

„V tom případě tu nemůžete zůstat. Olivie, prosím vás, poskytněte nám svědeckou výpověd. Povězte

nám, jak to doopravdy bylo. Jestli to neuděláte, odsoudí vás a budete tu trčet do konce života.“

„Chcete, abych řekla, že to udělal Nick, že jo? Chcete, abych hodila vinu na jediného člověka, který mě

kdy miloval.“

„Nemiluje vás. Proč by na vás svaloval vinu, kdyby vás miloval? Tak úporně jste se nás snažila přesvědčit,

že jste všechny ty vraždy spáchala vy, jen abyste ho ochránila – a on si zatím celou tu dobu užíval

svobody a čím dál víc se sbližoval s Paulou.“

Denison s sebou přinesl fotografie z míst činu, schoval je před dozorci v Britském psychiatrickémměsíčníku. Věděl, že teď ji bude muset ranit, že se vůči ní bude muset zachovat krůtě, a v duchu se naten úkol připravil. Přistrčil k ní první snímek.

„Podívejte se na Elizin obličej, Olivie, nebo lépe řečeno na to, co z něj zbylo.“ Olivia zalapala po dechu,přitiskla si ruku k ústům a rychle odvrátila zrak. „Poznala byste ji? Když se podíváte na tu krvavou kaši, co

jí zůstala z tváře, řekla byste ‚to je Eliza, vím to jistě? Ne – ani její rodiče ji nepoznali. Identifikovali ji ažpodle mateřského znaménka na břiše a jizvy na koleni. Ale přesto se na tu zohavenou tvář museli dívat,Olivie. Nebylo možné ji zakryt. Museli se na ni dívat. Proč se tváříte tak šokované, copak? Vždyť jste jí toudělala vy, ne snad?“

Olivia upřeně zírala vzhůru a v očích se jí leskly slzy.

Denison před ni položil další fotografii.

„Olivie, podívejte se na tuhle fotku.“ Vzal ji za bradu a sklonil jí hlavu ke stolu. „Podívejte se na ni*’

Podívala se. Křečovitě se chytila stolu a pokoušela se odtáhnout od toho, co viděla.

„Tohle zbylo z Amandy Montgomeryové. Možná jste ji neměla zrovna v lásce, ale zasloužila si skončittakhle? Policie ji musela oficiálně identifikovat podle DNA, protože vrah jí uřízl hlavu a zohavil ji takpříšerně, že ji nepoznala ani vlastní matka.“

„Nč…,“ hlesla Olivia.

Položil vedle fotografie mrtvé Amandy další snímek. „Na tuhle se podívejte taky. Dlužíte jim to.“

„Nenuťte mě k tomu,“ zašeptala. „Je mi to líto, je mi to líto.“

„June Okewenová. Chtěla vás jen chránit. Věděla, že vám Nick ubližuje. Tohle on dělá lidem, kterým navás záleží, kteří se vás před ním snaží ochraňovat. Zasadil jí nejmíň sedmnáct ran, Olivie.“

Zvedla fotografii, přitiskla si ji k hrudi a rozplakala se.

„Musíte mi něco vysvětlit,“ prohlásil Denison a vyplivoval slova jako oblázky. „Musíte mi vysvětlit, pročvám pohled na ty mrtvé činí takové potíže, když jste jim ta zranění údajně způsobila vy. Proč vás to takděsí? Řekl vám, že zemřely rychle a bezbolestně? Ze netrpěly? Nedocházelo vám, jak moc se v tom

vyžíval?“

„Panebože,“ vzlykala. „Panebože…, to jsem nevěděla, přísahám, že jsem to nevěděla. Je mi to hrozně líto.

Netušila jsem, že jim ublížil tolik.“

Denison s úlevou zavřel oči. „Olivie, Olivie,“ řekl konečně. „Proč jste ho chránila? Proč jste tvrdila, že jste

ty vraždy spáchala vy?“

Snažila se ovládnout pláč, ale byla příliš rozrušená. „Za všechno můžu já! Udělal to kvůli mně. Pokoušelyse nás rozeštvat. Amanda chtěla, aby se zase dal dohromady s Paulou. Elize připadalo, že pro něj nejsemdost dobrá. June si naopak myslela, že pro něj jsem dobrá až moc. Můžu za to já. Hrozně se bál, že

o mě kvůli nim přijde. Můžu za to já. Udělal to kvůli mně. Můžu za to já.“

Denison před ni položil čtvrtou, poslední fotografii. Byl to snímek Olivie samotné, pořízený v noc Juninyvraždy. Byla celá od krve, tak moc, že jí bílé spodní prádlo skoro úplně zrudlo. Paže a tělo měla samoumodřinu a pravé oko nateklé. Ret měla roztržený. I když se dívala do objektivu, bylo znát, že není přivědomí. Panenky měla rozšířené, v očích naprosto prázdný pohled. Vypadala skoro stejně bez života jako

June.

„Nemůžete za to vy,“ řekl Denison tiše. „Podívejte se, co vám provedl. Nemiloval vás. Nezabil ty ženy,

protože si myslel, že ohrožují váš vztah, i když vám to možná tvrdil. Byly to sadistické vraždy bez

jakéhokoli motivu, Olivie. Některým lidem dělá dobře působit druhým bolest a zabíjet. A Nicholas k nim

patří. Zabil by je bez ohledu na to, jestli jste spolu chodili nebo ne.“

„Ráda bych tomu věřila´’ řekla a otírala si slzy. „Já všechnu tu vinu neunesu.“

Položil jí otázku, které se bál: „Přiměl vás, abyste se na tom podílela?“

Zavrtěla hlavou. „Ne. Vůbec jsem o tom nevěděla, dokud jsem ho nenašla, jak vraždí June.“

„Takže vy jste u toho nebyla? Nevzal vás s sebou?“

„Jistěže ne!“ řekla překvapeně. „Kdybych o tom věděla, tak bych se ho pokusila zarazit.“

Měl sto chutí dát jí pusu. Nepodílela se na tom, není spolupachatelka. Nepomáhala Nickovi, nemá proč

cítit vinu.

Celý rozrušený se toho od ní pokoušel dozvědět víc: „Ale Juninu vraždu jste viděla na vlastní oči?“

„Byla jsem v koupelně,“ řekla. „Dávala jsem se do pořádku

Nicka rozladilo, že jsem se s ním pohádala před ostatními. Myslela jsem, že je v pokoji. Ale když jsem se z

koupelny vrátila, nebyl tam a slyšela jsem ji křičet. Ne moc nahlas…, spíš jenom chrčela nebo tak něco.Šla jsem se kouknout, jestli jí nic není, ale měla zamčeno. Přes dveře bylo slyšet, jak říká ‚ne, nedělej to,ne‘. Zabušila jsem na dveře, křičela jsem na ni jménem a na Nicka taky.“

„Tušila jste, že je tam s ní uvnitř?“

„Myslela jsem si, že je někde poblíž. A že když mě uslyší, tak mi přiběhne na pomoc.“ Vydala přidušenýzvuk, napůl vzlyk, napůl smích, a přikryla si ústa rukou. „A pak jsem uslyšela to… zasténání. Znělo to,jako by byla v posledním tažení. A potom všechno ztichlo. A otevřely se dveře a stál v nich Nick, otevřel je

zevnitř. Předek košile a kalhoty měl celé od krve a v pravé ruce držel nůž. A já se podívala za něj a tam

ležela na podlaze June.“ Olivia zmlkla, pokoušela se sebrat.

„V hloubi duše jsem věděla, že je mrtvá. Ale stejně jsem se snažila přesvědčit samu sebe, že to na mějenom hrajou, že si vymysleli trik s falešnou krví nebo tak něco. Sedla jsem si k June, zatřásla jsem s ní ařekla jsem jí, ať toho nechá, že mě děsí. A postupně mi došlo, že vidím dovnitř do jejího těla. Doslova. A

že tohle by nedokázal naaranžovat ani nejlepší hororový maskér. A co bylo dál, to nevím. Fakt si od té

chvíle už nic nepamatuju. Ani že tam přijela policie, ani že mě odvezli do Coldhillu.“ Zavrtěla hlavou. „Neže bych se nedokázala vypořádat s tím, že je mrtvá, že bych tomu nemohla uvěřit. Ale došlo mi, že jestli

je po smrti, tak ji musel zabít Nick.“

„Co dělal Nick, když jste June třásla? Řekl vám něco?“

Přikývla a ztěžka polkla. „Řekl mi: ‚Co tě tak rozhodilo? Zkoušela mi tě vzít. Hele, já vím, že vypadáhrozně, ale jestli chceš, tak ji dáme do pucu.‘ A pak sáhl po tom, co se jí hrnulo z břicha, a začal to cpátzpátky dovnitř.“ Olivia si zakryla tvář oběma rukama a zase se rozplakala.

„To nic,“ pokoušel se ji uklidnit Denison a hladil ji po vlasech. „To nic. Už je po všem. Ale musíte

vypovědět u soudu, co jste viděla, a vysvětlit jim, proč jste se pokoušela vzít vinu na sebe.“

„Budou chtít vědět, proč jsem lhala?“ zeptala se.

„Nickův obhájce bude tvrdit, že jste ty vraždy spáchala vy a že vaše přiznání bylo pravdivé. Budeme jimmuset objasnit, co vám Nick prováděl a proč jste byla tak náchylná nechat se jím ovládat, i když už jste sním nebyla pohromadě.“

„Vy si myslíte, že mě měl rád, protože ve mně viděl oběť,“ řekla ochraptěle.

„Bohužel ano. Mrzí mě to, Olivie. Ale všechny studie dokazují, že u žen, které rodiče zneužívali, je vysokápravděpodobnost, že si najdou partnera, který je bude zneužívat taky.“

V tu chvíli vstala, i když byla pořád za zápěstí připoutána ke stolu. „Je mi líto, Matthewe, ale nepomůžuvám. I kdybych se přiměla svědčit proti Nickovi, nemůžu dopustit, abyste vy nebo kdokoli jiný u souduvykládal, co mi rodiče dělali. Dali by mě zabít, ještě než bych se dostala zpátky do cely.“

Paula z duše nenáviděla garsonku, kam se Nick nastěhoval. Byla ve třetím patře nad prodejnou pizzy vlondýnské čtvrti Elephant and Castle, a když tam Paula přespávala, až do dvou ráno nemohla usnout kvůli

flamendrům, kteří na prodavače povykovali, že chtějí porci ančoviček navíc a česnekový chleba.

„Kohoutek se studenou vodou nejde zavřít,“ stěžovala si, když vyšla z koupelny. „A na zdi pod umyvadlemje všude plíseň.“

Nick obrátil oči k nebi. „Říkal jsem ti, Paulo, že si nic lepšího nemůžu dovolit.“

„Proč ses sem teda přestěhoval? Proč jsi nezůstal u rodičů nebo ses nenastěhoval ke mně do Cambridge,

jak jsem ti nabízela?“

„Na to je ještě moc brzo. Chodíme spolu teprve pár měsíců.“

„Ale známe se roky. Copak to se nepočítá?“

„Já do Cambridge nechci.“ Teď už se zlobil. „Spousta lidí mě tam zná, přinejmenším od vidění. Tady vLondýně mě nezná nikdo. Anebo jsem aspoň všem fuk.“

Nechtěla, aby po zbytek večera pěnil. Od chvíle, kdy ho před několika týdny zase vyslýchala policie, mělnáladu pod psa a ona už toho měla tak akorát dost. Kdy ho to konečně přejde?

Přisedla si k němu na skládací lehátko. Hladila ho po vlasech na šíji a namotávala si zvlněný pramínek na prst. „To se srovná, miláčku,“ utěšovala ho. „Brzy to vyšumí. Slibuju. A pak se zas všechno vrátí knormálu.“ Nepodíval se na ni – upíral zrak ven z okna a duhovky měl ledově modré. „Co kdybych uvařilavečeři, co ty na to? Nevím jak ty, ale já mám hlad jako vlk.“

Neodpověděl, a tak se zvedla a zamířila do mrňavé kuchyňky, kterou od obytného prostoru sloužícíhojako obývák i ložnice odděloval korálkový závěs. V kredenci toho moc nenašla, jen pár plechovek fazolí asladké kukuřice a nějaké těstoviny. Otevřela prastarou ledničku, se kterou se muselo opatrně, jinakčlověku zůstalo držadlo v ruce, a uvnitř objevila jenom kus okoralého sýra a půllitr mléka.

„Ten teda jí zdravě,“ zamumlala si pro sebe. Můžou si dát tak leda těstoviny s fazolemi z plechovky,

posypané strouhaným sýrem.

Dveřmi mrazáku musela pořádně škubnout, aby je otevřela. Stěny zevnitř pokrývala tlustá vrstva ledu,která ubírala nejmíň čtvrtinu prostoru. Vepředu ležely hranolky v sáčku a balíček kroket, jenžekarbohydráty si Paula momentálně dala na černou listinu. Odsunula pytlíky, aby se podívala, co je za nimi,

a objevila úplně vzadu zastrčenou igelitku.

Vzala ji za uši zauzlované dohromady a přitáhla si ji blíž. Uvnitř bylo něco pořádně těžkého; doufala, že jeto třeba kuře nebo jehněčí kýta. Jak táhla tašku k sobě, její mozek začal automaticky analyzovat tvary,které zevnitř prosvítaly, a snažil se je nějak zaškatulkovat. Copák je asi ta kost, která napíná chatrný igelit

– že by kloub na konci kuřecího stehna? A co ty dvě trochu tmavší šmouhy, co vidí nad kostí? A ta růžová

dole?

Rozechvělýma rukama roztáhla igelit vedle trčící kosti, až povolil a roztrhl se.

Zevnitř na ni zíralo oko.

Uskočila, zabouchla mrazák a vtom za sebou zaslechla zašustění korálkového závěsu, jak do kuchyně

prošel Nick.

Zvědavě si ji měřil. „Není ti nic?“

Ztěžka polkla a zavrtěla hlavou. „Asi jsem tu viděla švába,“ vymáčkla ze sebe.

„Kde, v lednici?“ Chystal se otevřít dvířka.

„Ne, ne,“ řekla honem. „Na zdi za lednicí.“

„Paráda, další, na co si stěžovat tomu zatracenýmu domácímu.“ Podíval se na zed a pak zpátky na ni. „Já

nic nevidím. Hledalas v mrazáku něco k jídlu?“

Nevěděla jistě, jestli ji viděl zavírat dvířka. Jestli ano a jestli mu zalže, že ne, tak to v něm vzbudí

podezření. Jenže taky mu nechtěla přiznat, že tam podle všeho našla zmrzlou hlavu.

„Napadlo mě, že bysme si mohli dát pizzu,“ řekla a pokusila se o úsměv.

„Ty máš chuť na pizzu?“ podivil se. „Myslel jsem, že ses zařekla, že pizzu už nikdy.“

„Jenomže ty feferonky voní fakt lákavě,“ prohlásila. „Co ty na to?“

„No tak jo,“ řekl, ale nepřestával se mračit. „Obuju se a zajdu pro ni.“

„Ne, to je dobry,“ prošla do pokoje a přehodila si přes sebe sako. „Já tam skočím. Za minutku jsem

zpátky.“

Vyšla z bytu a už byla v půli prvního úseku schodů, když vtom se objevil ve dveřích a zavolal na nijménem. Blesklo jí hlavou, že se rozeběhne pryč, ale vmžiku jí došlo, že by ji snadno dohnal. Zarazila se,silou vůle se ovládla a pak se k němu s úsměvem otočila a nasadila tázavý výraz.

„Zapomněla sis peněženku.“ Nick jí ukázal malinkou růžovou taštičku.

„Díky.“ Pomalu se k němu po schodech vrátila. Zkoumavě si ji prohlížel, pokoušel se odhadnout, co se jíhoní hlavou. Když jí k němu chyběly ještě čtyři schody, natáhla se a vzala si od něj peněženku. „Hnedjsem zpátky,“ řekla, otočila se na patě a vyrazila dolů, jak rychle to jen šlo. Když dorazila ke vstupnímdveřím, dala se do běhu.

„Máte telefon, pane. Omlouvám se, vím, že nejste ve službě, ale ta žena tvrdí, že je to naléhavé. Nějaká

Paula Abercrombieová.“

„Spojte ji se mnou,“ řekl Weathers do mobilu. Sally, která seděla v čínské restauraci naproti němu, tázavěpovytáhla obočí. Gestem jí naznačil, ať se nenechá rušit od jídla, a pomyslel si, jak ohromně jí to sluší vesvětle červeného lampiónu zavěšeného nad stolem. Ve sluchátku píplo, jak přepojili hovor. „Tady Weathers,“ ohlásil se. „Našla jsem hlavu,“ zašeptal ženský hlas. „Našla jsem u něj v mrazáku hlavu.“ „Mluvím s Paulou?“ zeptal se. Ten vystrašený, rozklepaný hlas se Paulinu vůbec nepodobal.

„Já si myslím, že… že… musí být Amandina.“

„Povězte mi, kde jste.“

„V Londýně. V jižním Londýně. Ve čtvrti Elephant and Castle. U hlavní ulice.“

„Povězte mi adresu, Paulo,“ naléhal na ni Weathers.

„Já se nepamatuju. Vůbec mi to nemyslí.“ Na moment se odmlčela. Slyšel trhané zvuky, jak ztěžka

oddechovala, anebo se možná s vypětím sil bránila pláči. „Hned dole pod bytem prodávají pizzu. Jmenuje

se to Tonyho pizza. Byt je ve třetím patře. Najděte si Tonyho pizzu v telefonním seznamu.“

„Vy jste tam, Paulo? U něj v bytě?“

„Ne. Ale brzy se začne divit, že se nějak dlouho nevracím. A dojde mu proč. Musíte si pospíšit. Prosím

vás, přijedte rychle.“

„Tohle je bohapustá šikana,“ rozhořčil se Nick, když mu zabušili na dveře s příkazem k domovní prohlídce.

„Měl jste nám nahlásit, že jste se přestěhoval, Nicky,“ vyčetl mu Halloran sípavě, jak se zadýchal při

výstupu do třetího patra. „I vy jeden mizero.“

„Jestli chcete, tak si zavolejte právníkovi,“ řekl mu Weathers. „Ale na nic kromě telefonu nesahejte.“

Halloran zamířil přímo do kuchyně.

Nick zavolal právníkovi a nechal mu vzkaz na záznamníku. Pak znova zkusil zatelefonovat Paule na mobil.Pokoušel se jí dovolat, co se nevrátila s pizzou, ale nezvedala to a dole po ní nebylo ani stopy.

Zahlédl na ulici houf černobílých policejních vozů a Paula stála u jednoho z nich, mluvila s policistou a tu a

tam zvedla zrak k jeho oknu.

„Pane na nebi,“ zaslechli z kuchyně Hallorana. Vzápětí se objevil ve dveřích a obvykle ruměnou tvář měl

bezkrevnou a popela vě šedivou. „Šéfe, měl byste sem zavolat tým pro ohledání místa činu.“

Weathers zalétl pohledem k uniformovaným policistům, aby se ujistil, že Nickovi blokují únikovou cestu, a

pak prošel kolem Hallorana a zadíval se do otevřeného mrazáku na igelitku obalenou námrazou, která

ležela uvnitř. Byla roztržená. Weathers konečkem prstu v rukavici zajel do trhliny a nakoukl dovnitř.

Spatřil oko a černé řasy pokryté bělostnými krystalky ledu. A pak nos a kus tváře poseté světlými pihami.

„Tak co?“ vyzvídala Sally od vchodu do kuchyně. „Mluvila Paula pravdu?“

Weathers se na ni podíval a výraz jeho tváře vydal za odpověd. „Zatkněte ho,“ poručil.

„Je ve velmi dobrém stavu,“ prohlásil profesor Trevor Brack– nell a nástrojem, který Weathers ani neumělpojmenovat, se opatrně dotkl uříznuté hlavy Amandy Montgomeryové. „Říkáte, že jste ji našli v

mrazáku?“

Weathers přisvědčil. „V mrazáku v obyčejné lednici, zastrčenou za balením kroket a pytlíkem hranolků.“Nemohl od Amandiny hlavy odtrhnout pohled. Blond vlasy mokré od roztáté námrazy měla rozprostřenépo pitevním stole. Hnědé oči už z větší části ztratily barvu a byly zastřené namodralou mázdrou. Weathers

věděl, že bývala krásná, i když teď by tomu uvěřil jen stěží.

„Obličejové svaly jsou ochablé,“ konstatoval Bracknell, jako by mu četl myšlenky. „Víčka jsou na krajíchpovislá. Ústa ztratila tvar.“ Naklonil se, aby si prohlédl oči zblízka. „Zatím téměř nedošlo k rozkladu.Odhaduju, že ta hlava byla od její smrti v podstatě pořád zmrzlá, snad s výjimkou jednoho dvou dnů.“

„Takže možná neputovala do mrazáku okamžitě?“

„K té vraždě došlo v zimě. Jestli vrah nechal hlavu venku, mohla tam přečkat klidně několik dní. Jestli jistrčil do mrazáku a nedávno ji přenášel do jiného, stačil by v tomhle vedru den, aby byla v tomhle stavu.

Testy nám napoví víc – jestli ta hlava rozmrzla a pak znovu zmrzla, nebo ne.“

„Víme jistě, že neležela celé tři roky na tomtéž místě,“ řekl mu Weathers. „Hardcastle si ten byt pronajalteprve asi před měsícem.“

„Takže vy jste ji našli u Hardcastlea?“ zeptal se Bracknell a sáhl po skalpelu. „To je pech. Vsadil jsem sideset liber na God– freye Parrishe.“

„Hrozí vám minimálně tři roky za maření výkonu spravedlnosti´’ řekla Olivii její právnička AdinaKennedyová. „Přestože tady doktor Denison je ochoten vypovídat ve váš prospěch, mohli by vám klidnědát i víc. Když budete svědčit proti otci, máte slušnou naději, že soudce bude mírnější.“

Olivia, která se objímala pažemi, se podívala z právničky na Denisona. „To nemůžu riskovat. Říkala jsemvám, co by mi rodiče mohli udělat. Víte, čeho jsou schopni.“

Kennedyová se k ní naklonila. „Nemusíte prozrazovat všechno. Podívejte, oni mají strach, aby nevyšel na

veřejnost sexuální aspekt vašeho zneužívání, je to tak?“ Olivia přitakala. „Dělá jim takovou starost ifyzické týrání a psychický nátlak? Záleží jim tak hrozně moc na tom, aby se lidé nedozvěděli tohle?“

Olivia se nevesele zasmála. „Ne. Vymlátit z dětí duši je mezi jejich kamarády naprosto běžná věc. Záležíjim jenom na tom, aby se na tátu neprovalilo, že je na dětičky a na dětskou pornografii. Mají strach, abyjim rozhořčení sousedi nepodpálili barák a nepověsili tátu za koule na nejbližší lampu.“

Kennedyová se podívala na Denisona. „Co myslíte vy?“ zeptala se.

„Je to riskantní,“ protáhl obličej. „Když soudce nebude vědět, jakým všem formám zneužívání byla Oliviavystavena, tak možná nepochopí, proč byla ochotná vzít na sebe Nicholasovu vinu.“

„Není to zdaleka tak riskantní, jako když moji rodiče otevřou Sun a najdou tam titulek ‚Moje dětství bylopeklo, vylíčila milenka Cambridgeského řezníka‘,“ namítla Olivia.

„Na tom něco je,“ řekla Kennedyová Denisonovi.

„A co ochranná vazba?“ navrhl. „Ve věznicích určitě existují zvláštní oddělení pro vězně, kterým hrozínebezpečí od ostatních.“

„To se ví,“ zamračila se Olivia. „Zrovna před pár týdny na takovém místě našli jednu ženskou

rozdranžírovanou.“

„Cože?“ nechápal Denison.

„Pobodanou,“ vysvětlila Kennedyová.

Rozhodil ruce na znamení kapitulace. „No dobře, no dobře. Tak o sexuálním zneužívání pomlčíme. Snadfyzické a psychické týrání postačí jako vysvětlení, proč jí Nicholas takovou měrou zmanipuloval.“

Když padlo Nickovo jméno, Olivia občas ještě pořád působila zranitelně, i když už se smířila seskutečností, že ji nikdy nemiloval a že takového citu vůbec není schopen. Denison ji přiměl pochopit, žeNicka dohnal k vraždám vztek a nenávist, nikoli láska k ní. Ale při zmínce o něm jí i teď občas přelétlapřes tvář bolest a Denison se bál, že to u soudu nezvládne.

„Připadám si jako Jidáš,“ svěřila se mu při jednom sezení. „Políbila jsem ho a pak jsem ho poslala na

smrt.“

„Věřte mi,“ ujistil ji, „že Nicholas Hardcastle má do Krista tak daleko, že dál to ani nejde.“

Když se Matthew Denison ocitl ve vstupní hale ústředního trestního soudu Old Bailey, musel projítspeciálními dveřmi, které zajišťovaly, aby se dovnitř vcházelo vždy jen po jednom. Jakmile se rozsvítilozelené světýlko, vešel dál, ostraha ho prohledala a poslala ho k detektoru kovů.

„Jestli u sebe máte klíče nebo drobné, položte je sem do té nádoby,“ instruoval ho další člen ostrahy.Když Denison procházel rámem, detektor ani nehlesl. Konečně mu dali zalaminovanou kartičku, kterou simusel připnout vepředu na sako.

Obvykle ho svědčit u soudu bavilo. Na celý den vypadl z Coldhillu a mohl se předvádět v obleku od PaulaSmithe. Netrpěl trémou, takže mu nedělalo potíže mluvit před velkým počtem lidí, a oplýval dostatečnýmsebevědomím, aby ho nevyvedly z míry otázky právníků.

Tohle ale bylo něco jiného. Tohle byl Old Bailey, soudní dvůr číslo jedna, kde jsou vždycky všechna místapro diváky obsazena až do posledního a reportéři zaznamenávají každé slovo a každé gesto. Soudníkreslíři zvěční jeho podobu do novin, které si příštího dne při snídani budou číst milióny lidí.

Taky byl nervózní, aby Olivii nezklamal. Lidé musejí pochopit, že nemohla vraždám zabránit, že nemělatušení, jaký netvor se skrývá v kůži muže, kterého milovala. Musejí s ní soucítit, musejí pochopit, že jetaky oběť. Věděl, že Olivia dostává nenávistné dopisy a že jí ostatní vězenkyně v Hollowayi pohrdají.Kdykoli se v novinách objevila její fotka, nikdy to nebyl záběr pořízený v noc Juniny vraždy, na kterémměla rozšířené panenky a tělo poseté modřinami. Zásadně otiskovali snímek, na kterém byla pohromadě s

Nickem a oba se usmívali, jako by sdíleli společné tajemství.

Jelikož měl Denison předstoupit jako svědek, nesměl v předešlých dnech sledovat soudní jednání, aby toneovlivnilo jeho svědectví. Přihlížel aspoň příjezdu ostatních účastníků.

Nicka vždycky přiváděl ozbrojený doprovod ze soudní cely. Měl jen tři obleky a pravidelně je střídal.Právník mu dával přesné instrukce, jakou si má vzít košili a kravatu, zřejmě si zjistil, jaké barvy seporotcům nejvíc líbí. Nickovi rodiče sedávali dnes a denně na galerii, strnulí a celí napjatí.

Paula přicházela taky, ale jelikož měla rovněž svědčit, nepustili ji do soudní síně. Denison ji občas vídávalv kantýně, jak pije jednu horkou čokoládu za druhou a upřeně zírá do novin,

i když bylo znát, že je nečte.

Lavinia Fitzstanleyová taky přicházela každý den. Šuškalo se, že se ubytovala v luxusním hoteluDorchester. Její manžel Bertram mohl odložit stěží jednu pracovní povinnost ze sedmi, a tak chodil ksoudu jen zřídka; většinou Lavinii doprovázel elegantní stříbrovlasý gentleman s holí zakončenou lvíhlavou. Lucinda FranzHurstová, Elizina nejlepší kamarádka, přijížděla každé ráno taxíkem a vystupovala zněj, jako by nemířila k soudu, ale chystala se přikráčet po červeném koberci na nějakou filmovoupremiéru. Denison se divil, že televizním kamerám ještě nezapózovala.

Junině matce Claudette dali v práci dovolenou z naléhavých rodinných důvodů, aby se soudu mohlaúčastnit. Nosila si s sebou Juninu fotografii a každý den, když poslouchala svědecké výpovědi, ji držela vruce. Měla pocit, že má povinnost vyslechnout si všechna svědectví o dceřině bolesti a utrpení, ať jsouse– beděsivější.

Amandini rodiče Julia a David Montgomeryovi chodili v černém a v klopě měli každý den čerstvé bílé růže.

David Mont– gomery se od začátku procesu neholil a jeho oblek se zdál den ode dne zmuchlanější azmuchlanější. Julia Montgomeryová působila pozoruhodně vyrovnaně, a to dokonce i když jí reportéřistrkali mikrofony až pod nos a pronásledovali je s manželem po ulici. Výraz její tváře se běhemsvědeckých výpovědí vůbec neměnil, dokonce se nerozplakala, ani když Tracey Webbová líčila, jakobjevila Amandino tělo, nebo když Weathers soudu vykládal, že Amandinu hlavu našli u NicholaseHardcastlea v mrazáku. Jednoho dne si ale Junina matka odskočila dolů na záchod a tam Julii našla, jakvzlyká, jako by si měla vyplakat oči. Objala ji, řekla jí, že už brzy Nicka Hardcastlea pošlou na doživotí zamříže, a jemně jí papírovým kapesníčkem otřela z tváří rozmazanou řasenku.

Denisonovi vyšla svědecká výpověd podle jeho představ. Bylo poznat, že porota, která se zpočátku tvářila

nepřátelsky vůči jeho tvrzení, že Nick Olivií manipuloval a týral ji, postupně jihne a začíná s ní soucítit.Nickův obhájce pochopitelně tvrdil, že to není pravda, ale Denison doufal, že až na svědeckém stupínkustane Olivia, uvidí porota rentgeny jejích zlámaných kostí a jizvy po popáleninách na pažích. A takyfotografii toho, jak ji Nick zřídil tu noc, kdy došlo k Junině vraždě. Všechno samozřejmě záviselo na tom,jestli se Olivia odhodlá předstoupit před soud a bude svědčit proti muži, kterého považuje za svou životnílásku.

Denison by byl ještě nervóznější a dělal by si ještě větší starosti, jestli si to Olivia nerozmyslí, kdyby jividěl, jak si v cele v předvečer dne, kdy měla svědčit, znovu a znovu čte dopis, který jí Nick poslal to první

léto, kdy odjeli na prázdniny každý jinam.

„Chtěl bych tě jednoho dne vzít na střední školu, kam jsem chodil,“ napsal jí. „Představit tě všem svýmučitelům. Hrozně by se ti líbil pan Jenkins, to je cvok na kvadrát. Ale hlavně bych ti chtěl ukázat areál

školy – jsou tam úžasné zahrady, dokonce

i malá jeskyňka. A na konci areálu se dá jít do lesa a tam stojí sochy, přímo mezi stromy. A taky primaaltánek – vždycky v létě jsme v něm sedávali, poflakovali se, četli si a občas si potají dopřáli cigaretu. Ataky tam mají tenisové kurty – když hezky poprosíme, tak nás určitě nechají zahrát.“

A o pár odstavců dál napsal:

„Nemůžu to tu bez tebe vydržet. Pořád se mi o tobě zdá. Představuju si tvoje tmavé vlasy na polštáři,tvoje rty, jak mě líbají. Mám pocit, že se tu bez tebe zblázním. Dovol mi, ať za tebou přijedu do Londýna.Bojím se o tebe, nevím, co tam s tebou je. Když volám, nikdo mi nikdy nezvedá telefon. Proč mi nechcešdovolit, abych za tebou přijel? Naštvali tě moji pitomí rodiče? Neposlouchej, co říkají ostatní, Liv – patříme

k sobě. My dva, napořád. Slibuju, že tě nikdy neopustím.“

Godfrey si vzal na den volno z práce v londýnské City, aby si poslechl Oliviinu svědeckou výpověd. Sineadpřespala u něj na pohovce a oba vstali brzo ráno. Godfrey namlel čerstvou kávu, uvařil jim oběmaespresso a k tomu si dali bagety. Ani jeden z nich neměl hlad a ani jeden toho moc nenamluvil.

Když si Godfrey později čistil zuby a díval se na svůj odraz v koupelnovém zrcadle, myslel na Elizu. Na to,jak si vždycky přehazovala vlasy dozadu přes ramena. Jak mívala nalakované nehty na nohou, většinoupříjemným růžovým odstínem. Jak se jí na těle stýkala opálená kůže s neopálenou. Jak si vždyckypřikrývala pusu dlaní, když se hihňala. Jak jednou vyslovila slovo „buržoazní“ tak, že se rýmovalo se„žízní“, a pleskla ho, když se kvůli tomu rozchechtal.

Byl ušetřen toho, že by ji musel identifikovat, ale často se ve snech vracel k té noci, zdálo se mu, jak jidonekonečna hledá, bloumá kolem řeky a nad hlavou mu vybuchují rachejtle.

V jednom snu ji dokonce našel, ne umlácenou, ale utopenou; plula na zádech v řece Cam a ve vyhaslýchočích se jí odrážely barevné záblesky ohňostrojů. Pamatoval se, že Eliza taky mívala noční můry, zdávalose jí, že ji honí Amandin vrah. A on si ji kvůli tomu dobíral, říkal jí, ať nehysterčí. To on ji přesvědčil, ať vCambridgi zůstane.

Sinead na mrtvé nevzpomínala. Godfreyův byt shlížel na Temži a ona se dívala, jak po šedivé vodě plujísem a tam lodě s turisty, a myslela na email, který dostala předešlého dne. Pře– poslal jí ho Leo, sám hodostal od kamarádů z univerzity, kterým se narodilo děcko – věřili, že ho počali během závěrečnýchzkoušek. „Říkali jsme si, že byste možná rádi viděli nejnovější fotky našeho potomka. Holka nám rostejako z vody, Paul ji co nevidět začne učit periodickou tabulku prvků. Už teď je přesvědčený, že maláovládá abecedu díky obrázkům zvířátek, co má v pokoji (,S jako slon‘).“ K emailu byly přiloženy dvě fotky,

na jedné se holčička – June Charlotte Zarachová – tvářila vyjukaně a na druhé se spokojeně šklebila, očimiminkovsky modré a vlasy oranžové jako mrkev. Měla na sobě žluté dupačky s vyšitými kachničkami.Sinead dumala, jestli si taky někdy pořídí děti, a pokud ano, jestli dá holčičce jméno Amanda nebo Eliza.

Dorazili k ústřednímu trestnímu soudu brzo. Přelíčení mělo začít nejdřív v deset. Godfrey venku pokuřovala ignoroval pár reportérů, kteří ho poznali a pokoušeli se z něj vyždímat nějaké vyjádření. Sinead do nějdloubla, aby upoutala jeho pozornost, a když se ohlédl, spatřil, že se k nim blíží Paula Abercrombieová.

Paula si jich všimla taky a bylo znát, že se zarazila. Pak sklopila hlavu a kráčela dál.

„Chceš se tvářit, že nás neznáš?“ zavolala na ni Sinead, když se ještě o něco přiblížila. „To se tak stydíš,že nám ani neřekneš ahoj?“

Paula se zastavila uprostřed kroku, prudce se nadechla a došla k Sinead. „Co se mi snažíš naznačit?“odsekla. „Nemám se za co stydět!“

„Až na to, že jsi šoustala s vrahem!“ předhodila jí Sinead.

Paula zavrtěla hlavou. „No tak jsem mu naletěla, stačí? To chcete slyšet? Já neměla ponětí, že je vrah.“

„Ale no tak, nedělej, že jsi naivní,“ Godfrey típl cigaretu o zed budovy. „Co sis myslela, že u June v pokojitu noc dělal? Že jí četl pohádku na dobrou noc?“

Paula měla sto chutí vlepit mu facku – zadrželo ji jen to, že se kolem ochomýtali fotografově. A tak místotoho vykročila pryč, zuřila a snažila se nerozbrečet.

Olivii v půl šesté ráno vzbudila dozorkyně z noční směny, vyvedla ji z cely a dala jí snídani – rozbředlévajíčko natvrdo, dva toasty s pokroucenými okraji, kukuřičné lupínky zalité sotva centimetrem mléka nadně misky a hrnek slabého čaje. Olivia se pomalu najedla a pak zůstala sedět s rukama v klíně a čekala,až ji policisté přijdou vyzvednout.

Odvezli ji na policejní stanici v Newington Park; seděla na zadním sedadle vmáčknutá mezi ně. Odvedli jido téže cely jako ten večer, kdy ji zatkli. Seděla na tvrdé lavici a uhlazovala si sukni. Vězňové, kteří byli vhollowayské věznici ve vazbě, měli povoleny jen tři různé oděvy, ale Oliviina obhájkyně si přála, ať se ksoudu oblékne do kostýmku, a koupila jí béžové sáčko a sukni, ke kterým si Olivia vzala bílou blůzu ahnědé lodičky. Vlasy měla stažené do falešného ohonu a sepjaté sponou.

Nickův dopis si zastrčila do vnitřní kapsy saka, přímo na srdce. Papír byl ohřátý jejím tělesným teplem.Točila si prstýnkem na pravé ruce. Byl stříbrný, s jantarem. Nick jí ho koupil jako dárek k jejich druhémuvýročí; říkal, že mu kámen barvou připomíná její oči.

Třásly se jí ruce a ne a ne přestat. Pomalu litovala, že nedala na radu spoluvězeňkyň a neřekla sidozorkyni při snídani o nějaký prášek na uklidnění. Chtěla mít tenhle den co nejrychleji za sebou. Těšilase jen na to, že konečně zase uvidí Nicka. Už uběhl skoro rok od chvíle, kdy naposledy viděla jeho tvář,kdy mu naposledy pohlédla do očí.

Dveře cely se řinčivě otevřely a objevila se v nich advokátka. Usmála se na Olivii od ucha k uchu a objala

ji.

„Moc vám to sluší, Olivie,“ pochválila ji. „Jste nervózní? Třesete se jako osika?“

„Jako celý osikový háj,“ přisvědčila Olivia.

Adina Kennedyová se zasmála. „Vyvíjí se to dobře. Můžete být na doktora Denisona pyšná, mluvil včeravelice přesvědčivě. Vsadila bych se, že polovina porotců zamířila ze soudní síně věnovat měsíční plat Národní společnosti pro prevenci násilí na dětech.“

Olivii se vytratil úsměv z tváře. „Co tím myslíte? Jak moc se obul do mých rodičů? Mluvil o tom

zneužívání?“

Adina jí položila ruku na paži. „Promiňte, Olivie, nechtěla jsem vás vystrašit. Nebojte se, o sexuálnímzneužívání se nezmínil. Řekl porotě jen o fyzickém a psychickém týrání a o tom, že to z vás udělalosnadný cíl pro někoho, jako je Hardcastle. A hlavně se zaměřil na to, aby porotě vysvětlil, co je tosyndrom týrané ženy – proč jste Nicka neopustila, proč jste ho přese všechno pořád milovala, proč jste se

kvůli němu byla ochotná obětovat.“

Olivia se posadila na lavici. „Viděla jste už dnešní noviny?“

Adina přikývla. „Pochopitelně se v nich o procesu píše, psychiatr vysvětluje porotě, proč přítelkyněHardcastlea kryla‘ a tak podobně.“

„Zašel do podrobností ohledně mého přiznání?“ zeptala se Olivia a kroutila si prstýnkem.

„Řekl, že jste se ke všem třem vraždám přiznala, ale že vaše líčení neodpovídalo tomu, jak se vraždyskutečně odehrály. Hrozně nerada to říkám, Olivie, ale obávám se, že Nickovi právníci asi postaví

obhajobu na tom, že se ty vraždy pokusí svést na vás.“

Před soudní budovou byla ten den posílena policejní ostraha, ale rozzuření protestující stejně házeli navůz, který Olivii přivezl, vajíčka, a dokonce i kameny.

„Obvyklá sebranka, co bere protesty jako hobby,“ zašklebila se Adina. „Že si radši nenajdou jinou životní

náplň.“

Policejní vůz zastavil vzadu za budovou a jeden z policistů nabídl Olivii deku. Olivia se na ni s ponurýmvýrazem zadívala a zavrtěla hlavou.

Otevřeli dvířka a Olivii přivítala vlna posměšků a nadávek. Dávala si pozor, aby se nikomu nepodívala doočí, a nechala se policisty odvést do budovy. Říkala si, jaké má štěstí, že jí na kostýmku nepřistálo žádné

vejce.

Prohledali ji a pak ji odvedli do cely v suterénu. Cely byly šeré a pochmurné, ale aspoň měla jednu jenompro sebe. To jí asi chybělo ze všeho nejvíc – mít nějaký prostor a čas sama pro sebe. Mít trochusoukromí, mít chvíli klid. Ve věznici neexistovalo ticho. Dokonce i v noci na sebe vězeňkyně pokřikovaly zjedné cely do druhé a mentálně narušené ženy, kterých si zatím vězeňští doktoři nevšimli a nenechali jepřemístit do ‚křídla pro pošuky‘, ječely a vřískaly a tloukly postelemi, hrníčky a hlavami o dveře cel. Oliviase už celé měsíce nevyspala víc než pár hodin v kuse.

Do soudní síně si ji předvolali až v jedenáct. Policisté ji odvedli nahoru po schodech a klábosili přitom ozahradním grilování a plánech na léto. Adina Kennedyová na ni čekala v místnůstce, ze které se vcházelona lavici svědků.

„Nevím, jestli to zvládnu,“ vyhrkla Olivia. Adina se zatvářila zděšeně, popadla ji za paži a odvedla ji do

rohu místnosti.

„Budete muset,“ řekla jí. „Ten chlap zabil tři holky a vy jste nejlepší svědek, kterého obžaloba má. Jestlivás přepadne nějaký pomýlený pocit loajality a on se kvůli tomu dostane na svobodu, všechna vina padne

na vaši hlavu.“ Adina viděla, že se Olivia klepe, a hlas jí zjihl. „Olivie, stačí, když řeknete pravdu, nicjiného se od vás nechce. Pomyslete na to, co provedl vašim kamarádkám. Pomyslete na jejich rodiče, najejich sourozence.“

„Slečno Corscaddenová,“ oslovil ji soudní zřízenec. Adina ji ještě rychle objala a pak Olivii provedli dveřmia zničehonic se ocitla v soudní síni.

Síň byla obrovská, stará, obložená dřevem. A byla nacpaná k prasknutí, plná lidí, kteří na ni všichni upírali

zrak. A mezi nimi byl Nick.

Seděl na lavici obžalovaných mezi dvěma policisty. Vypadal vyčerpaně, ale modré oči měl pořád stejněživé a vřelé. Upíral je na ni a jen se tak jeden na druhého mlčky dívali. Zdálo se, že se ta chvíle táhnecelou věčnost. Nakonec se Nick usmál. Měla co dělat, aby mu úsměv neopětovala.

„Můžete soudu říct své celé jméno?“

Nadechla se. „Kleopatra Olivia Corscaddenová.“

K lavici svědků přistoupil soudní zřízenec. „Položte prosím ruku na bibli a opakujte po mně: Přísahám při

Bohu Všemohoucím, že budu mluvit pravdu, celou pravdu a nic než pravdu.“

Zopakovala po něm přísahu.

„Můžete se posadit.“

Posadila se a koutkem oka se podívala po soudci, který seděl vedle ní v červeném taláru a bílé paruce. Na

nose mu trůnily půlměsíčkoví té brýle a tvářil se přísně.

Žalobce vstaL Taky měl bílou paruku, ale talár měl černý. Začal tím, že se Olivie zeptal, jak se má. Pak ji

požádal, ať vylíčí historii svého vztahu s Nickem.

Denison přihlížel ze zadní části síně. Olivia začala váhavě, popsala, jak ji Nick poprvé uhodil, pak podruhé

a potřetí, až se z toho stala běžná věc. Mluvila o tom, jak se kvůli němu postupně odcizila přátelům, až senakonec bavila jen s ním a jeho kamarády. A taky vypověděla, jak se její plány do budoucna všechny

točily kolem Nicka – závisely na tom, kam se on bude chtít přestěhovat, co on bude chtít dělat. Konečně obžaloba tohle téma výslechu ukončila a přesunula se k další části případu – začala Oliviivyslýchat coby svědkyni vraždy June Okewenové.

Danny Armstrong už svědčil o hádce, která se strhla mezi Olivií a June na plese absolventů, a přiznal, že oní podrobně poreferoval Nickovi, když ho pár minut poté našel v hudebním stanu. „Nick byl zlostí bez sebe,“ potvrdila Olivia. „Měl vztek na June, protože věděl, že se mě pokouší přemluvit,ať se na něj vykašlu. A měl vztek i na mě, protože jsem si koupila drahé šaty, které jsem si nemohladovolit, a pohádala jsem se s ním kvůli tomu před ostatními.“ „Co se dělo, když jste spolu osaměli v pokoji?“ zeptal se žalobce. „No, dá se říct, že mě zbil,“ řekla Olivia a zrudla. „Mohla byste být konkrétnější?“

„Několikrát mě uhodil do obličeje, pak mě za vlasy vláčel po pokoji a tloukl mě po těle.“

Žaloba si přála, aby porota zhlédla fotografii Olivie pořízenou v noc Juniny vraždy. Obhajoba namítla, že

neexistuje žádný důkaz, že jí ty rány způsobil Nick – pouze Oliviino prohlášení. Soudce souhlasil, že

fotografie smí být zařazena mezi důkazy, ale upozornil, že z ní nelze vyvozovat vinu.

„Co se dělo dál?“ pokračoval žalobce. „Když přestal, šla jsem do koupelny. Měla jsem tam dezinfekci a bavlněné tampóny, tak jsem si jimivyčistila otevřené rány. Když jsem se vrátila do pokoje, Nick už tam nebyl. Slyšela jsem zpoza dveřírámus, a tak jsem se šla podívat, co se děje. Připadalo mi, že se to ozývá z Junina pokoje – slyšela jsem jipřes dveře. Říkala ‚ne, nedělej to‘. Pokoušela jsem se otevřít dveře, ale bylo zamčeno.“ „Co jste dělala dál? Volala jste o pomoc?“

„Volala jsem Nicka.“

„Protože jste si myslela, že June ubližuje?“

„Ne,“ připustila. „Volala jsem na něj, aby mi přišel na pomoc. Bušila jsem na dveře a zpoza nich se pořádozývaly příšerné zvuky. A pak se ty dveře konečně otevřely.“

„Kdo je otevřel?“

Olivia otevřela ústa, ale nevyšel z nich ani hlásek. Zase je zavřela.

Podívala se na Nicka. Oči měla zalité slzami a spodní ret se jí chvěl. Denison zatajil dech a tep se mu

rozbušil závratnou rychlostí.

„Olivie? Kdo otevřel ty dveře?“

Zavřela oči a po tvářích jí stekly dvě těžké slzy. Obrátila se zpátky k žalobci.

„Otevřel je Nick. Nicholas Hardcastle.“

Denison na ni čekal, když vycházela ze soudní síně. Jen tam stál a Olivia se mu vrhla do náruče aokamžitě se rozplakala.

„Už je to dobré, už je to dobré´’ konejšil ji a hladil ji po vlasech. „Už je po všem. Už vám nikdy neublíží,slibuju.“

Denison sledoval průběh soudního řízení i poslední tři dny, kdy Nicholas vypovídal ve svůj prospěch. Podle

Denisonova odhadu – a ve čtení řeči těla byl víc než zběhlý – dospěla porota k rozhodnutí už ten den,kdy Paula Abercrombieová na lavici svědků líčila, jak našla u Nicka v mrazáku hlavu AmandyMontgomeryové. Denison porotce sledoval, když Nick přísahal na bibli, že bude mluvit pravdu, a viděl nanich, že vůči němu chovají nedůvěru, ještě než vypustil z úst první slovo. Když Nick vysvětloval, že muhlavu do mrazáku „podstrčil“ instalatér – poslala ho tam prý realitní agentura, která byt pronajímá, abyopravil nějakou závadu –, jeden z porotců se dokonce rozesmál. Přesně jak předpovídala AdinaKennedyová, přišla obhajoba s tím, že pravým viníkem je Olivia, ale nepředložila jediný důkaz.

„Povězte mi, pane Hardcastle, jak se slečně Corscaddenové povedlo propašovat vám Amandinu hlavu domrazáku? Naznačujete snad, že se přestrojila za toho instalatéra?“ Nikdo tak nevyniká v sarkasmu jakoprávníci, pomyslel si Denison. Leda snad ještě dopravní policisté. Při žalobcově poznámce se rozesmálacelá soudní síň.

Weathers s Denisonem toho spolu moc nenamluvili od chvíle, kdy se Denisonovi povedlo dotlačit Olivii ktomu, aby proti Nickovi svědčila. V den, kdy se porota odebrala do ústraní, aby dospěla k verdiktu, nasebe narazili před soudní budovou a vyměnili si strohý pozdrav.

„Zrovna jdu na jedno pivo, nechceš se přidat?“ zeptal se Weathers ležérně. Denison to chvíli zvažoval.

„Tak jo,“ řekl nakonec.

Z jednoho piva se vyklubaly čtyři a nádavkem ještě karí v indické restauraci v Soho.

„Myslíš, že jsme ho dostali?“ zeptal se Weathers a odsunul talíř s ryží a ostře oranžovým kuřetem. Napil

se piva Cobra.

Denison přitakal. „Myslím, že jo. Porotci číslo čtyři a osm s ním možná trochu soucítí, ale většinanepochybuje o jeho vině.“

„Když Olivia na lavici svědků najednou ztuhla, myslel jsem, že mě raní mrtvice,“ přiznal Weathers. „Tensyčák Hardcastle na ni dělal psí oči a bylo vidět, že to zabírá. Ještě jsem se tě nezeptal

jak se ti ji povedlo přimět, aby proti němu svědčila?“

Denison poposedl; nechtělo se mu Weathersovi přiznat, že Olivii ukázal fotografie z míst činu. Neměl jeukazovat nikomu, kdo měl s případem co do činění, a už vůbec ne osobě, kterou z těch zločinů obvinili.

„Povedlo se mi ji přesvědčit, že Nick ty vraždy nespáchal v záchvatu vzteku,“ vyhnul se přímé odpovědi.„Že to je projev psychózy, který se nedá ospravedlnit něčím tak ušlechtilým, jako že bránil svou osudem

pronásledovanou lásku.“

„To je nejromantičtější prohlášení, jaké jsem od tebe kdy slyšel,“ zakřenil se Weathers.

Denison pozvedl skleničku. „Na dopadení sériového vraha, než dosáhl magického čísla pět,“ připil.

„A na tvoji knížku – ať už to bude bestseller nebo propadák,“ dodal Weathers a přiťukl si s ním.

„Netušil jsem, že o tom víš,“ přiznal Denison trochu rozpačitě.

„Mám to od člověka, co tě zastupuje v Coldhillu. Jak se vypořádáš s tím, že jde o důvěrné informace?“

„Je to naprosto legitimní, pokud nevyzradím podrobnosti z probíhajících případů a změním jména osob,

když popisuju jejich psychiatrická sezení.“ Denison se nimral v jídle.

„Vylíčíš tenhle případ?“

Denison se na něj podíval přes indický chleba s hrozinkami. „Popravdě řečeno, právě tohle nakladatelezajímá nejvíc. Oni oslovili s nabídkou mě, ne naopak. O Cambridgeském řezníkovi bude hned první

kapitola.“

„Takže popíšeš sezení s Olivií?“

„Do určité míry. Pochopitelně neporuším důvěrnost natolik, abych bez jejího svolení zmínil to sexuální

zneužívání. Budu kolem toho muset našlapovat po špičkách.“

„A co když Nicka shledají nevinným? Stejně tu knížku vydáš?“

Denison se nad tím zamyslel. „Paul Britton vylíčil ve svojí knize případ Ráchel Nickellové, i když soudce

shodil obžalobu ze stolu, takže asi jo.“

„Ale radši si budem držet palce, ať to tak nedopadne, co?“

Podívali se na sebe a najednou zvážněli. „Jo, budem si držet palce,“ přisvědčil Denison.

Porota se vrátila s výrokem po patnáctihodinové debatě.

„Mohl by předseda poroty prosím vstát?“ vybídl soudní zřízenec. „Pane předsedo, odpovězte laskavě na

první otázku prostým ano či ne. Členové poroty, dospěli jste k jednomyslnému výroku ve všech bodech

obžaloby?“

„Ano,“ odvětil předseda poroty.

„Členové poroty, k jakému výroku jste dospěli v prvním bodu obžaloby? Byl obžalovaný Nicholas

Hardcastle shledán vinen vraždou, či nevinen?“

„Vinen,“ odpověděl předseda.

Nick zbledl. Zdálo se, jako by mu zešedla a zmatněla dokonce i barva očí a vlasů.

„Členové poroty, k jakému výroku jste dospěli ve druhém bodu obžaloby? Byl obžalovaný Nicholas

Hardcastle shledán vinen vraždou, či nevinen?“

„Vinen,“ řekl předseda.

„Ano!“ sykla Elizina nejlepší kamarádka. Nickova matka se zhroutila na manžela a ten ji pevně objal a

upíral na Nicka uslzené oči; přál si, aby ho dokázal ubránit před těmi, kdo se ho chystají odvést pryč.

„Členové poroty, k jakému výroku jste dospěli ve třetím bodu obžaloby? Byl obžalovaný Nicholas

Hardcastle shledán vinen vraždou, či nevinen?“

„Vinen,“ odpověděl předseda.

„Shodli jste se na těchto výrocích všichni?“

„Ano.“

Claudette Okewenová a Julia Montgomeryová se na sebe usmály a pevně se objaly; po tvářích jim stékaly

slzy.

Godfrey, který na počítači sledoval nejaktuálnější zpravodajství BBC, se na webovou stránku podíval snaduž posté za hodinu a konečně spatřil, co hledal. „Jo!“ řekl si pro sebe a udeřil pěstí do stolu. Poslaltextovou zprávu Sinead a ta ji přeposlala Robu McNortonovi, který už ji mezitím dostal od Lea.

Denison nepochyboval, že kdyby se soud odehrával v padesátých letech, soudce by si v tuhle chvíli položil

přes paruku čtverec černé látky a vynesl rozsudek smrti. Nick byl pod jeho upřeným pohledem čím dál

schlíplejší.

„Nicholasi Hardcastle, povstaňte. Byl jste shledán vinným z vražd Amandy Montgomeryové, ElizyFitzstanleyové a June Okewenové.

Domnívám se, že to byly nejbestiálnější činy, s jakými jsem se kdy jako soudce setkal. Ty tři ženy bylymladé, chytré a krásné. Ani v nejmenším nepochybuji, že by vedly skvělý a produktivní dospělý život,kdybyste ten příslib neuťal v zárodku. Nemám na vybranou, musím vás odsoudit k nejvyššímu trestu, jaký

zákon dovoluje – ve všech třech bodech obžaloby vás odsuzuji na doživotí. Hluboce lituji, že trestnemůže být ještě tvrdší. Doporučuji lidem, které v budoucnosti čeká nezáviděníhodný úkol rozhodovat ovašem podmínečném propuštění, aby si vybavili tváře Amandy, Elizy a June a moudře rozhodli, ženemohou riskovat vaše propuštění na svobodu.“ Dal pokyn ostraze. „Odvedte ho.“

Trvalo sotva dvacet minut, než se ty zprávy donesly do hollowayské věznice. Laticia se přiřítila domístnosti s televizí, kde Olivia sledovala na otlučené obrazovce dětský pořad.

„Shledali ho vinným, Olivie!“ vykřikla a zatřásla spoluvězeňkyní. „Půjde za katr nejmíň na sto let!“

Olivia pohlédla do Laticiiny rozzářené tváře a přikývla.

„Měla bys mít radost´’ řekla jí Laticia. „Teď už ti neublíží. Nebud kvůli tomu tak schlíplá.“

„Já nejsem schlíplá,“ odpověděla Olivia. „Fakt ne.“

„No tak se usměj.“

Olivia se usmála.

„Proboha, to je ale skličující prostředí´’ podotkl Denison, který byl v Hollowayi na návštěvě už posedmé.Olivia jen pokrčila rameny a usmála se na něj.

„Mohlo by to být horší.“

„Vážně?“ zapochyboval.

„Mohla bych třeba skončit v thajské věznici,“ řekla. „Anebo v turecké. Koukala jsem na Půlnoční expres.

Tady to není zdaleka tak špatné.“

„Liší se to teď nějak?“ vyzvídal. „Myslím, když už nejste ve vazbě.“

Zavrtěla hlavou. „Ani ne. Ubylo mi výsad, ale na druhou stranu mám pro sebe televizi.“

„Stejně to musí být deprimující. Být tu zavřená s vražedkyněni a drogovými dealerkami, když jsteneudělala nic horšího, než že jste se snažila chránit muže, kterého jste milovala.“

Zamračila se. „Neromantizujte si to. Moc dobře víte, jak to bylo. Během té doby, kdy jsem se váspokoušela přesvědčit, že jsem ty vraždy spáchala já, mohl Nick klidně zabít někoho dalšího. Dnes a denně

děkuju Bohu, že to neudělal. Matthewe, já si kriminál zasloužím. Občas si říkám, že mě měli odsoudit nadelší dobu. Ne, nevrťte hlavou. Oba víme, že jsem měla štěstí.“

Na chvilku se rozhostilo mlčení. Nakonec Denison zašátral v kufříku a vytáhl kartón cigaret.

„To by mi mělo vystačit, než mě propustí na podmínku´’ usmála se Olivia. „Ale tady mi je dát nemůžete.Musíte je nechat na recepci a oni mi je předají. Děkuju.“

„Netuším, jestli teď kouříte víc než dřív, ale podle mých propočtů by vám měly vydržet tak na měsíc.Nedovolili by mi jich přinést víc než dvě stě.“

„Děkuju,“ zopakovala. „Pokusím se stanovit si denní příděl. Vždyť už mi chybí odsedět jenom pár týdnů.Na tu dobu by mi vystačit měly. Mimochodem, jak se to vyvíjí s tou vaší knížkou?“

„Na aukci o tisková práva se strhla hotová bitva. Troje velké noviny chtěly publikovat úryvky napokračování. Moji nakladatelé si mnou ruce.“

Pokývala hlavou. „To mě nepřekvapuje – peníze a nádavkem publicita. Už pro ni máte název?“

Denison se usmál. „Mám. Parazit. Co tomu říkáte? Podle mě to vystihuje sociopatovu schopnost přisát se

na druhé.“

Oplatila mu úsměv. „Připravte se, že vás v dohledné době zažaluje jistý spiritista.“

Během pobytu ve vězení jí poporostly vlasy a udělaly se jí na nich povlovnější vlny. Postřehla, že siDenison tu tmavou záplavu prohlíží, a rozpačitě si ji prohrábla rukou.

„Chtěla bych se vás na něco zeptat,“ řekla.

„Jen se ptejte.“

„Až mě odtud pustí..nejen na podmínku, ale až si odkroutím celý trest a budu vážně na svobodě…, směla

bych vás navštívit?“

Denison naposledy pohlédl do jejích zlatavých duhovek. „Jistě,“ odpověděl.

O sedm měsíců později

Matthew Denison seděl u stolu ve své pracovně. Měl puštěné rádio a civěl na prázdný dokument Word naobrazovce počítače. Tahle kapitola jeho nové knížky se měla zaměřit výlučně na zázemí NicholaseHardcastlea a jeho charakter. Na Nickovo dětství, sexuální sklony, na to, jak se z něj stal netvor v lidském

těle. Kapitola se mu psala těžko, protože Nickovi rodiče pochopitelně odmítali jakýkoli kontakt. Dokonceza nimi zajel do Oxfordu, protože doufal, že při osobní návštěvě třeba budou sdílnější, jenže před domemstála cedule „Na prodej“ a nikdo mu nepřišel otevřít. Weathers mu později prozradil, že Hardcastleovimuseli dům prodat, aby měli na zaplacení právních výdajů.

Denisonova první knížka měla vyjít za tři měsíce a zkrácené verze kapitol se už teď objevovaly v novinách

Mail On Sunday. To, jak se několikerý noviny porvaly v aukci o práva tisknout Parazita na pokračování,přimělo nakladatele k tomu, že Denisona ještě před knižním vydáním požádali, aby napsal další knihu,založenou výlučně na případu Cambridgeského řezníka. Na napsání té první si vzal studijní dovolenou, nanapsání druhé už si další volno vybrat nemohl – měl tudíž na vybranou bud další práci v Coldhillu, anebopublicitu a hromady peněz, které mu zaručovalo pokračování spisovatelské dráhy. Dal v Coldhilluvýpověd, ještě než Nickův proces dospěl k závěru. Kdykoli v něm začalo hlodat, jestli se rozhodl správně,Cass mu poradila, ať se podívá na stav svého účtu.

Aby oddálil chvíli, kdy se bude muset pustit do psaní, znovu se probíral fotografiemi pořízenými v Nickově

garsonce ten den, kdy objevili hlavu Amandy Montgomeryové. Rychle odložil stranou snímky igelitové

tašky a jejího hrůzného obsahu, ale zarazil se u fotografie plechovky od čokoládových bonbónů, kterouAmesová našla v Nickově kredenci, když policie dům posléze prohledávala.

Na jednom záběru byly všechny předměty, které se uvnitř našly – baterie různých velikostí a tvarů,hodinky, asi deset dvoupencí a patnáct pencí, zlatý pečetní prsten, který nejspíš původně patřil někomustaršímu než Nick, a nášivka, která se očividně měla pyšně vyjímat na blejzru školní uniformy.

Další fotografie zobrazovala nášivku v detailu. Bylo na ní zlatě vyšito latinské motto a pod ním znak

zobrazující ptáka na glóbu a jméno školy: „Roweova škola“,

Denison poklepal na fotku ukazováčkem. Proč mu jméno té školy připadá povědomé?

Byl rád, že mu to poskytlo záminku přepnout z prázdného okna textového editoru do internetovéhoprohlížeče. Zadal v Googlu do vyhledávacího políčka výraz „Roweova škola“. Jako první výsledek muvyhledávač nabídl webové stránky školy jako takové. Klikl na odkaz a prohlížel si stránky, ale neobjevil nanich nic, co by mu osvěžilo paměť.

Asi v patnáctém výsledku byla škola zmíněna v souvislosti s Nickem jakožto instituce, kde se mu dostalostředoškolského vzdělání. Denison jí tu spojitost nijak nezáviděl. Pochyboval, že tím přiláká vyšší početuchazečů.

Usoudil, že na internetu odpověď nenalezne, a neochotně zase vyvolal na obrazovce prázdný textový

dokument. V duchu zajásal, když mu v tu chvíli zazvonil telefon.

„Dobrý den, tady Matthew Denison.“

„Díkybohu!“ zvolal rozrušený ženský hlas. „Pokouším se vás sehnat už tři dny!“

„S kým mluvím?“ zeptal se.

„Se Sinead Flynnovou. Omlouvám se, že vám volám domů

volala jsem vám do Coldhillu, jenže tam mi řekli, že u nich už nepracujete, a odmítli mi na vás dát domácíčíslo. Musela jsem ho vyšmejdit na internetu.“

„Moje domácí číslo je na internetu?“ zhrozil se.

„Na internetu je všechno,“ opáčila netrpělivě. „Potřebuju s vámi mluvit o Olivii. Nemám ponětí, o co kráčí,ale něco nesedí. Nejspíš na vás sehrála divadlo! Celé to sehrála.“

Sinead drmolila hrozně rychle. „Uklidněte se,“ řekl jí Denison. „Nechápu, o čem to mluvíte. Co Olivia

sehrála?“

„Tu disociativní poruchu identity, tu mnohočetnou osobnost. Probírali jsme to v kurzu psychologie.Pověděla jsem jí o tom a ji to hrozně zaujalo, tak jsem jí půjčila svoje poznámky.“

„To je v pořádku, Sinead. My víme, že tu poruchu jenom hrála. Právě díky tomu jsme ji přiměli, aby sepřiznala, že kryla Nicka.“

„Vy to nechápete,“ řekla Sinead naléhavě. „Přečetla jsem si váš článek v tom příšerném plátku Mail OnSunday – takže vím, že jste ji přistihli, že to jenom předstírá. Ale snažím se vám vysvětlit, že ona věděla o

Kennethu Bianchim. Věděla, že filmoval hypnózu a že ho odhalili pomocí logických otázek. Sakra, vždyťčetla článek Martina Omea o testech, které použili, aby dokázali, že simuluje! Právě to se vám pokoušímříct, doktore Denisone – vy si myslíte, že jste ji načapali na švestkách, jenže kdyby chtěla, tak tím vašímtestem prošla!“

„Potřebuju mluvit s Olivií,“ prohlásil Denison, jakmile mu Weathers zvedl telefon.

„Ne tak hrr, Matte,“ brzdil ho Weathers. „Co se děje?“

„Zrovna mi volala Sinead Flynnová. Podle ní Olivia věděla, jak funguje logika v hypnóze, takže jí bylojasné, jak se má při testech chovat, abychom uvěřili, že je opravdu zhypnotizovaná. Tak proč toneudělala? Proč nás nechala myslet si, bůhvíjak jsme ji neoblafli?“

Na druhém konci linky zavládlo ticho. „Steve? Steve, jsi tam?“

„Třeba už toho měla po krk´’ řekl Weathers. Jeho hlas zněl Denisonovi podivně – jako by se úporně nutildo ležérního tónu. „Třeba věděla, jak se má chovat, ale už tu přetvářku dál nesnesla. Už nevydržela, žeby měla za Hardcastlea dál nést vinu.“

Denison zaskřípal zuby. „Pěkně se snažíš vymyslet vysvětlení.“

„Co ode mě čekáš? Ze řeknu:,Musíme pustit Nicka z vězení a znova ten případ otevřít?‘ Na to zapomeň.Měl v mrazáku Amandinu hlavu, Matte. A Olivia už byla pod zámkem v Coldhillu, když se do toho bytunastěhoval.“

„Já vím, já vím,“ povzdechl si Denison a mnul si čelo. „Hele, netvrdím, že se tím něco mění. Jen bych rádvěděl, proč mě podfoukla. Potřebuju s ní mluvit. Potřebuju na ni telefon.“

„Tak s tím ti bohužel nepomůžu,“ řekl Weathers. „Minulý měsíc jí skončila podmínka. Užila si svoje, Matte.

Novináři se ji pokoušeli vypátrat; kdykoli ji někdo poznal, museli jsme ji přestěhovat, jinak by místu, kdebydlela, hrozilo, že ho někdo podpálí. Ke konci podmínky už jí to lezlo krkem. Požádala o novou totožnosta zmizela. Můžu ti dát telefonní číslo, kde jí můžeš nechat vzkaz – ale kam se poděla, ti nepovím. Sám tonevím.“

„Cože, ona je v programu na ochranu svědků?“ užasl Denison.

„Ne, teď už ne. Prohlásila, že odvádíme tak mizernou práci, že si sama poradí líp. A tak dostala nový pas,nové číslo národního pojištění, nový rodný list a sbohem a šáteček.“

„Copak na ni nikdo nedohlíží? Nikdo nesleduje, kde se zrovna pohybuje?“

„Svůj dluh společnosti už splatila,“ prohlásil Weathers suše. „Je po všem. Hotovo, zameteno. Už nemámedůvod ji sledovat.“

„To snad není pravda,“ rozčilil se Denison. „Vždyť se klidně může povalovat mrtvá někde ve škarpě.Klidně by ji mohl zabít nějaký vyšinutý ochránce veřejného pořádku a vy byste se ani nedozvěděli, že je

po smrti!“

„Sama si to tak přála, Matte. Mohla mít dál zaručenu státní ochranu, ale jak jsem ti říkal, prohlásila, že

sama to zvládne líp.“

„A co její přátelé a rodina? Třeba by mi někdo z nich mohl říct, kde ji najdu.“

„Její otec se taky vypařil. S matkou možná udržuje kontakt, kdo ví.“

„Co tím myslíš, že se její otec vypařil?“

„Zmizel pár dní po jejím propuštění a od té doby je nezvěstný. Je na něj vydán zatykač, protože mu ještě

zbývá odpykat si asi měsíc podmínky, ale zatím kde nic, tu nic.“

Denison se roztřásl zimou, i když topení v místnosti přímo sálalo. Přehodil si přes košili sako. „Myslíš, žespolu ta dvě zmizení souvisejí?“

Weathers se zasmál, ale znělo to v telefonu podivně dutě. „Naznačuješ, že společně vzali roha? Tak to se

mi moc nezdá, kamaráde.“

„Ne…“ Denison zvedl fotografii školní nášivky. „Slyšels někdy o Roweově škole, Steve?“

„Jo, tam chodil Nick na střední. Proč?“

„Jen tak. Mohl bys mi nadiktovat to číslo?“

Naslouchal vyzvánění naprázdno a pak se ozvalo zapraskání a kultivovaný hlas ho vybídl, ať nechá vzkaz.

„Tady doktor Matthew Denison,“ představil se. „Snažím se spojit s Olivií Corscaddenovou. Je to velmidůležité. Nadiktuji vám číslo svého mobilu.“ Pro jistotu ho ještě zopakoval. „Děkuji. Nashledanou.“

Zavěsil a zase zabloudil pohledem k fotografii. Zaťukal si na spánek. „Mysli, Matte, ty pitomče. Roweova

škola… Roweova škola…“

Třeba na to jméno narazil během vyšetřování případu Cambridgeského řezníka ještě v nějaké jinésouvislosti. Vyskočil na nohy, došel k ohnivzdorné registračce a vytáhl šest naditých složek s poznámkamia audio nahrávkami, které se k případu vztahovaly. Bez milosti vypnul rádio a strčil do přehrávače CD s

nahrávkami sezení s Olivií.

„Něco mi zatajujete´’ slyšel ze záznamu svůj vlastní hlas. Když ho poslouchal, měl pocit, jako by ho něcodrásalo po páteři.

Posadil se a rozevřel první složku.

Ve třetí složce narazil na Oliviiny školní záznamy. Chodila na podřadnou státní střední školu v Dalstonu;pochyboval, že by taková škola měla latinské motto, natožpak parádní blejzr. Ale ve školních záznamech

objevil, co hledal.

Olivia si ve čtrnácti zažádala o stipendium na Roweově škole.

Prošel si poznámky o Nickovi a vyhledal si, kdy se tam dostal na stipendium on – stalo se to v tomtéž roce.

Takže Nick Olivii to místo vyfoukl. Olivia zoufale potřebovala uniknout od rodiny a studium na internátníškole by bylo skvělé řešení. Ale stačí to jako motiv pro vraždu? A nevinila by z toho spíš lidi, kteří serozhodli udělit stipendium Nickovi, a ne jí?

Probíral se poznámkami, ale kdo to rozhodnutí učinil, v nich nenašel. Vzpomněl si, jak Sinead říkala, že„na internetu je všechno“, a znovu si otevřel webové stránky Roweovy školy. Škola tam měla uloženystaré věstníky ve formátu PDF. Vyhledal si ten ze září onoho roku, kdy Nick na Roweovu školu nastoupil,a našel tam jeho fotku – bylo mu na ní čtrnáct, kapánek přihlouple se usmíval a potřásal si rukou svysokým mužem v obleku. „Pan George Spakes vítá Nicholase Hardcastlea, letošního příjemce

ReesHamerova stipendia. Pan Spakes, který stipendium spravuje spolu se svou ženou Dolores a panem

Henrym Wilcocksem, synovcem Petera ReesHamera, z jehož štědrého finančního daru je dotováno, ktomu řekl: ‚Měli jsme tento rok mnoho slibných uchazečů, ale Nicholas skutečně vynikal; je to přesně tentyp mladého muže, na jakého může být naše škola hrdá´“

Denison otevřel v internetovém prohlížeči další okno a v Googlu naťukal výraz „George Spakes“. Našlo mu

to příliš mnoho odkazů a tak k vyhledávanému výrazu přidal ještě „Dolores“, aby výběr zúžil. Tentokrátmu Google nabídl pouze tři odkazy a mezi nimi další věstník Roweovy školy, vydaný asi o rok později nežten, který četl před chvilkou.

„Školu velmi zarmoutilo, když se minulý měsíc dozvěděla o smrti George a Dolores Spakesových, dvouvysoce vážených členů vedení školy. Stali se oběťmi dopravní nehody na Rampton Road a bohužel při ní oba zahynuli. Vzpomínková bohoslužba se bude konat ve školní kapli 18. září v 16:00. Nahlaste prosímsekretářce, zda se jí zúčastníte.“

Denisonovi dělalo potíže pohnout myší, protože se mu klepala ruka. Vrátil se na stránku s výsledky

vyhledávání a klikl na další odkaz, byla to zpráva v místních novinách.

„Policie nalezla na nissanu Spakesových stopy barvy dalšího vozu a laboratorní testy potvrdily, že pochází

z modrého Fordu Focus, který se přede dvěma dny našel odstavený na veřejném parkovišti. Policie nynívyšetřuje úmrtí Spakesových jako zabití cizím zaviněním.“

Vrátil se do vyhledávače a zadal jméno „Henry Wilcocks“. Zase se dočkal dlouhé řady výsledků, a takpřidal výraz „smrt“.

„Policie dnes ráno potvrdila totožnost muže, který se ve čtvrtek našel ubodaný k smrti v Huntsford Parku.Je jím Henry Allan Wilcocks z Huntsford Drive v Cavershamu, který pracoval jako notář v právní kancelářiDanby a synové. Policie prosí svědky, kteří se v době vraždy pohybovali v dané oblasti, aby se jípřihlásili.“

Denison si vyhledal v Oliviiných studijních záznamech kopii přihlášky ke studiu na vysoké škole, na kterébyly uvedeny všechny univerzity, na něž se hlásila.

Zkoušela se dostat jen na dvě – její první volba byla Cambridge a druhá pak univerzita Anglia Ruskin. Tase taky nacházela ve městě Cambridge, jen pár set metrů od policejní stanice v Parkside.

Denison měl teď v internetovém prohlížeči otevřena dvě okna. Jedno zavřel a znovu ho udeřila do očífotografie z věstníku Roweovy školy s mladým usměvavým Nickem Hardcastlem. Díval se do těchrozzářených očí a bylo mu na zvracení.

„Panebože, Nicku,“ zamumlal. „Ani nevíš, jak mě to mrzí.“

Vtom zazvonil telefon a Denison se lekl, až na židli nadskočil. Hmátl po něm, protože doufal, že volá

Weathers.

„Doktor Matthew Denison,“ ohlásil se.

„Dobrý den, Matthewe,“ pozdravila Olivia.

Měl pocit, jako by mu někdo vychrstl za krk kbelík ledové vody. Žaludek se mu scvrkl.

„Dobrý den, Olivie,“ zachroptěl. Mozek se mu zasekl, a přitom věděl, že potřebuje vymyslet, jak ji přimět,aby za ním přijela – a zařídit to tak, aby na ni u něj doma číhala aspoň padesátka ozbrojených policistů.Snažil se mozek přinutit, aby vyprodukoval nějaký plán.

„Ty vzkazy se automaticky přeposílají ke mně,“ vysvětlila. „Většinou mi nevolá nikdo, komu bych chtěla

zavolat zpátky, ale jsem ráda, že jste se mi ozval vy. Jak se máte?“

„Dobře, díky,“ odvětil. „A vy?“

„Mizerně. Díky za optání. Když vám na mě dali to číslo, tak vám asi taky řekli, že se musím skrývat. Po

světě se potlouká spousta magorů, co si umanuli, že mají za úkol zgruntu ho vyčistit. Nenávidí mě tolik,

že by si jeden myslel, že požírám děti k snídani.“

„Olivie…“ V ústech měl sucho. „Olivie, víte, že váš otec je na útěku?“

„Na útěku?“ zopakovala.

„Neodkroutil si podmínku do konce. Pár dní poté, co ho propustili, zmizel a od té doby je nezvěstný.“

„Aha,“ řekla beze stopy překvapení. „Mimochodem, doktore,“ na hlase jí bylo poznat, že se usmívá, „už

jsem vám říkala, že mám tátovy oči?“

„Vážně?“

„Jo. Schovávám si je ve sklenici pod postelí.“ Zahihňala se a Denison měl pocit, že mu z toho vykrvácejí

uši.

Trýznil ho neodbytný pocit, že si Olivia nedělá legraci.

„No nic – proč jste se mnou potřeboval mluvit?“ změnila téma. „Znělo to naléhavě.“

„Jenom jsem se chtěl poptat, jak se vám vede. Když jsem vás naposledy navštívil ve vězení, zmínila jstese, že byste se se mnou ráda někdy sešla, až vám doběhne podmínka.“

„Máte pravdu,“ přitakala. „Taky že ano. Ale když člověku jdou po krku rozvášněné hordy samozvanýchochránců pořádku, tak mu to poněkud nabourá společenský život. Asi to budeme muset odložit. Nejmíň

tak o deset let, jak to vidím.“

Mlčel; bylo mu jasné, že ji nepřiměje, aby mu vkráčela do pasti. Tak co teď, pomyslel si. Dostane z níaspoň přiznání?

„Tak kdy se mě konečně zeptáte?“ nadhodila.

„Na co?“

„Na ty testy, co se jimi prokazuje, jestli je člověk vážně v hypnóze. Žluté ametysty a necitlivá místa.“

Sluchátko mu div nevypadlo z ruky. Že by mu napíchla telefon?

„Předpokládám, že jste volal právě kvůli tomu,“ pokračovala. „Byla to hrozná úleva, že se o tom u soudupomlčelo. Měla jsem namále. Ale čtu si v novinách vaši knížku – kupuju si je, hned jak vyjdou – a bylo mijasné, že Sinead si to čte taky a hned vám dá vědět, protože ta vždycky do všeho strká nos. Takže jsemčekala, že se mi ozvete.“ Odmlčela se a pak nasadila hlásek malé holčičky: „Zklamala jsem vás?“ V jejím

smíchu ovšem nebylo po bezelstnosti ani stopy.

„Ale… Ale proč?“ Na víc se Denison nezmohl.

„Proč co? Proč jsem předstírala, že jsem tím testem neprošla? No protože jsem chtěla, abyste měnačapal, to dá rozum. Prokristapána, že vám ale trvalo, než jste mě začal podezírat. Už jsem si pomalumyslela, že si budu muset napsat černým fixem na čelo ‚já to jenom hraju‘.“

„Takže jste hrála úplně všechno?“ zeptal se. „I tu katatonii?“

„Přesně tak.“

„Ale vždyť jste byla mimo sebe celé čtyři týdny!“

Přímo ji viděl, jak na druhém konci linky pokrčila rameny. „Byla to pořádná nuda, to mi věřte. I když toslintání byla legrace. Co vám mám říct, prostě na tohle mám talent. Nemám sice disociativní poruchuidentity, ale disociace jako taková mi docela jde. Natrénovala jsem si to už v dětství. Nic vás líp nenaučí,jak se stáhnout do vlastního světa, než když vám starý dědkové strkaj péro do zadku. Během těch čtyřtýdnů jsem toho napřemýšlela, to byste koukal. Myslím, že ve třetím týdnu, někdy mezi civěním natelevizi a polykáním jablečné přesnídávky, kterou do mě cpali umělohmotnou lžičkou, jsem možná idokázala Velkou Fermatovu větu.“

„Nebylo by jednodušší prostě policii hned na místě činu říct, že jste viděla Nicka, jak June zabil?“

„To se ví, že bylo. Ale nejjednodušší řešení nebývá nutně nejlepší. Často je mnohem zábavnější dávat sináročnější cíle. Usoudila jsem, že bude lepší, když ta domněnka, že se chci obětovat pro božstvo jménem

Nick, vzejde od vás. Chvíli trvalo, než jsme se k tomu dobrali. Ale bavila jsem se tím, že mám Nicka na

háčku, že se tam svíjí a trne, co se to děje a co s ním bude.“

Denison před sebou měl rozevřenou jednu ze složek. Do oka mu padla fotografie Amandy Montgomeryové – ta, kterou měl nejradši, ta, na které si v džínách pocákaných barvou hrála s malým

bráškou.

„Vy jste je zabila, vidte?“ řekl.

„Myslím, že teď už konečně můžu přiznat, že jo.“

„Ale proč?“

„Nejdřív jsem měla v úmyslu zabít jenom Nicka. Ale pak mě napadlo, že by byla mnohem větší legrace

udělat z něj vraha. Z toho miloučkého, praktického, kamarádského Nicka. Kamarádi jím budouopovrhovat. Cizí lidi na něj budou plivat. A bůhví, co mu teď provádějí ve vězení, takovému pěknémuchlapečkovi.

Přišlo mi to jako mnohem vhodnější trest – teď strkají péro do zadku jemu.“

„Vhodnější trest? Tak o tom uvažujete? Vždyť jenom získal stipendium, o které jste se ucházela taky!“

„Mělo být moje,“ prohlásila, hlas tvrdý a ostrý jako střepy rozbitého porcelánu. „Tvrdila mi to moje

učitelka. Říkala, že se zná s někým z komise, která o stipendiu rozhoduje, a že jí to slíbil. A pak si vposlední chvíli podal přihlášku ten parchant Nicholas Hardcastle a učitelka se mi zničehonic začalaomlouvat, že to naslibovala předčasně, a přála mi hodně štěstí pro příští rok, kráva jedna zasraná.“

„Já to stejně nechápu,“ řekl Denison. „Jestliže jste ho tolik nenáviděla, jak jste s ním vydržela skoro tři

roky chodit? Jak jste s ním vydržela spát?“

To ji rozesmálo. „Děláte si srandu? Čím si myslíte, že jsem trávila dětství? Mám bohatou praxi vprovozování sexu s chlapy, co se mi hnusí. Spát s někým, koho nenávidíte, je těžký jen v případě, že

ztotožníte sex s láskou.“

„Ale proč jste mu hodila na krk tři vraždy? Copak by jedna nestačila?“

„Za vícenásobnou sadistickou nebo sexuálně motivovanou vraždu spáchanou člověkem mladším

jednadvaceti let se automaticky dává trest třiceti let odnětí svobody nebo vyšší,“ odrecitovala, jako by mu

říkala obecně známou věc. „Je značný rozdíl mezi tím, když člověk stráví za mřížemi půl života, a tím,

když tam trčí s vědomím, že se ven skoro jistě nedostane.“

„To je pravda,“ přitakal. „Ale lžete sama sobě, jestli si namlouváte, že to byl pravý důvod.“

Slyšel z jejího hlasu úsměv: „Jen pokračujte.“

„Zabila jste je, protože vás to těšilo. Protože právě tohle jste

vražedkyně. Zabila byste je tak jako tak, i kdybyste nepotřebovala hodit zločin na krk Nickovi. Prostě vám

to dělá dobře.“

Rozesmála se. „Vidím, že tu někdo provedl důkladný průzkum. Tak schválně, kolik si myslíte, že už mám

zářezů? Dost, abych to oficiálně dotáhla na sériového vraha?“

„Myslím, že už vím aspoň o šesti´’ řekl. „A to jsem s pátráním teprve začal.“

„Všechny je nenajdete,“ řekla a znělo to skoro posmutněle. „Některé si se mnou nespojíte. A některé

prostě nenajdete vůbec. Nenechávám je pokaždé povalovat všem na očích.“

„Vybrala jste si ty oběti na Arielu náhodně?“

„Nee,“ protáhla. „Všechny mě něčím naštvaly. Nejvíc jsem měla spadeno na Paulu, jenže jsem věděla, že

kdybych tu mrchu zabila, tak bych při vyšetřování byla první na tapetě – vždyť to byla moje ‚sokyně v

lásce‘, nebo jak ji ty stupidní bulvární plátky nazývaly. Amanda byla na mém seznamu hned za ní, snažila

se mě s Nickem rozeštvat, aby její milovaná Paula získala, co chtěla, a Nick ji naštěstí taky neměl nijakzvlášť v lásce. Chtěla jsem počkat a odpravit ji až ve druhém semestru, ale pak jsem ji zaslechla, jak mě pomlouvá Sinead, že nejsem na Cambridge dost chytrá a že studentkám kazím pověst. Ruply mi nervy –zašla jsem do jejího pokoje a počíhala si tam na ni, až se vrátí z večírku.“

Denison si nechtěl představovat, co se dělo dál. „A Eliza?“

„Eliza ohrnovala nos nad tím, co nosím na sobě, coura jedna zfetovaná, prachatá. A tvrdila mi, že nejsempro Nicka dost dobrá. Upřímně řečeno, byla to akce z momentálního popudu, nijak jsem ji neplánovala.Zato s June jsem si všechno promyslela – Nick ji neměl rád, takže působilo věrohodně, že by zabil právěji. A navážela se do mojí rodiny. Uznávám, že na tom něco bylo. Ale nenechám nikoho, aby na mě koukalpřes prsty – zvlášť ne lidi, co by se sesypali a zdechli, kdyby si museli projít tím, čím já.“

„Všechny ve vás vzbuzovaly pocit méněcennosti.“

„Asi ano. Ale dlouho jim to nevydrželo. Jen do chvíle, kdy jsem do nich vrazila nůž. Pak rázem pochopily,

kdo má navrch.“

Ztěžka oddechovala. Poslouchal, jak se pomalu zklidňuje.

„Vysvětlete mi jedno, Matthewe,“ řekla. „Načetla jsem si literaturu. Vím, že lidi s mnohočetnou osobnostíčasto měli otřesné dětství. A vím, že totéž platí pro mnohonásobné vrahy. Tak proč se ze mě stalo to

druhé, a ne to první?“

„Někteří lidé – většinou ženy – si prožívanou bolest intemalizují. Ze zneužívání v dětství se v dospělostivyvine deprese´’ Odříkával to téměř zpaměti, recykloval všechny ty teorie, které si během let načetl vzáplavě odborných studií a které se mu potvrdily zkušenostmi s pacienty v Coldhillu. „Velmi malá menšina

lidí – obvykle jsou to muži, ne ženy – bolest externalizuje. Chtějí mít moc nad druhými, aby si zvýšilisebeúctu. Všichni ostatní pro ně představují jen objekty, které vnímají výlučně ve vztahu k sobě. Nevidíve druhých lidech svébytné osobnosti s nadějemi a sny a s právem na vlastní budoucnost. Domnívají se,že jsou tu jen od toho, aby ukojili jejich vlastní sociopatické potřeby.“

„Jste teď mnohem výřečnější než na začátku našeho hovoru,“ poznamenala Olivia. „A mně se rozhodněmnohem víc zamlouvá doktor Denison, špičkový psychiatr, než ten koktavý zbabělec, co mi zvedl telefon.“

„Tomu nevěřím. Myslím, že chcete, abych se vás bál.“

„Vy se mě bojíte.“

„Copak od lidí vážně nechcete nic jiného? Nestojíte o nic víc než o strach?“

„Strach má nejjasnější barvu,“ řekla a její hlas zněl vzdáleně. „Můj svět se skládá z vybledlých odstínůšedi. Všechno vidím bezbarvě. Nic nevyniká, jen bolest, vztek a strach. Poslouchám hudbu, která doháníostatní k slzám, ale pro mě to není nic než posloupnost tónů. Musím odpozorovat u druhých, jak se mámchovat. Musím papouškovat jejich názory na filmy a knížky. Není to ode mě nic než dohady. Nějak seprotloukám světem a nic se mě nedotýká. Ale když zabíjím, je v tom aspoň energie a adrenalin. Aspoňtehdy něco cítím.“

„Třeba se pro vás dá něco udělat,“ řekl Denison. „Třeba najdeme léčbu, která tu necitlivost prolomí, anižby kvůli tomu musel kdokoli umírat.“

„Chcete po mně, abych se šla udat?“

„Ano. Vraťte se domů. Nechte mě, ať se o vás postarám´’

„Jděte se vycpat,“ odsekla. „To si fakt myslíte, že když se k těm vraždám přiznám, tak mi dovolí zůstat uvás a vy si budete moct hrát na profesora Higginse a předělávat mě v normální lidskou bytost? Nebudtesměšný. Putovala bych zpátky do Hollowaye a hnila tam až do smrti. Ani mě nenapadne. Jsem tu

spokojená.“

„Kde vlastně jste?“

„Blíž, než si myslíte.“ Ucítil, jak mu něco přejelo po páteři, a zpanikařené vykřikl, ale nikdo s ním v místnosti nebyl, to ho jen adrenalin polechtal na nervových zakončeních.

„Copak – není vám nic, Matthewe?“ zeptala se pobaveně.

Přikryl mluvítko dlaní, než zase popadl dech. „Ne, není,“ odpověděl.

„Nechtěla jsem vás vyděsit. Nezdržím se tu dlouho – je tu zima jak v psinci. Radši odjedu někam, kdejsou palmy a útulné písečné pláže.“

Nemohl si pomoct: „Jste šílená,“ vypadlo z něj.

Vyprskla smíchy. „Copak jste nedokázal pravý opak?“

„Podívejte, Olivie, uděláte nejlíp, když se dobrovolně přiznáte. Jakmile vás policie začne hledat, určitě

nepotrvá dlouho a najde vás.“

„Ale proč by mě hledali?“ zeptala se. Nerozeznal, jestli tu nechápavost hraje, nebo ne.

„No, až jim povím, co jste mi řekla…“

„Ale no tak, Matthewe, vždyť vy jim nic nepovíte,“ prohlásila nevzrušeně. „Chvíli si budete namlouvat, žeano, že uděláte, co je správné, ale oba víme, jak moc je pro vás v sázce. O Nickově zločinecké minulostimůžete psát, co se vám zlíbí; odsoudili ho, těžko s tím může polemizovat. Ale právní tým vašehonakladatele vám ani náhodou nedovolí, abyste z těch zločinů osočil týranou a zneužívanou mladou ženu.Mohl byste se rozloučit se spisovatelskou dráhou, s propagací svojí knížky v knihkupectvích Borders aWaterstones po celé zemi i za hranicemi, s účastí v televizních talkshow a rozhovory v novinách – tovšechno byste vyhodil z okna. Pochopitelně byste se mohl pokusit získat svoje původní místo, vrátit se doColdhillu. Ale ne, počkat – řekl jste přece soudu, že sériová vražedkyně je ve skutečnosti jenom chudinka,

která trpí syndromem týrané ženy, pouhopouhá oběť, a dosvědčil jste, že nevinný chudák Nick trpíantisociální poruchou osobnosti, kvůli které je schopen páchat nejotřesnější vraždy. Mám takový dojem,že vaše diagnostické schopnosti už nikoho neoslní, Matthewe. S vaší psychiatrickou dráhou by byl takyamen´’

Denison měl pocit, že se místnost scvrkává, že se kolem něj stěny svírají. Nevěděl, jak z toho ven. „Přecesi nemyslíte, že ho nechám hnít ve vězení,“ namítl, ale jeho hlas zněl slabě a nepřesvědčivě. Cítil, jak semu oči zalévají slzami, jak se mu stahuje hrdlo. „Copak vy nechcete, aby si váš příběh vyslechli ostatní?“

zkusil to.

„Nestojím o pochopení,“ prohlásila.

„Tak proč děláte tohle?“ zeptal se a úporně mrkal. „Proč mi to všechno vykládáte?“

„Chyběly mi naše rozpravy,“ řekla sladce. „Od začátku jsem chtěla, abyste se dozvěděl pravdu. Nenížádná zábava vyhrát ve hře, když nikdo neví, že ji hrajete.“

Epilog

„Hrozně mě to mrzí, Olivie,“ řekla paní Martensová. „Neslibovala bych ti to, kdyby mi Henry netvrdil, že jeto jistá věc. Nejradši bych mu zakroutila krkem.“

Olivia se na ni jen mlčky dívala. Paní Martensová s ní soucítila, ale občas šel z upřeného pohledu jejíchsovích očí strach.

„Můžeme to zkusit zase za rok,“ pokračovala. „Hlavní je, abys tam složila závěrečné středoškolské

zkoušky.“

Olivia kráčela po Dalston High Road zpátky domů. Poslední týden jí v hlavě rezonovala radostná písnička: „Jsem volná, jsem volná!“ Teď tam vládlo hrobové ticho.

Prošla dveřmi do obchodu.

„Kdes hergot byla?“ osopila se na ni matka, která za pultem počítala zboží. „Hejbni kostrou a už ať jsinahoře – táta na tebe přes hodinu čeká, až se vrátíš.“

Nejzastrčenější místnost v bytě v horním patře přeměnili na malé filmové studio. Odložila si batůžek napostel ve svém pokoji a pak tam zamířila. Táta na ni čekal a seřizoval jednu z videokamer. S ním tam bylnějaký čtyřicátník, který by zoufale potřeboval oholit a dát si silné kafe. Měl na sobě košili od Lacosta,která se mu napínala přes pivní pupek, a dřepěl na kraji matrace položené na podlaze. Usmál se na Olivii.Měl zažloutlé zuby.

„To je Derek,“ představil jí ho táta. „Svlíkni se.“

Všechny telefonní automaty byly obsazené. Olivia trpělivě čekala, potřebovala se dostat k tomu až nakonci řady. Dávala si pozor, aby neupoutala ničí pozornost. Některé vězeňkyně vyšilovaly, když mělypocit, že někdo poslouchá jejich hovory, a i když si s nimi uměla hravě poradit, nechtěla, aby cokoliohrozilo její brzké propuštění.

Konečně žena na konci řady placených telefonních automatů zavěsila a vytáhla telefonní kartu. Oliviazaujala její místo a otočila se k ostatním zády. Většího soukromí se tady nedočká.

Vytočila číslo. V telefonu se ohlásil dívčí hlásek.

„Ahoj, Jodie, tady Kleo. Honem mi zavolej k telefonu tátu´’

Trvalo dvě minuty, než se na druhém konci ozval.

„Co po mně chceš, do prdele?“

„Ahoj, taky tě ráda slyším. Hele, potřebuju od tebe službičku.“

„To si snad děláš srandu.“

„Ne, tati, nedělám. A jestli nechceš skončit v base za znásilňování dětiček, tak by sis měl poslechnout, co

po tobě chci. Jasný?“

Na druhém konci linky se rozhostilo nabručené ticho a pak: „Jasný.“

„Zajed do Kensallova samoobslužnýho skladu. Je to v Southwarku. Běž ke kóji číslo 217. Na zdi je

klávesnice – naťukej na ní kód 678901. Vevnitř najdeš mrazák. A v tom mrazáku najdeš něco, co patřilo

jedný mý kamarádce. Chci, abys to odnesl do bytu Nicka Hardcastlea a podstrčil mu to tam.“

Otec se chrchlávě zasmál. „To si ze mě děláš prděl. Je ta věc to, co si myslím?“

„Nejspíš jo.“

Tiše hvízdl. „No, říká se, že jabko nepadá daleko od stromu. Ale co ta věc dělá v Kensallověsamoobslužným skladu? To se nebojíš, že tě přes něj vystopujou?“

„Nikdy jsem tam s nikým nejednala osobně. A to místo jsem si pronajala na jméno Nick Hardcastle.“

„Chytrá holka.“

„Dost chytrá ne. Čekala jsem, že někdo z tý firmy jeho jméno pozná a dá echo policii, ale vypadá to, žebudu muset spád věcí urychlit, jestli tu nechci trčet příštích deset let.“

Otec se uchechtl. „Potatila ses víc, než si myslíš, brouku.“

„Tak uděláš to?“

„Je to dost o hubu. Co když mě s tou věcí načapou?“

„Dělej, žes nevěděl, co v tý tašce je. Druhá možnost je, že pomažeš do basy a pěkně si to tam slízneš.Taky bych se mohla policajtům zmínit o svý dávný kamarádce Christii a o tom, jak se při jednomdrsnějším natáčení nešťastnou náhodou udusila. Dokonce mám kopii tý nahrávky. Tak se mě nesnaž

podrazit, brouku.“

Na druhém konci linky nebylo slyšet nic než to, jak otec dýchá nosem a ze všech sil se snaží ovládat. „Dej

mi adresu toho svýho kluka,“ řekl konečně.

„Pověděl mi, co mu řekla June asi měsíc nebo dva předtím, než ji zabili. Její pokoj sousedil s Oliviiným, atak zaslechla hádku, která se strhla mezi Olivií a Nickem. Podle ní ale řval jenom Nick. Olivia zněla, jakoby se ho pokoušela uklidnit. Pak se na chvíli rozhostilo ticho a potom práskly dveře. June se šla podívat,jestli je Olivia v pořádku, a zahlédla ji, jak běží po schodech do koupelny a drží se za paži. Našla ji vkoupelně, jak si chladí paži pod studenou vodou. Na vnitřní straně měla čerstvou popáleninu. June řekla

Dannymu, že to vypadalo na popálení od cigarety.“

„Prokristapána, to je pro tebe fakt tak těžký přijít někam včas?“ vybuchl Nick.

Olivia si vytáhla z balíčku cigaretu a škrtla zapalovačem. „Neudělala jsem to schválně! Fakt, zlato, prosímtě, nebud na mě naštvanej, byla jsem tak zabraná do práce, že mi vůbec nedošlo, kolik je, dokud jsi minezavolal a nezeptal se, kde trčím.“

Zapálila si cigaretu a zadívala se na něj; snažila se nedat na sobě znát, jak ji těší, když ho vidí zuřit.

„To snad není pravda. Děláš to úplně pokaždý! Tak fajn. Příště tě taky nechám někde dřepět jako pitomcea čekat na někoho, kdo se vůbec neobtěžuje přijít!“ Zašel do koupelny a práskl za sebou dveřmi.

Olivia si vyhrnula rukáv, zhluboka potáhla z cigarety, aby rozpálila koneček doruda, a přitiskla si ho navnitřní stranu předloktí. Ozvalo se slabé zasyčení, ale ani sebou necukla. Zamáčkla cigaretu a štípala sedo tváří, až jí do očí vyhrkly slzy. Pak se chytila za paži, hlučně vyběhla z pokoje a vřítila se do koupelny v

přízemí. Napínala uši, jestli zaslechne na schodech Juniny kroky.

„Dovezl mě tam autem. Viděli jsme Tabithu, jak pokuřuje venku na hřišti, a počkali jsme si u ní v barákuna schodech, až se půjde domů najíst. Když nás uviděla, chtěla zdrhnout. Táta ji popadnul a dal jí pěstído nosu. ,2ádnej zasranej spratek nebude terorizovat moji holčičku.‘ Zkroutil jí ruku za záda a slyšelajsem rupnutí, jako když praskne klacek. Donutil ji, aby se mi omluvila. Když to udělala, řekl mi: ‚Jen dotoho, dej jí za vyučenou.‘ A postrčil ji ke mně. Upadla, zůstala tam ležet a fňukala. Táta na mě řval, ať jíukážu, zač je toho loket. Ale mně se nechtělo.“

Olivia čekala na schodišti obecního činžáku v ulici Amhurst Park. Zdi byly počmárané myriádamisprejerských tagů a pornografickými obrázky. Na schodišti to páchlo močí. Po betonových stupních stékalžlutý čůrek z rozlité plechovky laciného piva. Olivia pokuřovala a čekala na Tabithu Newlandovou.

Poznala ji po hlase. Tabitha si cestou nahoru po schodech prozpěvovala písničku od Kylie Minogue. Ta jíale odumřela na rtech, jakmile zahnula za roh a uviděla Olivii, jak se zvedá na nohy.

„Co po mně…,“ spustila, ale Olivia se na ni vrhla, ještě než otázku dořekla.

¦¦¦

Sinead se odbelhala k pohovce a tatér se usmál na Olivii. „Tak kdopak je další obět?“ Posadila se u něj na

speciální židli a tatér ještě zašel za recepční a podal jí menu z čínské restaurace nabízející dovoz jídel.„Zavolej prosím tě do Perly Orientu a popros o číslo 21,17 a 8. A sama si vyber, co chceš.“ Vrátil se kOlivii. „Tak co si madam bude přát?“

Podala mu papír. „Chtěla bych to na levé rameno, prosím. Ve stejné velikosti, jako je to tady.“

Jídlo dorazilo za dvacet minut, přivezl ho mladý Číňan na mopedu. Tatér vzhlédl a odložil jehlu.

„Nazdárek, Wei,“ pozdravil ho. „Perfektní načasování – zrovna jsem tady s mladou dámou skončil. Jenom

jí ten obrázek zavážu a hned ti zaplatím.“

„Žádný spěch,“ řekl Wei. Odložil tašku s jídlem na stůl a přistoupil blíž, aby si Oliviino tetování prohlédl.

Když uviděl znak na její lopatce, zamračil se a ucouvl; tvářil se, jako by nic neviděl.

Tatér překryl výtvor čtvercovou bandáží a podal Olivii lístek s instrukcemi, jak se o tetování starat, stejně

jako předtím Leovi a Sinead. Potřásla si s ním rukou a spolu s přáteli vyšla do prosluněného dne venku.

„Řekla ti ta holka, co ten znak znamená?“ zeptal se Wei tatéra, když měl jistotu, že jsou pryč.

„Jo – věčnost, navěky, pořád ta samá obehraná písnička,“ odpověděl tatér.

Wei zavrtěl hlavou. „Ne.“ Tvářil se zmateně. „Znamená to ‚parazit“. Jmenuje se tak nějaká skupina nebo

co?“

„Byla jsem v koupelně,“ řekla. „Dávala jsem se do pořádku – Nicka rozladilo, že jsem se s ním pohádalapřed ostatními. Myslela jsem, že je v pokoji. Ale když jsem se z koupelny vrátila, nebyl tam a slyšela jsemji křičet. Ne moc nahlas…, spíš jenom chrčela nebo tak něco. Šla jsem se kouknout, jestli jí nic není, aleměla zamčeno.

Přes dveře bylo slyšet, jak říká ‚ne, nedělej to, ne‘. Zabušila jsem na dveře, křičela jsem na ni jménem a

na Nicka taky.“

„Tušila jste, že je tam s ní uvnitř?“

„Myslela jsem si, že je někde poblíž. A že když mě uslyší, tak mi přiběhne na pomoc.“

Nick zašel do koupelny, aby se umyl. Olivia počkala, až uslyší zaklapnout zástrčku, a pak si rychle

rozepnula plesové šaty a nechala je spadnout na podlahu. Sáhla po noži, kterým krájeli zeleninu.

Žilami jí jako blesk projel adrenalin. Rozžhavily se jako neónové trubice. Oči jí zářily a panenky mělarozšířené. Vypadala jako proměněná, jako divoké zvíře.

Přikradla se chodbou k Juninu pokoji a nehlučně otevřela dveře. June se svlékala a měla na sobě jenspodní košilku. Stála k Olivii zády, takže ji neviděla vcházet. Teprve když za sebou Olivia zavřela dveře,zaslechla klapnutí a otočila se.

Olivia tam stála jen v kalhotkách a podprsence. Bílé spodní prádlo ostře kontrastovalo s její kůží opálenoudobronzova. June na ní viděla, že má napjaté svaly, uvědomila si, jak je mrštná a silná, a došlo jí, kčemu se schyluje, ještě než zahlédla nůž.

„Panebože,“ vydechla.

Olivia po ní skočila. June se povedlo odstrčit jí ruku od zamýšleného cíle – tím byl Junin trup – a místotoho jí čepel sjela po stehně. Rozkřičela se, ale Olivia jí připlácla levou ruku přes pusu. June ji vší silouuhodila do tváře a roztrhla jí ret. Ze rtu se vyřinula krev a Olivia se po June znova ohnala nožem; trefilase mezi Juniny prsty a tentokrát se jí povedlo zasáhnout žebro. Odtáhla levičku od Juniných úst a praštilaji pěstí do břicha. June to vyrazilo dech, takže se už ani nepokoušela křičet.

Olivia se po ní znova a znova oháněla nožem. June se snažila čepel odrážet a občas se jí to povedlo, alečastěji jí čepel zajela do masa nebo jí aspoň prořízla kůži. Ohnala se po Olivii nohou a uštědřila jí pořádnýkopanec do žaludku, až se Olivia svalila na dřevěnou podlahu. Nůž ale nepustila.

Vymrštila se na nohy a zakřenila se na June zakrvácenými zuby. Přikrčila se a chystala se znovu zaútočit.

„Ne,“ zasténala Jíme a rozhodila ruce dlaněmi vzhůru. „Ne, Olivie, nedělej to, prosím´’ Krvácela z tuctu ran, košilku měla celou rudou. Krvavé stříkance byly i na krémových zdech.

Olivia se po ní vrhla a June se povedlo udeřit ji loktem do lícní kosti. Vypadalo to, že Olivia bolest aninezaregistrovala. Přirazila June zády ke zdi, zaklínila jí předloktí pod bradu a tiskla jí hrdlo, aby nemohladýchat. Jíme hrábla rukama po Olíviině tváři a jedním z prstenů ji škrábla do čela. Kopala Olivii do nohou,ale tou to ani nehnulo, stála pevně rozkročená, stehenní svaly napjaté.

Sevřela nůž ještě pevněji a vrazila ho June do břicha těsně nad pánevní kost. Zarazila ho tak hluboko, žese rukojeť dotýkala kůže. June znehybněla a jen jí zírala do očí. Olivia na rukojeti přehmátla a s vypětímvšech sil vyjela čepelí vzhůru, až k hrudnímu koši. Ozval se vlhký slizký zvuk a June vyhřezly z tělavnitřnosti a rozpleskly se Olivii u nohou.

Olivia ustoupila a pozorovala, jak June s prázdným pohledem v očích pomalu sjíždí po stěně dolů, ažzůstala nakřivo sedět na zemi.

Sama tam ještě chvilku zůstala stát, aby popadla dech, aby se vrátila k normálu a zase si nasadilaobvyklou masku. Pak u June poklekla a vytáhla jí nůž z těla. Přiměla se zrychlit dech, dýchala rychleji arychleji, až dosáhla hyperventilace, a pak se rozkřičela.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s